Ondro, tyhle kočky tu bydlely ještě v době, kdy ses tu neukázal ani jako soused. Odkud bereš ten nápad, že bych se jich měla zbavit? pronášela Anna ledovým tónem, až v kuchyni nadskočila kávová lžička. To, co navrhuješ, se v slušné společnosti prostě nazývá zradou…
Anna žila v menším českém městě, kde se paneláky ztrácejí za hradbou rozkošatělých lip. V létě voněl celý sídlištní dvůr po šeříku, z trávníků šlehal mák i vlčí bob až do podzimu a zapomenout si otevřené okno znamenalo být ráno probuzen červnovým chechotem kosů. Takové místo vybízelo k přemýšlení o životě, blahu a o tom, co je vlastně důležité
Anninu maminku vzala nemoc ještě dřív, než stačila holčička poznat písmenka, a tak ji vychovala teta Milena. Život Mileně nikdy nehrál podle not: hubená, s lehkou vadou chůze, člověk většinou neprojde hlavním kolem zájmu. Ale veškerou lásku věnovala neteři Anně. Anna ji milovala až přes okraj a říkala jí prostě Mamka Milena.
Mamko Milenóó, jsem doma! ozvalo se vždy po škole, výletu, jindy po vysoké, když překračovala práh.
Aničko, zlatíčko! Tak co dneska svítí slunce?
Anna četla sama už odmala Milena ji brzy naučila písmena, četly společně hlavně encyklopedie o zvířatech a večerní pohádky. Z toho si udělaly takovou domácí idylku.
Jednoho dne, ve dvanácti, přicupitala Anna domů s uplakaným klubíčkem v ruce.
Mamko Mileno, on je taková chuděrka. Malá, opuštěná, nikdo ji nechce, škytala Anna s pusou rozmazanou od slz.
Aničko, víš co? Vezmeme ji domů, řekla tehdy teta Milena a otřela její slzičku.
Tak dostala rodina poklad jménem Micka. Za pár let si Milena donesla z práce další číču.
Víš, Aničko, někdo nám u dveří nechal krabici s koťaty. S holkama jsme si je rozebraly, oznamovala ve dveřích Milena, unavená, ale s úsměvem.
Mamko Mileno, máme doma dvě kočičky! Jupí!
Anna povýšeně sledovala Micku pozorující nováčka. Ta chvíli dělala, že ji nevidí, pak jí však očuchala, chytla ji za kůži mezi lopatkami a šup s ní na gauč. Tam malou začala olizovat jak vlastní.
Čas plynul. Anna už zvládala nákup, vaření i praní a nejlíp věděla, kdy která pilulka patří mamce Mileně. Byly parádně sehraná dvojka zvládly skouknout každý detektiv, rozebrat kdejaké divadlo a neměly tabu.
Pak do Annina života přišel Ondra. Poznali se na výstavě, a Anna mu nic netajila. Mamku Milenu však po seznámení lehce zabolelo srdce zdálo se jí, že Ondra nemluví úplně rovně. Uklidnila se, že je jen opatrná a trochu žárlí.
Anna byla šťastná, tak jí dala volné pole. Anna a Ondra si pronajali byt a žili spolu. Anna jezdila k mamce Mileně dvakrát týdně v úterý a v sobotu. Občas chtěla, aby jel Ondra s ní, ale on vždycky vytáhl nějakou výmluvu:
Aničko, však tam jsou ty kočky Chápeš mě. Smrad, chlupy, misky. Jak jsi tam vůbec mohla žít?
Ondra se šklebil a Anna se tomu smála, že z toho málem spadla židle.
Ondro, tobě vůbec nedochází, kolik je s nimi radosti.
Radosti? S kočkama?
Jsou přece boží! Povalují se, když si hrají dělají ohňostroj s bačkorama, chytají mašličky. A když se natáhnou na prsa, to ti je pak svět bez stresu.
Promiň, ale kočky vážně nemusím. Ale když mi něco dobrého uvaříš, možná ti odpustím, že smrdím po kastrátech, tvářil se uraženě Ondra.
Časem začala být mamka Milena čím dál nemocnější. Anna k ní chodila každý den po práci, ale změnit adresu ji Ondra nechtěl ani za pytel rohlíků. Roztrhávalo ji to na dvě části.
Doma bylo víc práce. Každý den praní, vytírání s Jarou, dezinfekce, aby nebyl cítit stáří a nemoc. Anna víc a víc tušila, že konec je za rohem.
Mamka Milena odešla v klidu za úsvitu. Televize šuměla, lampa u postele svítila, Anna četla nahlas jak bývalo zvykem.
Ráno ji probudili ptáci. Natáhla se, opláchla obličej a vstoupila do pokoje:
Mamko Mileno… mami…
Chytila mobil.
Ondro, mamka Milena už není… její hlas rozřízl ticho v Ondrově ložnici ještě dřív, než se stihl probrat.
Po pohřbu v Annině duši zbyla díra jako hlavní náměstí v Brně. Odešel jediný skutečně blízký člověk. V té ráno, když našla Milenu bez dechu, ležel u postele dopis a závěť. Byt přepsán na Aničku.
Moje zlatá Aničko!
Vím, že tě to moc bolí. Nikdo tě teď neobejme. Maminka odešla, když jsi byla malá, a táta se ti vyhýbal. Zbyla jsem jen já.
Milá holčičko, nezapomeň, jak tě mám ráda! Už teď vím, že vždycky na tebe budu dohlížet ať je ti smutno, nebo veselo.
Byt je teď opravdu tvůj. Vždycky vlastně byl, ale teď už to má i paragrafy. Každá žena by měla mít svůj koutek, i kdyby tam skřípělo topení.
Měla bych k tobě malou prosbu postarej se o ty moje staré holky. Micka a Bábinka mají už jen tebe.
A hlavně: buď šťastná. Mám tě moc ráda.
Tvoje mamka Milena.
Anna brečela, dopis hnětla v rukou do omáčky a kočky hladila, až z nich lítaly chlupy. Byly součástí rodiny, stejně jako mamka Milena.
Rozhodla se nastěhovat do tetina bytu. Bylo potřeba všechno dát do pořádku, zařídit nový režim, věnovat se kočkám a hlavně rozjet nový život.
Ondra o stěhování nechtěl ani slyšet.
Aničko, radši budem chvíli každý na svém. S těma kočkama to fakt nedám. A navíc, ten důchodcovskej smrádek jeho oči tmavly víc než vychladlý boršč.
Anně bylo hrozně, ale truchlení všechno přehlušilo.
Pár týdnů Anna jen tak existovala vedle koček, četla, měnila záclony, dezinfikovala podložky. S Ondrou se vídala méně a méně. Postupně začala dýchat.
Jednoho dne zazvonil zvonek.
Ondra? Čau! Pojď dál, řekla se smíchem.
Aničko, už jsem se ti děsně stýskal! objímal ji, až jí zaskočilo v krku. Hele, jak jsi to tady vyvoněla! Už tu nic nesmrdí! Ty ses KONEČNĚ těch koček zbavila?
Anna se odtáhla.
Jak to myslíš, že zbavila?
No tyhle babiččiny kočky. Vždyť šíleně smrdí! Chlupy, misky, pamatuješ?
Ondra nakouknul do obýváku.
Co to? Ony jsou tu furt?
Micka si hrála s ocáskem, Bábinka zrovna dělala pedikúru.
Ondro, tyhle kočky tu byly ještě dřív, než ses narodil. Proč bych se jich měla zbavit? odpověděla Anna ostře.
Ančo, probuď se. Ten byt je super! Stačí trochu modernizovat, koupit sedačku, novou koupelnu, a kočky škrtnout ze seznamu.
Ondra se postavil těsně před ni a zadíval se jí do očí. Anna ten pohled vydržela s ledovým klidem.
To, co po mně chceš, je prostě zrada.
Ale Aničko, to není žádná zrada, ale selský rozum. Nechci je dát na ulici najdeme jim útulek. I něco přispěju na krmení! Jen ať tady nejsou.
Ty bys jim dokonce něco přispěl?! Ale já je prostě dát pryč nemůžu. Potřebuju je přesně tak, jako ony mě. Jsme prostě rodina!
Ančo, už blbneš. Měla bys myslet na budoucnost. Kariéra, rodina, děti. Biologický hodiny tikají
Rozmysli si to dobře. Já s kočkama bydlet nebudu. Buď rodina se mnou, nebo já jdu.
Ondra to pronesl s takovým klidem, že by mu uvěřil i účtovač v Lidlu. Byl přesvědčený, že má jasno. Jenže Annino mlčení už ho začalo tížit. Neměla v očích žádnou jiskru ani pochyby jen rezignaci.
On vůbec nechápal, že pro Annu nejsou kočky jen zvířátka, ale poslední kousek minulosti s mamkou Milenou, její dětství, domov, srdce i všechny vzpomínky.
Najednou Anna věděla jasně: nechce žít pod tlakem. Láska prostě nesnese ultimáta.
Jak lze plánovat dítě s někým, kdo ti dává na výběr: kočky, nebo já?
Ondro, víš co, jdi, prosím. Potřebuju se vzpamatovat. Ještě jsem se ani nesrovnala s odchodem mamky Mileny a ty sem přijdeš s podmínkou. Jdi.
No, já jdu! Ale přemýšlej! Na prince se čeká do smrti!
Otočil se, bouchl dveřmi, že z toho v obýváku zachrastilo sklo. Kočky s hrůzou poskočily a Anně se sevřelo srdce.
Bylo jí těžko… a přesto nějak zvláštně lehko. Sedla si na gauč, objala Micku s Bábinkou, zabořila obličej do jejich teplého kožíšku a zamumlala:
Moje holčičky, jste moje všechno! Vás nikomu nedám. Slyšíš to, mamko Mileno? Nikomu! Nikdy!
Za pár dní, když se vracela z práce, uviděla Ondru na dvoře. Stál jako socha a zíral na jejich činžák, snad čekal, že tam z okna zamňouká nová manželka.
Když ji zahlédl, udělal krok vpřed. Anna jen zvedla ruku.
Ne, Ondro, už ne. Zůstávám s kočkama! řekla klidně a zmizela v domě.
Dveře za ní zapadly a byl konec jedné podivné romance.
Kočky dožily krásný věk. Každý jejich skok, předení i padající chlup Annu spojoval s milovanou mamkou Milenou, dětstvím a klidem.
Protože rodina, to nejsou jen lidé se stejnou DNA. Je to každý, kdo vám obohatí život, kdo u vás zůstane i ve zlém. Rodinu nedělá pokrevní čára, ale věrnost a srdce.
A s tím žádná výmluva nehne. Tam, kde je opravdová láska, má místo jen věrnost, laskavost a pořádek.
Vždyť doma není tam, kde je nová sedačka, ale kde vám někdo tichounce přede pod oknem. Tam je teplo. Tam je skutečný domov.