Noc, žena, kocour a lednička
Nedívej se na mě tak!
Kristýna upřela na kocoura přísný pohled, jaký dokázala, až se jí zvedlo obočí. Maminka jí vždycky zakazovala dělat tuto grimasu, protože husté, skoro srostlé obočí, které zdědila Kristýna po otci, působilo až příliš hrozivě. Kristýna si už dávno obočí vytrhala a vytvarovala tak, jak chtěla, přesto ten dědičný rys občas probleskl, jako by jí připomínal kořeny rodinné podivnosti.
Kocour o tom ovšem dobře věděl. Seděl na parapetu, hleděl na svou paničku zlenivěle a s jistou dávkou ironie, jeho oko v šeru večerního světla občas sině zasvítilo. Někdy se zdálo, že mu svítí obě, jindy vůbec žádné. Když v chodbě poblikávalo staré světlo z lampy, vykreslovalo kocourovi na tělo stíny, které vypadaly jako pomačkané papírové lodě ze školních let.
Dveře do kuchyně nechala Kristýna mírně pootevřené; průvan jimi zlehounka posunoval, a v noci zněly jako kdyby se v bytě potichu tancovaly staré tanečky všech nevyřčených vět. Kritýnu to štvalo, protože chtěla, aby se dveře konečně zaklaply a dala jí tak definitivní důvod otevřít jiné dveřety od ledničky.
Kristýna se zavrtěla na studené dlažbě u zdi, kde už seděla víc než hodinu, a hypnotizovala ledničku pohledem, jako by očekávala, že se magicky vyloupne nějaká odpověď.
Věděla přesně, co se nachází na policích, které nedávno vyleštila octem a sodou na lesk, že by i babička z Dobříše záviděla. Kristýna byla v rodině tou, co obstarávala nákupy, a proto se na ni všichni dívali s úsměvem při sobotní snídani:
Kristýnko, proč jsme koupili olivy? Vždyť ty nikdo nejí! poškleboval se manžel Pavel a otáčel v ruce sklenici.
Mně chutnají…
Tak dobře, vymysli nějaké jídlo, ať se nemusíme přejídat olivami.
Kristýna vymýšlela podivné kombinacetřeba těstoviny s cizrnou a bazalkou, do kterých nenápadně ukryla ty znepokojující olivy. Rodina nejdřív hleděla podezřívavě, ale pak zmizelo vše až do posledního kousku.
Všichni. Kromě Kristýny.
Naučila se dávno, že to, co navařila, sama jíst nedokáže. Při vaření byla šťastná, naplněná tvůrčí energií, ale jakmile jídlo stálo hotové na stole, zachvátila ji známá prababička. Nikdy prý nepatřila do jejich rodiny, ale vždy přišla, šeptala nesrozumitelně, bublala si pod nos a článkem jediného zubu významně syčela. Kristýna pak nemohla pozřít ani sousto vlastního kulinářského díla.
Byla proto odkázaná na dobroty, které nemusí připravovatjogurty s borůvkovou polevou, rohlíky s máslem a eidamem, piškoty, co si občas vypůjčila dokonce od syna, protože dětské přece znamená zdravé. Tak omlouvala sama sobě zvláštní chutě.
Zdraví neměla zrovna nazbyt.
Nebyla ale vůbec tlustá. Veškerá energie šla na kruhovitou běžeckou dráhu každodenního životatři děti, muž, kocour, byt na Žižkově a práce, kterou zároveň respektovala a milovala, vždycky podle toho, jak moc jí dovolila soustředit se na milované blízké.
Stěžovat si na únavu neuměla; už jako malá vryla do paměti maminčinu radu:
Samo to přejde!
Kristýnko, neblázni! Nemáš přece horečku. Jo, měřila sis? Dobrá, umyj se a dej si čaj s malinou. Bude to dobré, samo tě to přejde! ptávala se maminka a zavírala okno.
Čarovná formulka samo to přejde Kristýnu provázela dětstvím jak ztracená pohádka. Takže když jí po narození prvního syna ztěžovalo vstávání unavené tělo, napadla ji jediná myšlenkasamo to přejde!
S druhým synem už to šlo hůř. Budila se jako z podmořského spánku a i Pavlovi jen šeptem přiznávala: Jaká jsem matka, když se o dítě nepostarám?
Manžel pochopil beze slov. Kristý, já to vezmu. My dva, kluci, to zvládneme! Spi!
Zatímco spala dny i noci, dostavil se klasický pocit viny. Jaká je to máma, když o ni doma nikdo nestojí?
Možná kdyby se Kristýna jednou zastavila a popřemýšlela, odkud tyto hlasy v hlavě vlastně má, bylo by všechno jasné. Nešlo být spokojená, když člověk vyrostl v rodině, kde heslem bylo: ty nejsi úplně správná.
Maminčiny a babiččiny rady zněly jako obrazy v kachličkách koupelny:
Kristýnko, narovnej se! Co se tam kroutíš jako houslový klíč? Srovnej záda, dítě! Ančo, proč nic neříkáš, bude mít dítě problémy se zády! zadrženou rukou si babička Eva rychle upravila vlnu ve vlasech.
Maminko, víš přece… Ona mě neposlouchá! Ostatní děti jedí normálně, a ona by snědla i stůl! A to jsem ji trestala… Nic!
Kristýnka, co nevážila víc než kilogram másla, narovnala se, slzy jí stékaly do polévky, příbory nechala být a bála se vůbec zvednout pohled.
Později našla doma stará alba. Na fotkách byla její mámaholka trochu oplácaná, se stejnou tváří, i typickými fleky od jarního akné. Proč ji tedy celý život hubovala za každý jogurt?
Odpovědi přišly. Kristý, koukej na sebe do zrcadla, kdo tě vezme? Já si našla muže, až když jsem nastoupila tvrdý režim! Maminka mě to naučila. Dokonce jsem ani tátovi nevařila, aby mě jídlo více nedemotivovalo rozumět tělu…
Když Kristýna dospívala, rozhodla se svému osudu postavit čelem:
Budu doktorka.
S tvými dispozicemi? kroutila hlavou mamka.
A proč ne? Učím se dokonale.
A byla. Když rodina zuřila, ona studovala. Máma měla svých starostí dost, hlavně když babička začala stonat a potřebovala péči. Až jednoho dne přišla babička s agentem. Odněkud obstarala do bytu malou dohazovačku.
Ta byla sice jako vosí hnízdo, ale práci splnila: Ta vaše Kristýna, to je poklad, děvče k nakousnutí!
Když se Kristýně představil ženich, málem ji rozesmálmalý, nemotorný, ruce jak hadrový panák. U slušné dívky to ale vyvolalo spíš empatii. První rande však pro ni skončilo zvláštněmeškal, odešel, zbyla po něm uplakaná servírka a vzkaz: Nečekej na mě!
Kristýna to pojala s úlevouteď byla od rodinných intrik svobodná.
Slečno, co děláte dnes večer? zeptal se ji barman s modrýma očima.
Jak se jmenujete?
Pavel.
Pavle, litujete mě?
Ne.
A Kristýna se smála. Ten večer šli do vinohradského sadu a povídali si o kočkách, dětství, kafíčku a snech mít dům ve Stodůlkách.
Po roce Pavlovi pověděla, že čeká dítě. Jeho maminka byla nemocná, staral se o ni i malou sestřičku Jitku. Svatbu odložili, až se babička dočkala vnoučka Matouška a rozplakala se do Kristýniných dlaní:
Díky, holčičko. Postarej se o Jitku i Pavla.
A Kristýna pohladila seschlé ruce a přebalila celou rodinu do letargie, která trvala do pohřbu. Nebolelo to zas až tak, protože se musela soustředit na žití.
S maminkou vztah zůstal ledový jako tvarohová zmrzlina; návštěvy probíhaly s tlakoměrem v ruce a jen oficiálním tónem.
Jednou se Kristýna rozhodla zeptat:
Máš ještě jiné dítě?
Ne.
Tak proč se mě tak snažíš ztratit? Proč mě nemiluješ?
Místo odpovědi maminka propukla v pláč. Mám tě ráda, ale neumím to říct. Moje máma mě to nenaučila…
Kristýna si připadala, jako by jí někdo nasadil zrcadlový klobouk na hlavu. Nechtěla udělat stejnou chybu se svými dětmi. Byla matka, co nosí své syny, objímá Jitku a zároveň sedává dlouhé večery u ledničky s kocourem. V hlavě se jí míhaly otázkydává dětem dost lásky?
Pavel vstal za hluboké noci. Otevřel ledničku, vytáhl goudu, rajče, petrželku, a mlčky jí podal namazaný krajíc chleba.
Jez.
Pavle, budu jako kobliha…
Jez, říkám! šibalsky mrkl na kocoura, který skočil na klín Kristýny a využil příležitosti přihřát si záda.
Pavel sledoval, jak Kristýna jí, a usmíval se. I když tě bude dvakrát tolik, budu tě pořád milovat. Víš to?
Kristýna schovala obličej do jeho krku a hladila kocoura.
Je mi dobře… Ale dvě tuny netřeba, Pavle. Třicet sedmička je fajn. Mám ráda být svoje.
Jsi nejkrásnější.
Říkej mi to každý den…
Přestaneš pak chodit v noci k ledničce?
Pavle!
Vtom Pavel ztišil hlas: A čekáme další miminko?
Jak jsi to poznal? Kristýna překvapeně koukla.
Protože tě znám. I tyto noční hlídky. Kolik týdnů?
Tři.
Pavel objal svou manželku, ona ho jemně plácla přes tvář a varovala, že vzbudí děti.
Kocour vystřídal své hlídání u ledničky. Dál v noci seděl na parapetu a pozoroval stíny tichého bytu, až po čase už zvyk vyprchá. Nová miminka a radosti rodiny způsobí, že noční ticho nahradí spánek v dětském pokojíčku, u drobného vonícího uzlíčku, a ne na tvrdém parapetu ve společnosti ledničky.
A někdy, v těch divných nočních snech, když se stěny kuchyně kroutí jako staré omítky a světlo letmo bliká, Kristýna, její rodina a kocour žijí v podivném, klidném souznění skřípajících dveří, lásky a občasných oliv.