No tak, představ si to, sedím na lavičce na Wilsonově nádraží v Praze, a brečím už dobré dvě hodiny. Totálně promočená od déle trvajícího letního deště, vlasy mám přilepené na obličeji. Najednou si ke mně přisedne pořádná ženská fakt pořádná, jak říkávala moje babička: Pořádný kus ženský, ta rozhýbe i stůl, když si přisedne.
Co tu šmrdláš s tím nosem? Celá rozklusaná! Nestačí, jak je venku mokro, ty tu ještě rozšiřuješ marast! utrousila a ztěžka dosedla. Vytáhla lahev s vodou, trochu zápasila s víčkem, pak mi ji podá.
Dáš si? Prej když se člověk napije, hned je líp na duši. Mně teda nikdy nepomohlo. Můžu vypít i kýbl a stejně všechno zůstane. Zahýbala se mi před očima tou flaškou a já měla pocit, že už už omdlím. Co jsem komu udělala, že mi dneska padá na hlavu celý svět, a ještě k tomu tohle?
Nikdy jsem neměla v lásce obézní lidi. Působí mi tíhu. Jak tohle může někoho nechat chladným? Udělat pár kliků, přestat se přejídat a říkat si, že na světě je i jiný lidi než já, ne? Vzpomněla jsem si, jak jsme s holkama byly v aquaparku a jedna paní v plavkách dělala ve vodě doslova vlny.
Ne, já do bazénu nejdu, holky. Pro dnešek mám dost, zafuněla Blanka a odkráčela. No dyť když vidím, co všechno se do toho bazénu vejde pošklebila se a já jen kývla, i když mi v koutku duše bylo jasné, že tahle zloba je spíš strach.
Teď sedím vedle ženy, která byla aspoň třikrát širší než ta z bazénu. A navíc, povídala a povídala! Ale vstát mi vůbec nezbývala síla. Tolik hodin jsem tady čuměla na prasklou zeď, došly mi slzy i síla.
A najednou slyším: Krásná jsi. Kufr nemáš, tašku ani, nebudeš nikam cestovat. Někoho čekáš? Anebo jen nemáš kam jít? Trochu mě ty její přímé otázky zarazily.
Podívala jsem se na ni velké, kulaté tváře jako rajská jablíčka, úplně zářila dobrotou. A než jsem se stihla vzpamatovat, rozbrečela jsem se naplno. Ta ženská mě popadla do medvědího objetí a já, místo abych utekla, zabořila nos do její tuniky, která voněla po bylinkách a čerstvých květinách. Jakoby mi do nosu vstoupila má vlastní máma, kterou jsem neznala ani dobře, umřela, když mi bylo pět. Vzpomněla jsem si, jak pletla květinový věneček na louce a její ruce voněly stejně.
Tak co, dítě, kdo ti ublížil?
Nejdřív jsem kroutila hlavou, pak ale kývla.
Tihle jsou stejní ublíží i nevinnýmu, jen to fikne, usoudila a vytáhla balíček s chlebem a veliké jablko, všechno domácí.
Žaludek mi zakručel, skoro jsem zkolabovala jen tím, jak ten salám zavoněl.
Tady máš, šunka domácí, kuřecí, zdravá, fakt! Jez, jsi zubožená, až na kost…
Já maso nejím, pípla jsem, ale ona mi ten chleba nacpala do ruky. Nakonec jsem se do něj zakousla a nemohla přestat.
Vidíš? To ostatní to je samý blbosti, usmála se.
Když jsem v slzách polkla třetí krajíc a ona mi podala ještě jednu, rozbrečela jsem se znovu. Přitom jsem vyprávěla, že jsem utekla z domova. Táta mi včera oznámil, že nejsem jeho dcera, že si pořídí vlastní dítě a já ať jdu o dům dál. Moje máma zmizela ze života brzy a macecha, která je skoro stejně stará jako já, mě přehlížela od začátku.
Přes noc jsem seděla v pokoji, ráno vzala bundu a zmizela. Kam jít nevím, tady na nádraží v Praze přebývám půl dne, mobil vybitý, kamarádky nemám, protože jsme se pořád stěhovali a opravdové přátele si vytvořit nešlo. Ty povrchní, s heslem: Mysli na sebe a vyjdeš!, mi stejně nijak nepomůžou.
Ta paní mě skoro nevyrušovala, jen pozorně poslouchala, beze slov podala kapesník, a pak vytáhla z kabely starý tlačítkový mobil. Dej vědět doma, že jsi v pořádku, ať tě nehledají na bulvárech.
Pak se narovnala v zádech, otřásla se, a představila se: Jmenuju se paní Kateřina. Bydlím v domku za Prahou. Nechceš ke mně na pár dní? Aspoň do té doby, než se rozhodneš, co dál?
Pochop, už jsem neměla sílu odporovat. Nikdy nemůžu říct, proč jsem jí důvěřovala, jenom jsem věděla, že teď bude u ní líp.
Tak jsem se s tetičkou Kateřinou vydala do její vesnice kousek za Prahou. Celu cestu v regionálním vlaku mě nechávala v klidu, poprvé v životě si nikdo nevynucoval moje tajemství.
Do duše se leze opatrně, dítě. Někdo chce mluvit, někdo potřebuje čas. To poznáš.
Vyspala jsem se, dokud mě neprobudila v jejím domě:
Vstávej, přijely jsme!
Na nádraží nás hned vítala další ženská, dlouhá a štíhlá, jmenovala se Světlana. Rozesmála se, když viděla moji reakci na postaršího favorita auto, které bylo popsáno a pomalováno kočkou Mňau. To je ruční práce mého bratra Saši, žádný fórový tuning, děvče! A ty kreslíš?
Přikývla jsem. Světa zajásala:
To se mu bude líbit!
Celou cestu do Kateřinina domu jsem půlku času mhouřila oči před její divokou jízdou, druhou polovinu jsem se rozhlížela. Před chalupou už čekalo hafo dětí.
Moji miláčci! Neboj, žiju tady sama, ale děti z celé vesnice se tu schází.
Ten jejich dům byl skutečně otevřený pro všechny. Světlana mi druhý den ukázala celou obec:
Tady bydlíme skoro všichni pěstouni, koho vychovala paní Katka Zina, Míša, Nastěnka, Olina, Vera. Zblázníš se v tom, ale brzo si zvykneš.
Světlana mě pak zavedla do své kuchyně: čistota, na okně záclonky s modrými pomněnkami, žádný prach, každá věc má svoje místo. To jsem šila do výbavy pro dceru, říká hrdě a vykládá svůj příběh. Jak měla mámu alkoholičku, jak na ni zapomněli všichni, až jednou zůstala na nádraží a našla ji teta Kateřina.
Stejně jako tebe. Vzal tě k sobě, sehnal papíry, zařídil školu. Nikdo nejsme její vlastní děti, ale ona nás všechny vychovala. Všechno si vyzápasila, úřady, dávky, nikdo jí nic nedal zadarmo. Ale hlavní peníze a pomoc? To všechno díky panu Pavlovi.
Že prý byl pacient s mentálním postižením, měl bohatého tátu ten se najednou objevil s kasičkou peněz, protože ztraceného synka našla a vyléčila právě máma Katka. Od té doby je její rodina obrovská a pestrá žádný geny, všechno adopce, přátelství, vzájemný respekt. Je to trochu jak v české telenovele, viď? směje se Světlana.
Přesně tam, v tý kuchyni s mátovým čajem a hromadou dětí, jsem poprvé cítila, že patřím někam. Opravdu, slzy mi padaly do talíře vůbec jsem si nevšimla.
Světlana mě pohladila:
Klid, Kiruško. Jsi doma. Už se ti nic nestane.
Časem jsem se z Kiry z Wilsonova stala Kira, kterou celá ves znala jako tu od paní Katky. Táta mě přemlouval, ať se vrátím, že mi zaplatí nájem v Praze, ale odmítla jsem. Chtěla jsem být samostatná, poprvé žít podle sebe, jít na dálkové a najít si práci. Táta zaplatil školné, abych mohla vystudovat, ale domů jsem se už nevrátila.
Stejně tak, když pak pár let na to paní Kateřina dostala mozkovou mrtvici a skončila doma na marodce, vše pustila. Zůstala jsem s ní, starala se, i když mi všichni říkali, že mám život před sebou. Nebylo třeba, byl můj.
Kluci Ruslan, Sascha jí vyrobili lavici s nápisem trůn vesničky, a ona tam teď v létě vždycky sedává jako královna před domkem, řeší dětské šarvátky.
Tetičko Katko, kdo vyhrál?
A banda dětí se předhání: Já jsem nejrychlejší, já jsem dal gól, babi, viděla jsi?
Až jednou zase odjela svatba a já ji poprosila, ať mi jde za svědka. Plakala.
Budu s tebou vždycky, Kiruško. I když přijde zima, rozsvítíme světýlka ve studni a bude domácí teplo, špitla.
Víš, Lucko, tohle je moje nová rodina. Ne podle krve, ale podle srdce. Tady, v domě, kde voní lípa, kde pláč i smích mají svoje místo, kde žádné dítě není cizí.
A po všem tom, co jsem prožila, mám pocit, že takhle to mělo být vždycky.