Noc, žena, kocour a lednička
Nedívej se na mě tak!
Kateřina se zadívala na svého kocoura tak přísně, jak jen dovedla. Dokonce zvedla obočí, i když jí maminka vždycky zakazovala takový výraz její husté tmavé obočí srostlé nad kořenem nosu působilo už za dětství až příliš přísně. Obočí měla po tátovi, a přála si spíš jemné maminčino, vytrhané do tenké čárky, které vůbec nebudilo respekt.
Samozřejmě, Kateřina už dávno obočí upravila podle svého a let už jí taky nebylo málo. Kocour to samozřejmě dobře věděl a na její přísný pohled nereagoval. Seděl na parapetu kuchyňského okna, zíral na svoji paničku udiveně, trochu pohrdavě a zelené, trochu strašidelné oči mu zářily v šeru, když na něj dosvítilo světlo z malého lampičky v předsíni. Dveře, které Katka pootevřela, aby měla pocit, že kdykoliv může utéct, občas tiše zaklapaly v průvanu. Zavřít se načisto však odmítaly, jako by nechtěly zcela přerušit kontakt s realitou a bránily Kátě v otevření druhých dveří těch od ledničky.
Kateřina se pohodlněji opřela o zeď, kde už seděla přes hodinu na zemi, a znovu hypnotizovala lednici pohledem.
Dobře přitom věděla do posledního párku, co se kde na naleštěných poličkách skrývá. Nakupování potravin měla v domácnosti na starosti ona, což bylo často důvodem vtipů.
Katko, prosím tě, proč máme kapary? Kdo je u nás jí? smál se manžel, když točil malou skleničku v ruce. Proč jsi je koupila?
Jsou přece výborné.
Tak fajn. Ale pak prosím vymysli, jak je spotřebovat, aniž bychom tím trpěli.
A Katka vymýšlela. Tvořila nějaké zvláštní jídlo, protože podle receptů vařit neuměla. Rodina se zprvu dívala na výsledek poněkud podezřívavě, ale pak během okamžiku snědla vše do poslední drobečku a dožadovala se přídavku.
Celá rodina. Jenom Katka ne.
Ona totiž nikdy nedokázala jíst, co sama uvařila. Opravdu ne!
Proces vaření ji zcela pohlcoval přinášel jí inspiraci a pocit štěstí, ale jakmile bylo hotovo a jídlo připraveno k jídlu, stalo se něco zvláštního. Jako by přišla nějaká podivná pra-pra-babička, která s Káťou neměla žádný opravdový vztah, a šeptala jí cosi pod vousy, bzučela jediným zbylým zubem, zlomyslně se uculila a zanechala po sobě naprosto hladovou hospodyňku, která už se nemohla podívat na svoje výtvory.
Katka tím trpěla a zaháněla tohle trápení něčím sladkým. Hlavním kritériem vhodného jídla bylo, že ji nebylo nutné připravovat. Milovaná šunka, plátky tvrdého sýra s pečivem, rohlíky, bonbónky, oplatky a sušenky, které si Katka občas tajně pošírovala i od svého malého syna dětské sušenky přece byly zdravější, takže výčitky svědomí nebyly tak velké. Přesvědčovala samu sebe, že tak vlastně chrání zdraví.
A to by se jí nebylo nedostávalo.
Nebyla tlustá to ne! Vše, co snědla, zmizelo v peci věčného kolotoče. Měla doma tři děti, manžela, kocoura a byt. Všichni vyžadovali její neustálou péči. A navíc i práce, kterou Katka respektovala, a občas ji dokonce měla i ráda zvlášť, když jí dovolila soustředit se na hlavní věc: starost o rodinu.
Vůbec si nestěžovala na zdraví, vždyť už od dětství jí maminka naučila jednu prostou pravdu:
Ono to přejde!
Ano, přesně to říkávala maminka, když si Katka stěžovala na zdraví.
Katuško, co zase vymýšlíš? Nemáš žádnou teplotu! Cože? Měřila jsi Dobře! Jsi šikovná, holka! Dej si čaj s malinou a běž do postele! Přestane to!
Maminkina kouzelná věta provází Katku celé dětství a ona jí slepě věří vše přejde samo a dělat cokoliv pro uzdravení vůbec není potřeba.
Možná i proto, přestože má zdravotní vzdělání a ví, že to není pravda po narození prvního dítěte Katka nevěnovala potížím v organismu pozornost. Co by! Není čas! To přejde!
Se druhým synem to bylo těžší. Katka se budila jen s obrovskou námahou na dětský pláč, ale ani tehdy si manželu nestěžovala. Copak je matka, když se nedokáže postarat o dítě?!
Karel, její muž, vše pochopil i beze slov.
Katko, nech to na mně! vzal jí mladšího syna a staršího vypakoval z pokoje. My si tu poradíme jako chlapi. A ty spi! Musíš si odpočinout.
Katka usnula do temnoty na hodiny. Probudila se však unavenější a vyčerpanější. Prožívala výčitky vůči manželovi i dětem.
Jaká je to žena, když není užitečná?
Kdyby se jen chvíli zamyslela odkud pramení její pochybnosti, měla by jasno. Nemohla být spokojená žena, která žije pod heslem: něco je s tebou špatně
Tuhle myšlenku jí vštípily maminka s babičkou už dávno.
Katuško, seď rovně! Co se kroutíš jak houslový klíč?! Narovnej se, dítě! Áňo, proč nic neříkáš? Dítě bude mít zdravotní problémy! lomila jemnými rukama babička Lýdie.
Mami, myslíš, že to nevím? Jenže jí můžeš říkat, co chceš ona neposlouchá! Všechny děti jsou normální, jen Katka si dělá, co chce! Podívej se na ni! Schovávám jídlo, protože ho pořád jí! Dá se tak žít?! Prosím tě, už jsem ji zkoušela i trestat! Nic! Chápeš?
Pětiletá Katka, jak proutek, seděla rovně, upouštěla slzy do talíře a bála se zvednout oči.
Samozřejmě měly pravdu! Ona byla jiná
Proč byl v rodině takový kult hubenosti, pochopila až jako puberťačka. Tehdy totiž našla stará alba. Na nich byla maminka. Kateřinin svět se rozbil.
Proč ji máma za každé sousto trestá pohledem? Vždyť maminka
Z fotek se usmívala dívka, která byla téměř stejná jako Katka. I flíčky na tváři určitě pozůstatky po akné! Katka má dokonce užší pas než máma na těch fotkách
Za co ji tedy tolik kárá? Nakonec odpověď dostala.
Co nechápeš?! Podívej se na sebe! Kdo si tě vezme? Já taky neměla naději, dokud jsem se sebou něco neudělala. Díky mámě! Ta mě hlídala. Ani tátovi jsem nevařila aby mě nesváděl jídlem! Všichni jsme drželi dietu.
Mámo, a kdy děda odešel od babičky?
Jaké zas otázky?! To s tím nesouvisí! Rodiče se rozešli kvůli jiným věcem. Jako my s tátou! Tak to prostě chodí.
A jak můžeš nerozumět člověku, se kterým jsi roky?
Kateřino! Dost! Nebudu odpovídat na hloupé otázky! Dělej něco užitečného!
Katka věděla i bez vysvětlení. Nazula staré tenisky a vyrazila na školní hřiště. Ale neběhala a neskákala tam, když byla světla a kluci hráli fotbal. Potichu seděla na lavičce pod lipou a přemýšlela. Když hřiště osiřelo, dala si oběh, v duchu se kárala za lenost.
Tyto rozjímání nebyly zbytečné. Katka tehdy logicky uzavřela když nebude hezká a stejně ji nikdo nechce, bude alespoň užitečná a nebude terčem pohledů. Kdo má něco, co ostatní potřebují, toho neřeší ani vzhledem.
Mami, budu lékařkou.
Proč zrovna to? Katko, se svým talentem
A co s mým talentem je? Učím se dobře.
Uvidíš sama Když chceš, tak jo. Lékařka je slušná práce.
Samozřejmě! Katka své nadšení skrývala, protože mamka mohla změnit názor.
A tak z Katky byla doktorka. Velmi dobrá. Na soukromý život jí nezbýval čas a ten maximálně využila na studia.
Maminka smutně povzdechla, ale nezasahovala. Měla svoje starosti, babička byla nemocná a Kate jí nechali být.
Ale ne napořád.
Nikdy si sama nenajde manžela. Musíme jí pomoct.
Babička vše znovu uchopila do vlastních rukou a našla dohazovačku.
Odkud se vzala, byla záhada. Malá, tmavovlasá, hlučná a upovídaná, brzy splnila úkol.
Vaše dcera to je poklad! Chytrá, krásná! Problémy s ní nebudou.
Katka se málem zadusila kdo krásná? Ona? Sice pár kilo zmizelo, pleť se zlepšila, ale problémů se nezbavila. Už se naučila používat líčení, mezi spolužačkami se ztratila v davu. Krásnou se však necítila.
Nápadník se ale objevil rychle.
Když ho Katka uviděla, mlčela jen stěží. Nebyl vysoký, rozpačitý, ruce nevěděl kam dát, při rozhovoru s dohazovačkou a mamkou uhýbal pohledem.
Katka byla slušně vychovaná. Odpálkovat chlapa jí bylo hloupé už pro všechny ty obětavé přípravy.
Seznamovací čaj v mamčině režii proběhl klidně. Dohodli první schůzku. Katka přišla pozdě, zdrželi ji ve škole, do kavárny běžela, jako by ji někdo honil. U stolu už však toho nešiku nenašla. Chtěla odejít, když ji oslovil číšník.
Slečno, nejste náhodou Katka? usmál se široce.
Jsem.
Máte tu vzkaz. Ten mladík byl trochu nervózní, dokonce rozbil sklenici. Pak odešel. Tu je lísteček
Na vzkazu stálo: Nechej to být!
Katka se rozesmála.
Ani jsem nechtěla!
Najednou měla lehčí duši. Teď mohla mamce říct, že ji odmítli dokonce hned na prvním rande. No a co? Spíš šla otravovat by se celý život s člověkem, co jí nebyl ani sympatický? Hm, tak to ne
Číšník, který to slyšel, pochopil. Zamračil se, ale pak se zase usmál.
Slečno, co děláte dnes večer?
Katka ani nevěděla proč, roztrhala lístek a zeptala se:
Jak se jmenujete?
Karel.
Karle, není vám mě líto?
Ne. Proč myslíte?
Zvážněl a zadíval se jí do očí.
A kdyby ne pátrala v jeho tváři po známkách toho, že i on v ní najde něco špatného. Čekám vás večer u vchodu do sadu vedle lékařské fakulty.
Vím, kde to je! Díky! rozzářil se Karel a Kateřina mu uvěřila nelituje ji.
To rande zůstalo Kátě pevně v paměti. A i po letech si vybaví každé slovo co tehdy ona a Karel řekli. Tak lehce jí s ním bylo, jako by se znali roky. Oba měli rádi jazz, nemohli vystát tvaroh, toužili po kocourovi a psa nechtěli kdo by měl čas na výchovu a procházky. Oba chtěli rodinný dům a kariéru založenou na něčem užitečném, ne penězích. Padli si do noty, jako by je spojil osud.
Katka a Karel spolu chodili přes rok.
Maminka si zoufala.
Není to nic pro tebe!
Proč ne, maminko?
Protože
Číšník?
Ano.
Vždyť víš, že při studiu jen přivydělává. Ale co je špatného na práci číšníka?
Má nemocnou matku a pětiletou sestru. Proč to chceš?
Pro mě je to známka, že je dobrý člověk. Postará se o mě, když bude potřeba.
Kateřino! Co to říkáš?! Máš mít úctu k sobě!
Právě že se učím mít se ráda Vždyť tys chtěla, abych si našla muže. Karel mi už požádal o ruku. Co chceš víc?
Jen abys na sebe myslela!
A já myslím
Svatbu ale museli odložit.
Katko, nevím, co budu dělat, až bude po mamince
Jak co? Nedivila se, Budeš se starat o Irenku!
Myslíš, že to zvládnu?
Máš jinou možnost?
Katka pomáhala Karlovi starat se o jeho matku, ale nic nepomohlo. Když bylo jasné, že už zbývá málo času, prostě šli do matriky, podali oznámení, aniž to někomu řekli, a po čase se vzali. Jako svědek šla jen Irenka.
A teď jste rodina? zeptala se vážně Irenka.
Ano.
A já?
I ty.
Tak to je dobře.
Bylo to řečeno upřímně, že Katka pochopila, že malé dítě vnímá víc, než si s Karlem mysleli.
Tchyně její čin ocenila.
Děkuji ti, holčičko! Za Irenku, za Karla Omlouvám se, že ti nechávám takový úděl. Přála bych si žít déle
Myslete na uzdravení! Budeme bojovat, ne truchlit!
I za to díky Vždyť to víš, že už ne. Ale chci si představovat, že budeme bojovat
Po měsíci zemřela Karlova matka. Katka vše zorganizovala a postarala se o Irenku.
Už maminku nic nebolí? choulila se Irenka k Katce.
Nebolí, Irenko Už ne.
Už ani žádné injekce?
Ne, už nikdy
Katka měla sama co dělat, aby se nerozplakala jako děcko. Tchyně si ji získala a bylo jí líto ztraceného času.
Když maminka zjistila, že se Katka vdala za zády, urazila se.
Jak to? To je ta svatba, na kterou jsem tě vychovala? Ani slovo mi neřekla! Bez oslavy!
Maminko, chápala bys to, nebyl čas!
Nechci nic chápat! Moje jediná dcera mi nic neřekla! Všechno ostatní mě nezajímá!
Katka se snažila vysvětlovat, ale bylo to marné. Rozhodla se dát matce pauzu, aby se uklidnila.
Ta trvala několik let
Samozřejmě, Katka k mamince zajížděla, pomáhala jí, pečovala, řešila zdravotní věci. Ale všechno bylo úřední, skoro jako dvě cizí ženy. Ať se snažila jakkoliv, nedařilo se.
Nakonec už to nevydržela.
Mami, máš ještě jiné děti?
Hloupá otázka Nemám.
Tak nechápu, proč se mě tak snažíš ztratit.
Sundala tlakoměr, povzdechla a pokračovala:
Nikdy jsem se nezeptala, ale proč mě nemáš ráda?
Maminka zareagovala jinak, než Kateřina čekala rozplakala se.
Maminko, prosím tě, neplač! začala rychle hledat léky a proklínala svoji nešikovnost. Počkej, kde tu máš valeriánky?
Bylo to poprvé, co jí matka ukázala, že její city nejsou tak ledové.
Když se uklidnila, Katce pověděla:
Miluju tě, Katuško. Samozřejmě. Jen neukázali mi, jak to dát najevo. Máma říkala, že děti se nesmí hýčkat. Že s nimi musíme jednat jako s dospělými. Říct všechno na rovinu, neskrývat Jinak život neunesou. Neslípkařit, ale učit samostatnosti. Učila jsem se to. Ty ses z toho vyloupla jako fajn člověk ani nevím jak Ale je mi hrozně líto, že jsi tak daleko ode mě. Že bys mě nemusila slyšet, kdybych tě volala. To mě děsí.
Katka matku, jak dokázala, utěšila, ale zůstalo jí to ležet na srdci. Nejvíc se bála, že bude stejná k vlastním dětem. I když k ní Irenka i synové přilnuli možná víc než k otci, o všechno se svěřovali mamince, přesto pochybovala. Co když selže jako matka stejně? Nedá jim dost lásky? Jak ví, co je dost?
Karel, když viděl, že Katce něco je, chtěl jí pomoci, ale Katka si řekla, že v tomhle si musí pomoci sama.
Proto někdy dlouhé noci seděla v kuchyni před lednicí. Tam se jí lépe přemýšlelo, společnost kocoura a bílé lednice jí byla pohodlná, uvnitř spousta delikates, na které celý život musela zapomínat.
Přemítala o životě, o vztahu s maminkou i babičkou. Docházela často k těžkým závěrům.
Kdyby nebyla léta potichu, kdyby si dovolila říct, co cítí, mohla být dneska sebevědomější. Dnes chápe, že jí to škodilo, a přece je vděčná za poznání i když přišlo po tolika letech.
Do kuchyně přišel Karel, beze slova otevřel lednici, vytáhl sýr, rajče a bylinky. Posadil se ke Katce, objal ji a podal jí domácí chlebíček.
Kousni si!
Karle, nebudu už spolknout žádnou sukni, když budu jíst po nocích.
Řekl jsem kousni! ukousl si taky, mrkl na kocoura. Dáš si?
Kocour neřekl ne. Skočil na zem, přijal kousek sýra a stočil se Katce na klíně.
Stejně tě miluju Karel se usmíval, jak Katka jí. I kdybys měla metrák, je mi to jedno. Víš to. Katko, můžu se zeptat? Co tě trápí?
Katka dojedla, přitulila se ke známému důlku na Karlovi a pohladila kocoura.
Všechno je v pořádku konečně vydechla a uvěřila tomu sama. Jenom ten nový bufet bych už nedávala, Karle. Čtyřicet šest na ženu v mém věku bohatě stačí.
Víc než dost! Krásnější ženu neznám
Říkej mi to častěji!
Přestaneš pak vyrážet ke mně do kuchyně po nocích?
Karle!
Co jsem řekl?! A vůbec! Jdeme už spát, ženo!
Katka ráda podala ruku manželovi, který jí pomohl vstát, objala ho a v duchu poděkovala za porozumění, i když mu to vlastně nevysvětlila. U slibu si, že mu to jednou řekne.
Katko?
Ano
Nečekáme další přírůstek?
Jak jsi to uhodl? překvapeně na něj pohlédla.
No, prosím tě! Znám tě první den? I to tvoje vysedávání v noci znám dávno. Kolikátý týden?
Tři.
Hurá! objal ji a Katka mu položila ruku na ústa.
Ticho! Probudíš děti!
Kocour pány doprovodí ke dveřím ložnice, pak se vrátí do kuchyně na svůj parapet, stočí se do klubíčka a poslouchá noční klid.
Za čas bude na kuchyni ticho běžným hostem, protože Katku zaměstnají další starosti. A kocour, místo aby sedával s ní u ledničky, raději půjde spát do dětského pokoje k nové postýlce, která voní mlékem a miminkemZa okny se zatím rozednívalo, první oranžové světlo kreslilo na stěny pruhy, jako by někdo pomalu zvedal oponu za dlouhým nočním představením. Kocour zamžoural, líně se protáhl a spokojeně zamňoukal do polospícího ticha, ve kterém se rozpouštěly všechny staré výčitky, stíny maminek a babiček, pochybností i lásky.
A Kateřina, v teplém lůžku mezi Karlem a dětmi, než usnula, si naposledy v duchu slíbila, že už nikdy nedá víc váhy slovům těch, kdo se báli ukázat cit, než těm, co jej uměli dát tiše ve sklenici malinového džemu, v teplé dece, v kousku sýra po půlnoci. A že vždycky, když bude potřebovat útěchu, najde odvahu natáhnout ruku, promluvit, nebo jen sedět v tichu, dokud lednička nezavrní jako když srdce zabouchá pravidelným, uklidňujícím rytmem.
Za chvíli budou vstávat děti a požadovat kakao, někdo bude hledat pečivo, někdo ponožku. Bude docela obyčejné ráno. Ale Kateřina už věděla, že vlastně přesně po takových ránech vždycky toužila.
A až večer přijde čas, zůstane s Karlem v kuchyni, oba budou potmě rozjímat, poslouchat kocoura, co hlasitě přede, a lednička bude v koutě poblikávat jako maják naděje, že už nikdy nebude muset být v noci sama.
Protože domov ať už voní po kaparech, malinách, kávě nebo po lásce je vždycky tam, kde je někdo, kdo vás obejme, i když třeba jen mlčky.
A tak Katka poprvé po letech usnula spokojeně, s jemným úsměvem na rtech, jako by ji v tom snu a možná poprvé i v životě konečně nikdo nepřísně nekáral, ale jednoduše miloval.