Dovětek

Přívažek

Hanko, ale vždyť ona už má přívažek! Nebo ti to nevadí? Darina se opřela o plot a pousmála se na sousedku. Lepší sis najít nemohl? Ani pokřivený, ani křivý nejsi, fajn kluk jsi. A holek tu máme dost, tak si představ, žes našel právě ji!

Halina si povzdechla. Sama sobě nechtěla přiznat, že ji volba syna vůbec netěší. O to víc ji zamrzelo, když to vyslechla od své úhlavní kamarádky.

Nám děti dělají radost, Darino! Chápeš? V čem je špatná, pověz? Mladá, hezká, v povaze klidná a poctivá, to vím jistě. A že má dítě No a? Neudělala ho někde bokem, vdaná byla. A že zůstala vdovou v tomhle věku, no pod Bohem chodíme všichni. Vychováme, postaráme se, budu mít ještě jedno vnouče. Takže zbytečný řeči nech stranou!

Halina pevně stiskla rty a odehnala sousedčina kocoura, který jí kráčel přes plot do dvora.

Už si tu zvyk! Už mi vzal tři kuřata, Darino! Měla bys si svýho kožichatce hlídat, jinak pustím Atose, tak ať si pak nestěžuješ!

Ty mě strašíš! Darina odstrčila od plotu tlustého mourovatého kocoura. Kdo koho honí, to bych ráda věděla. Zavřu toho lotra! Loni mě uhnal za kuřatama. Kdyby nebyl tak dobrej myšilov, dávno se ho zbavím. Ale co s pudy člověk nadělá?

Ať si ty svoje pudy řeší doma!

Hele, Hani, vzpomněla jsem si! Sklenice! Marmeláda už je asi hotová.

Ty tu klábosíš, ale někdo tam maká!

Je tam Olina. Přijela včera pomoct se záhonama.

Ale teď je přece v jiným stavu?

Právě proto je celá rodina na zahradě a ona dělá marmeládu. Nicnedělání nemá ráda. To není snacha, to je poklad!

Proč ji tak chválíš za zády, a před ní jsi rázná?

Pro pořádek! Darina se opět uchechtla. Až budeš tchyně, vezmi si příklad. Budeš moc měkká, sednou ti na krk a ještě nohy pověsí!

To si zvládnu! mávla Halina rukou. Dám ti ty sklenice nebo nebudeš potřebovat? Nemám čas, musím dělat.

Když sousedka odešla, Halina se pustila do těsta. Zítra přijede syn i s nevěstou. Nevěsta… Halina přestala míchat těsto a opřela se dlaněmi o stůl, zadívala se z okna. Co přijde…

Annu neznala, jen o ní slyšela a párkrát zahlédla na návštěvě u sestry v jiném městečku. Nic výjimečného. Dívka jako každá jiná. Světlovláska, velké oči. Jen vysoká, k jejímu Radkovi se hodí. Ale no, dívka už to taky není mladá žena, byla vdaná, má dítě. Kluk, okolo tří let. Život k Anně byl hodně tvrdý. Rodiče jí zemřeli když byla dítě, vychovali ji babička s dědou. Postavili ji na nohy, dali jí vzdělání, vdali ji. Sotva se potěšili pravnoučkovi, Annin muž měl nehodu a z dívky se stala vdova s dítětem. Jak nepolitovat? Ale… Halina by byla nejradši litovala ji na dálku. O syna se bála tolik, až občas nemohla dýchat. Od smrti manžela byl Radek jedinou oporou. Byla ráda, že je poblíž, ale i bojívala se. Dospělý muž, čas založit rodinu, a on stále čeká. Smál se na dotazy a tvrdil, že čeká na velkou lásku. A teď najednou řekl, že ji našel Annu. Halina hned běžela za sestrou. Chtěla přece něco vědět. Jenže Lída na ni až zařvala byla starší, tak si to mohla dovolit.

Co tu vyvádíš, jak slepice?

Tak co je to za člověka? Přivede ji, a co pak?

Přivede, ale stejně tam nezůstane navěky.

Jak jako? Halina nechápala.

Copak ti Radek neřekl, že jsem mu napsala dům po dědovi? Na bydlení není, je hodně starý, ale parcela velká. Postaví dům.

Halině se v hlavě rozběhly myšlenky jak zajíci. Cože? Syn se odstěhuje, a ona? I když to do městečka není daleko a jezdí autobus. Jenže jedna věc je, když je vedle, večer přijde, pomůže, a druhá, když žije svým životem. Asi už bude chodit jen na svátky.

Proč jsi naštvaná? Nebo není radost? Lída změnila tón a přisedla si. Musíš ho pustit, Hani. Radek už dospěl. Ať chceš nebo ne, čas, aby měl rodinu a svůj domov.

Máš pravdu. Jen se bojím. Co když jim to nevyjde? Nebo pokud něco nepůjde? Zase, to dítě

Hele, povím ti jedno. Ve vsi máme holek hodně. Ale o žádné nemůžu říct tolik dobrýho jako o Anně.

Toho se právě bojím. Až moc je dokonalá.

Tobě se člověk nezavděčí! Kdyby byla protivná, byla bys spokojená? Přestaň! Hlavní je, aby spolu byli šťastní a tys neudělala chybu, co tě bude stát syna.

Jakou chybu? Halina se vyděšeně lekla.

Když ji nepřijmeš, přijdeš o něj. Viděla jsem, jak se na Annu dívá. Je to láska.

Pamatuji si, jak jsem sestru poslouchal cítil jsem něco jako tvrdý balvan v hrudi. Neopouštělo mě to, nemohl jsem spát. Balvan uvnitř jen rostl, i když jsem nechápal, odkud přišel a co tam dělá.

Narovnal jsem záda, protřepal ruce a pustil se znovu do těsta. Musím je přivítat tak, aby si nastávající snacha nikdy nestěžovala, že tu nebyla vítána. Lída má pravdu nesmím dát Radkovi znát, co mě trápí. Pak uvidím, jak to dopadne. Prozatím musím zabrat.

Malé, jeden jako druhý, koláčky jsem vyskládal na velký talíř. Povzdechl jsem si, vzpomněl na to, jak tyto malé koláčky na jedno sousto milovala má žena.

Jako slunečnicová semínka! Sníš jich stovku a pořád málo! Jak jsou dobrý!

Brala mně ruku a políbila. Smál jsem se, šťouchal ji do boku a objímal ji. Teď mě zamrkaly oči. Jak moc mi chyběla Lída! Poradila by, uklidnila.

Noc byla bezesná. Převaloval jsem se a čekal na ráno

*

Anna stála za Radkem, bála se zvednout oči k nastávající tchyni. Malý Slávek ji v náručí rozptyloval, prohlížel si nové prostředí. Tolik věcí! Tam sedí velký pes, neštěká, což překvapilo u babičky Vlasty pořád štěkal. Tam zas šel kocour, povýšeně si vrtěl ocasem. Slávek se natahoval za ním, podíval se na mámu.

Sedni si klidně, řekla Anna tiše.

Nech ho, ať se proběhne. Atose dám do kotce a není tu nic, čeho by se bál. Uvidíš na něj, Halina si prohlížela snachu.

Co je to za děvče? Bez slz se na ni ani nepodíváš. Hubená, bledá. Člověk by ani neřekl, že ten čiperný kluk je její dítě. Něco se ve mně pohnulo a tvrdý uzel povolil. Kluk, kterého Anna posadila na zem, ťapkal po cestičce a zastavil se u mých nohou, pohledem zkoumal, kdo jsem.

Kam šel kocour?

Jaký kocour? zpozorněl jsem. Žádného kocoura nemám. Kde si ho viděl?

Slávek mávl rukou ke křoví, až jsem si oddechl.

Pojď chytit, ať zas nejde za kuřaty!

Slávek se rozběhl za tím divným člověkem, jak mě ještě neuměl nazvat. Kocoura jsme chytili těsně u kurníku.

Ty darebo! Mazej odtud! zul jsem si pantofel a hodil po něm.

Když jsem viděl, jak se Slávek smál, musel jsem se taky pousmát. Hodný kluk! Šikovný, milý. Vzala jsem jedno kuřátko, ukázal mu ho bát se ho, jen ho pohladil.

Máme malýho prcka!

Posadila jsem si kluka na klín a během chvíle už jedl koláče. Když Anna letmo pohlédla na Radka, usmál jsem se:

Máš hodného kluka, Aničko! Chytrý a chutná mu. Sen každé babičky.

Anna tiše vydechla a mně proběhlo hlavou, jak se pořád všeho bojí, o dítě se strachuje, takže je to dobrá máma. Cítil jsem, že uzel v břiše jemně zmizel. Těžko říct, jestli úplně, ale dýchalo se mi lépe.

Radek vhodně žertoval o svatbě, Anna mlčela, koukala do talíře. Když syn odešel z pokoje, Halina se zeptala:

Proč mlčíš? pohladila jsem Slávka po hlavě a posunula mu blíž misku s višněmi. Jez, chlapečku! Tohle je sladké.

Co k tomu říct? Radkovi jsem už pověděla, že nechci velkou svatbu. Jen by stačil tichý zápis a hotovo.

On tě neposlouchá?

Ne, tvrdí, že to není správné. Rodina čeká, až se ožení. Nesmí je zklamat.

Má kus pravdy. Ale i ty musíš být slyšet. Proč nechceš svatbu?

Anna zvedla šedé oči na Halinu, zvažovala odpověď. Pak řekla:

Bojím se. Štěstí, to má rád spíš ticho. Jednou jsem už veselku slavila a jak to skončilo

Nemysli si to, Aničko. Vím, že jsi přišla o muže a že je to těžké. Ale řeknu ti, kdyby tě měl rád, byl by rád, že si najdeš novou radost. Každému je něco předem dáno. Jak bolest, tak štěstí. Ale to nevíme. Musíme brát, co život dá. S vděčností nebo jinak, každý podle svého. Osudu se nevyhneš.

Bá bála jsem se

Čeho?

Že mě odsoudíte.

Za co?

Že se chci znovu vdát. A za chlapa jako Radek. Vím, že mohl najít jinou. Měla jsem štěstí

Slávek se zavrtěl, položil jsem ho na zem.

Kdo jsi ty? šedé oči, jako máma, na mě upřely pohled.

Jsem teď tvoje babička, Slávku. Můžeš mi říkat babičko Halino.

Dobře! Slávek vážně přikývl.

Nakonec byla svatba tak, jak chtěl Radek. Rodina si samozřejmě neodpustila kecy, ale když jsem stála s pevnými rty, rychle sklapli.

Rok žili Radek s Annou u mě doma. Zapomněl jsem na všechno trápení i pochyby. Sledoval jsem, jak se k němu Anna chová láskyplně, a došlo mi, že se musím přestat tolik bát o syna. Uznat to bylo lehčí než zrealizovat. Občas jsem něco řekla, ale Anna měla úžasnou schopnost okamžitě utišit každý můj výpad. Vždy klidná, nikdy se neurazila, vše vždy srovnala.

Proč jsi pořád taková tichá, Aničko? Proč si nevyliješ srdce jednou slzami před Radkem? Třeba bych se už zklidnila! Darina vyháněla krávu za branku a mávala větvičkou.

Pak byste se všichni pohádali, že? Máma se synem, to by bylo něco! Skvělá rada, fakt! Anna se na Darinu usmála.

Hrdá jsi, Aničko! To není dobré do života.

Nejlepší je spolehnout se na vlastní rozum a málo poslouchat dobré rady, odbyla Anna a šla do domu.

Darina si odfrkla a už vznikala nová drbna pro vesnici.

Dům začal Radek stavět hned po svatbě, za rok byl hotový a Anna se stěhovala. Starosti, práce čas utíkal. Najednou Anna pocítila, že s ní není něco v pořádku a šla k doktorce.

Těhotná, jo? podivila se Anna doktorce.

Proč tak překvapeně? Nebo dítě nechcete?

Ale kdepak! Samozřejmě že chceme! Ale… Je to jinak než s prvním synem. Teď je to jiné.

Některé potíže jsou, budete muset ležet v nemocnici, ale uděláme vše, abyste vy i dítě byli v pořádku.

Halina přijela ještě ten den, aby se postarala o Slávka. Anna jí otevřela dveře a trochu ucukla.

Co je? Halina se zarazila.

Ale nic. Jen jste měla tak přísnej obličej, bála jsem se, že se zlobíte.

Halina se podivila. No to je Darina! Ráno mi zvedla tlak tak, že jsem to měla v sobě celou cestu k synovi.

Co, nestačí že je s přívěskem, ještě i nemocnou si vybral? Co z toho bude, Halino? Možná je čas s tím něco dělat

Jaká jsi to ženská, Darino? Copak tě maminka neochránila dost v dětství? Kde ti chyběla láska, že v sobě nosíš tolik zlosti? Co ti Anna udělala, že ji nemůžeš vystát?

Co bych s ní dělala! Darina ukročila, když viděla můj temný pohled. Už mlčím, dělala jsem si jen srandu! Ať je vše v pořádku!

Halina se otočila a odešla k autobusu. Na cestě se sice snažila zklidnit, ale nešlo to. Anna ihned poznala, že je něco špatně.

Neber to, Aničko, vážně! To jen tak. V autobuse se dvě chytly a mě to rozhodilo. Proč lidi nemůžou žít v klidu?

Anna jen zavrtěla hlavou a usmála se. Tchyně neuměla lhát. Ale protože ji Halina uklidňovala, věděla, že není na ni naštvaná.

Tak pojď, připravíme se. Pomůžu ti?

Už je vše nachystané. Mně se jen nechce do nemocnice.

Halina sevřela obočí:

Musíš, Aničko! Pokud jde o zdraví dítěte, není o čem! Neboj, o Slávka se postarám. Bude to v pořádku.

Radek dovezl Annu do nemocnice a začalo dlouhé čekání. Týden, druhý Pak doktor říká, že už brzy může domů, zatím pod dohledem. Má někdo pomoci?

Samozřejmě. Mám tchyni doma. Starala se o syna.

Tchyně? protáhla doktorka. A opravdu to je k dobru?

No dovolte! Anna se usmála. Moje tchyně je skvělá! Není to žádná postava z vtipů.

To se často neslyší.

Když se Anna chystala domů, její skvělá tchyně pobíhala po vsi, až málem přišla o všechny nervy.

Bože! Co jí řeknu?!

Slávek totiž ráno zmizel. Byla jsem si jistá, že sám nikdy bez dovolení z dvora nevyjde, tak jsem ho nechala u pískoviště, já šla chystat doma jídlo. Brzy měla Anna přijet a musí být vše čerstvé. Do nemocnice sice vozil Radek domácí denně, ale co z toho, když to vychladne, než to stačí sníst? Doma je lepší a chutnější.

Na kuchyňském stole, kde jsem krájela zeleninu, jsem sledovala Slávka v pískovišti. Něco si tam pečlivě stavěl. Odtáhla jsem se na minutu k sporáku, abych stáhla kompot. Když jsem se vrátila k oknu, Slávek zmizel.

Kam jsi šel?

Vyšla jsem na zápraží, prošla dvůr. Po Slávkovi ani památky, ani schovat se moc nebylo kam. Podívala jsem se k bráně, otevřená dokořán Ulice prázdná. Kolik času uplynulo? Chvilka! Kam se mohl ztratit?

Nevěděla jsem, že Slávek uslyšel nějaký hluk za plotem a šel se podívat. Malé černobílé štěně zoufale kvílelo, když mu parta starších kluků nasadila provaz na krk.

Pusťte ho! Bolí ho to! tahal za kliku brány, až povolila.

Smích byl jedinou odpovědí. Kluci ho provokovali, kopali štěně a Slávek, ze všech sil, se snažil o štěně bojovat. Ani si nevšiml, jak přešli na jinou ulici… Nakonec, pod křikem nějaké ženy, kluci provaz hodili a odběhli. A Slávek zjistil, že neví, kde je. Sám ještě ven nechodil a vesnice byla velká. Máma mu vždy zakazovala chodit za plot.

Děcka dneska! Jak to můžete?! Trápit zvířata! Měly vás víc bít!

Zamávala pěstičkou za utíkajícími kluky, přísně pohlédla na Slávka, co svíral štěně.

Taky bys mu chtěl ubližovat?

Ne! Je malý, bolí ho to

To je dobře!

Žena odešla a Slávek nevěděl, kam. Máma bude mít strach, babička taky! Chvilku jen objímal štěně. Pak si vzpomněl:

Máma říkala, když se člověk ztratí, musí čekat na místě. Pak tě najdou rychleji. Potichu si to zopakoval a uklidnil se. Když se drží toho, co ho učili, určitě všechno dopadne dobře.

Rozhlédl se a u jedné brány našel lavičku. Posadil se a čekal. Babička ho najde, nebo maminka.

Netušil, že je opravdu daleko a Halina ho hledá na blízkých ulicích. Nevěřil bych, že by se kluk dostal až tak daleko.

Radek, když přijel autem domů, uviděl otevřenou branku a pohlédl na manželku:

Počkej tu, otevřu bránu, pak pojď.

Anna, celou cestu nevolno, jen přikývla.

Radek šel domů, všiml si vypnutého plynu a vrátil se zpět. Auto dal na dvůr, Annu poslal ležet.

Odpočiň si.

Kde je Slávek?

Šel s mamkou do obchodu, hned je přivedu.

Našel jsem Halinu o dvě ulice dál.

Mami! rozběhl jsem se za ní. Kde je Slávek?

Zmizel! Netuším jak! Vlezl za bránu a už ho nikde nemůžu najít!

Klid, popiš mi přesně, kdy?

Halina ubrečená pověděla, co se stalo.

Dobrá. Prohledáš okolí, já půjdu dál. Domů se nevracej! Anna nesmí být v tomhle stavu nervózní.

Slávka jsem našel po hodině. Spal na lavičce, v náručí černobílé štěně, které se na mě rozštěkalo.

Z tebe bude hlídač, kamaráde, podrbal jsem štěně za ušima a pohladil syna. Probuď se, synku.

Tati Promnul si oči a usmál se. Seděl jsem tady na místě, nikam jsem nešel, jak jste učili.

Jsi šikula! Proto jsem tě taky našel. A kdo je tohle? zeptal jsem se na štěně.

Tati On vypadá jako Atos. Jako u babičky.

Spíš jako Portos. Vidíš, jaký je kulaťoučký! Chceš ho vzít domů?

Můžu? oči mu zářily.

No jasně! Dům bez psa není domov. Uvidíme, jaký z něj vyroste hafan.

Sbalil jsem štěně a šli jsme domů. Halina seděla na lavičce bezradná.

Mami, už je to dobré, našel se!

Halina sebrala Slávka, pevně ho objala.

Ty můj broučku, vystrašil jsi mě!

Babi, nechtěl jsem! Už nikdy to neudělám!

Halina si otřela slzy, tiskla dítě k sobě. Kdo říká, že není můj? Ať si Darina pomluvy nechá!

Anna se o celé historce hned nedozvěděla. Slávek mlčel, chápal, že by maminku rozrušil. Smáli se s babičkou, jak koupou štěně ukázalo se, že je dost blešaté.

Stýskalo se mi!

A mně ještě víc!

Sestřička Slávkovi se narodila přesně v termínu. Malou, uřvanou holčičku pojmenovali Galina, po babičce. Halina rozkvetla štěstím a jezdila za vnoučaty každou možnost. Ze začátku se bála, že Anna na ni bude držet křivdu, nevěří jí děti, ale Anna jí nikdy nevyčetla ztrátu Slávka.

Stejně by se to mohlo stát i mně, maminko. Nevyčítej si to. Pro něj je každé zvíře dražší než vlastní kůže. I berušku nosí z cesty, aby ji někdo nezašlápnul.

Dobré srdce z něj roste. To je dobře!

Halina neradila, pomáhala rukama kde bylo třeba. A když viděla, s jakou vděčností Anna její pomoc přijímá, mohla by se rozkrájet jen aby slyšela:

Děkuji, maminko!

Když mi vnouček běží naproti, aby sevřel v náruči, když Anna září úsměvem a podává mi vnučku, vím, že dělám všechno správně, všechno jak mám.

Zase jedeš za vnučkou? Darina stála u branky, pozorovala mě, jak zamykám dvorek. Rozmazluješ je moc!

Za vnoučaty, Darino. Mám je dvě.

Ale vlastně jen jedno je tvoje!

Dvě, Darino. Oboje jsou moje. Vnuk i vnučka. Ale to nemůžeš chápat, viď? strčil jsem klíče do kapsy. Chceš znát malé tajemství, když mě vždycky poučuješ o životě?

No vážně, překvap mě.

Láska, Darino, je věc oboustranná. Aby tě měli rádi, musíš se snažit taky. Mě mají rádi děti i vnoučata A tebe?

Mě si váží!

To je taky něco. Ale myslím, že láska je lepší. Co, Darino? Mrkl jsem na sousedku, podíval se na hodiny. Uf, do autobusu jen pár minut, už se těší, až mě uvidí.