Naše dcera, která se jmenuje Věra, se nedávno vdala za chlapce, který nepocházel z bohaté rodiny, ale měl zdravý rozum. Já i můj manžel Zdeněk jsme z toho nebyli úplně nadšení, ale rozhodnutí bylo na ní.
Zdeněk k té příležitosti věnoval Věře krásný byt v Praze, aby mladí nemuseli žít v podnájmu. Byli za ten dar rádi, především rodiče ženicha. Ti pokaždé, když přišli na návštěvu, byt chválili a rozplývali se nad tím, jak je to útulné.
Věra mi začala volat a šeptat, že tchyně, paní Květoslava, skoro vůbec neodchází domů, zabydluje se a ona si kolikrát ani nemůže v klidu zavolat s kamarádkou. A pak přišla skutečně divná noc Květoslava se zjevila s pomerančem, zašeptala líbezným hlasem, aby ji a celou rodinu napsali na trvalý pobyt do jejich bytu. Prej by mohla svůj starý byt na Žižkově prodat, přihazovat peníze do klobouku a koupí si společně něco většího, kde budou bydlet všichni. Nový byt by už nebyl jen Věry, protože v rodině se má všechno dělit.
Věra jí se smíchem a rozpačitě odmítla ta představa byla absurdní jako devítihlavý pes s knírem. Ale Květoslava se nedala. Volala každý večer, pak začala Věře vyčítat, že nemiluje jejího syna, slibovala, že se rozvede, a vyhrožovala, že jim byt sebere. Syn byl mezi Goldonou a medvědím snem, zkoušel matku uklidnit, ale marně.
My jsme zůstávali v šeru a nechávali mladé, ať si své snové příhody řeší sami. Ale když nám Věra jednou v noci volala a její slzy byly slyšet i na druhém konci Prahy, rozhodli jsme se zakročit.
Zdeněk, ve fraku i v pyžamu vážný muž, jednou večer dojel tramvají číslo 18, postavil se před paní Květoslavu a důrazně jí řekl, ať naši dceru nechá být, jinak půjdeme s celou pohádkou na policii.
Květoslava najednou zmalátněla jako roztopený vosk, začala koktat, že to všechno bylo jen z lásky a že Věře přeje pouze štěstí a čerstvé housky ke snídani. Od té doby se Věře sny rozjasnily, telefon zmlkl a můžeme znovu klidně spát.