Prázdný život Jarmily
Sníh už Jarmilu nestudil na bosých chodidlech přestala je vnímat. Pouze vítr ji šlehal přes tvář, ruce a krk, pronikal napříč hrudníkem, který chránila jen tenká noční košile. Šedivé vlasy, zapletené se sněhem, těžkly jako ledové rampouchy. Ostrá vánice kvílela a bičovala ji, až Jarmila ztratila i povědomí o prostoru, bloudila na svém dvorku. Přitiskla se zády k chladným prknům plotu, zkřížila ruce na prsou a začala tiše naříkat:
Kéž bych už umřela! Vem si mě, Pane Bože Umřít, jen to
Možná by tu noc opravdu podlehla zimě, kdyby ji nenašla sousedka Galina, která přišla zkontrolovat krávu. Nechystá se náhodou k otelení? Zahlédla, že Jarmile visí otevřené dveře a přes škvíry uniká světlo.
Jarmilo, ty tam ještě po nocích něco hledáš?
Ale Jarmila jen stála v koutě dvorka, skrytá za stromy a bičovaná sněhem, s pevně sevřenýma očima opakovala své: umřít, umřít
Galina vběhla dovnitř, zabouchla vrátka.
Jarmilo, kde jsi! Jarmilo, mateřská ty hlavo bláznivá! volala zoufale.
Ale Jarmila nebyla schopná odpovědět. Svezla se podél plotu, sklonila rozcuchanou hlavu na kolena, schoulila se. Po propadlých tvářích jí tekly slzy. Potom ji někdo podebral, pokoušel se ji postavit, promrzlá však byla jako ledová socha.
Stará tulačko! Počkej, dojdu pro manžela! vykřikla Galina a utíkala domů pro pomoc. Ve dvou odtáhli ztuhlou Jarmilu do chalupy.
Od té doby ležela. Ráno přišla mladá zdravotnice, překvapená, že v devadesáti jedna letech nemá Jarmila ani rýmu, jen omrzlé nohy. Naklonila se nízko k její tváři.
Chtělo by to do nemocnice. Mám volat sanitku?
Jarmila mlčky pohlédla na černé vlasy a růžové tváře mladé holky, pak pevně zavrtěla hlavou.
Nikam už nechci. Zde zůstanu. Netrácej se mnou čas, děvenko. Nic nepotřebuju. Jdi s Pánem Bohem.
Ležela tak dva týdny. A proč, z jakého popudu tehdy vyšla do mrazivé noci jen v košili a bosa? Všichni si mysleli, že Jarmila jednala z nerozumu, jenže ona v tom viděla něco hlubšího. Večer předtím seděla na posteli, ve slabém světle lampičky párala starou ponožku, prsty pracovaly automaticky, myšlenky ale bloudily úplně jinde. Skelným pohledem civěla na stěnu a zvláštně se usmívala jako by někomu nebo něčemu vzdálenému, snad vzpomínkám.
V jejím životě nezažila nic dobrého. Pouze práce a bída od dětství, až na jeden mihotavý paprsek štěstí jen krátký záblesk lásky.
Jmenoval se Jiří.
Jiříku Jirko, šeptala napůl oživlými rty a úsměv se jí rozšířil ve tváři ještě více, jako by se odevzdávala tajemství minulých let.
Snilo se jí, nebo snad bděla při vzpomínce? Jde po polní cestě za remízkem tam, kde končilo dvorské stavení. Dívá se do dálky, cloní oči dlaní, čeká a věří, že se Jiří objeví, jak slíbil. Uvnitř cítí tu bolestnou směs naděje a strachu. V zamlženém lánu žita zahlédne mužskou siluetu, s výkřikem a smíchem utíká: Jirko! Jirko!
S těmito vidinami stará Jarmila usnula. Náhle se v druhé půli noci vzbudila, neklidně se zavrtěla, pohlédla z okna vánice zuřila, skla cinkala. Odhrnula pokrývku, vztáhla ruce do temnoty a po stěnách sáhla ke dveřím.
Hned jsem zpátky
Vykročila ven, bosá, bez sebe. Slepě zírala do bílé vánice ve vsi. Znovu vztáhla ruku před sebe, jakoby volala:
Jirko!
Zima polkla celé její tělo, až v útrobách zamrazilo. Šla k ledovým schůdkům a sestoupila do závějí. Šla kupředu směrem za plot, ke svému Jiřímu, navzdory vichru a sněhu.
Jirko! Tady jsem! Jirko!
Přišla až k plotu, vyhlížela ven, bloudila podél a pak poprvé pocítila, jak jí tuhnou chodidla zimou, ještě vteřina a už je nezvedne. Spěchala k brance, stále s úsměvem, ale branku už nenašla. Zmateně kroužila po dvoře. Ztratila všechny orientační body sem strom, tam plot, nohy až po kolena ve sněhu Tak se ztratila a padla na zem. Tak ji našli sousedé.
Galina k ní zašla, nosila jídlo, mluvila, topila v kamnech. Doktorka pečovala o její rány, natírala nohy páchnoucí mastí, měřila teplotu. Co se řeklo, to Jarmila udělala, ale jakmile byla sama, dívala se prázdnýma očima strop. Naslouchala venkovním zvukům: štěkotu psů, drkotání saní, brebentění školáků vracejících se domů.
Dřív ji opanovala dřímota. Otvírala oči a viděla: svítá nebo se naopak snáší noc, v kamnech praská dříví, střechou kape vody. Bože, kdy já už umřu? Umřít bych chtěla vracely se jí ty myšlenky.
Od dětských let se naučila jedné děsivé, jednoduché pravdě: její osud je strmý svah pokrytý kluzkým bahnem a trním. Po takovém svahu se jen padá dolů, bijíc se o kořeny a kameny. Nikdo ji nikdy nepozvedl, nezbrzdil jí pád, neukázal cestu zpět ke slunci. Tak žili všichni kolem, a nic jiného už ani nečekala. Věděla, že život je pomalý, bolestný pád a jediné, co zbývá, je snášet jej, zatnout zuby, aby nevyjekla.
Ten rok přišlo jaro pozdě a zle. Místo tepla jen ledové větry a deště, co rozvodnily polní cesty v bahnitá moře. Sníh roztál až v květnu, odkryl ztvrdlou zablácenou zemi, co působila jak podrápaná kůže starého psa. Dlouho nevyrašily listy na břízách, sady stály holé, černé, jako spálené. Jarmila, s uzlem mokrého šátku na hlavě, šla po rozbahněné cestě od studny. Vědra na jhu jí cákala po bosých, popraskaných nohách ledovou vodu. Na druhé straně u ohnutého plotu stáli muži, kouřili pod mrholivým deštěm. Posměšně na ni pokukovali, ale ona prošla sklopena, zvyklá být neviditelnou součástí toho smutného obrázku.
Jarmilo! ozval se povel babky Anežky, selské pomocnice, se kterou kdysi sloužila u paní statkářky. Hned běž do krámu! Vzkazuj Jakubovi, ať dá nejlepší plátno s kytičkama! A pospěš si! Z města přijedou hosté, večer se tu bude servírovat. A nasbírej květiny!
Jarmila odložila vědra na zápraží a v špinavé zástěře otřela ruce. Bylo jí dvaadvacet, ale měla pocit, že život už jí dávno utekl mezi prsty. Před dvanácti lety, po smrti rodičů, ji přísná a křiklavá vdova vzala za kus chleba do služby. Tehdy Jarmila byla hubená, bytá holka s vystrašenýma očima, která se bála i hluku větve. Dnes z ní byla vysoká, silná, mlčenlivá dívka s těžkými, užitými dlaněmi a pohledem bez jiskry.
Dřela od svítání do tmy, až se jí točilo v hlavě. Štípala dříví v dešti na podzim, dojila kozy v mrazivém chlévě, mísila hlínu, prala do ztráty citu v prstech, plela záhony pod sluncem. Zrající rybíz a maliny visely nízko, voněly omamně, ale nesměla si ani utrhnout paní počítala každou bobuli; za jediný úbytek trestala kopřivou: Není to pro tebe, darmošlápko! Jarmila si zvykla neotáčet hlavu. Zlostně škubala plevel, kousala rty, aby neplakala a chtěla jen jedno být tak nenápadná, aby ji paní nechala být. Do večera její hubená záda mizela mezi zelení, velké bobule lákaly, ale ona odolávala.
V sobotu vždy roztápěla lázeň. Tahala těžká vědra vody z řeky, rozpálila kamna do běla až jí slábla kolena, pak v dusivém páře drhla drátěnou žínkou záda paní, až jí bylo na omdlení. Starou paní osušila, oblékla a přidržela, aby se vrátila domů. Hlava jí hučela, žaludek se zvedal, paní brblala a spílala, někdy ji pleska rukou po tváři: Ty jsi moje tažná klisna! Jarmila byla zvyklá. Jiný život nepoznala, nevěděla, co znamená snít. Ani se nezlobila. Mezi ní a světem stála neviditelná zeď zeď únavy, nezájmu a dávno pohřbené naděje. Bylo jí jedno, co má na sobě, co jí kdo poví, nebo jaké hadry dostane na svátek. Byly jí lhostejné klučičí pohledy i špitání dívek po práci. Nikdy nezahálela, a paní už si bez ní neuměla představit dům.
Jednou, když Jarmila čistila vysoké zrcadlo na stoličce, statkářka zamyšleně řekla:
Co tě tak někam provdat, co? Chtěla bys vůbec?
Jarmila sešplhala, vyždímala hadr a lhostejně odpověděla:
Jak poručíte.
Anebo zůstaneš stará panna?
Je mi to lhostejné.
No jo, vzdychla paní a poklepala ji na rameno. Jako staré panně ti bude líp. Dětí plný dům, řev a křik… S takovým zadkem bys jich zvládla tucet! To není jak moje Pavlína.
Odmlčela se, zahloubaná, ale zavolala ji dcera, takže téma odložila.
Nic se v Jarmile tím rozhovorem nepohnulo. Její duše spala klidně, nenáročně a tupě. Byla zdravá, silná, nechtěla pro sebe nic mimo řád přírody, neměla ale potřebu druhé blízkosti. Nepochopitelná zeď ji dělila od ostatních. Za touto zdí jí bylo klidně a mužům její chladná krása brzy zevšedněla. Vozka Jan kdysi pronesl: Jarmilina krása není pro lidi, ta je svatá. Tak to zůstalo až do náhody, která ji přes zeď přehoupla, aspoň na chvíli.
Bylo to zkraje června, když louky zhoustly zelení a vzduch se naplnil životem. Statkářka čekala hosty mladičká paní měla vítat mladého pána z Plzně, který prý přišel žádat o ruku. Jarmilu poslali na květiny. Scházela bosa po trávě, když jí cestu zkřížil cizí mladík v moderní vestě, košili s nádhernou výšivkou a voňavých botách. Nesl v očích úsměšek, v nagelovaných vlasech švihácký rozčes.
Byl to Jiří vozka z vedlejšího statku, přijel s tím mladým pánem. Stál v cestě s nohama rozkročenýma a upřeně si Jarmilu prohlížel.
Dobrý den, krasavice, ušklíbl se a pomalu jí hodnotil od hlavy po paty, zvlášť silné hnědé ruce a vysoce vyvinutý hrudník v seprané halence.
Jarmila přešla bez pohledu. Chtěla uhnout, ale postoupil také.
Co tady blokuješ? zamumlala, s pohledem upřeným do země.
Jak se jmenuješ?
Kdo pojmenoval, ten ví. Tobě do toho nic není, odsekla a obešla ho, jako by to byl patník.
Jiří se jí však držel. Začal jezdit každý týden s pánem. Jarmila vnímala jeho hlas na dvoře, cítila jeho neodbytné pohledy, když bílila zdi nebo myla hromadu nádobí. Číhal u studny, u chléva, na zápraží a pokoušel se ji poškádlit. Vrkal, a ona jej pokaždé mlčky odstrčila. Jednou, když si šla pro mouku do prázdného chléva, vynořil se zpoza dveří a přitlačil ji k pytlům. Ani nevykřikla. Z ničeho nic ji probrala síla, odstrčila ho, až narazil do sloupu. Jen se na něj chladně podívala a řekla:
Smůla tě potkala
Upravila si šátek, oklepala sukni a odešla. Jiří seděl a mnul si hlavu. V očích měl nejen bolest, ale i nový, palčivý zájem. Byl zvyklý na dívky, co samy dolézají, ale tato pevná, mlčící žena byla něco jiného.
A Jarmila? Ne že by byla naprosto lhostejná, ale dívčí zájem k Jiřímu necítila. Všechno to, co se v ní probouzelo, bylo nové, bezejmenné. O Jiřím dál nepřemýšlela, byl pouze jakýmsi impulsem a zároveň světlem.
Začala se víc usmívat, znovu ji okouzloval ten pocit v hrudi to těžké, bolavé, krásné, co v ní vzbudil. Brzo vstávala, pozorovala rozbřesk nad loukami, dojila krávu, dlouho stála ve dveřích, zírala na mlhu a kapky rosy. Chtěla spadnout do té svěží zeleně a smát se z plna mládí a síly. Vše bylo nové prostě chtěla jen žít. Ale když si to uvědomila, hned běžela k práci. Tak plynul měsíc.
Jiří slavil úspěch pouze jedním polibkem, který si vynutil ve sklepě hned však dostal takovou přes prsty, že ho rázem přešla chuť. Ale časem stejně zanechal stopu. Když ji Jarmila jednou zahlédla, jak Jiří nese voda, usmála se na něj nesměle. Jindy jí dlouho z okna koukala na jeho ruce, když pracoval s koňmi. Nebylo to zatím nic, ale Jiří nerezignoval. Jejich krátký příběh však brzy skončil.
Jednoho dne se Jiří zastal kluka přistiženého při polním kradení. Paní nakázala vozkovi kluka zbičovat. Jarmila, když scénu uviděla, roztřásla se po celém těle. Skočila, chtěla vzít vinu na sebe, vozka ji však odstrčil. Popadla poleno, chtěla ho praštit, davy ztichly. Jiří náhle vytrhl vozkovi bič a vykřikl:
Táhni! Já paní sám vše vysvětlím! Táhni odsud!
Ženy se rozeběhly ke klukovi, vyptávaly se, utěšovaly. Malý zavzlykal:
Mně maminka včera umřela Umřela!
Tato slova praštila Jarmilu do tváře tak, že zalomcovala svým tělem, vtrhla do svého kamrlíku a padla na postel. Třásla se v pláči, ramena se jí otřásala, prsty drtivě mačkaly polštář. Plakala z lítosti k sobě, z bezmocného vzteku, ze stesku po něčem nevyslovitelném.
Jiří ji našel. Vkradl se do domku, tiše usedl vedle ní, jen ji mlčky objal. Poprvé v životě ho neodstrčila. Přitiskla se k němu, cítila teplo mladého těla a ztichla. Slzy ještě tekly, ale už byl klid. Naslouchala jeho dechu a tiše šeptla:
Co je za lesem? Co dál?
Město, odpověděl, překvapen otázkou. Velké město, obchodní domy, chrámy.
A pak?
Dál je jiné město, jede tam vlak. A ještě dál je prý moře.
Jarmila mlčela. Moře nikdy neviděla, přes řeku neplavala. Ale zatoužila teď spatřit to moře, odejít odtud, kde ji bili, kde pracovala do úmoru, kde ji nazývali tažnou klisnou a jméno jí nikdo neřekl. Chtěla být člověkem. Otočila se k Jiřímu, vzala jeho tvář do svých rozpraskaných dlaní a poprvé v životě se mu bezelstně zadívala do očí.
Vezmeš mě pryč? Vezmeš si mě?
Jiří zaváhal. Výmluvy, že je třeba čekat, že to není jednoduché, že musí trochu našetřit. Ale Jarmila ho už neposlouchala. Jako kdyby přetekl její pohár trpělivosti. Najednou byla jiná odvážná, rozhodnutá, až zoufale neohrabaná ve své lásce. Sama ho k sobě tiskla, sama ho políbila, šeptala, že je jí jedno, co lidé řeknou, hlavně když bude s ním, hlavně ať zmizí odsud. Tu noc ztratila svůj měděný křížek z dětství; přetrhla se nit, a on zmizel někde v šeru. Nehledala ho. Tak to má být, řekla tiše, hlasem slavnostně tichým.
Jiří přijel ještě dvakrát. Setkávali se v seníku, ve sklepě, v křoviskách za vsí. Jarmila rozkvetla, začala chodit vzpřímeněji, v obličeji se jí rozsvítila růž, začala se i trošku usmívat nesměle, neobratně, jako by se to učila poprvé.
A pak bylo všemu konec. Na svatbě u paní se slavilo, nový pán si odvezl nevěstu do města. S ním i Jiřího. Nikdo Jarmilu nevaroval, dozvěděla se to od kuchařky: Váš Jiří už odjel. S novým pánem. Hledej je jako jehlu v kupě sena.
Jarmila čekala. Každý večer vycházela na cestu, pozorovala prachovou stuhu vedoucí k lesu, stála nehybně s rukama zkříženýma na prsou, dokud nezapadly hvězdy. Přestala jíst, skoro nespala. Její krásná tvář zestihla, oči se vnořily a hořely zvláštním, horečným svitem. Anežka jí spílala, házela po ní miskou, nadávala jí do bláznů, ale Jarmila jen mlčky, šťastně se usmívala. Věřila on se vrátí, cítí to v každém svalu.
Přišlo horké, dusné léto, plné bouřek a lijáků. Pak podzim: šedý, deštivý, nekonečně mlžný. Jarmila milovala pohled na vzdálený obzor, kde les líbal nebe. Tušila, že když počká dost dlouho, Jiří se vrátí. Nikomu se neptala, když jí někdo něco řekl, nepochopila ho. Věděla, že zlá vůle ji drží daleko od něj. A ještě: pokud vůbec někdy prožila pár šťastných dní musí je toužit vrátit i on. A tak věřila, že stačí čekat. Mluvila málo, nežila v přítomnosti, pracovavala zběsile, aby zahlušila bolest. Volný čas trávila v otupělosti, zamyšlená, dny, měsíce, roky se slily do jednotvárné masy.
Jednou v říjnu, kdy byly stromy už holé a pole tmavá od deště, Jarmila kopala na zahradě. Najednou zvedla hlavu. Na okraji pole, u lesa, zahlédla mužskou postavu. Srdce jí vynechalo úder Jiří! Upustila rýč, rozletěla se vpřed, volala chraplavě jeho jméno:
Počkej! Počkej!
Muž se neohlédl, možná ji neslyšel. Jarmila doběhla ke kalné říčce, křižovala břeh. Plavat neuměla, muž byl daleko. Postavila se na klouzavé poleno, toužebně zaostřila na vzdalující se postavu. Zadržovala pláč, bála se ztratit obraz. Postava se už stírala, mizela v mlze. Jarmila vystoupila na špičky, jakoby jí to přiblížilo. Napínala zrak, ale postava zmizela, zůstala nekonečná zeleň.
Našla ji sousedka, když kopala maliny.
Co tu sedíš? Proč běháš?
To byl Jiří, řekla Jarmila klidně.
Který Jiří?
Vozka dřív vozil naše mladé.
Z bývalého dvora? zarazila se žena. Tak proč ho čekáš?
Čekám na něj.
Co bys ho čekala? povzdechla panímáma. On už dávno žije jinde, oženil se, má kupu dětí, sotva chodí. Snad je už pod zemí byl těžce nemocný. Ty, ale, proč se směješ?
Cha cha! rozesmála se Jarmila na celé kolo. Vlasy rozcuchané, sukně vyhrnutá, kolena bílá. Nebyl to smích člověka.
Pomatená! sousedka se pokřižovala, Člověk snad už leží v hrobě, a ona se chechtá!
Je mladý, krásný, silný, ukázala si Jarmila na hruď, oči ji šílely. A víš kdo jsem?
Kdo?
Jeho žena. Děti jsme neměli, protože jsem neotěhotněla.
Blázne, vždyť mu je skoro padesát! za ruku ji popadla. Pojď domů!
Jarmila se jen chechtala:
Proč lžeš? Proč?
Chudinka, naprostý pošetilec, ochraňuj ji, Pane! pomyslela si sousedka a rychle se pokřižovala.
Od toho dne ji všichni na vsi považovali za poblázněnou. Jarmila už neplakala ani nečekala, jak kdysi. Mlčky pracovala na svém kousku pole, jakoby vší silou chtěla práci zahlušit bolest v srdci. Ve volných chvílích sedávala na zápraží a dívala se na les, za nímž, jak si představovala, bylo moře. V očích měla takovou hlubokou prázdnotu, že se jí každý vyhýbal.
Dokud jí ještě zbyla síla, i v nejparnějším červnovém poledni oblékla čistou vypranou košili, učesala dlouhé šednoucí vlasy a vyšla na louku, kde dlouho hleděla do dálky, kde se modrý pás lesa spojoval s nebem. Stála bez hnutí, ještě vzpřímená, ale už nezdravá, a v jejím postoji bylo cosi dávného, trpělivého jako by srostla s tou zemí a čekala sto let. Když se jí někdo zeptal, na koho čeká, odpověděla klidně, se slabým, tichým úsměvem:
Na své štěstí. Je tam za lesem. Jiří mi slíbil, že dnes přijede.
Pomatená, chudák ženská, šeptaly ostatní.
A jen vítr šuměl v korunách, řeka tiše plynula svým proudem, a někde daleko za lesem, za poli, za městy šumělo moře, o kterém Jarmila nikdy neslyšela víc než tajemný název.
Dveře chalupy zaskřípaly Galina přišla přiložit do kamen. Jarmila na ni zdvihla prázdné, bezbarvé oči.
Tak co? Jak nohy? zeptala se Galina.
Stařenka zamumlala nesrozumitelně. Galina se naklonila blíž.
Co říkáš? Neslyším!
kéž už bych umřela Ne, on už nepřijde. Zbyla jen smrt
A tak se kruh uzavřel. Život Jarmily byl možná plný bolesti a čekání, ale i v největší samotě a utrpení můžeme posbírat něco, co nám nikdo nevezme odvahu milovat a doufat, i když se všechno zdá ztracené. Štěstí nemusí přijít tak, jak si dívka přála, často zůstává za obzorem, ale naděje, že může existovat někde za lesem, drží člověka při životě a v tom je tiše ukryta i lidská důstojnost.