10. září 2023
Libuško, jsem doma, pojď mě přivítat!
L…Luboši?! Ty už jsi zpátky? Vždyť jsi měl přijet až za tři dny…
Žena kolem třicítky vyšla zmateně do předsíně, spěšně se halila do hedvábného županu a překvapeně koukala na mě, jak stojím ve dveřích.
Chtěl jsem ti udělat překvapení, Libuško. A vypadá to, že se mi povedlo. Co, nejsi ráda? usmívám se na celou chodbu, protože si myslím, jaký jsem borec.
Ale jo, jasně, že mám radost… Běž zatím do kuchyně, já ti ohřeju večeři.
Spokojeně kejvnu a mířím do kuchyně. Na stole vidím, co všechno mi nachystala: čerstvé jahody, tabulku čokolády, večeře právě vytažená z trouby… Jako by bylo všechno pro mě.
No Libuško, tys teda vyvářela! Ty jsi věděla, že se vrátím? Nebo jsi tušila? Tys prostě jasnozřivá!
Nandal jsem si hromadu pečeně na talíř a pustil se do jídla. Manželka pořád nikde a já si říkám, že se asi převléká do nějakých těch svátečních šatů pro mě…
A pak přijde chvíle, kdy se ozve z chodby:
Luboši, já… My…
Tuhle pečení, Libuško, to je poezie! A salát… a palačinky klobouk dolů… Martin?!
Otočím se a vidím Libuši, jak drží za paži mého vlastního bratra Martina. Vypadá trochu provinile a kouká do země, zatímco Martin v šortkách a tílku si mnul nos, jako by ho náhodou vzbudili.
Jo Luboši, to jsem já. Zdravím tě, brácho…
Dobré odpoledne. Tak mi, prosím, někdo řekněte, co se tady děje. I když… asi to nemusíte vysvětlovat.
Luboši, já… Už jsem ti to chtěla dávno říct. Miluju tvého bratra Martina a chci být jen s ním. Promiň. vypálí Libuše rychle, aniž by se mi podívala do očí.
Talíř mi vypadl z ruky. Uvnitř mě to jen zarachotilo a porcelán se s jídlem rozkutálel po dlažbě.
Takže, jestli to chápu správně… Vy dva… právě teď…
Ano. Teď jsme byli spolu.
Skvělé, opravdu. Výborně, Libuško! A ty, Martine, taky sis zvolil… No, teď rozumím, proč byla ta dnešní večeře tak výjimečná a hlavně, pro koho.
Libuše se mi neodvažovala podívat do očí. Měla strach, že jakmile vzhlédne, veškerá její odvaha zmizí.
A co Ilonka? Co budeš dělat s dcerou, ví o tom?
Ne, ona neví…
A kde teď je?
Je u sousedky, prý kouká na pohádky v televizi.
A posíláš ji tam často?
Už půl roku…
Otázky mi došly. A taky veškeré emoce. Po cestě jsem byl vyčerpaný a nemělo smysl dělat scénu. Nikdy jsem nebyl hádavý typ, vždycky jsem měl klidnější povahu.
Ale když už mě někdo dostal do varu, bylo to fakt vážné. Dnešní večer byl jeden z těch výjimek překvapení, které mi nachystali, mě naprosto vykolejilo, ale trvalo to jen okamžik.
Do deseti minut ať tu po tobě nezbyde ani stín. Čas běží. povídám a odcházím s čajem do obýváku. Na Martina se ani nepodívám.
Jen by mě zajímalo, čím ji ohromil. Vypadají stejně, dokonce mají stejné znaménko na krku… Práci nikdy moc nehledal, rozum moc nepobral… S ním jen prodělá. Ale její volba! přemítám v duchu, usrkávajíc čaj.
Já nikam nepůjdu, dokud to nedořešíme, zvedl se Martin.
A co chceš vyřešit ode mě?
Chci, abys souhlasil s rozvodem… Nech Libuši jít, nemiluje tě.
Usměju se na něj ironicky: Dobře vidím, koho moje žena miluje, Martine… Rozvod chcete? Bude rozvod ale pěkně přes soud. Těším se, jak budete vyhazovat tisíce korun za právníky.
Luboši… Libuše mi chytí zápěstí. Prosím, pojďme to vyřídit v klidu. Ty nejsi zlý, ty jsi dobrý člověk…
Zavrtím hlavou.
Dobrá, dobře. Rozvedeme se, ale bratře už nejsme, Martine!
My… ještě bychom něco chtěli.
Tak co ještě?
Nech mi byt po rozvodu, Luboši! Libuše se na mě usmála zářivým úsměvem a hladila mě dál po ruce.
Ilonka je na tuhle čtvrť hrozně zvyklá, má tu kamarádky… Kdybychom dělili byt, na nový bychom neměli a museli bychom zpátky na vesnici…
Podpírám si bradu a přemýšlím. Libuše nasadila ještě vyšší rychlost:
Luboši, zlatíčko… Udělej radost dceři! Jsi šikovný, ještě vyděláš hodně peněz, no ne? Prosím, vždyť je to tvá jediná dcera! Dělám to i kvůli ní…
Klid, Libuše, zastavím ji. Mám lepší nápad.
Jaký? rozzáří se Libuše očekáváním. Snad nám chceš nechat i auto? To by Ilonku potěšilo!
Ilonka zůstane se mnou.
Cože?! Zbláznil ses? Vždyť ty neumíš s dítětem zacházet! Pořád jen pracovní cesty, Ilonka si ani nevzpomene, jak se jmenuješ!
To zjistíme právě teď, řeknu a jdu pro dceru.
Za pár minut se vracím, držím Ilonku za ruku. Je to desetiletá holka, právě přešla do čtvrté třídy. Pevně mě svírá a usmívá se.
Proč jsi ji sem tahal? Chceš, aby poslouchala, co se tu děje? rozčiluje se Libuše.
Nijak jí neodpovídám. Sednu si s dcerou na klín do kuchyně a začnu:
Ilonko, můžu se tě na něco zeptat?
Jasně! usměje se Ilonka, ráda, že jí věnuji pozornost.
Musíš mi slíbit, že budeš odpovídat upřímně. Povídáme si teď jako dospělí.
Jako když ty mluvíš se strejdy ve firmě?
Přesně tak.
Malá přikývla. Byla šťastná, že k ní mluvím stejně vážně jako k mužům v práci.
Ubližuje ti maminka? Dostala jsi někdy facku poslední týden?
Ilonka zčervená a uhne očima. Zatímco přebírá lem šatů v prstech, něco se zadrhne ve vzduchu.
Co si to dovoluješ! vybuchne Libuše. Přestaň s tím!
Ticho, Libuše. Povídám si s dcerou. poplácám Ilonku po hlavě. Neboj, Ilonko, pamatuješ, co jsi slíbila?
Přikývla, se slzami v očích mě obejme kolem krku a šeptá mi do košile:
Bylo to třikrát! Jednou, když jsem dostala trojku, pak když jsem rozlila mléko, a potřetí, když jsem okřikla strejdu Martina. Líbal se s maminkou, když jsi byl pryč.
Už je to dobré, neplakej! pohladil jsem ji po vlasech. Jsem tu, jsem s tebou. Teď tě už maminka nebude bít.
To není pravda! křikne Libuše. Na to už nemám slov…
Takže byt a auto chceš hlavně kvůli dceři, že? zeptám se s úšklebkem. Ilonko, můžeš ještě něco odpovědět?
Dobře…
S kým bys chtěla být, kdybys měla na výběr: se mnou nebo s maminkou?
Ilonka se na chvíli zarazí, střídavě kouká na mě a na mámu. Libuše natahuje ruce a snaží se ji přemluvit.
Ale slíbíš mi, že nebudeš pořád pryč?
Slibuju!
Pak chci být s tebou, tati.
Ty…! vykřikla Libuše a už sahala po Ilonce, ale já ji ochránil a pevně držel. Martin celou scénu jen mlčky sledoval.
Tak je to dořešené, Libuše. Dceru už neuvidíš řeknu klidně a odvedu ji do dětského pokoje.
Za chvíli jí pomohu sbalit věci. Naštěstí mám svůj kufr z pracovní cesty už pořád sbalený. A tak jsme s Ilonkou odjeli do hotelu, kam často jezdím pracovně.
…Za pár měsíců bylo po soudu. Protože Libuše i Martin byli na pracáku, bez bydlení a možností, soud přiznal Ilonku mně.
Ilonka sama chtěla být se mnou. Byt jsem rozdělil, svoji polovinu prodal a koupil nám nový byt. Matka byla u rozhodnutí, že Ilonku může vídat o víkendech, ale bydlet bude se mnou.
Svůj pracovní režim jsem otočil naruby, abych na Ilonku měl víc času. Krátké cesty po republice ano, žádné měsíce po Evropě. A Ilonka? Najednou se začala víc smát a to pro mě znamená víc než všechny peníze a kariéra…
Dneska vím, že štěstí, opravdové, nezačíná penězi, ale doma, kde vás někdo opravdu čeká. I kdyby to byla jen jedna malá holka.
LubošKaždé ráno, když Ilonka rozespale cupitá do kuchyně a já jí dělám kakao, vím, že jsem to byl já, kdo zvítězil nad vlastní slabostí. Kdo sebral odvahu zastavit rozjetý vlak lží, kdo místo ticha řekl hlasité: dost.
Při večerním čtení pohádek si někdy připomínám, jak snadné je přijít o rodinu, pokud nehledíme na maličkosti. Pro mne teď největší vítězství není vlastní byt, ani pracovní úspěchy, ale maminčin obrázek, který mi Ilonka jednou namalovala: malý domek, před ním tatínek a dcera, drží se za ruce a oba se smějí.
A když mě obejme kolem krku a zašeptá: Tati, já jsem šťastná, že jsme spolu, najednou vím, že všechny porážky stály za tuhle jedinou výhru. Tahle pohádka má sice pomačkané kraje a žádného prince, ale má konečně šťastný konec. A to je, pro mě i pro Ilonku, mnohem lepší než všechna překvapení světa.