Jmenuji se Oldřich Novák a mám potřebu si dnes vše sepsat, abych si utřídil myšlenky. Co se mi dnes přihodilo, bych nikomu nepřál. Začalo to docela obyčejně moje žena Miluše má ve zvyku chodit si půjčovat sůl, když zavařuje okurky. Dnes šla pro sůl k sousedce přes plot, paní Bohdaně, vdově, která tady na chatě bývá už dlouhá léta. Ale místo Bohdany jí otevřel já. V boxerkách a nátělníku.
Oldo? vydechla jen. Nemusel jsem nic říkat tváře mi jednou zrudly, jednou zbledly.
Miluško já ti to vysvětlím…
Za mnou se objevila Bohdana v županu, pod kterým zřejmě nic jiného neměla. Hned zašeptala: Oldo, kdo tam je? Pak spatřila Miluši. Ajajaj…
Všichni tři jsme na sebe jen koukali. Miluše se otočila na podpatku a rozběhla se ke vrátnici skoro utekla.
Miluško! Stůj! rozběhl jsem se za ní, na slipy i nátělník jsem úplně zapomněl.
Celá naše zahrádkářská ulice se samozřejmě seběhla podívat. Z dvanácti chat byli venku snad všichni. Oldřich Novák, vážený předseda zahrádkářské osady, běží za ženou v trenkách.
Cirkus dorazil, okomentoval to zleva soused Miloš.
Miluše zaběhla do chaty, rychle zamkla, já na dveře bušil.
Miluško, prosím, otevři! Vysvětlím ti to!
Jak dlouho? křikla skrz dveře.
Cože?
Jak dlouho to trvá?
Ztichl jsem a pak potichu řekl:
Osmnáct let.
Sjel jsem po dveřích dolů. Osmnáct let. Zrovna osmnáctý rok má náš mladší syn, Štěpán.
Vrátka zaskřípala a na dvůr vešla už převlečená a učesaná Bohdana.
Miluše, pojď ven. Musíme si promluvit.
Vypadni, žábo! odsekla Miluše.
Milušo, jsme dospělí lidé. Zkusme to bez hysterie.
Miluše se vzchopila, vyšla ven, sedla si na zápraží. Bohdana vedle. Já postával bokem.
Osmnáct let… jak je to možné? promluvila Miluše.
Bohdana tiše: Pamatuješ, když tě bolela záda? Ležela jsi dva měsíce v nemocnici.
Ano, pamatovala si. Operace, dlouhé léčení. Já tehdy zvládal vše špatně, okurky uschly, rajčata shnila. I ona se divila, jak jsem to vše vydržel.
Pomáhala jsem mu, pokračovala Bohdana, na zahradě, s jídlem. No a pak
No, zamotalo se to, zabručel jsem.
Osmnáct let! Dělali jste ze mě blbku! zvedla se Miluše.
Nikdo tě za blbku neměl, vstala Bohdana taky. Ty jsi žila svůj život, my ten náš.
Svůj? Vždyť je to můj muž! Otec mých dětí!
A co? Nepřestal být manželem. Děti jedí, zahrada kvete.
Miluše se rozpřáhla, já ji chytil za ruku.
Miluško, ne.
Nesahej na mě!
Vytrhla se a odešla do chaty. Venku už byla celá smečka lidí. Novinky se mezi chataři šíří rychle.
Rozejděte se! práskl jsem dveřmi. Představení skončilo!
No, nikdo se nerozešel. Stáli a drbali. Lída ze třetí chaty halekala:
To jsem věděla! Vždycky spolu něco měli!
Její manžel: Kecáš!
Ty jsi slepej jak krtek!
Krtek jsi ty! Já vidím vše!
Večer seděla Miluše na verandě, já obcházel dům.
Miluško prosím promluv se mnou…
O čem? O rozvodu?
Jaký rozvod? Vždyť nám je přes šedesát!
A co má být? Po šedesátce se nerozvádí?
No tak! Vždyť jsme spolu čtyřicet let!
A z toho osmnáct s Bohdanou!
Ale já žil s tebou! Za ní jsem jen někdy chodil.
Někdy?
No… dvakrát týdně.
Oldo, dvakrát týdně osmnáct let není někdy. To je režim.
Sedl jsem si naproti.
Já tě mám rád, Miluško. Ale Bohdana je jiná.
Lepší?
Ne lepší. Jiná. S tebou je rodina, domov, práce. S ní mám klid. Od všeho.
Klid! To bych taky potřebovala! Ale já mám akorát okurky a nálev!
No právě! Ty pořád něco děláš! Zavařuješ, pleješ, vaříš. Já si občas chci sednout a mluvit.
Se mnou nemluvíš?
S tebou řeším děti, vnoučata, záhony. S ní si povídám… o životě, o literatuře.
Ona čte? Ona? Miluše byla v šoku.
Čte. Má ráda klasiku.
Miluše se málem zasmála nahlas. Já a klasika…
A co teď?
Nevím. Jak chceš ty.
A ty?
Já mám dvaašedesát. Teď už chci jen klid.
S kým? Se mnou nebo s ní?
Mlčel jsem. Pak povídám: Nemohlo by to být s oběma?
Popadla první, co měla po ruce sklenici okurek. Hodila ji po mně, minula. Sklenice bouchla o zeď.
Táhni!
Odešel jsem. K Bohdaně, samozřejmě.
Tu noc Miluše nespala. Přemýšlela. Čtyřicet let spolu. Dva synové, vnoučata, chata, kterou jsme stavěli každý prázdniny.
A osmnáct let lží.
Ale… bylo to vážně lhaní? Sliboval jsem někdy, že budu věrný? Neklátil jsem se k věrným slibům… Prostě jsem žil někdy s ní, někdy s Bohdanou.
Ráno přišla Zdena z páté chaty s koláčem.
Miluše, drž se.
Děkuji.
Když budeš potřebovat, můj chlap Oldu zmlátí.
Netřeba. Nejsme děti.
Co budeš dělat?
Zatím nic.
Já bych ho vyhodila. Je to zrádce!
Zdeno, a tvůj Franta nechodí za Lídou ze třetí?
Zdena zrudla.
Cože?
Viděla jsem je v maliní.
To je… to nic!
Co, že slintali záhony v objetí?
Odešla, třískla dveřmi.
Do poledne přišel Miloš:
Paní Miluše, nemám s čím pomoct? Mám zorat pole?
Díky, není třeba.
No, Olda vzkazuje, že si večer přijde pro věci.
Pro jaké věci? Trenky?
No… já nevím. Vzkazuju jen.
Děkuji, vyřiďeno.
Miloš odešel.
Večer přišel Olda, sklopená hlava.
Věci si vezmu.
Vezmi.
Šel do chaty, já za ním.
Oldo, proč zrovna Bohdana? Co je na ní?
Zastavil se.
Nevím. Je to… jednoduchý.
Se mnou je to těžké?
Ne těžké. Ty všechno víš nejlíp jak nakládat, jak sázet brambory, kolik dát vnoučatům na narozeniny. Ona nic neví. Ptá se mě.
A ty pak připadáš si chytřejší?
Spíš potřebnější.
Sedla jsem na postel.
Oldo, já taky nevím všechno. Nevím ani, jak žít, když muž osmnáct let chodí za sousedkou.
Prosím…
Nevím, jak mluvit se syny o tomhle. Co řeknu vnoučatům? Že děda bydlí za plotem.
Neříkej jim nic.
Musím, víš. Zítra přijede Petr s manželkou a malým. Co jim řeknu?
Řekni, že jsme se pohádali.
Sedl si vedle.
Miluše, nemohli bychom to prostě zamést pod koberec?
Jak? Vždyť Bohdana je za plotem!
A co navrhuješ ty?
Vstala jsem, šla k oknu. Za plotem Bohdana zalévala okurky. Ve stejném županu.
Víš co? Žij, kde chceš. Ale vnoučatům to řekneš sám.
Miluško!
A letos si okurky nakládáš sám!
Já to neumím!
Bohdana je tak chytrá, tak to zvládne!
Olda šel s ranečkem věcí. Ulice sledovala.
V noci mě probudil rámus. Někdo šramotil na zahradě. Šla jsem ven. Olda u skleníku.
Co děláš?
Kontroluju rajčata. Zítra má být vedro. Musím větrat.
Vždyť jsi šel pryč.
Jo, ale rajčata jsou moje! Nepustím je!
Větral skleník, pak přelezl plot.
Ráno přijel Petr se svou. Kde je táta?
U sousedky.
Na návštěvě?
W žije.
Petr se posadil. Prosím?
Pověděla jsem mu všechno bez detailů.
Osmnáct let?! To… Štěpán, když se narodil, už…
Tak to vypadá.
Petr šel za Bohdanou. Slyšela jsem křik, pak práskl plot. Vrátil se.
Táta říká, že vás obě miluje.
Štěstí!
Mami, nebuď taková. Co když je to pravda?
Ty bys mohl milovat dvě ženy?
Já? Ne. Ale já nejsem táta. On je zvláštní.
To je fakt.
Vnouček přiběhl z ulice.
Babi, proč je děda u tety Bohdany?
Pomáhá jí na zahrádce.
Petr se rozchechtal.
V noci zase rámus. Olda zaléval záhony.
Jsi normální?
Sucho. Všechno by uschlo!
Tvoje nová rodina čeká za plotem, tam zalívej.
Bohdana má svoje záhony! Ale moje mi je líto!
Vzala jsem hadici.
Já ti pomůžu. Jinak tu zalejváš do poledne.
Zalévali jsme spolu. Mlčky. Pak jsme sedli na lavičku.
Oldo, koho máš víc rád?
Ale Miluško, co to je za otázku?
Normální. Koho?
Zamyslel se.
Vás obě. Ale každou jinak.
Jak?
Ty jsi jako moje pravá ruka. Znám tě, dám ti cokoli. Bez tebe bych byl jako bez ruky. Ona je něco jako svátek. Občas a je to radost.
Oldo, kdybych tu nebyla? Vzal by sis ji?
Nevím. Asi ne.
Proč?
Protože by se proměnila v pravou ruku a svátek by zmizel.
Takže potřebuješ obě?
Jo.
Seděli jsme, dívali se na hvězdy.
Oldo, co když já potřebuju svátek? Nabízel mi pomoc Miloš.
Miloš?! Já mu dám!
A co bys mu udělal? Ty bydlíš u Bohdany!
To je jiné!
V čem jiné?
Miluše, ty jsi jiná!
Jak to víš? Možná čtu klasiku taky!
Nečteš.
Tak začnu.
Vstal.
Řekni, co chceš.
Co jsem vlastně chtěla? Vrátit všechno zpátky? To už nejde.
Chci klid. Nakládat okurky, starat se o vnoučata.
A já?
Jak chceš. Chceš Bohdanu? Jdi. Chceš domů? Přijď. Ale nelži.
A když přijde Miloš za tebou?
Nepřijde. Má Natku z deváté zahrady.
Jak to víš?
Nejsem slepá. Jen jsem mlčela. Jako všichni.
Ráno přišel Olda s věcmi.
Můžu zpátky?
Máš lůžko v kůlně. Nafoukni matraci a spi tam.
Postavil raneček a šel pro matraci. Sousedi koukali, špitali. Bohdana zalévala okurky, jakoby nic.
Petr vyšel na zápraží.
Mami, táta zpátky?
Nafukuje matraci v kůlně.
Jsi svatá? Odpustila jsi mu?
Spíš blbá. Ale na změnu už je pozdě.
Za týden se Olda přestěhoval zpět do domu. Za měsíc jsem přestala vnímat, že dvakrát týdně mizí za plot. Po roce už si tu story nikdo nevzpomněl.
Objevily se nové: Lída od třetí chaty odešla za Petrem z páté a Zdena se přestěhovala k Lídinu muži.
Nakládala jsem okurky, Olda stavěl nový skleník, Bohdana za plotem četla knihu.
Nakonec, co je to láska? Prožít spolu čtyřicet let, vychovat děti, postavit domov, vysázet sad. A smířit se s tím, že nic není ideální.
Ani láska. Možná právě láska ze všeho nejmíň.