– Lenko, četla jsi vůbec ten seznam? Dala jsem ti přece seznam, tam je všechno napsané, hlas paní Mileny zněl, jako by mluvila s někým méně chápavým. Je tam jasně napsáno: tlačenka ze tří druhů masa. Ze tří. Ne ze dvou, ne z jednoho. Ze tří.
– Paní Mileno, četla jsem to. Ale právě o tom jsem s vámi chtěla mluvit. Oslava je za týden a já jsem myslela
– Ty jsi myslela. Tchyně udělala pauzu, a nechala slovo myslela pověsit ve vzduchu jako výčitku. Ty jsi myslela, ale já ti říkám. Tlačenka ze tří druhů masa, štrúdly se zelím a s houbami, aspiková ryba, salát Mimóza, bramborový salát, ještě ten s krabími tyčinkami, plněná vejce, palačinky se zakysanou smetanou, kachna s jablky, bramborové šišky, tvarohová nákyp, dort Harlekýn a dort Větrník. To je minimum. Minimum, Lenko. Přijde čtyřicet lidí.
Držela jsem telefon a dívala se z okna. Za oknem pomalu padal mokrý listopadový sníh, stejně těžký a nepatřičný, jako byl tento rozhovor.
Rozumím, paní Mileno. Zavolám vám později, dobře?
Ale neotálej. Do soboty není čas.
Položila jsem telefon na stůl a pár vteřin na něj jen koukala. Seznam na čtverečkovaném papírku, napsaný velkým, neotesaným písmem mé tchyně, ležel přímo přede mnou, zatížený slánkou. Vzala jsem jej a znovu si přečetla. Čtrnáct položek. U každé poznámka: domácí, ne z obchodu, jako posledně, jen lepší.
Jako posledně. To byla pětiletá výročí Markéty, švagrové. Tehdy jsem začala vařit tři dny předem. Tři dny jsem skoro nespala, večer druhého dne jsem už nemohla stát, ruce od věčného mytí zapukané. Petr dorazil každý den domů, snědl něco přímo z hrnce a šel koukat na televizi. Jednou se zeptal, jestli nepotřebuju pomoct. Řekla jsem: Ne, zvládnu to. Kývl a odešel. Bez hněvu, prostě odešel.
Na oslavě paní Milena ochutnala tlačenku, zavolala mě a šeptla téměř bez barvy hlasu: Trochu přesolené. Nic víc neřekla. Hosté chválili, žádali přidat, někdo říkal, že takové štrúdly dlouho nejedl. Paní Milena přikyvovala a pravila: To je u nás tradice. O mně ani slovo.
Teď, když tu sedím v kuchyni bytu na Sídlišti Míru, kde s Petrem žijeme už devatenáct let, přemýšlela jsem, že slovo tradice pro paní Milenu znamenalo něco velmi konkrétního. Tradice: snacha vaří. Tradice: snacha uklízí. Tradice: snacha je vděčná, že ji pozvali ke stolu.
Telefon znovu zavibroval. Markéta.
Leni, mluvila jsi s mámou? Říká, žes byla nějaká divná.
Byla jsem normální. Jen trochu unavená.
No vidíš. Oslava je za týden, musíš už nakupovat. Můžu ve středu s tebou do obchodu, pomoct s taškama. Pauza. Ne, ve středu nemůžu, mám manikúru. Ve čtvrtek?
Markéto, s nákupem si poradím.
Jenom nezapomeň, že máma chce opravdu kachnu s jablkama, ale jedině s bohemkou, ne s jinou odrůdou. Bohemka je nakyslá, však to znáš.
Znám.
A tlačenka ať je průhledná. Minule byla zakalená.
Zavřela jsem oči. Průhledná tlačenka ze tří druhů masa. Bohemka ke kachně. Dva dorty. Čtyřicet lidí.
Dobře, Markéto. Všechno jsem slyšela.
Uklidila jsem telefon do kapsy a vstala. Musela jsem začít s večeří. Petr přijde v sedm, bude mít hlad, a když nebude večeře, ustálí se na mě ten dlouhý tázavý pohled a věta: Ty jsi dneska nevařila? Ne vyčítavě, spíš jakoby nechápavě, jako když někdo čeká autobus a on stále nikde.
Otevřela jsem ledničku. Vyndala jsem kuře, cibuli, mrkev. Postavila hrnec na sporák. Pohyby byly rutinní, skoro automatické. Devatenáct let stejných pohybů.
Seznámila jsem se s Petrem ve dvaceti šesti. Byl veselý, hlučný, uměl bavit lidi. Paní Milena na první schůzce řekla: Ty, Lenko, jsi šikovná, to je vidět. Chápala jsem to tehdy jako pochvalu. Později mi došlo, že šikovná znamená hlavně umí neodporovat.
Vzali jsme se, když mi bylo osmadvacet. První rok se to dalo. Pak se narodil Martin. Pak vyrostl a odešel studovat do Brna. Zbylo tohle: byt, kuchyň, seznam jídel na čtverečkovém papíru.
Vývar se začal vařit. Ztlumila jsem plamen a šla do obýváku. Chtěla jsem zavolat mámě, jen slyšet její hlas. Ale už zvonil telefon.
Volala máma.
Leni, její hlas byl tichý, ale v něm něco, co mě v břiše stáhlo. Můžeš dnes přijet?
Co se stalo?
Tátovi je zle. Volali jsme záchranku. Jsme v nemocnici.
Už jsem oblékala bundu, když jsem si vzpomněla na polévku. Vrátila jsem se, vypnula plotnu. Napsala Petrovi krátkou zprávu: Tátovi je špatně, jedu k nim, večeře je na sporáku. Vzala jsem tašku a vyšla.
Venku už byla tma a mokro. Stopla jsem si taxík a celou cestu koukala do rozmytých světel aut. Táta František. Dvaasedmdesát, srdce mu vždy šlapalo jako hodinky, nikdy si nestěžoval. Říkal: Na co bych si stěžoval? Všechny vás přežiju. Věřila jsem tomu. Opravdu jsem si přála, aby to tak bylo.
Nemocnice mě přivítala pachutí dezinfekce a dlouhými bílými chodbami. Máma stála u okna v přijímací místnosti. Malá, ještě kabát nesundala, kabelku tiskla oběma rukama.
Mami.
Otočila se. Oči měla suché, ale tuhé tak, že se mi sevřelo v krku.
Říkají, že má hodně vysoký tlak. A něco s hlavou. Spadl přímo na chodbě. Vyšla jsem z kuchyně a on tam ležel.
Jak je na tom teď?
Vyšetřují. Lékař řekl, že musíme čekat.
Seděly jsme na tvrdých nemocničních židlích a čekaly. Máma mě držela za ruku, drobnou a chladnou. Přemýšlela jsem, že jsem u rodičů nebyla snad tři týdny. Pořád něco. Nákupy, vaření, úklid, rozhovory o jídelníčku s paní Milenou.
Po hodině a půl přišel lékař. Mladý, unavený, v brýlích.
Stav jsme stabilizovali, říkal. Ale je podezření na poruchu prokrvení mozku. Musíme vyšetřit a sledovat. Minimálně týden tu bude.
Bude to dobré? zeptala se máma.
Ještě je brzo říkat.
Dovezla jsem mámu domů, dělala čaj, seděla s ní, dokud neusnula v křesle. Pak jsem seděla v kuchyni rodičovského bytu a poslouchala ticho. Tady bylo vždycky zvláštní ticho, měkké jako starý šál. Na okně stály maminčiny muškáty, co kvetou každý rok. Na stěně visela fotka: já v sedmi letech držím tátu za ruku a dívám se někam pryč, on se dívá na mě.
Domů jsem se vrátila až po půlnoci.
Petr ještě nespal. Ležel s telefonem, ale když jsem vešla, odložil ho.
Jak je na tom?
Špatně. Podezření na cévní mozkovou příhodu.
To je vážný, uznal. Krátká pauza. Jedla jsi aspoň?
Ne.
Tam je kuře na plotně, ohřál jsem ti ho. Dej si.
Jedla jsem vestoje, nad dřezem, protože jsem neměla sílu prostírat. Pak jsem si lehla do postele. Dlouho jsem nemohla usnout. Myslela jsem na tátovu tvář, na maminčiny ruce, na vůni jejich kuchyně.
Ráno volala paní Milena.
Lenko, slyšela jsem, že jsi včera někam odjela. Petr říkal, že něco s otcem. Ale doufám, že chápeš, že do oslavy zbývá šest dní?
Paní Mileno, táta leží v nemocnici.
No, však jsem slyšela. Ale nemocnice je kousek, ne? Ty tam neležíš. Kdy plánuješ začít s přípravami?
Najednou jsem cítila, jak se ve mně všechno zvláštně zastavilo a vyčistilo. Jak voda, která přestane téct a jen stojí.
Zatím nevím.
Jak to nevím? v jejím hlase se objevil ten zvláštní údiv. Lenko, to je moje oslava. Sedmdesátiny. To je jednou za život. Chápeš to?
Chápu. Ale táta je taky jen jeden.
Ticho.
Tak myslím, že to zvládneš. Není třeba sedět v nemocnici pořád. Navštívíš a jsi volná.
Nereagovala jsem. Rozloučila jsem se a položila sluchátko.
Petr pil v kuchyni kávu. Podíval se na mě.
Volala máma?
Ano.
A?
Ptala se na vaření.
Přikývl, upil si. Pak řekl:
Hele, Leni, je to její sedmdesátiny. Víš jak. Čtyřicet lidí. To se teď nedá zrušit.
Já neříkám zrušit.
No právě. Všechno stihneš. Otcovi zajdeš každý den, samozřejmě, ale vařit můžeš u toho, ne?
Podívala jsem se na něj. Díval se do telefonu, čelo trochu svraštěné, ne kvůli mně, ale kvůli tomu, co četl.
Petře, řekla jsem, a kdyby tvoje mamka byla v nemocnici?
Zvedl oči.
Proč to pleteš?
Jen se ptám.
To by bylo něco jiného.
Proč?
Protože je to moje máma, řekl tak prostě, jako by to vysvětlovalo všechno.
Oblékla jsem se a jela do nemocnice.
Táta ležel na pokoji, když jsem přišla, byl v bezvědomí a zas mě sevřelo u srdce. Pak sestřička řekla, že spí. Seděla jsem u něj, dívala se na jeho tvář. Vrásky, šedivé strniště, ruce na dece, velké a sukovité. Ty ruce mi kdysi vyráběly dřevěné ptáčky. Ty ruce mě jednou chytily, když jsem padala z kola.
Otevřel oči. Podíval se na mě. Usmál se, ale opatrně, jak někdo, kdo si ještě není jistý, jestli opravdu nespí.
Přišlas, zašeptal. Hlas měl divný, jiný než obvykle, kdy mluvil nahlas.
Jasně, že jsem přišla. Jak ti je?
Ale dá se to. Trochu se mi točí hlava. Nic vážnýho.
Je to vážné, tati.
No, pokrčil rameny, jak mu dovolila poloha. Uvidíme.
Byla jsem s ním dvě hodiny. Pak jsem zavolala mámě, že je při vědomí a mluví. Máma řekla: No chvála Bohu,” tónem, že jsem měla slzy v očích.
Jela jsem domů autobusem. Dívala se do zamlženého okna. Přemýšlela jsem, že na tomhle teď záleží. Táta v nemocnici. Máma doma sama. Na tom záleží. Seznam paní Mileny s bohemkou a průhlednou tlačenkou, na tom nezáleží. A ta myšlenka byla tak samozřejmá, že jsem se divila, proč jsem ji dřív nikdy nepustila až na dno.
Večer přišel Petr ve výborné náladě, přinesl rohlíky, povídal něco o práci. Poslouchala jsem a kývala. Potom jsem řekla:
Petře, já nebudu na oslavu vařit.
Zastavil se. Postavil sklenici na stůl.
Jak nebudeš?
Nebudu. Táta je v nemocnici. Máma potřebuje pomoct. Nemůžu tři dny stát u plotny.
Lenko. Řekl mé jméno celé, což dělal, když ho něco rozčílilo. Tam je čtyřicet lidí. Mamka potřebuje hostinu. Jsou to její sedmdesátiny.
Petře, můj táta má cévní příhodu.
Já vím, to je vážné. Ale v nemocnici jsou přece doktoři. To neznamená, že tam budeš pořád.
Ne. Znamená to, že nebudu vařit dvanáct jídel pro čtyřicet lidí, když můj táta leží v nemocnici.
Vstal. Prošel se po kuchyni.
Uvědomuješ si, že máma nemůže oslavu prostě zrušit? Všechny už pozvala, Markéta všechno oznámila.
Ať si jídlo objedná.
Objednat jídlo? řekl s tónem, jako bych navrhla něco neslušného. Mamka chce domácí. To přece víš.
Vím, řekla jsem. Až moc dobře.
Podíval se na mě. Bylo v tom něco, co jsem nedovedla přesně pojmenovat. Ne vztek. Spíš zmatek člověka, kterému přestala fungovat jistá součástka.
Leni, rozmysli si to. Je to jednou za život. Táta je v nemocnici, dobře. Ale chodíš ho navštěvovat. Ale přece můžeš zároveň vařit?
Ne.
Ne?
Ne, Petře.
Odešel do pokoje. Za chvilku volala Markéta.
Leni, co to má znamenat? Petr říká, že nechceš vařit. Je tam čtyřicet lidí, uvědomuješ si to?
Uvědomuju.
Máma má sedmdesátiny! To ti nic neříká?
Říká. A to, že můj táta je teď špatně, mi taky říká dost.
Ale oslavu přece nelze posunout!
Markéto, řekla jsem. Můžete si objednat jídlo. Nebo si to uvařte samy. Ráda poradím recepty.
Ticho. Pak:
My to tak neuvaříme.
Naučíte se.
Odložila jsem telefon. Ruce se mi netřásly. To mě překvapilo. Čekala jsem, že mi bude úzko. Nebo že si to rozmyslím. Místo toho bylo uvnitř jasno a klid, poprvé za dlouhou dobu.
Druhý den jsem šla zase do nemocnice. Tátovi bylo trochu líp. Už seděl, jedl krupicovou kaši, šklebil se, ale jedl. Pronesl: Krmí tu jako mateřská škola. Smála jsem se. Přinesla jsem domácí vývar v termosce, máma uvařila ráno. Táta ho vypil celý, říkal: Teď je to o něčem jiném.
Pak jsme s mámou seděly doma v kuchyni u čaje. Byla malinká, s květovanými záclonkami, ledničkou, její pravá klika držela už jen tak tak. Vonělo chleba a sušenou mátou, co máma sbírala každé léto na chalupě. Seděla jsem a věděla, že tuhle vůni znám od dětství. To je moje. Ne pach cizí kuchyně, kde tři dny stojím a vařím seznam, za který nikdy nepřijde jediné děkuji.
Jak se máš, Leni? zeptala se máma.
Jde to. Zvládám.
A Petr má něco?
Jeho máma má oslavu teď v sobotu.
Pojedeš tam?
Asi. Ale vařit nebudu.
Máma mlčela, pak se zeptala opatrně:
Leni, je ti tam dobře?
Zvedla jsem na ni oči.
Co tím myslíš?
No víš. Vidím, jak jezdíš, pořád v jednom kole. Nikdy si nesedneš, nikdy se nezastavíš. Přitom teď už podruhé koukáš na mobil.
Podívala jsem se na telefon. Pravda.
Zvyk.
Chápu, řekla máma. Nic víc. Jen dolila čaj.
Ve středu volala paní Milena. Její hlas byl zvláštní, klidný, jen trochu se třásl.
Lenko, chci s tebou mluvit jako dospělí lidé.
Poslouchám, paní Mileno.
Chápu, že máš s otcem trápení. Upřímně mě to mrzí. Ale ty snad chápeš, že na tuhle oslavu čekám dvacet let? Je mi sedmdesát. Jsem stará žena. Už jiné sedmdesátiny mít nebudu.
Mlčela jsem.
Neříkám, abys tátu opustila, pokračovala. Chci jen, abys udělala to, co umíš nejlíp. Vaříš přece sama nejlíp. Sama to víš. To je tvůj příspěvek rodině. Nemám pravdu?
Paní Mileno, řekla jsem pomalu, něco jsem si tento týden uvědomila. Můj příspěvek rodině není tlačenka a štrúdly. Můj táta je v nemocnici a tam chci být.
Tak tam buď. Kdo ti brání? Ráno do nemocnice, večer do kuchyně. Nežádám nemožné.
Vy to jako nemožné nevidíte. Já to tak cítím. Protože předstírat, že je vše v pořádku, když není, já neumím.
Ticho bylo dlouhé.
Byla jsi vždycky trochu komplikovaná, řekla nakonec paní Milena. Ne zle. Prostě konstatovala.
Možná.
Petr je z toho zklamaný.
Vím.
Říká, že ses změnila.
Třeba.
Rozloučila jsem se a položila telefon. Ruce mi stále netřásly.
Ve čtvrtek ráno jsem si sbalila malou tašku. Sadu oblečení, nabíječku, kosmetiku. Občanku. Nad tím jsem nepřemýšlela, prostě jsem udělala, co bylo třeba. Napsala jsem Martinovi: Dědovi je lépe. Budu pár dní u babičky. Všechno v pořádku. Odpověděl rychle: Mami, večer ti zavolám. Jsi opravdu v pohodě? Jsem, pusinku, napsala jsem.
Když Petr odešel do práce, nechala jsem na stole krátký vzkaz: Jsem u rodičů. Zavolám.
Chvíli jsem stála ve své kuchyni. Devatenáct let této kuchyně. Tento stůl, tento sporák, ten podivný ranní chlad.
Zavřela jsem dveře, sešla schody a vyšla ven.
Sníh už nepadal. Bylo chladno a jasno, obloha nad městem měla namodralou barvu, co bývá jen koncem podzimu. Šla jsem na zastávku a uvědomovala si, že devatenáct let je skoro půlka života. A že půl života jsem si myslela, že nesmím chtít víc, než co mi dávají.
U rodičů mě vítal pach máty a teplo ze dveří. Máma otevřela, uviděla tašku a nic se neptala. Jen ustoupila, abych mohla vejít. Pak mě krátce, pevně objala. Stála jsem v jejím objetí a cítila, jak něco, co bylo roky sevřené, trochu povolilo.
Zůstaneš? zeptala se máma.
Pár dní. Jestli můžu.
Co znamená jestli můžeš, usmála se máma mírně to je tvůj domov.
Byla jsem u rodičů čtyři dny. Každé ráno jsme s mámou jezdily do nemocnice. Tátovi bylo líp, už mluvil plynuleji, už se rozčiloval na sestřičky, už zase chtěl pořádnou večeři. Doktor říkal, že prognóza je opatrně dobrá, bude zapotřebí rehabilitace.
Ty čtyři dny jsem hodně spala. Jak jsem roky nespala: bez budíku, do rozespání. Jedla jsem maminčino jídlo, prosté. Pohanku s máslem. Boršč. Jablečný koláč z podzimní bohemky, co máma přivezla ze zahrady v září. Koláč byl obyčejný, ale voněl tak, že jsem měla slzy na krajíčku.
Co je ti? ptala se máma.
Nic. Je to prostě výborné.
Přikývla a už dál nevyzvídala.
Petr zavolal. Poprvé v pátek večer, značně nervózní.
Kdy se vracíš?
Zatím nevím.
Leni, zítra je oslava. Je tam celá rodina.
Vím.
Máma je ve stresu. Markéta něco vaří, pořád ji to připaluje.
Ať si objedná jídlo. Už jsem to říkala.
Chápeš, že je máma zklamaná?
Chápu. Mrzí mě to. Ale teď jsem tady.
Dlouhá pauza.
Změnila ses, řekl. Téměř to samé, co paní Milena, jen jinak.
Asi ano.
V sobotu jsem na oslavu nejela.
Ráno jsme s mámou vezly tátovi polévku a žemli, kterou máma upekla před rozbřeskem. Táta všechno snědl, pochválil žemli, a řekl, že až přijde domů, uvaří si raději sám, když to máma prý už neumí. Máma se smála a říkala, že to teprve uvidíme. Seděla jsem s nimi a poslouchala jejich hašteření, co ve skutečnosti nebylo hašteřením, ale rozhovorem dvou lidí, kteří se znají roky a je jim spolu opravdu dobře. Táta i máma měli přes sedmdesát a pořád to uměli.
Večer jsem seděla v křesle s knížkou, moc nečetla, spíš ji jen držela. Máma háčkovala naproti. Za oknem se tiše sypal prosincový sníh. Telefon několikrát zavibroval. Markéta psala: To byla ostuda, hosté a skoro žádné jídlo, hanba. Paní Milena nenapsala nic. Petr poslal jen: Tak?
Telefon jsem odložila a vzala knihu.
S Petrem jsme si promluvili až za pár dní, když jsem se vrátila do bytu na Sídlišti Míru. Vrátila jsem se kvůli věcem, dokumentům, protože tam byl kus mého života. Táta byl už na běžném pokoji, lepšil se.
Petr seděl v kuchyni. Když jsem vešla, podíval se na mě. Něco se v něm za ten týden taky změnilo.
Můžeme si promluvit? řekl.
Můžeme.
Mluvili jsme dlouho. Nehádali jsme se. Prostě jsme mluvili. Možná poprvé za mnoho let opravdově, ne ve stylu: on o práci, já o večeři. Řekla jsem mu, že jsem unavená. Unavená z toho být pro všechny k dispozici. Že těch devatenáct let jsem byla praktická, a něco mě to stálo, co nedokážu pojmenovat. Petr poslouchal. Občas se snažil vysvětlovat, že to nebyl zlý úmysl prostě to tak je, máma je máma. Neodporovala jsem. Jen jsem vysvětlovala, jak to cítím já.
Chceš se rozvést? zeptal se najednou přímo, bez kliček, což mě překvapilo.
Chvilku jsem mlčela.
Chci žít jinak, řekla jsem. Jak přesně se to jmenuje, ještě nevím.
Kývl. Vstal. Natočil si vodu.
Zavolám Martinovi.
Dobře.
Martin přijel za dva týdny. Sám, bez ohlášení, s velkou taškou a výrazem, který měl vždycky při vážných rozhovorech: vážný, soustředěný, připravený vnímat.
Mami, jak se máš?
Dobře, Martine. Opravdu.
Táta mi volal… říkal, že je to těžké.
Je to hlavně upřímné, opravila jsem ho. To je jiné slovo.
Byl u mě tři dny. Hodně jsme mluvili. Nejdřív se zlobil na mě, pak na tátu, pak ho to pustilo a byl prostě se mnou. Když odjížděl, objal mě a řekl:
Poprvé za mnoho let nevypadáš unaveně.
Je to poznat?
Moc.
Rozvod jsme vyřídili v klidu, bez hádek, jako lidé, co už dávno žili vedle sebe, ale ne spolu. Petr zůstal v bytě na Sídlišti Míru, já si vzala pár krabic a přestěhovala se k rodičům, dokud si nenajdu něco svého. Máma neřekla jediné slovo navíc. Jen uvolnila pokoj, povlékla čisté ložní prádlo a na noční stolek položila toho dřevěného ptáčka, co mi kdysi táta vyřezal. Viděla jsem ho prvně, když jsem vešla. Vzala jsem ho do ruky. Ptáček byl lehký, hladký, se spoustou drobných zářezů od nože.
Tátu pustili začátkem prosince. Šel po svých, pomalu, s holí, ale šel. Na prahu jejich bytu se zastavil, podíval se na mě.
Tak jsme zase všichni doma.
Nový rok jsme slavili ve čtyřech: já, máma, táta a Martin, který přijel extra. Zdobily jsme stromek, dívali se na staré filmy, jedli maminčin bramborový salát a štrůdl se zelím. Prostý koláč, nic složitého. Pomáhala jsem mámě, stála vedle ní u válu, a říkala si, že takhle se vaří pro lidi. Ne pro seznam, ne pro tradici. Pro lidi.
V únoru jsem si našla malý byt. Garsonku v pátém patře, okno do tichého dvora, kde rostlo pár bříz. Byt prostý, téměř bez nábytku, voněl čerstvou malbou a cizím životem. Stála jsem tam dlouho uprostřed prázdné místnosti. Pak jsem šla k oknu a dívala se na břízy.
Markéta zavolala jednou, už v březnu. Hlas uražený i udobřovací, divná směs.
Leni, jak se máš? My… máma tě samozřejmě postrádá, neřekne to, víš jaká je.
Vím.
A jak to teď vlastně je?
Dobře, Markéto. Žiju.
Nechceš… třeba někdy přijet? Aspoň na svátek. Jsme tu sami…
Usmála jsem se. Ona to neviděla, ale usmála jsem se stejně.
Promyslím to, řekla jsem. Uvidíme.
Aspoň nějakou tu tlačenku nám se to vůbec nedaří.
Markéto, pošlu ti recept. Hlavně ta tlačenka se musí scedit přes dvě vrstvy plátna. Zkus to.
Fakt?
Fakt. Není to těžké. Musíš to prostě udělat sama.
Recept jsem jí poslala. Dala emotikon se svěšenými koutky a už nevolala.
Táta se uzdravoval pomalu, ale jistě. Na jaře už chodil bez hole, brblal na doktory a chtěl jet na chatu. Lékaři říkali: uvidíme. On odpovídal: vy koukejte, já vyrazím. Nakonec jel v květnu, kdy zem trochu oschla. Dovezla jsem ho sama, pomohla otevřít chalupu a roztopit. Seděli jsme spolu na verandě a pili čaj z retro hrnků s modrým proužkem. Za zahradou kvetla třešeň.
Tati, ptám se, pamatuješ, jak jsi mi vyřezával ty ptáčky?
Pamatuju. Ale ty jsi je vždycky všude zapomněla.
Jednoho jsem neztratila. Stojí mi na poličce.
Vím, řekl. Máma mi to říkala. Odmlčel se. Jsi dobrá, Lenko.
Za co?
Prostě dobrá. Postavil hrnek na zábradlí verandy a podíval se na třešeň: Život je dlouhej. Hlavně ať ho člověk neprožije pro nic.
Přikývla jsem. Za zahradou bylo cítit jarní vlhko a sladce, bylo ticho, jen někde daleko kukačka.
Na jaře jsem šla do práce. Vždycky jsem byla účetní, pak jsem několik let měla jen minimum práce, paní Milena tvrdila, že rodina je přednější, Petr neprotestoval. Teď jsem nastoupila do malé firmy, kde byla klidná atmosféra, rozumná práce. První týdny jsem si zvykala, ale brzy jsem si všimla, že den zas patří mně.
O víkendech jsem jezdila k rodičům. Občas jsem u nich i přespala. S mámou jsme pekly koláče ne podle žádného seznamu, ne pro čtyřicet lidí, prostě jen tak, jeden koláč, z toho co bylo. Táta seděl opodál a komentoval, co nikdo nepotřeboval slyšet. Máma mu odpovídala, že jí jeho rady netřeba. Na poličce stál klidně ptáček.
Jednou mi večer zavolal Martin, jen tak na povídání.
Mami, jak ti je?
Dobře, Martine. Opravdu dobře.
Hele, jsem za tebe rád. Jsi úplně jiná.
Jiná, souhlasila jsem.
Myslím, že lepší.
Zasmála jsem se.
A co ty, Martine?
Všechno fajn. S kluky něco podnikáme, říkal, co plánuje, že by mohl přijet v srpnu. Poslouchala jsem jeho hlas a dívala se z okna svého bytu na břízy už obalené v listech, tak husté, jakoby byl dvůr plný zeleně až po střechu.
Přijeď, řekla jsem. Uvařím boršč.
Obyčejný boršč?
Obyčejný. Maminčin recept.
Lepší neexistuje, řekl Martin. Domluveno.