Přívěsek

Přídavek

Lído, ona má přece přívěsek! Nebo ti to nevadí? Dana se opřela o plot a pošklebovala se na sousedku. Opravdu sis nemohl najít něco lepšího? Vždyť nejsi žádný křivej, a jinak hodnej kluk. A holek je tu plno, ale ty sis zrovna vybral tuhle!

Libuše si povzdychla. Sama před sebou si nechtěla přiznat, že volba syna jí nesedí. A slyšet to od dávné kamarádky bylo ještě víc hořké.

My máme z dětí radost, Dano! Rozumíš? Co je na ní vlastně špatného? Mladá, pěkná, povaha v pohodě, poctivá, to vím jistě. A že má dítě… Co je na tom špatného? Nenadělala ho kdekomu, vdávala se v kostele. To, že zůstala vdovou tak brzy? My přece taky nejsme nesmrtelní. Vychováme, postaráme se, budu mít zas o jedno vnouče víc. Tak už nevykládej blbosti!

Libuše našpulila ústa a zaháněla sousedčina kocoura, který šel po plotě směrem k jejímu dvoru.

Zase se sem tahá! Už mi vzal tři kuřátka, Dano. Dávej na toho tvého ušatce pozor, nebo pustím Broka, pak si nestěžuj.

Mě nevystrašíš! Dana odstrčila zavalitého pruhovaného kocoura. Kdo koho tady bude honit. Zavřu toho lumpa! Minulý rok mi taky běhal po kuřatech. Kdyby nebyl tak dobrý myšilov, už by letěl. Ale instincty nezapřeš!

Tak ať si hlídá instinkty doma!

Libušo, málem bych zapomněla! Sklenice! Džem je už hotový.

Ty tady drbeš, a někdo jiný míchá marmeládu?

No, Olga. Přijela včera pomoct na zahradu.

Olga? Vždyť čeká mimino!

Proto je na zahradě celá rodina, a jen ona míchá v kuchyni. Nechce jen sedět. Taková nevěsta je poklad!

Chválíš ji za zády a v kuchyni komanduješ?

Ale pro pořádek! zasmála se opět Dana. Až budeš tchýní ty, vezmi si příklad! Buď až moc hodná a zasednou ti na krk.

Uvidíme! mávla Libuše rukou. Chceš ty sklenice, nebo si poradíš? Mám plno práce.

Když Dana odešla, Libuše se pustila do těsta. Zítra přijede syn a přiveze svou nevěstu. Nevesta… Libuše na chvíli přestala hníst, opřela se o stůl a zadívala se z okna. Co se asi stane…

Annu neznala, jen o ní slyšela a párkrát zahlédla z dálky, když jezdila za sestrou do sousední vísky. Ničím zvláštním nevynikala. Holka jako každá jiná. Světlovlasá, veliké oči. Jen vyšší, ke svému Jakubovi akorát. Ale vlastně… co je to za devče? Už paní. Byla vdaná, má syna. Klučíkovi jsou teď tři roky. Osud Anně moc nepřál rodiče jí zemřeli, když byla malá. Vychovali ji babička s dědou. Oženili, dali jí vzdělání a zrovna se radovali z pravnuka, když se Annin manžel zabil při nehodě. Zůstala vdovou s dítětem. Jasně že je jí líto ale na dálku by jí to šlo líp. Srdce jí bolí hlavně kvůli synovi. Po smrti manžela byl Jakub jediným pevným bodem, její chloubou, přítel. Radovala se, že je doma, ale také se bála. Je to už chlap, čas založit rodinu, a on pořád nikde. Na dotazy se smál, pořád říkal, že čeká na pravou lásku. A teď najednou oznámil, že našel… Annu. Libuše hned běžela za sestrou. Musela zjistit, jak na tom je. Ale Pavla ji hned umlčela.

Co tak vyšiluješ? Jako bys viděla čerta.

Co je zač? Přivede ji a co pak?

Přivede, ale nebude dlouho. Nebude u vás bydlet navěky, Libuše.

Jak jako? zarazila se Libuše.

To ti neřekl, že jsem Jakubovi přepsala dědův dům? Bydlet se tam sice nedá, je to starej barák, ale velká zahrada postaví si nový.

Myšlenky se Libuši rozběhly všemi směry. Znamená to, že syn odejde? A co ona? Má sice kousek do vedlejší vsi, jezdí autobus, ale když je doma, pomůže v hospodářství, povídá si večer. Když bude mít svůj dům, vidět ho bude jen o svátcích.

Co se tváříš? Snad se i těšíš, ne? Pavla zjemnila hlas a sedla si vedle sestry. Musíš ho pustit, ségra. Jakub už je velkej, ať má svůj dům a rodinu.

Máš pravdu… Ale bojím se. Co když jim to nevyjde? Nebo ten kluk…

Poslouchej mě: spousta holek tady není, ale takovou, jako je Anna, tu nenajdeš.

Právě to mě děsí. Je až moc hodná.

Tobě se člověk nezavděčí! Pavla už zvýšila hlas. Kdyby byla špatná, měla bys radost? Hlavně, že budou spolu. Nedělej chybu, kterou bys mohla syna ztratit.

Jakou? Libuše se lekla.

Nepřijmeš ji? Přijdeš o syna. On Anně opravdu věří. Je v tom láska.

Tehdy ji Libuše opravdu poslouchala a od té chvíle se jí v hrudi usídlil těžký kámen. Převaloval se, nedal spát, postupně rostl, ač nevěděla proč.

Narovnala se, třásla rukama a vrátila se k těstu. Musí je přivítat, jak se patří nevěsta nesmí cítit, že tu není vítána. Pavla má pravdu, Jakubovi to musí dát najevo. Ostatní se ukáže.

Na tácu už se řadily jeden jako druhý malé pirožky. Libuše si vzpomněla, jak měl takové akuratní na jedno sousto rád její muž.

To jsou jak semínka! Kolik sníš, tolik není dost. Chutné jsou!

Vzal jí ruku, dal pusu, a Libuše ho popadla kolem krku se smíchem. Škubla se a slzy jí stekly po tváři. Ach, kdyby tu teď byl Milan! Poradil by a uklidnil.

Noc byla bezesná. Přešlapovala z boku na bok, nemohla usnout, těšila se na ráno.

Anna stála za Jakubem, bála se podívat budoucí tchýni do očí. Malý Vojta se jí točil v náručí, rozhlížel se po neznámém prostředí. Tolik nového! Velký pes sedí u boudy neštěká, jak zvláštní. U babičky vždy štěká. Kocour někam spěchá s důležitostí Vojta za ním chtěl hned letět.

Počkej ještě chvíli.

Pusť ho, ať si poběhá. Zavřu Broka a jiného se bát nemusí. Vidíš na něj. Libuše si nevěstu prohlížela.

Jaká je to vlastně slečna? Vyhublá, bledá ani bys neřekla, že takhle drobná unese zdravého raubíře. Najednou jí v srdci změkl onen kámen. Vojta, kterého Anna pustila na zem, cupital po chodníčku, zastavil se u Libuše a zadíval se na ni zespoda.

A kam běžel kocour?

Který kocour? Libuše ostražitě. Já tu žádného nemám! Kde jsi ho viděl?

Vojta mávnul na stranu od verandy a Libuše zalapala po dechu.

Rychle za ním, nebo zase obere kuřata!

Vojta běžel za divnou paní, netušil, jak ji má oslovit. Kocoura chytili těsně u výběhu.

Ty mizero! Hajdy! Libuše zezuje papuče a hodí je po kocourovi.

Viděla, jak se Vojta směje, a musela se usmát. Skvělej klučina! Hbitý, laskavý. Podala mu kuřátko pohladil, nevzal. Je malé!”

Za chvíli už Vojta seděl Libuši na klíně s pirožkami. Anna koukla na Jakuba, Libuše se usmála:

Máš šikovného chlapce, Anko! A ještě si rád přidá ke svačince.

Všimla si, jak Anna s úlevou vydechla, a kámen na hrudi ještě povolil. Bojí se všeho. Chrání dítě bude z ní dobrá máma. Libuše sama cítila, že jí v žaludku kámen mizí. Úplně ne, ale dejchá se líp.

Jakub vykládal o plánované svatbě, Anna mlčela a zírala do talíře. Když syn odešel, Libuše se zeptala:

Co jsi tak zticha? Pohladila Vojtu ve vlasech, přisunula další talíř s višněmi. Jez, broučku. Jsou sladké.

Co bych říkala? Jakub ví, že nechci velkou svatbu. Šli bychom jen na úřad a dost.

A on tě neposlouchá?

Ne. Prý by nebylo hezké, když všichni čekají. Nechce nikoho urazit.

Ono má něco do sebe, ale i ty bys neměla mlčet. Proč svatbu nechceš?

Anna se na Libuši poprvé otevřeně podívala.

Mám strach. Štěstí má rádo ticho. Jednou už jsem měla veselku plnou smíchu. Dobře to neskončilo…

To máš škodu, Anko. Znám tvůj příběh, vím, že je to bolest. Ale poslouchej kdyby tě měl manžel rád, byl by přece rád, kdybys ještě našla štěstí. Každému v životě naměří osud zvlášť. Ani my nevíme předem, co přijde. Podle mě je důležité přijímat vše s pokorou. Každý si rozhodne sám, jak to vezme, ale utéct se nedá.

Měla jsem strach…

Čeho?

Že mě odsoudíte.

Za co?

Že se chci vdávat. A ještě za takového chlapa, jako je Jakub. Vím, že mohl mít kohokoliv. A štěstí měla zrovna já…

Vojta se na Libuši díval svýma šedýma očima.

A ty jsi kdo?

Já teď tvoje babička, Vojtíšku. Říkej mi prostě babi Líba.

Dobře! Vojta přikývl důležitě.

Svatbu udělali nakonec podle Jakuba. Příbuzenstvo si neodpustilo drby, ale před Libuší, která schválně stiskla rty a mračila se, všichni rychle zmlkli.

Jakub a Anna bydleli u Libuše skoro rok. Ta už dávno zapomněla na všelijakou trnkovou bolest v hrudi i na své pochybnosti. Když viděla, jak si Anna Jakuba váží, věděla, že si už nemusí dělat starosti o syna. Nebylo to lehké, čas od času něco řekla, ale Anna vždy nějak zvládla napětí zmírnit. Neoplatila jí ani slovíčkem zlým, vždy vše zjemnila.

Co jsi pořád tak klidná, Anko? Občas bys Jakubovi měla říct, jak ti je! Klid by byl! Dana při vyhánění krávy zamávala větvičkou.

A pohádali bychom se? Syna s matkou rozhádat? Krásná rada! Anna se na sousedku podívala posměšně.

Máš hrdost, Anko! To není dobře…

Nejlepší je žít si po svém a neposlouchat každýho souseda odpálila Anna a šla domů.

Dana si odfrkla a už letěla nová drbna do vsi.

Dům, který Jakub začal stavět hned po svatbě, byl za rok hotový a Anna s mužem se přestěhovali. Práce bylo habaděj, čas letěl. Anna si začala myslet, že je něco v nepořádku se zdravím, tak zašla za doktorkou.

Jste těhotná? Anna užasle zírala na doktorku.

Proč se tak divíte? Nebo dítě nechcete?

Co by nechtěla! Ale… poprvé to šlo všechno jinak.

Problémy jsou, budete muset zůstat v nemocnici. Uděláme všechno, co půjde, aby to dobře dopadlo.

Hned ten den přijela Libuše, aby pomohla s Vojtou. Anna jí otevřela a zarazila se.

Co se děje? Libuše na ni koukla překvapeně.

Ale nic. Když jste přišla, měla jste tak přísný pohled, myslela jsem, že se na mě zlobíte.

Libuše vyvalila oči. Ach, ta Dana! Nikdo jiný jí tak nezkazil den. Ráno jí totiž Dana přihrnula pod nos řeči, že…

Nestačí, že má přívěsek, teď ještě nemocnou ženu vzal? Kdoví, co z toho bude! Raději by sis měla rozmyslet…

Dano, co ti chybí? Jak se tě mohli doma tak přehlédnout, že máš v sobě tolik jedu? Anna ti co provedla, že ji tak nenávidíš?

Nech si ji! Dana ucukla, když viděla, jak Libuše tmavne v obličeji. Dobře, fajn, už jdu. Ať jde všechno dobře!

Libuše se otočila a šla ke stanici. Cestou se snažila uklidnit, ale nedařilo se. Anna to hned poznala.

Nedělej si starosti, Anko. Nic to není. Nějaké ženy v autobuse se pohádaly, a mně to zkazilo náladu. Proč lidé nemůžou žít v klidu?

Anna pokrčila rameny a usmála se. Věděla, že Libuše neumí lhát, ale jestli ji tím uklidňuje, nebude k ní zlá.

Tak pojď, připravíme věci. Pomůžu ti?

Už mám zbaleno, jen se mi nechce do nemocnice.

Libuše zamračila čelo.

Musíš, Anko. Je-li to pro zdraví dítěte, není o čem mluvit. A o Vojtu se nebojím, oko z něj nespustím, bude v pořádku!

Jakub Annu odvezl do nemocnice a nastaly dlouhé dny čekání. Týden, dva, a nakonec doktorka kývla:

Ještě chvilku a půjdete domů. Jen pod dohledem. Máte pomoc?

Určitě. Mám u sebe tchýni. Dohlíží na syna.

Opravdu tchýni? To je dobře?

Jéje, i vy? Anna se zasmála. Já mám tchýni zlatou! Není žádná semetrika!

To je vzácnost!

Anna se těšila domů. Ale v té době její zlatá tchýně běhala po vsi jako péřová kvočna s nervama na krajíčku.

Panebože! Jak tohle Anně vysvětlím?!

Vojta jí zmizel ráno. Vždy byl poslušný, nikdy se nevydal za branku. Libuše ho pustila na dvůr, zatímco sama vařila. Anna se brzy vrátí, všechno musí být čerstvé co by v nemocnici, tam domácí strava moc není. Sledovala ho přes okno, jak si staví v pískovišti. Na chvíli se zamyslela, a najednou Venku už Vojta nebyl.

Kam jsi se poděl? stáhla plyn a utřela si ruce o zástěru.

Vyšla před dům. Dvůr byl prázdný, za branou otevřeno dokořán. Na ulici nikdo. Kolik času uběhlo? Chvilka. Kam mohl zmizet?

Vojta zrovna slyšel za plotem rámus. Šel se podívat a uviděl černobílého štěněte, jak se tři kluci snaží přehodit na provazu.

Nechte ho! Bolí ho to! Vojta zatáhl za kliku, až branka povolila.

Smáli se, kopali do štěněte. Vojta křičel, snažil se ho vzít zpět. Ani nevěděl, jak změnili ulici, až je nějaká paní okřikla, vytrhla provaz a kluci zmizeli. Až teď Vojta zjistil, že je v jiné části vesnice. Sám nikdy ven nechodil, máma se bála a zakázala to.

Co je to dnes za děti! Takhle trápit zvíře, to bych vás spravila! Paní pohrozila pěstí a podívala se na Vojtu.

A ty? Ty taky zlobit nebudeš?

Ne! On je malinký! Bolí ho!

No, to je správně.

Šla dál, zatímco Vojta si sedl na lavičku u cizího plotu. Maminka říkala, že když se ztratí, má zůstat na místě a čekat, až ho někdo najde. Přitulil se ke štěněti. Uklidnil se. Když ví, co dělat, domů se určitě dostane.

Netušil, že je už dost daleko a Libuše jej hledá v sousedních ulicích. Nenapadlo ji, že by mohl být tak daleko.

Jakub přijel ke dvoru, otevřená branka. Na ženě bylo znát, že je unavená.

Počkej chvilku, zavřu a zaparkuju, pak pojď.

Jakub prošel dvorem, vběhl do kuchyně něco se stalo. Vypnul plyn a hledal mámu. Ve vsi našel uplakanou Libuši.

Mami! letěla k němu. Vojta!

Co Vojta? Jakubovi přeběhl mráz po zádech.

Zmizel! Nevím jak! Otevřel branku a už není…

Mami, klid. Kde jsi hledala?

Tady kolem, dál nešel…

No, to nevíš. Prohledej tady, já půjdu dál. A než domů k Anně zatím neřeknem. Víš, že nesmí mít nervy!

Našel ho za hodinu. Vojta spal na lavičce, objímal štěně, které na Jakuba štěkla.

Z tebe bude pořádný hlídač! Jakub podrbal štěně, pohladil Vojtu. Probuď se, kluku.

Tati… Vojta promnul oči. Sedím tu, nikam sem nešel, jak jste mě učili.

To je správně! Proto jsem tě našel. A tenhle kdo je?

Vypadá jako Brok, co má babi.

Spíš jako Lump. Má tlustý břicho! Chceš ho?

A můžu? Vojta se mu rozzářily oči.

Máme zahradu, bez psa by to nebyl domov. Uvidíme, co z něj vyroste.

Jakub nabral kluka a štěně a šli domů. Libuše se sesedla na lavičku, když je uviděla.

Mami, dej pokoj, už je tu! Buď v klidu.

Libuše objala Vojtu, políbila ho.

Vyděsil jsi mě, broučku!

Babi, nechtěl jsem! Už nikdy to neudělám!

Libuše slzela, držela dítě v náručí. Kdo říká, že není její krev? Ať si Dana trhne. Kde najít bližšího?

Anna se vše dozvěděla až později. Vojta mlčel, tušil, že máma nemá být nervózní. Smáli se, myli bleší štěně, objímali se a byli od hlavy k patě mokří.

Chyběl jsi mi.

A já tobě!

Sestřička Vojtovi se narodila přesně na čas. Holčičku, řvavé stvoření, pojmenovali Libuška, po babičce. Libuše rozkvetla a dojížděla na návštěvu, kdykoli to šlo. Ze začátku se bála, jestli jí Anna děti ještě svěří. Ale Anna jí nikdy nevyčetla Vojtu.

I u mě by mohl z domu utéct, mami. Nevyčítej si to. Pro Vojtu je živé stvoření víc než cokoli jiného. I berušku přenese z cesty do trávy.

Vychováváme laskavého, to je dobře.

Libuše se v ničem nemíchala, jen pomáhala, kde byly potřeba další ruce. A když viděla, s jakým vděkem to Anna přijímá, byla by pro ten úsměv udělala cokoli.

Děkuju, mami…

Když za ní běžel Vojta a Anna jí s úsměvem podávala malou Lucky, věděla, že dělá všechno správně.

Zase jedeš za vnučkou? Dana už čekala u plotu, když Libuše zamykala branku. Rozmazluješ si je!

Za vnoučaty, Dano. Mám je oba.

Ale jen ta malá je tvoje.

Jsou oba moji, Dano, oba. A víš, co jsem zjistila? Chceš slyšet radu od té, co jí každý kázání?

Tak povídej.

Láska je vždycky oboustranná. Aby tě někdo miloval, musíš taky sama milovat. Děti mě mají rády, vnoučata taky. A tebe?

No co. Respektují mě!

Máš to taky dobrý. Ale podle mě je láska přece jen víc. Co říkáš, Dano? Libuše na ni mrkla, koukla na hodinky autobus jí za chvíli pojede, a její rodina na ni už čeká.

Z toho všeho jsem pochopil, že v rodině, pokud člověk zůstává otevřený a přijímající, lásku vždy získá zpátky. Stačí nepřehánět a dát i tomu druhému prostor.