27. prosince
Maminko, prosím tě, hlavně klid, ano? Ale od nového roku může nastat doma pár problémů… Řekněme, že finančních. I když myslím, že hlady nezemřeme.
Holka, nedělej dusno, víš, že nemám ráda dlouhé úvody.
Vím, mami. Tak abych to neokecávala dala jsem výpověď v práci. Prostě jsem skončila.
Cože? Sama, nebo tě vyhodili?
Sama, mami. Všechno si chci řešit po svém.
Znám to, po otci. Představuju si, co by na to teď řekl, kdyby tu byl.
Mami, podívej, jak nádherní čížci sedí dneska naproti na stromě… A táta by určitě řekl: Člověka nedělá místo, ale člověk dělá místo.
Byla jsem tak pyšná, Baruško, že máš takovou práci, takový plat, postavení. Celé město tě znalo, vedla jsi kulturu, v televizi jsi byla pořád. Lidi na tebe koukali jak na královnu, poslouchali tě, vážili si tě. Jsi krásná, štíhlá, stylová.
Mami, no tak, nebreč… krása mi zůstane, neboj.
Povíš mi aspoň, co se stalo? Proč tak najednou? Odstup si od okna, táhne tam, pojď si sednout
Víš, mami, mám na svět jiný pohled než vedení. Jim jde jen o čísla, o výkazy, o lidi se zajímají jenom na pódiu. To já nechci. Jak se říká u rozvodu: prostě jsme si nesedli.
Ve vedení vždycky chtějí výkazy a výsledky. Tak to je v každé práci. Takže teď během svátků na zimní akce chodit nebudeš?
Ale budu, mami. S týmem jsme se na to těšili. Jen budu stát u stromku jako divák. Docela sranda.
No, to je teda změna. Vedoucí městské kultury bude prostě jen stát u smrčku. Vem mě aspoň na nějakou akci s sebou, ať tě podpořím.
Myslela jsem si, že už ti stačilo vánočních stromků v mateřské škole pro každou třídu zvlášť, pro děti zaměstnanců, pro dospělé, pro pobočku…
Ještě jsi zapomněla na dětský domov. I my máme své ukazatele hlavně počet dětí, co zažily kulturní akci. Ale na tvůj rodinný vánoční stromek v Městských sadech bych šla ráda, vidět, co vymyslíte. Děláš rodinné akce, ale sama rodinu nemáš. A od teď ani práci. Baruško, za chvíli ti bude čtyřicet! Furt myslíš na svého Pavla? Pavel První, Pavel Poslední! Ani neodjel z Brna, pořád chtěl hrát ve vídeňské opeře… Saxofonista! Málem umělec, co?
Saxofonista, mami. Adolphe Sax, belgický tvůrce toho nástroje před dvěma stoletími.
A to mi připomínáš ty, hudební vedoucí? Víš, Baruško, toho saxofonistu ti nikdy neodpustím. Máš ho v hlavě tolik let a nikoho jiného nechceš. Stárneš, královno moje. Mamka si setřela slzu z tváře. Královna bez trůnu! Stárnoucí nezadaná královna… Co by na to řekl tvůj táta?
Řekl by, že ženy jsou jako víno čím starší, tím lepší. A nebreč, prosím. Všechno dobře dopadne.
Ano, tvůj táta miloval ženy.
Miloval tebe víc než svůj život, maminko. Pamatuju, jak do konce držel tvou ruku, všechny prsty něžně hladil…
Já vím, Baruško. Kolikrát si vyčítám, že jsem mu tolikrát neříkala, jak moc ho miluju. Brala jsem to jako samozřejmost.
Mami, on to věděl. A když jsi mu zpívala, nemohl z tebe spustit oči.
Maminka začala zpívat, stále s vlhkýma očima:
A sníh se sype, sníh se sype.
A celé město něco čeká.
Pod tím sněhem, pod tichým sněhem
chci kolem všem říct:
Můj nejdůležitější člověk,
Podívej se na ten sníh.
Čistý jak to, co nechávám v tichu,
co říct bych ti chtěla…
Mami, ta píseň mě vždy rozbrečí. Přála bych si, aby na moje narozeniny na konci dubna začalo sněžit a někdo mi tak zazpíval…
Dceruško, ale co s tvou prací?! Měla jsi takový potenciál! Kam chceš vůbec jít?
Budu dělat průvodčí v autobuse, mami.
Neříkej hlouposti! Zkus domluvit s Martinou ze třetího patra, má známosti na úřadech, v kultuře, u daní. Něco by se dalo zařídit…
Mami, já to myslím vážně. Rozhodla jsem, budu průvodčí. Jezdíš vůbec autobusem?
Občas jo. Proč?
No a jak ti tam připadá průvodčí?
Teda, nijak! Bez stylu, hulákají po cestujících, vrstvy oblečení, sandály na vlněné ponožky, a křičí Jízdenky, prosím, do středu vozu, jízdenky!, furt dokola. Tvořivost fakt žádná.
Hele, máš stejný tón hlasu jak oni, haha! A vzpomínáš, jak jednou táta přišel domů veselý ze stavby a vykládal ten vtip o jízdném? To byl ten, jak je vezli oslavit nový panelák, domů ho přitáhli nadšeného, a ty jsi říkala, že jsi ho ještě neviděla takového veselého.
Zrovna si nevzpomínám, Baru.
To bylo: Nastoupí úplně opilý cestující, postaví se úplně dozadu, sotva stojí, a přijde k němu průvodčí s tvrdým hlasem: Pane, jízdenku! A ten, sotva drží rovnováhu, ukáže prstem jako na sklenku: Na jízdu!
Ejo, Baruško, dala bych si s tátou panáka a poslouchala jeho vtipy… Hlavně, že je tu s námi alespoň v našich vzpomínkách.
On je, mami, pořád s námi, jeho slova se mi v hlavě opakují: Holky, všechno je v hlavě. Přehrajte si vevnitř jinou desku a život vám zahraje, co si přejete. Kánony, serenády, rock co vám bude libo!
Baru, a proč sis jinou desku na Pavla nepustila? Furt to samé. Vadilo mu, že jsi královna, a on jen dvorní muzikant. Jako z nějakého filmu… Ale o tom teď ne, dcero, opravdu co budeš dělat?
Průvodčí v autobuse, začínám hned po svátcích.
Ne! Baru, to nemůžeš. Vždycky jsi byla trochu trhlá a netradiční, ale tohle už je moc! Celý Brno tě zná, léta jsi byla tváří kultury a teď průvodčí? Co by na to řekl táta?! To fakt…
Dělám jen to, co mi táta psal do přání k osmnáctinám, mami: Pamatuj nikdo za tebe nic nerozhodne, všechno si musíš vyřešit sama, jinak život ti bude klepat na dveře a nikdy nebudeš doma budeš pořád někde jinde.
Někde jinde, to znamená v městském autobuse? Co to je za gesto vůči společnosti?
Jde o výzvu sama sobě, mami. Vedoucí mi řekl, že si mám sundat korunu, že jsem se moc odtrhla od reality, že už nejezdím MHD a jsem odtržená od lidí! Zapomněl, že řidič služebáku si zlomil nohu a já pak jezdila MHD každý den před Vánoci dva týdny. Lidí jsem se nabažila.
Ty jsi pracovala na takových pozicích! Teď průvodčí?
Ano, půjdu kultivovat cestující a kolegy na městské dopravě.
Mamka si šla lehnout na gauč, mručí si, že ji můj novoroční šok doslova uzemnil.
Někdejší vědci, nevím už který, řekl, že kdyby nás občas život nedostal na lopatky, neměli bychom čas koukat vzhůru, řekla jsem jí. Mami, podívej z okna, zimní slunce, děti dali na strom krmítko, krmí čížky a modřinky. A zase začíná sněžit
Začala jsem si zpívat: A sníh se sype, sníh se sype…
Baru, však průvodčí bere pětkrát méně než jsi měla doteď! Donutíš mě zavolat Vaška z druhého patra, ať nám finančně vypomůže.
Mami, on je vlastně fajn chlap. Vojenský důchodce, vdovec, spolehlivý, štědrý a laskavý. Jasně, že táta je nenahraditelný, ale ani nesrovnávej. Táta už je v srdci napořád a deset let tu není…
Olgo! Teď jde o tebe! Ta nová práce tě ubije nudou. Žádná kreativita! I když táta vždycky říkal, že i kdybys zametala ulice, něco vymyslíš… Možná bys na chvíli jela s odstupným do Dubaje, nebo si aspoň odpočinula, přemýšlela nad životem…
Raději bych jela s tebou do Špindlerova Mlýna za svoje odstupné!
V tom mi zazvonil telefon. Mamka se při poslechu napružila, čekala, co řeknu. Ano, čtvrtého ledna nastupuji na směnu. Moje papíry už máte u sebe. Děkuji.
Maminko, odteď žádný Dubaj, žádný Špindl!
*******
Autobus číslo 7 zakončil první jízdu na východní okraj Brna. Linka byla vždy přeplněná konečná stanice.
Pane Antoníne, můžu použít váš mikrofon? Jako průvodce!
Zase něco vymýšlíte, Baruško? Výzdobu už jste rozvěsila, nové vzkazy a citáty taky. Co tam dneska máme za moudro?
Moudro, pane Antoníne!
No jo, moudro!
Nejlepší cesta je ta, kterou si vybereš sám!
S vámi je to zážitek, Barunko. Na stará kolena mám štěstí na takovou průvodčí. Jen Šimon můj střídající si zvyká těžko. Prý vás někde už viděl, ale nemůže si vzpomenout. A když od vás dostal nový šanon s českým erbem na papíry, oznámil ženě, že začínají novou éru a nutil ji koupit mu trička s naším státním znakem. S váma je to jiné než jindy. Šimon říká vypadáte skoro jak umělkyně! Nejsilnější bylo stejně to, že jste k našim jménům napsala naše vlastní hlášky! My si s Šimonem připadáme skoro jak Aristotelové!
Ale vy přece opravdu jste naši místní Aristotelové! Jen se podívejte, když si děláte srandu, vznikne z toho moudro.
Měla jsem na svém místě klid a přečetla jsem cedulky Citáty od našich řidičů:
– Telefonujte buď tiše, nebo aspoň zábavně! řidič Antonín Bláha.
– Neustoupíte-li babičce, udělám to já! řidič Šimon Sýkora.
To je opravdová filozofie století, uzavřela jsem.
A my zase citujeme tebe, Baru! Smím ti tykat? To tvoje: Všechno je v hlavě. Přehrajte si jinou desku a bude vám hrát, co si přejete.
To není moje, Antoníne. To říkal táta.
Proč v minulém čase? Už není…?
Ne… Zemřel při stavbě mostu. Umřel mámě v náručí.
Promiň, Baru. Osud. Mamka je ještě mezi námi?
Živá a zdravá, pořád dělá v hudebce ve školce. A víte co, Antoníne? Mám plán pustíme v autobusu hudbu, pár slov k tomu, ať je všem veseleji.
Nevím, každý má jiný vkus… Někdo chce ticho, někdo nemá rád žádnou hudbu…
Podívala jsem se na vyhlášky a nikde se nezakazuje hrát hudbu, a dokonce ani není daná hlasitost samozřejmě nesmí to být otravné, spíš povzbudit. Už Aristoteles dokázal, že hudba náladu ovlivní. Vyberu něco pozitivního. A pak by bylo fajn dát přes mikrofon tipy na akce a zajímavosti ne v ranní špičce, samozřejmě. Tak můžu mikrofon?
Autobus je v pohybu. U dveří nastupují lidé, platí a sedají si. Hlasitě a zřetelně pravím: Vážení cestující, jedeme nejdelším a nejvytíženějším autobusem Brna, začínáme v Lesné. Lesná je plná čerstvého vzduchu, proto sem často jezdí rodiny z centra. Na centrum narazíme za 15 zastávek zastávka Světla… Je to nejosvětlenější místo v zimě bílo od sněhu, od světel a girland. O svátcích doporučuji vánoční trhy na náměstí, pohádky ve loutkovém divadle stačí vystoupit zastávku před centrem… Pro návštěvníky města doporučuji unikátní muzeum lidové architektury vystupte na Dřevěné ulici. Ale hlavní zvu vás na rodinný vánoční stromek na starý Nový rok v Městských sadech na Smetanově ulici. Užijete si to. Přeji příjemnou jízdu a krásné svátky.
Chtěla jsem dát mikrofon zpět, když mě mladík ironicky přeruší: A v kině Svět něco nedávají? Rychle jsem reagovala: S naším autobusem tam nedojedete musíte přestoupit v centru na jedničku a jet ještě deset zastávek. Dnes tam je komedie Vánoční stromeček 15. Doporučuju ale kino Hvězda přímo na naší trase. Tři sály tři filmy: i Vánoční stromeček, i pohádka pro dospělé o Bajajovi, i romantika Novoroční balík.
Řidič mi poděkoval, šeptl: Na rodinný stromek určitě přijdeme s manželkou. A bude tam losování a grog? Smála jsem se, že bude. Antonín povídá: Stejně vymyslíš zase něco dalšího. Máš srdce umělkyně. Svěřila jsem se mu, že sním o živé hudbě v autobuse. Na Tři krále třeba pozvat trio Svitava krásné folklorní písně. A k výročí Karla Kryla kytaristu Filipa jeho písně rozpláčou každého. A masopust s harmonikářem. Volám mámě: Mami, letos rodinný stromek beze mě. Jedu v dvojité směně. Personální krize. Ale běž tam s Vaškem bude šťastný! Uklidnila jsem ji a šla se soustředit na další vlnu cestujících.
Během dalších jízd jsem přes mikrofon zvala lidi na kulturní akce a chovala se zdvořile, nenuceně a ochotně. Do měsíce už pravidelní cestující sedmičky začali vyprávět po celém Brně o zvláštní průvodčí.
***
Za tři měsíce už pověst o královně autobusu znali všichni, včetně vedení.
Barboro, oslovuje mě vedoucí dopravního podniku Radim Tomášek. Pozval jsem vás, protože nejste úplně typická průvodčí. Vaším úkolem je prodávat jízdenky. Vy děláte… cože vlastně? Písničky, hlášky… Za chvíli si na vás někdo stěžuje.
Pane Tomášku! Jsem ráda, že si obyčejný průvodčí může poklábosit s ředitelem o kvalitě MHD. Děkuji za perfektní řidiče jezdím s Antonínem Bláhou a Šimonem Sýkorou, oba jsou ozdobou vašeho podniku. Díky, že mě necháváte okultivovat cestující! Považujte moje hlášky a minikoncerty za malý inovativní projekt.
Tlustý, neforemný Tomášek chvíli nervózně přešlapoval, utíral si čelo. Výběr jízdného na sedmičce roste, to je plus! Ale lidi jsou různí někomu hudba vadí, někdo chce klid. Vy zpíváte, mluvíte to není běžné.
Ale taky to není zakázané, pane Tomášku. Vaše pravidla říkají, že průvodčí zajišťuje nejen kontrolu jízdenek, ale i komfort cestujících.
Komfort, to je pravda. Ale kolegové si stěžují hlavně, že prý nechodíte po autobuse, jen z mikrofonu mluvíte a sedíte jak královna vpředu.
Zazpívala jsem si Ještě není pozdě, řidiči, zmáčkni brzdu… a řekla: Podívejte, všichni vědí, že nejsem typická průvodčí. Ale podle nařízení fakt nemusím nikoho kontrolovat, můžu prodávat jízdenky, až si někdo řekne. Lidi chodí předem, jakmile je místo, platí mi a jdou si sednout. Když je plno, posílají peníze, karty… vtipkuji, že máme kameru, takže karty určitě vrátíme původnímu majiteli kdyby náhodou!
Ale žádné kamery nemáme! Je to lež královno!
Fantazíruju, sním, inspiruju. A vlastně tím zvedám tržby. O kamerách bychom ale opravdu mohli uvažovat.
Tomášek tiše: Vy fakt nechodíte mezi lidi?
Občas vstanu pomoct babičce s hůlkou, mamince s kočárkem, utřít slzy děcku, podat lékárničku. Ale moc neběhám lidé přijdou sami i ze zvědavosti na královnu u řidiče. Některé zaujmou moje písničky či tipy a stejně nakonec platí. Pane Tomášku, můžu se zeptat, jaký máte vztah k Brnu? Jste tu dlouho?
Vrátil jsem se nedávno po rozvodu a nestačím se divit, jak se všechno změnilo.
Právě o tom by měli lidé slyšet. Někdy nemají čas si o novinkách číst. Já nejsem průvodkyně, spíš navigace ke kultuře a zábavě. Vám doporučuju v našem divadle komedii Rozvod po mužsku. Je to k zamyšlení.
Barboro, musím na poradu, promiňte. Ale kdybyste mě chtěla někdy pozvat do divadla, možná bych neodmítl…
*******************
Projekt Královna-průvodčí pokračoval v únoru i březnu. Na osmého března jsem dostala od Tomáška kytici a prémii, on ode mě k svátku obržel dvě vstupenky do divadla (ale já neměla čas, dělala jsem dvojitou směnu). Pověst o netypické průvodčí znali brzy všichni. Nikdo ji nenapodobil kolegyně většinou kroutily hlavou, že jsem prý blázen, takhle za plat průvodčí ještě vymýšlet novinky! Prý musím mít sponzory. Jenže v reálu mi s mámou pomáhal jediný člověk: pan Vašek, důchodce, který mě měl rád a upřímně miloval maminku.
********
28. dubna. Sobota. Můj narozeninový den. Mamka chtěla, abych si vzala volno, ale já chtěla být na svém milovaném sedmičkovém autobusu moji stálí pasažéři mě už čekali. Vyrazila jsem dřív pěšky, byla zima, ale mně v srdci hrály melodie a rytmy nové životní fáze. Najednou začal sněžit! Bílé vločky mi padaly na účes tenhle zázrak jsem si vždy v dubnu přála. Vstoupila jsem do autobusu, řidiči pro mě připravili výzdobu bílé papírové vločky. Šimon mi s Antonínem předal bonboniéru a krásný nový mikrofon: Naše královna musí mít mikrofon stylový. Já jim dala jako poděkování knihu o Česku a láhev bylinného likéru na zdraví.
V sobotu bylo málo lidí, až v centru se naplnil celý vůz. A právě tehdy do první dveří vstoupil on můj Pavel, jediný muž mého života. S pouzdrem saxofonu, nemohl si ani koupit jízdenku. Já, celá rozklepaná, málem zapomněla na slušné chování a zavolala: Jízdenky, prosím! Ve voze je kamera! Postupujte do středu!. Vyskočila jsem a šla na zadní, abych se schovala před svými city.
A tu se rozezněla živá hudba. Romantický tón jeho saxofonu, populární Melodie A sníh se sype, a sníh se sype… naplnila nejen autobus, ale i celou moji duši.