Noc, žena, kocour a lednice
Nedívej se na mě tímhle pohledem!
Kateřina se zadívala na kocoura tak přísně, jak jen jí bylo dáno. Na důraz dokonce povytáhla obočí ačkoliv jí maminka v dětství neustále říkala, že to vypadá moc děsivě. Její husté, silné obočí jako by spojovala mostem nad nosem, což děsilo všechny babičky v okolí, ale Katka si přála mít obočí jako maminka tenké, vyšisované skoro do neviditelna. Místo toho zdědila chlupaté lišty po tátovi.
Teď už ovšem byla její obočí v souladu s moderním světem i s Katčiným sebevědomím. Navíc, nějaký ten pátek už taky pamatuje. To ovšem neznamená, že by kocour bral její přísný pohled vážně. Seděl na parapetu, čuměl na svoji paničku s výrazem, ze kterého čišela kombinace udivené pohrdanosti a světélkující zelenou záhadností očí, co sem tam zachytily šero z chodby.
Dveře do kuchyně, které Katka schválně nechala pootevřené pro zachování iluze, že by se mohla v případě nebezpečí stáhnout zpět do reality občas povlály průvanem. Ale že by se samy zavřely a zavřely Katku na půlnoční kuchyň, to ne, na to byly líné. To Katku zlobilo, protože chtěla pádný důvod, proč otevřít jiná dvířka. Tedy ta od lednice.
Katka si opět poposedla u zdi na podlaze, kde vysedávala už přes hodinu. Znovu hypnotizovala lednici pohledem, jako by snad z toho jogurtu v horním patře vyskočil karamelový zákusek.
Samozřejmě, že věděla přesně, do posledního párečku, co tam za dobroty bydlí. Však právě ona má v rodině na starosti nakupování potravin, což rádi glosují jejímu muži.
Katko, k čemu jsou prosím tě ty kapary? To je zas jaký experiment?
Jsou dobré, no!
To jsi mohla koupit cokoliv jiného. Jestli chceš, vymysli, jak je sežrat a přežít to!
A Katka vždycky něco vymyslela. Připravila podivný pokrm z fantasy kuchařky vlastní hlavy, podle opravdu žádného receptu. Rodina koukala podezřívavě, pak všechno stejně snědla do poslední mrkvičky a dožadovala se přídavku.
Každý. Jen ne Katka.
Ona totiž svoje výtvory nikdy jíst neuměla. To byl pro ni nadlidský výkon!
Zatímco příprava jídla ji naplňovala inspirací, jakmile byl talíř na stole stávaly se věci temné. Objevila se neidentifikovatelná babička, která neměla s Kateřinou nic společného, pobrukovala, cvrnkala protézní zub a mizela, zanechávajíc Katku zírající na vlastní veledílo s pocitem naprostého nechutenství.
Ze stresu z toho všeho Katka dojídala večery něčím chutným, nejlépe tím, co se nemusí připravovat. Třeba milovanou tlačenku, taveňák, rohlíčky, perníčky, oplatky a dětské sušenky malého syna, které tajně uzobávala při nočních kuchyňských výpravách. Obhajovala si to tím, že dětské sušenky jsou vlastně zdravější a prospěje to nejen zdraví, ale i svědomí.
A toho zdraví… toho Katce fakt chybělo.
Nepřibrala, kdepak; vše kolem jídla mizelo v peci nekonečného domácího kolotoče. Vždyť tři děti, manžel, kocour a domácnost prostě nežijí z vašeho jídla, ale z neustálé péče. A do toho ještě práce tu Katka respektovala, občas i milovala, hlavně pokud jí dovolila v klidu se starat o rodinu.
Stěžovat si na zdraví Katka neuměla. Už od mládí platila zásada vštípená maminkou: Ono to přejde samo!
Katko, nevymejšlej! Nemáš teplotu. Aha, že jsi ji měřila? No tak, vypij si čaj s malinou, lehni si, ono to přejde!
Tahle magická věta ji provázela celé dětství a Katka v to bytostně věřila. Proto navzdory vzdělání i logice řešila každou indispozici svých dětí i vlastní radou: No co, párečku, přejde to!
Druhý syn ji ovšem naučil jinému levelu vyčerpání. Katka budila se s pocitem, že ji rozebírá parní válec, a i když muž nikdy nenadával, spíš jí pomohl:
Katko, spi! Já to zvládnu s klukama sám!
A ona spala. Dlouhé hodiny ve tmě… A budila se rozlámaná a s pocitem viny, že je úplně k ničemu pro rodinu.
Přemýšlela, co dělá špatně. Načpala se s pochybami všemožného původu. Jaký užitek přinese taková žena? Samostatná Katka? No, to znělo až příliš optimisticky…
Ještě v dětství u nich doma platilo, že Katka je prostě tak trochu jiná. Maminka s babičkou věřily v ideál rovného posezení, dlouhé šíje a střídmého stravování. Seď, Katko, rovně! Co děláš, děvenko, jsi jak zpěvák z punkové kapely! A Katka, lehká jako péříčko, bagrovala do sebe slzy a chleba, a nemazala se vůbec s talířem. Však doma to nikdo nedocenil.
Původ rodinného kultu štíhlosti rozkryla až v pubertě, kdy objevila staré fotky mámy a upřímně: klukům ve škole mohla být ukradená její šíře boků, ale doma to prostě bylo jinak.
Jednoho dne sbalila Katka nervy a vyburcovala maminku otázkou:
Mami, a kdo by si mě vlastně vzal, když jsem prý tak nemožná?
Odpovědi máminy byly vždycky na úrovni: Nevyptávej se, dělej něco užitečného!
A už hups do tenisek, na stadion! Ne, že by běhala před klukama to jedině potmě, po setmění, když už byli všichni doma.
Takhle přemýšlela při běhu mnoho, až přišla na to, že když už není krasavice, která si vezme boháče, bude aspoň užitečná. Ideálně něco, co je u ostatních in ojedinělé.
Mami, budu doktorka!
To jako proč?
Baví mě to. A jde mi to.
No tak teda dobře, ale abys věděla já tě varovala!
A opravdu. Katka se stala skvělou lékařkou. Osobní život? Minimální čas, takže pro samé učení nebyl čas přemýšlet nad blbostmi.
Maminka si její snahy nijak zvlášť nevšímala, protože měla plné ruce se starou babičkou. Ale klid netrval věčně.
Na scéně se náhle objevila dohazovačka. Kdo ji najal, nikdo neví. Zjevila se, všeho se chopila a už domlouvala schůzku.
Vaše dcera, to je poklad chytrá, krásná!
Katka poprvé v životě ztratila řeč. Cože, krásná? Kde to ta ženská vzala? Nakonec, svatba byla celkem rychle na spadnutí.
První schůzka s ženichem? Katka koulela očima na jeho hrudník spíš z povinnosti než z lásky. Lamentoval, byl nervózní, a nakonec odešel z kavárny dřív, než se Katka vůbec dostavila. Nechal jen vzkaz: Nečekej na mě!
Katka zašklebila se a pronesla: Stejně jsem se nehodlala snažit!
K jejímu překvapení se do hovoru vmísil servír, co nedokázal nevidět, že byla odmítnuta. Zavtipkoval a pozval ji večer na čaj. Volal se Karel.
Z nějakého pohnutí mysli Katka pozvání přijala a zjistila, že Karel je úplně jiný než zbytek náhodných nápadníků. Rád měl jazz (tvaroh z duše nesnášel), oba toužili po vlastním domě, kočce a kariéře, kde by bylo užitečné být i jiným lidem. Nutno říct, že mezi nimi nejen jiskřilo, ale spíš rovnou bouchlo.
Rok jim stačil, aby věděli, že je to ono.
Maminku z toho málem šlak trefil, a vesele lamentovala:
Karel pro tebe není!
Proč, mami? Protože pracuje jako číšník?
Protože má nemocnou mámu a sestru, o které se stará!
A tebe nenapadlo, že to je znak kvalitního člověka?
Já jen chci, abys myslela na sebe!
Mami, právě teď se o sebe učím starat. Vždyť jsi vždycky trvala na tom, že musím být vdaná. Tak jo Karel mě požádal.
Ale svatba? Ta se odložila. Karlova maminka byla na tom špatně a Katka mu pomáhala s péčí, ale dlouho už to nešlo. Když bylo jasné, že jí zbývá jen pár týdnů, šli bez povyku na úřad, vzali s sebou Karolínku jeho malou sestru a vzali se.
Jsme teď rodina? zeptala se Karolínka.
Ano, i ty patříš do rodiny. odpověděli svorně.
Když Karlova maminka umřela měsíc po svatbě, Katka organizovala poslední rozloučení a vysvětlila Karolínce, že maminku už nic nebolí. Sama sotva zadržovala slzy.
Když se Katčina maminka dozvěděla, že dcera v tichosti utekla na radnici, urazila se na roky. Přesvědčit ji nešlo, a tak si Katka na pár let oddechla a užívala si svoje oficiálně protokolární návštěvy i chladné vztahy doma.
Jednoho dne už to Katka nevydržela:
Mami, proč mě nechceš? Máš mě vůbec ráda?
A maminka se poprvé v životě před dcerou rozplakala.
Katko, já jen nevím, ukázat ti city. Mě nikdo neučil. Moje máma říkala, že děti se nemají rozmazlovat. Máš dělat pravdu, aby ses vyrovnala světovým křivdám. Vidím, že jsi vyrostla, seš rozumná, a skoro bez mé pomoci A víš co, někdy mám pocit, že mě přes všechnu moji snahu ani neuslyšíš. A mám strach
To Katku sebralo.
Bála se, že svojí dětem taky nedá dost podpory, i když byla máma se vším všudy děti za ní chodily se vším, i Karolínka byla k ní nejspíš než ke Karlovi! Ale pocit, že děti možná nedostávají dost lásky, to ji dusilo.
Karel si všiml, že se s ní cosi děje, a zkoušel jí pomoct, ale Katka rozhodla, že tohle si musí vyřešit sama.
A proto, když nemohla spát, zajezdila po nocích do kuchyně, usedla k lednici, a rekapitulovala život za asistence kocoura. Proč jí prosté věci nedošly dřív? Kdyby bývala mámě dřív řekla, jak to cítí, možná by život byl úplně jiný
Ale aspoň k poznání přišla, ne? Těšilo ji, že už rozumí, proč byla pořád ta jiná ale zároveň si říkala, že jí to trvalo fakt moc dlouho.
Dveře se otevřely Karel vešel, přešel rovnou k lednici, vytáhl sýr, rajčata a nať, a posadil se vedle Katky. Bez slov ji objal a podal jí hotový chleba.
Kousni!
Karle, vždyť se nevejdu za chvíli do žádné sukně, když budu jíst po nocích.
Kousni, povídám!
Kocour samozřejmě protestovat nehodlal. Seskočil z parapetu, přijal sousto a zalehl Katce na kolena.
A stejně tě miluju, usmál se Karel. I kdybys vážila tunu. A to víš. Můžu se zeptat co je?
Katka dožvýkala sousto, zabořila nos Karolovi do klíční jamky a pohladila kocoura.
Všechno je, jak má být. Jen tu tunu prosím ne, Karle. Pro ženskou v mém věku je to slušný šestačtyřicítka ve skříni stačí.
Sluší ti to! Krásnější ženskou neznám…
Opakuj mi to častěji, jo?
A přestaneš chodit v noci strašit mezi lednici a kočku?
Karle!
Co? A vůbec! Pojeď už spát, ženo!
A Katka s chutí přijala jeho ruku, nechala se vytáhnout z podlahy, objala ho. Věděla, že ho musí pustit ještě kousek blíž a že mu už brzy řekne všechno, co ji na duši tížilo.
Katko?
Hm?
Nečekáme my náhodou dalšího prcka?
Jak jsi to poznal? Katka vykulila oči.
No, ženo neznám tě dnes poprvé! A tyhle noční nájezdy už pár let taky znám. Kolikátý týden?
Třetí.
Hurá! Karel ji pevně objal, ona ho plácla po puse.
Potichu! Ať nevzbudíš prcky!
Kocour šel za nimi do ložnice, a pak se tiše vrátil na parapet, kde opět zalezl do klubíčka a naslouchal nočnímu klidu.
A už brzy nárazový klid kuchyně vymění za noční šichty v dětském pokojíčku plném vůně mléka a nového života a i když mu budou noční debaty s Katkou chybět, nakonec zjistí, že spát na dece v dětském pokoji je nakonec lepší, než trčet sám před lednicí.