Z důvodu diskrétnosti změním jména – svá i jeho. Mám krásnou dceru ve věku 2 roky a 5 měsíců, kterou velmi, velmi miluji. Vzhledem k okolnostem jsme se však s jejím otcem před 2 lety rozešli. O půl roku později jsem se přestěhovala k jinému muži. Rok jsme žili se mnou, ale ne všechno mezi námi bylo med a máslo.
Cítila jsem, že v tomto vztahu něco chybí. Chyběla láska, nebyla tam. Ten palčivý pocit, který vás rozechvěje už jen při pomyšlení na toho druhého.
To platilo až do jednoho firemního banketu, kdy jsem vše – to, co jsem do té doby možná hledala, spatřila ve tváři jiného muže – v řediteli firmy, kde jsem pracovala. Ano, během pracovního dne před banketem mezi námi proběhlo několik tajných pohledů, ale nikdo se neodvážil udělat krok jinam, když věděl, že jsme oba zasnoubení a máme děti a on má ženu.
Večer na banketu se zdál být naší šancí sblížit se. To vše bylo zřejmé a nezůstalo bez povšimnutí přítomných. Jakkoli mezi námi byla vášeň, toho večera jsme si nedovolili nic jiného, než si užívat vytoužených polibků od nás obou. Snad pod vlivem alkoholu jsme se vydali na nejbližší diskotéku, abychom se oddělili od pohledů všech kolegů z firmy, kde oba pracujeme.
Po této noci jsem se rozešla s mužem, za kterého jsem byla rok provdaná.
On tušil, co se mohlo stát, a rozhodl se, že mě nechá odejít samotnou. „Děkuji ti!“, pomyslela jsem si. V tu chvíli jsem byla rozhodnutá, že se s Paulem* budu stýkat dál, ať se děje, co se děje… Prostě jsem to chtěla! A tak to bylo jako na zavolanou. Chodíme spolu dodnes, už osm měsíců, což nemůžu říct, že bych litovala, ale taky jsem úplně šťastná.
Ze začátku to možná bylo takové-takové, ale pak přišly city. Začala jsem cítit prázdnotu, když se mnou nebyl. Pořád myslím na něj a na nikoho jiného. I když mám možnost chodit ven a být s kým chci, protože kolem mě není málo mužů… No, normálně – jsem krásná holka. A která krásná dívka nemá pozornost mužů všeho druhu! Zkrátka, měla jsem moc na výběr, ale vybrala jsem si Jeho.
Začalo mě rozčilovat, že on je každý večer se svou rodinou a já jsem sama se svým dítětem. I když je se svou rodinou, je neustále na Facebooku a píše si se mnou, a to každý den, každou chvíli, kdy nejsme spolu. Dokonce i v práci, když si dělá svoje…..
Neustále vím, kde je a co dělá. A jeho žena, jak je na tom s celou situací ona, to nevím. Co dělá každý večer, když si se mnou píše! A proč jsou vůbec spolu, když se nepotřebují v době, kdy by mohli být spolu po práci nebo kdykoliv!
Jak je vůbec schopen si se mnou psát naprosto nonstop, a to i v její přítomnosti! Tohle všechno je pro mě záhadou už osmý měsíc.
Děláme dlouhé polední přestávky a ne tak dlouhé polední přestávky – na kafe nebo oběd a pár cigaret. Ano, protože chceme být spolu co nejdéle, jen já a on. Ale navzdory mnoha rozhovorům na toto téma, že se s manželkou rozejdu a budu prostě JÁ, věci narážejí na překážky. Několikrát jsme to dokonce na den nebo dva ukončili, ale tečka se mění v čárku, nevím proč. Popisuji to jako osud, ale na jak dlouho!
Poslední takový rozhovor jsme vedli na: „Se mnou, nebo beze mě?“ Řekl, že se s manželkou nerozvede. Protože k ní taky něco cítí, navzdory všemu, ale mně se nezdálo, že by byl o svých slovech příliš přesvědčený. Hlas se mu třásl a oči mu těkaly doleva a doprava, a o jakých citech je řeč, když žije jen s ní a má vztah se mnou! Rozhodla jsem se však dát další tečku, která se sama o sobě změnila v čárku.
O týden později mě pozval na firemní večírek, kterého se zúčastnili všichni manažeři firmy ze všech okresů ve státě. Společnost, pro kterou pracujeme, má pobočky téměř ve všech městech. Byl tam i ředitel naší společnosti. Jeho přítomnost mě rozzuřila, ale ovládla jsem emoce, které mě v tu chvíli zaplavily.
Přivítal mě úsměvem a pozdravem, nic z toho, že až do toho večera nic takového netušil, ani sebemenší flirt mezi mnou a Paulem*. A tak i tato večeře pro mě proběhla krásně. Co mě však trápilo, bylo, proč, když jsem měla být „ta druhá“, mě oficiálně představoval důležitým osobnostem ve firmě, kde jsem pracovala.
A nebylo to na takových večeřích ani poprvé, ani naposledy. Před pěti dny jsem byla na takovou večeři pozvána znovu – jen s ředitelem firmy, jím, mnou a mým dítětem. Už to byl pro mě vrchol! Proč si se mnou dovolí zajít tak daleko, když se nic nenajde?