Šťastná být musíš
Táta odešel od rodiny za jinou ženou, když Barunce byly čtyři roky. Odejít se rozhodl hned po Novém roce, stál ve dveřích, řekl malé dceři promiň a potichu za sebou zavřel dveře.
Maminka to vzala překvapivě klidně, dokonce snad jako nevyhnutelný osud. V její rodině se žádné ženě nepovedlo mít dlouhodobý vztah. Ale už za pár týdnů v noci vypila všechny prášky a prášek od bolesti, které doma našla, a potichu usnula napořád.
Ráno Barunka dlouho a hlasitě budila maminku. Pak si něco malého vzala z lednice k snídani a znovu zkoušela mámu přivést k sobě. Nakonec unavená usnula, přitulila se k ní ještě víc.
Lednový den uteče jako voda a už se stmívalo, když se holčička probudila. Probudila ji zima, přitáhla na sebe peřinu a přivinula se k tělu maminky ještě těsněji, ale pocit chladu byl jen silnější. A tehdy Barunka pochopila, že tu ledovou, nekonečnou zimu cítí právě od maminky. Po tvářích ji začaly pálit horké slzy.
V předsíni zaskřípala klika. Barunka se rozběhla ke dveřím tak rychle, jak jen mohla. Přišla teta Lenka, mladší sestra maminky.
Barunko, tady jsi. A kde je maminka? Celý den jí volám, proč nebere telefon? Už mám obavy!
Barunka se pevně chytila jejího kabátu, začala ji tahat za sebou. Dívala se na Lenku velkýma uplakanýma očima, ukazovala ukazovákem na ložnici a křičela beze slova. Ústa dokořán, obličej zkroucený od bolesti, slzy a sopel jí stékaly po tváři, ale žádný zvuk nevycházel.
Lenka nikdy neměla vlastní děti, a tak ji po pěti letech opustil manžel. Svoji neteř měla upřímně ráda, skoro jako by to byla její vlastní dcera. Když přišla tragédie, Lenka si vyřídila poručenství a Barunka zůstala s ní. Dala ji všechnu svoji péči a lásku, ale ať se snažily sebevíc, po tři roky léčby a terapie Barunce hlas nevrátily.
Ten rok přišly mrazy ke svátku Tří králů, spolu se spoustou křupavého sněhu. Barunka se svými kamarádkami celý den jezdily na sáňkách v parku Stromovka, postavily rodinu sněhuláků, válely se ve sněhu a tvořily anděly.
Pojď, domů, máš už celý oblečení jako led, a rukavice zmrzly tak, že se lámou. Jdeme. Stavíme se ještě v Potravinách pro mléko a těstoviny, popoháněla Lenka.
Dveře v obchodě se pořád otvíraly a zavíraly, lidé proudili dovnitř a ven, a přitom před obchodem seděl rezavý kocour, přesně u pravé strany vstupu. Seděl s výrazem, že ho nic nezajímá, jen mírně kluslal packami po zemi, jak mu byla zima. Barunka si k němu dřepla blíž, podívala se na Lenku a dala jí pokyn, ať jde nakoupit sama.
Dobře, jen tu zůstaň, já jsem hned zpátky.
Dívka kocoura pohladila. Kocour se lehce zvedl, prohnul záda a začal příst. Barunka ho objala kolem krku a přitiskla jeho hlavu ke své tváři. Najednou jí po tvářích začaly stékat horké slzy a kocour je začal olizovat, kýchal a olizoval dál.
Proboha, co to tam vyvádíš? Vždyť je to toulavý, špinavý kocour!
Lenka dívku chytila za ruku a táhla ji směrem k autu. Barunka se snažila vytrhnout, ale Lenka ji natlačila na zadní sedačku a sama šla za volant.
Kocour mezitím přišel až k autu, díval se na Barunku a mňoukal.
To se nedělá, už je můj, a já ho tu nechávám, šeptala Barunka, rozmazávala slzy po skle.
To jsi opravdu ty? Řekni to znovu, prosím, skoro se zalkla Lenka.
Nemůžeme ho tu nechat. Zahyne, když tu zůstane beze mě! vykřikla neteř Lence do obličeje.
Lenka vyskočila z auta, popadla kocoura do náruče a vlezla k Barunce na zadní sedadlo. Kocour se jí vylekal a zaťal drápy do kabátu. Když spatřil Barunku, přeskočil jí na klín, lehl si a ztichl.
Chceš toho kocoura, prosím, už ho máš. Kdybys mi to řekla dřív, už dávno bych ti ho pořídila, usmívala se šťastně Lenka.