Jablíčko

Jablíčko

Jsi stejná jako tvoje matka!

Jaká, babi? Kristýna se mimoděk napřímí, ale vzápětí se zarazí. Proč se vlastně brání?

Máš svou hlavu! Tvoje mamka nikoho a nikdy neposlouchala! A ty taky ne!

Co bych tedy měla slyšet?

Mě! Měla bys mě poslouchat! A mít úctu! Protože jsem starší a znám život! Rozumíš?

Kristýna překvapeně hledí na rozčilenou, trochu rozcuchanou ženu, která jí mává prstem před nosem.

Zajímavé. Proč si myslí, že má právo, aby ji někdo poslouchal? Objevila se a hned by mě brala natrvalo

Kristýna zlehka pohne prsty, jako by držela gumu, kterou by mohla vygumovat tenhle den. Tu by ubrala stíny, tady rozjasnila Ta tma se jí nelíbí. Nemá ráda hádky, spory, zvýšené hlasy Mamka nikdy s ní takhle nemluvila. Vždycky říkala, že normální lidé umí naslouchat a slyšet.

Otevíráme ouška, Kristýnko, a posloucháme pozorně! Jako králíčci! Víš, proč králíček tak dobře poslouchá? Protože liška chodí tiše. Králíček, když se zapomene, když neposlouchá, tak šup a liška ho spolkne!

To ne! malá Kristýnka trne u mamky na klíně.

No právě, to nechceme. Proto je králíček chytrý. Dobře poslouchá ušima a utíká nožičkami rychle! Liška ho nikdy nechytí!

To bylo dávno. Kristýna už skoro dospěla, ale pohádky a ponaučení své mamky si pamatuje všechny.

Když byla menší, myslela si, že to mamka zveličuje, že přehání. Teď vidí, že měla pravdu.

Třeba s touhle babičkou. Kristýna ji poprvé viděla až minulý rok. Dřív žila s mamkou v malém městě na břehu Lipna, chodila do školky, prala se s Aničkou a Lenkou, pak se usmířily, běhaly na zmrzlinu do cukrárny u vody. Pak přišla škola, Matěj, první pusy na molu při západu slunce.

A byla tu mamka

Kristýna mezi prsty tiskne velký korálek z falešného tyrkysu na náramku, který jí mamka sama vyrobila.

Faleš? Ale koukej, jak je krásný! Vítej, malá, někdy to opravdové bývá těžké a hořké. A jak budeš chtít, radost ti neudělá, nezahřeje Náhrada někdy není vůbec špatná.

Jak to myslíš?

Podívej, kvůli čemu jsi se před pár týdny hádala s Aničkou?

Říkala, že jsme chudí, protože ty jsi mi koupila ne značkové tenisky, ale šité na zakázku. Prý pozná, že vypadají jinak.

A měla pravdu. Ty boty šil pan Rudolf. Ale nikdy jsme neříkali, že jsou značkové, viď?

Neříkali.

Ale jsou z dobré kůže, hezké a dělané s láskou. Víš, že pan Rudolf to jinak neumí. Líbí se ti?

Líbí!

Tak co záleží na tom, co je to za značku? Lidé si vymýšlí, aby vypadali lepší než ostatní. Vidíš mám něco, co ty nemáš. Jsem lepší! Ale je to pravda?

Není

Hlavní je, že člověk není falešný uvnitř. Ostatní jsou už detaily. Někdo lpí na cedulkách, jiný je vděčný za to, co má. A šťastnější je ten, kdo ví, že štěstí se měří jinak než cedulkami.

Kristýna dlouho přemýšlela. Dokonce stihla vytřít celý pokoj svůj i mamčin. Pak přišla za mamkou do kuchyně, kde zrovna vařila meruňkovou marmeládu.

Mami, to znamená, že Anička není moje nejlepší kamarádka? Když mi říká, říká hezké věci, a najednou šup a ublíží mi? Já přece vím, že se jí mé boty líbily. Jen to nechtěla říct.

Jak to víš?

Lenka to říkala. Prý doma Anička brečela, že chce lepší boty než mám já.

Ach, Kristýnko mamka odložila vařečku a objala dceru. Nelam si s tím hlavu. Anička je pořád ještě malá, stejně jako ty.

Já nejsem malá!

Kristýnka se otočila v mámině náručí a vzhlédla. Oči měla vzteklé, ale mamka věděla zlobí se na sebe. Myslela si o kamarádce to nejhorší.

Pro mě stále malá, usmála se mamka. A pro každou maminku jsou děti pořád děti. A je to špatně? Moje mamka už tu dávno není, a tak bych chtěla být občas zase dítě Aby mě někdo pohladil, politoval Není tu ale kdo.

Mamka se zamyslela, políbila Kristýnku do vlasů.

Ale povídáme o tobě a Aničce Dej jí čas. Vzpomínáš, jak tě přivedla domů, když jsi spadla z houpačky? Já jsem viděla, jak se o tebe bála, že se jí třásly ruce víc než tobě. Sama si rozbila kolena, když ses z houpačky skutálela, a v nemocnici brečela, až jí sestřička nabízela injekci, aby se uklidnila. Pamatuješ?

Pamatuju

A jak ti donesla nové fixy od táty? Sama ti je dala, protože jsi byla nemocná a já ji za tebou nepustila. Řekla, ať jí namaluješ nejhezčí obrázek, který si pověsí na zeď a bude čekat, až budeš zdravá. Pamatuješ?

Pamatuju

Tak vidíš! A ty řešíš boty To jsou hlouposti! Vyrostete a pochopíte, že to není důležité. Hlavně si nezničte, co máte.

Už tu byla.

Proč?

Usmířit se. Prosila o odpuštění.

A ty?

Řekla jsem, že ji nechci vidět a že nejsme chudí!

Zlobila ses?

Hrozně!

A teď?

Ještě pořád, ale už méně

Tak počkej, zlob se, dokud můžeš, a pak se usmiřte. Jinak se rozhádáte ještě víc.

Jak jen teď Kristýně mamka chybí Věděla by, co říct a udělat. Obzvlášť teď, když je tu babička

Ta se objevila nečekaně.

Kristýna netušila, že se mamka necítí dobře, ani že zavolala bývalé tchyni a poprosila ji o pomoc.

Tak tě zdravím, Jitko! To mě ani nenapadlo, že se ještě setkáme! Zavalitá žena, zpocená letním vedrem, zabouchla za sebou branku a opřela se o ni, aby popadla dech. Strašné vedro! Nevím, jak to tady zvládnu!

Dobrý den, paní Mileno.

Kristýna se překvapeně ohlédne na mamku, uslyší v jejím hlase neznámé tóny.

To je Kristýna? Milena si ji prohlíží. Nemá s ním nic společného! Jsi si jistá, že je to jeho dcera?

Vy jste pořád stejná.

V mamčině hlase je už náznak smíchu, Kristýna se uklidní.

Babička se jí nezalíbila. Hlučná, nervózní, výbušná. Zaplnila malý domek shonem a zbytečnými starostmi.

Bordel, jak vždycky! Je to tak těžké uklidit, Jitko? Máš dítě holčičku! Má koukat, jak žiješ? Co to z ní vyroste? Její muž ji první den po svatbě vyhodí, a bude mít pravdu!

Kristýna nechápe, proč mamka mlčí. Usmívá se, když Milena běhá po domě a vnáší do něj své pořádky a zmatek, nic neříká a nebrání se.

Kocouři po takových zásazích raději zmizí. Pes Ben, kterého Kristýně věnoval pan Rudolf, tiše zalehne na dvorek do stínu altánku a jen občas zabručí, když paní Milena příliš křičí.

No, jediná rozumná bytost je pes! Chápe, že tu nemá co dělat! Zvířata do domu nepatří!

Kocouři při zaslechnutí toho a pohledu na smeták prchají ven. Jenže tehdy poprvé ukáže Kristýna svůj vzdor. Popadne svého nejoblíbenějšího kocoura Ponožku a demonstrativně s ním odkráčí do pokoje.

Co to má znamenat?! Kristýno! Milenin výkřik probudí i psa na dvorku.

Já je tu chráním! Kristýna se sotva ohlédne. Kočky zůstanou v domě. A Ben taky! Byli tu dávno před vámi. Pravidla, říkáte? Tak je dodržujte! Vy jste host! Doma si dělejte, co chcete.

Kristýno! Jitka zalapá po dechu, nikdy neslyšela, aby dcera takhle mluvila s dospělými.

Ke svému úžasu ale Milena nevybouchne. Pousměje se, přimhouří oči a poznamená: Je vidět, že je naše krev! Dobrý základ! Jablíčko nepadá daleko od stromu Jitko! Mohlas vychovat líp svou vnučku!

Od té doby nechá kočky na pokoji, jen si jich nevšímá.

Brzy na to ale stejně nikdo nemá čas na hádky o kočky. Události se řítí rychle a Kristýna v obýváku hledí na staré hodiny, pokouší se myšlenkou zastavit vteřinovou ručičku.

Proč musí čas tak spěchat?! Mamka je přece ještě mladá! Je jí potřeba! Tohle přece není fér!

Čas si ale nic nedělá z jejích přání. Odměřuje minuty, neúprosně uhání, nedává žádnou šanci na zastavení ani zpomalení.

Doktoři, léky, nemocnice

Jitka odešla jednoho jarního rána.

Večer předtím Kristýna naposledy otevře okna, pustí dovnitř čerstvý vítr od Lipna a šeptá: Maminko, brzy ti začne kvést třešeň! Opravdu brzy!

Budu se snažit, Kristýnko Chci ji vidět!

Když se dozví, že mamka odešla, zlomí ve vzteku větvičku, co se táhne k oknu mamčiny ložnice. Proč tam má zůstat, když se už nikdo nepodívá

Milena se s ní nemaže. Sevře ji v objetí, vytáhne z kapsy obrovský kapesník, vypadá skoro jako povlečení, a poručí:

Vyplač se! Zakřič! Dej mi všechno, co máš uvnitř! Nepotřebuješ to! Nemohlas nic změnit Každý máme svůj čas

Odkud to babi ví? Jak poznala, co Kristýna cítí? Ale měla pravdu. Kristýna se vinila, že mamka tolik pracovala, málo odpočívala Všechno pro svou dceru Chtěla, aby Kristýna šla na vysokou, měla život lepší

A Kristýnka? S Matějem venku, s holkami, místo učení a skicáku. Známky se zhoršily, sotva nějaké čtyřky zachraňovala. Ke zlepšení se dokopala pozdě, ale mamce už to říct nestihla. Nechtěla ji trápit.

Dopis, který Jitka napsala pro svou dceru, dává Milena Kristýně až čtyřicátý den po pohřbu.

Tady. Teď už můžeš. Čti pozorně. To je tvůj odkaz od mámy.

Proč je obálka otevřená? obrací Kristýna v rukou bílou obálku, jen s nápisem Kristýnce, bez známky a adresy.

No dovol! I když mě třeba nemusíš mít ráda, cizí dopisy nečtu! Milena zavrtí hlavou. Tak už běž! Mám moc práce. Když budeš chtít, přijď mi pomoct, teď uklízím do noci!

Kristýna ihned pozná, že se babička urazila. Nevynadá jí, neháda se, jen sklopenými zraky odejde a tiše za sebou zavře dveře. Kristýna se opře čelem o futra, kde ještě jsou čárky od růstu, co dělala mamka.

Jé, jak Kristýnka povyrostla! Jak velká je!

Hlas mamky zní tak jasně, že Kristýna cukne od dveří.
Velká To určitě! Kdyby byla velká, byla by i chytřejší. Neublížila by lidem kolem sebe. Mamka by jí takové chování nikdy neschválila.

Kristýna si sedne ve svém pokoji na koberec, položí dopis na kolena a nemá odvahu ho roztrhnout. Tolik by toho chtěla mamce říct, tolik ještě slyšet

Obálka je plná, listy hustě popsané písmem, vytrhané ze sešitu. Kristýna přitiskne k sobě Ponožku a vytahuje první stránky.

Kristýnko! Přestaň hned brečet! Jsi silná vždyť jsem tě tak vychovávala! Proč bys měla truchlit? Život je krásný! Tolik krásného ještě přijde! Neplýtvej časem na litování. Určitě řekneš, že jsme měly málo času být spolu. Ale já ti řeknu bylo ho tolik! Neumíš si představit, jak moc. Ale nevadí Povím ti vše popořádku. Máš na to právo je to přece tvůj příběh.

Kde začít Třeba jak jsem potkala tvého tátu. Byl úžasný. Když jsem ho uviděla, hned jsem se zamilovala. Kamarádky kroutily hlavou: Jak s ním můžeš být?! On měl zrzavé vlasy. Nechápaly, jak je krásný! Jako slunce. Teplý, laskavý. Jsi mu hodně podobná, alespoň očima, nosem a pihami, jinak jsi spíš po mně. Když ses narodila, doufal, že budeš mít kudrnaté vlasy jako jeho mamka, Milena.

Milena je dobrá žena! Neber si tolik k srdci její bouřlivost. Byla taková vždycky. Temperamentní, hlučná, občas drsná, ale vždycky spolehlivá a dobrá.

Proč jsi ji za ty roky neznala? To je moje vina. Byla jsem mladá a hloupá. Neviděla jsem, jaká je.

Odpusť mi.

Pohádaly jsme se, když jsi byla malá. S tátou jsme žili v klidu do chvíle, kdy potkal jinou lásku. To se stává, Kristýnko

Ne protože by mě přestal mít rád, nebo bys mu nebyla důležitá. Pro něj byla najednou jiná žena vesmír.

Zeptáš se: A co ten starý vesmír? Prostě najednou nebyl Já jsem ho milovala vždycky víc. Byl dobrý táta. Zůstal se mnou kvůli tobě, když láska už vyprchala. Ale pak našel někoho, pro koho nechtěl lhát. Byl vždycky upřímný.

Dneska už to chápu. Tenkrát to hrozně bolelo. A do toho přijela Milena.

Zpětně vím, že chtěla syna přesvědčit, aby zůstal s námi. Neviděla do nás. Ale přišla, a hned začala: Kde je pořádek? A já vybuchla. Řekly jsme si hrozné věci. Hádka, výčitky, já jí řekla, že nejsi její vnučka

Bože, Kristýnko, jak jsem byla hloupá! Jediná věta a všechno mezi lidmi zničíš.

Zrovna když jsem čekala tebe, skoro jsem potratila. A právě ona přijela, žila u nás měsíc, vařila mi dietní jídla a postavila byt na hlavu úklidy. Odjela, až když měla jistotu, že budeš v pořádku.

Nezlobila se na tu druhou ženu. Snažila se s ní domluvit. Nakonec přijala ji i děti, které měla. Máš tedy sestru a bratra, pokud budeš chtít, Milena ti je představí. Mysli na to. Sama být nemusíš. Více rodiny, více opory!

A teď Kristýnko, uč se! Chci, abys měla šanci na lepší život! Ale rozhoduj se sama! Nedej nikomu rozkazovat. Máš talent kresli! Každý ho nemá. Pokud ti byla příroda tak štědrá, nezahoď ho! Cesta bude těžká, ale Milena ti pomůže. Jsou mé úspory, nejsou velké, ale na rok až dva ti stačí. Pak už to zvládneš sama. Malované tašky i obrázky turisté vždycky rádi kupovali. V Praze nebo Brně je prodáš snáz. Splň si svůj sen! Jednou přijde vernisáž v galerii v centru Prahy a já na tebe budu pyšná, i když už to neuvidím. Tady na cestě budu stejně všechno vědět.

Mám tě ráda! Bojím se o tebe, ale věřím, že to zvládneš.

Utři slzy, říkám!

Mamka.

Kristýna odloží dopis a sedí dlouho se sklopenou hlavou. Mamka nechtěla, aby brečela!

Ponožka už dávno spí na koberci a Kristýna pořád sedí, přemýšlí, jak dál.

Odpověď přijde ve chvíli, kdy Milena nakoukne do pokoje, rozsvítí světlo a zavelí:

Vstávat! Dost stínování! Pojď, dáme si čaj a pokecáme. Práce čeká!

Mileně se nápad s uměním vůbec nelíbí. Vyhubuje Kristýně, že by si měla najít normální povolání, ale dívka ji nechce ani poslouchat. Milena jí tehdy řekne, že je tvrdohlavá jako osel, stejně jako ta její matka, co sobě i ostatním život ztížila jedinou větou.

Tolik let jsi mlčela! Ani slovíčko, ani pohlednici! Všude jsem vás hledala! Jak jsem mohla vědět, že mamka ti změnila jméno i příjmení! Kdyby vzala aspoň svobodné, ale vymyslela jiné! Jak to vůbec zvládla?

Pomohl pan Rudolf.

S tím si to ještě vyřídím! Utekl mi s dívenkou! Dostane co proto!

To nemusíš. On byl moc hodný. Roky nám pomáhal Mamka mu nechtěla říct ano. Měla ráda tátu ani jsem netušila, že žije! Znala bych jejich příběh, přesvědčila bych ji!

To je žal! Milena postaví před Kristýnu talíř. Jez! A přemýšlej, co děláš! Co je to za povolání umělec? Být účetní, to je něco jiného! To máš jistoty!

Babi! Před cizími!

No a? Nejdřív budeš počítat cizí peníze, pak svoje!

Ale já nechci! To není můj život! Chápeš to?

Těžko.

Nechci se tě dotknout. Jen mě nech být! Máma ti nechala pro mě peníze? Za měsíc mi bude osmnáct. Dáš mi je a já odjedu. Nebudeš se už muset kvůli mně starat! Dál už zvládnu sama.

Milena se rozčílí, vystaví prst do vzduchu, pak ale zarazí hádání. Prohlédne si Kristýnu a zamrká, zlehka uplácá z prstů gesto, které znají snad všechny děti od školky.

Tak! Vidíš! Jedeš! A já s tebou! Pohlídám, abys z tebe byla opravdová umělkyně! Slibila jsem to tvojí mamce! Žádné výmluvy!

Milena zabručí, popostrčí talíř blíž ke Kristýně a poručí:

Jez, říkám! Už je to studené!

A tak za pár let v malé galerii v centru Prahy chodí zvláštní skupinka.

Zrzavá, červenolící paní, vysoký, hubený kluk s brýlemi na dlouhém nose a Kristýna s ročním synem v náručí.

Tak co? přece se zeptá, i když si sama slíbila, že až její porotkyně vše prohlédne, nebude se ptát.

Milena se otočí na vnučku, zamručí a vezme jí dítě. Utře mu nos, přehodí ho na rameno, nechá ho položit hlavu na její široké rameno a řekne:

Dobré! Máš pěkné rámy, obrázky taky pěkné. Jen těch barev to vyplýtváš, až hanba! Kristýno! Méně by bylo více, nemyslíš? A v ateliéru si ukliď, byla jsem tam dopoledne je tam jak po výbuchu! Jene! obrací se na mladíka v brýlích. Na co koukáš?

Co je špatně, paní Mileno?

Má kruhy pod očima, děs! Nevyspí se! Takže: Semu dnes beru k sobě! Vy se vyspěte, odpočiňte si a po víkendu přijďte! Jasné? Tak my jdeme, že malý?

Když bude míjet Kristýnu, Milena se na chvilku zastaví, pohladí ji po tváři a zašeptá:

Tvoje maminka by na tebe byla hrdá, děvče! A já taky. Víš to, že? Dobře! Jablíčko mojeKristýna přikývne a cítí podivné teplo, které nemá s horkem v místnosti nic společného. Dívá se, jak babička se synkem odchází mezi záplavou obrazů a zlatavých rámů. Slyší ještě, jak Milenin hlas duní galerií: Tak, vnouče moje, teď tě naučím pořádně míchat barvy!

Zůstane stát sama u svých maleb. Přejede očima barevné plochy, některé až příliš divoké, ale veselé, jiné zahalené do tišší modři. Cítí život, všechno, co ztratila i získala, je tu v barvách, v tazích štětce, v příbězích, které znají jen ona a máma.

V kapse najde korálek tyrkysový, pohladí ho palcem, usměje se. V duchu uslyší maminčin šepot skrz léta a stěny: Neboj se žít, Kristýnko. Nedívej se zpět, hledej radosti před sebou. Stromy, i když přijdou o pár větví, dál kvetou a dávají jablíčka.

Venku se galerie potichu vylidňuje. Kristýna otevře okno. Čerstvý vzduch nese vůni lip, letmý smích dítěte na ulici. Zavře oči, usměje se. Má svůj kus domova v sobě, kam půjde, ten půjde s ní.

A někde, v rohu plátna, pod podpisem Kristýna Jablíčková, nakreslí malého běžícího králíčka s velkýma ušima a pod ním nepatrný vzkaz: Stále poslouchám, mami.

A svět se točí dál plný nových barev, všetečných otázek a odpovědí, které přicházejí, když člověk plně otevře svá ouška i srdce.