Tak jsme se poznali…
Míšo, co se s tebou děje? zeptala se Klára po několika minutách ticha. Vypadáš, jako bys byl duchem mimo. Máš úplně bledou tvář… Jsi v pohodě?
Jo, je to v pořádku, zamumlal Miroslav a snažil se vzpamatovat. Odložil vidličku stranou a natáhl se po sklenici s jablečným moštem, jen aby oddálil okamžik, kdy bude muset Kláře odpovědět.
*****
Miroslav došel ke vchodu do domu, chytl za kliku těžkých kovových dveří a už už chtěl zatáhnout, ale na poslední chvíli přece jen zaváhal a zastavil se.
Vůbec se mu nechtělo vstupovat dovnitř.
Věděl, že tam na něj čekají. Vzpomněl si na slib Kláře, že ji navštíví, ale nervozita na něj dopadla s takovou silou, že se s ní nedokázal vyrovnat.
Bylo mu to až trapné: dospělý chlap, a třese se jak malý kluk, kterého učitelka poprvé vytáhla před tabuli.
Stačilo málo: otevřít dveře, vystoupat do třetího patra, najít byt číslo 36…
Něco mu ale bránilo.
Podivný strach ho svíral za ruce i nohy a nedovolil mu dojít do cíle.
Chtělo se mu prostě obrátit a utéct pryč. Domů, nebo klidně na druhý konec Prahy hlavně, aby tu nebyl.
Proč jsem na to vůbec přistoupil? zabručel potichu a ustoupil o krok dozadu. Je jasné, že mě nebudou chtít.
Ustoupil ještě o několik kroků a zadíval se k osvětlenému oknu ve třetím patře.
To světlo zářilo o poznání jasněji než jiná okna v domě připadalo mu to jako maják, aby Miroslav cestou nezabloudil.
A opravdu nezabloudil. Ale vejít do bytu… Do toho se mu opravdu vůbec nechtělo.
Jediné, co ho teď zadržovalo, byla představa, co by Klára řekla, kdyby teď prostě beze slova odešel. Prosila ho, aby přišel.
A on jí to přece slíbil…
*****
Míšo, víš… Hlavně se nelekej, řekla mu Klára včera večer. Moji rodiče se s tebou chtějí seznámit…
Klára byla jeho přítelkyně.
Seděli spolu v kavárně, večeřeli, povídali si a plánovali společný víkend. Najednou rodiče se s ním chtějí seznámit. Zaskočilo ho to natolik, že skoro přestal žvýkat a nechápavě zíral na Kláru, jestli to myslí vážně, nebo si jen dělá legraci.
Na tom, že rodiče touží poznat možného zetě, nebylo nic divného. Právě naopak. Divné by bylo, pokud by se o něj vůbec nezajímali.
Jenže…
…Miroslava trápilo, že se jim nebude líbit. Nebo lépe že ho rodiče jako zetě odmítnou. A nebyly to plané obavy.
Měl pro to důvod. Hned několik.
Maminka Kláry paní Viktorie celý život učila na Karlově univerzitě, prošla cestu od asistentky až po děkanku a nyní pracovala na Ministerstvu školství.
Tatínek Kláry pan Jaroslav také budoval kariéru od píky: začínal jako inženýr na větších pražských stavbách, potom se z něj stal zástupce ředitele a nyní vedl vlastní stavební firmu. Dokonce znal primátora osobně.
A Klára? V třiceti letech měla velmi slušnou pozici vedla právní oddělení v jedné z velkých bank.
A Miroslav? Co dokázal ve svých pětatřiceti?
Byl obyčejným správcem sítí. Bez vysoké školy.
Výplata nebyla špatná, ale kariérní postup nehrozil.
Jak se tedy hodlal u toho stolu rodičům představit? Co jim vůbec poví? Jak se jim vůbec podívá do očí?
Možná vás zajímá, jak se vlastně Miroslav s Klárou seznámil. Byla to náhoda.
Ten den si šel Miroslav projít Stromovkou. Náhodou tam šla i Klára se dvěma kamarádkami. Kamarádky se šly koupit zmrzlinu, Klára zůstala na lavičce a chystala se volat mamince.
Když volala, nevšimla si, že se na ni v plné rychlosti řítí kluk na elektrické koloběžce. Ten kluk byl zjevně opilý.
Miroslav ji na poslední chvíli strhl stranou, když koloběžkář prolétl kolem, narazil do koše a svalil se.
Co to má znamenat? rozčílila se Klára.
Ale když uviděla, jak opilý jezdec málem někoho zranil, vše pochopila.
Podívala se na Miroslava úplně novými očima. Kdyby nebylo jeho…
Tak se seznámili.
Zatímco kamarádky stále stály u stánku a čekaly na vanilkový kornout s oplatkou, oni si povídali dál a vyměnili si čísla. Domluvili se na schůzku a od té doby už spolu byli půl roku.
Na všechno to Miroslav myslel, zatímco přemýšlel, co Klára řekla v kavárně.
Bál se, že bude muset poznat její rodiče báli by se, že je příživník, že je s Klárou jen kvůli penězům. Něco podobného už zažil zamlada, a tehdy přišel o svou lásku.
Teď přichází o Kláru…
Míšo, co se děje? zeptala se znovu Klára, když se dlouho neozýval. Ty jsi úplně zbledl. Je ti něco?
Všechno v pořádku, řekl Miroslav a natáhl ruku po jablečném moštu. Ještě oddaloval odpověď.
Takže přijdeš, že jo?
Kam jako?
Ke mně domů, usmála se Klára. Maminka uvaří něco dobrého. Táta přinese nějaké vzácné víno má známého sběratele, který slíbil láhev ze své kolekce. Od tebe, Míšo, chci jen jediné přijď.
Nevím… mám pocit, že tvoje rodiče nebudou zrovna nadšeni.
Proč?
Prostě… Jsem obyčejný člověk, nemám vysokou školu. Umím jen nastavovat počítače a opravovat data. Vsadím se, že si pro tebe přejí spíš podnikatele nebo syna politika. Nebo aspoň nadějného úředníka. Já jsem jen správce bez perspektiv. Mám vůbec šanci se jim zalíbit?
Přestaň se tolik bát, vzala ho Klára za ruku. Moji rodiče jsou jako všichni ostatní. Jen je neznáš. Zítra v sedm večer tě čekám. Nechoď pozdě.
Dobře, kývl Miroslav, i když v duchu ještě netušil, jestli opravdu dorazí.
*****
A přišlo další ráno.
Miroslav postával před Klářiným domem. Za pět minut sedm, venku pořádná zima a on…
…on nevěděl, co si se sebou počít.
Bylo jasné, že se rodičům jednou představit musí. Vůči Kláře měl ty nejvážnější úmysly pomalu už uvažoval, že by ji požádal o ruku.
Ale dnes na to neměl odvahu. Do pár měsíců měl nastoupit do nových prostor IT oddělení a doufal, že tehdy už rodiče Kláry nevyhodí hned na schodech.
Možná pak dostane šanci, aby paní Viktorie a pan Jaroslav změnili názor.
Ještě se chystal obrátit a utéct, když se mu v kapse rozechvěl telefon.
Volala Klára.
Ahoj, Míšo! ozvala se vesele. Už máme s mamkou skoro všechno připravené. Táta jen chvíli zpozdí, ale každou chvíli bude doma. Kde jsi? Už jdeš?
Ahoj, Klárko… řekl Miroslav křečovitě. Já…
Je tě špatně slyšet, ty už zvoníš?
Už jsem skoro tu… povzdechl si Miroslav. Ale víš co…
Miláčku, jestli chceš říct to, co včera večer, nemusíš. Všechno bude v pořádku. Už tě mám jít naproti?
Ne, nechoď, už přijdu, vyhrkl Miroslav.
Tak jo. Čekáme.
Dal telefon do kapsy, vyškrábal se na chodník a promnul si spánky. Vymýšlel důvod, proč dnes nejít, ale nic ho nenapadlo.
A teď ještě potkat Jaroslava u vchodu, to mi chybělo.., bál se v duchu a obešel dům až nakonec. Po cestě potkal mladíka a vypůjčil si od něj cigaretu. Už dlouho nekouřil, ale teď potřeboval se uklidnit.
Opřel se bokem ke zdi paneláku, s cigaretou v ruce vypouštěl obláček kouře a rozhlížel se. Jednak doprava byly popelnice, doleva pusté místo. Klára říkala, že tam bývaly garáže a teď tam chtějí stavět nový panelák.
Nic zvláštního… Jen na otevřeném prostoru si všiml psa. Napřed znejistěl, toulaví psi nebývají předvídatelní, zvlášť když člověk není z jejich revíru.
Ale nakonec se uklidnil. Ten pes si ho nevšímal.
Ležel jen tak na zasněžené hrabance.
Zvláštní, že zrovna na sněhu… Ale asi neměl na výběr.
Miroslav se díval na toho psa a napadalo ho, že by mu asi nikdo nedovolil zalézt do vchodu na noc, i když venku mrzne…
*****
Psa, který Miroslava upoutal, pojmenovali děti v sousedství Ben.
Ben už několik dní nic nejedl.
Dřív žil v jiném dvoře, lidé mu tu a tam dali kousek buřta, někdo i podrbal za ušima. Ale pak…
Jedna paní z domu začala bouřit sousedy a psát na úřad, že Ben nemá na sídlišti co dělat.
Postupně se rozdělili jedni: nechte ho být, druzí: houby, pryč s ním!
Ten pes je nebezpečný! Pořád se motá kolem dětského hřiště, říkávala paní. Co když někoho kousne, co když napadne děti? Už jste viděli ten jeho hladový pohled? Strašné!
Popravdě jeho oči nebyly zlé, spíš unavené. Bena jednou v létě zachránil chlapec jménem Karel.
Karel s rodiči jeli na chalupu a Ben tehdy ještě sotva pětiměsíční štěně běžel kolem silnice. Když zastavili auto, Karel s radostí zvolal: Mami, tati, můžeme si ho vzít?
Dva týdny byl největší radostí rodiny.
Po návratu do města Ben už v autě nebyl vítaný.
Do bytu žádného psa nemůžeme, Karle, vysvětlovali rodiče. A kdo s ním bude chodit ráno i večer ven? Ty?
Ne, já ne… zakroutil hlavou kluk.
A tak psa nechali na chalupě. Ben byl zmatený. Nerozuměl, proč ho opustili, když bylo všechno tak hezké.
Naštěstí si ho po měsíci vzala paní z trhu nejdřív ho vodila s sebou mezi stánky a zkoušela ho darovat rozhodla se předstírat, že je to čistokrevný.
Jedna rodina se nechala přemluvit koupili rasu a vzali si Bena domů.
Když po pár měsících zjistili, že je to akorát obyčejný voříšek, rychle se ho zbavili. Odvezli ho za město a nechali ho tam.
Naštěstí tehdy bylo jaro, takže Ben neumrzl.
Od té doby byl sám.
Bloudil městem, dokud nenašel sídliště na okraji Prahy. Líbilo se mu tu klid, minimum vzteklých psů. Zůstal.
Občas sedával na kraji hřiště a vzpomínal na Karla.
Doufal, že ho jednou najde, že bude mít zas domov.
Karla už nikdy nepotkal. A před pár dny musel opustit i to svoje místo kvůli nepřátelským lidem.
Toho dne, když Miroslav zahlédl Bena ležícího na sněhu, byl pes tak slabý hlady a zimou, že už ani nevstal.
Tohle je asi konec…, pomyslel si Ben a s těžkým povzdechem zavřel oči.
*****
Miroslav dokouřil, rozhlédl se a šel odhodit špaček do koše u vchodu. Na zem by to nedal, byl slušně vychovaný Chceš-li svět změnit, začni u sebe, říkávala jeho maminka.
Zrovna, když odhazoval špaček, uviděl jak na dvůr vjíždí černý Superb. Lekl se, že je to možná Klářin otec, a běžel podél domu až k otevřenému prostoru, čímž se přiblížil k Benovi.
Úplně na psa zapomněl, všiml si ho až na poslední chvíli.
Sakra, hlavně, aby nezaštěkal, doufal Miroslav.
Pes však nereagoval.
Ani neotočil hlavu, prostě ležel. Jako by už spal, nebo… možná už nespal vůbec.
Hej, je ti dobře? ozval se Miroslav.
Pes se ani nepohnul.
Miroslav sebral odvahu, přiblížil se a nakonec dřepl vedle něj. Dotkl se psa.
Žádná reakce.
Ale Miroslav jasně cítil, že Ben dýchá slabě, ale dýchal.
Sáhl do kapsy pro mobil, pustil baterku a prohlížel psa pozorněji. Celé tělo mu připadalo, jakoby promrzlo na kost.
Takhle do rána nevydržíš…, běželo mu hlavou.
Jednal v tu chvíli instinktivně vzal Bena do náručí a šel k domu. Plánoval vkročit do nějakého vchodu, dát psa ke zdroji topení a zatím obvolat pražské veterinární pohotovosti.
Bohužel, všechny vchody byly zamčené. Miroslav nezaváhal, šel o dům dál.
Telefon mu několikrát vibroval, ale odpovědět nemohl ruce měl plné. A teď nebyl čas.
Když šel kolem vchodu u Kláry, na chvíli zpomalil a zadíval se nahoru. Možná by mu Klára pomohla, ale kdo ví, jak by reagovali rodiče, kdyby jim přinesl polomrtvého toulavce…
Na konci bloku najednou znovu přijíždělo tmavé auto. Reflektory ho skoro oslepily.
Auto u něj zastavilo, z okénka vykoukl muž.
Mladíku, děje se něco? Potřebujete pomoct?
Ten pes… ležel tady, úplně zmrzl, zamumlal Miroslav. Nevíte, kde je tady poblíž nějaká pohotovostní veterina?
Blízko ne, ale v Nuslích znám jednu, mám tam dobrého známého. Naskoč, vezmu vás tam.
Opravdu byste nás vzal? podivil se Miroslav. Nečekal, že někdo s takovým vozem pustí cizího člověka se psem do auta.
Nasedej! Sám jsi říkal, že není čas. Je potřeba toho psa zachránit.
Dlouho to trvalo jen do chvíle, než Miroslav seděl s Benem v autě.
Pan řidič někam zavolal: Promiň, Kláro, mám zpoždění přihodilo se něco nečekaného. Vysvětlím ti to potom. Kdo? Nebyl jsi s ním v kontaktu? Zkus mu zavolat, dáš mi vědět. Pokud ho uvidím, hned ti volám.
Kvůli mně budete mít doma problémy? zeptal se Miroslav, sotva položil řidič telefon.
Nebojte, všechno je v pořádku. Jak vypadá pes? Dýchá?
Sotva… ale ještě žije, povzdechl Miroslav.
Výborně, vyrazíme, řekl pan řidič a přidal.
Za deset minut už byli na veterině na Praze 4. Přijali je hned, protože známý zařídil, že půjdou okamžitě.
Bena si odvezli dozadu, Miroslav zůstal na chodbě. Vytáhl telefon, viděl několik zmeškaných od Kláry. Byla tam i zpráva: Míšo, kde jsi? Všechno v pořádku?
Chtěl volat, ale veškeré jeho myšlenky patřily v tu chvíli psovi.
Nevzpomněl si ani, že by měl poděkovat panu řidiči.
Vyšel ven, ale auto už bylo pryč. Znovu se vrátil dovnitř, posadil se před dveře ordinace… Byl rozhodnutý jestli psa zachrání, bere si ho domů. Když to tedy s Klárou nevyjde, najde si aspoň čtyřnohého přítele.
*****
Seděl na lavici už dobrých čtyřicet minut. Nikdo nevycházel.
Najednou uslyšel známé hlasy u recepce.
Podíval se a k jeho údivu vešla dovnitř Klára. Za ní paní v elegantním paletku a světe div se pan řidič z auta.
Ten, když si Miroslava všiml, široce se usmál.
Říkal jsem ti, holka moje, že bude tady sedět a čekat. Má o pejska starost, tvůj Miroslav.
Miroslav snadno poznal, že to jsou Klářini rodiče, a trochu znervózněl.
Míšo, proč jsi mi nezavolal? Měla jsem o tebe strach, řekla Klára, když k němu přiběhla.
Promiň, Klárko… Myslel jsem, že tvoji rodiče nebudou nadšení, kdybych k vám donesl toulavého psa.
Klára se rozesmála: Jsi blázen! Vždyť naši zachraňují zvířata pořád. Máme doma už tři kočky, všechny z ulice.
Fakt?
Jasně, fakt.
Když rodiče Kláry přešli k němu, stalo se, coho se celý večer bál.
Seznámili se.
Pan Jaroslav jen poznamenal, když mu potřásl rukou: Tak jsme se teda nakonec poznali…
Pane Miroslave, usmála se paní Viktorie, dovolte mi vám taky poděkovat rukou. To, co jste dnes udělal, dělá skutečný chlap. A mimochodem Klára má pravdu, měli jste jít rovnou k nám. Ale teď držme palce tomu pejskovi snad se z toho dostane.
Věřte, že bude v pořádku, přibil veterinář, který právě vešel. Máte štěstí, váš Ben bude žít.
Ještě ten večer mohli vzít Bena domů. Dali ho dohromady, teď už stačí jen ho léčit a dávat mu lásku.
Zázraky umí jen láska, řekl na rozloučenou doktor. Láska vrací k životu i ty, co už byli odepsaní.
Miroslav chtěl rovnou domů, ale Klára a její rodiče ho přemluvili, aby přivezli pejska k nim kočky se o něj postarají líp než kdejaký lékař. A zároveň mají důvod k přípitku za nové přátelství i záchranu psa.
A zatímco Ben, obklopený třemi kočkami, nevěřil vlastnímu štěstí, že už nebude strádat zimou a hladem, Miroslav seděl se sklenkou na kuchyni, vyprávěl a smál se s Klářinými rodiči.
Ještě že se toho setkání zbytečně bál. Byli to moc fajn lidé dobří, srdeční, prostě opravdoví.
O pár dní později už byl Ben zase čilý a Miroslav si pro něj přišel.
A nevezmeš mě k sobě taky? usmála se Klára a s kufrem v ruce se mihla mezi dveřmi.
Tebe? Teď? Myslíš to vážně?
Naprostě. Vážně. Víš co… naši mi doma zakázali zůstávat přes noc.
Prosím?! podivil se Miroslav.
Prý chtějí vnoučata! Je čas rozšířit svět!
Miroslav se hlasitě rozesmál. Klára se přidala. Ben radostně běhal kolem nich a nevěděl, co ho čeká, ale vnímal, že se stalo něco velmi dobrého.
Takový byl náš příběh.