Eliško, vůbec jsi ten seznam četla? Dala jsem ti to na papír, všechno tam je, hlas paní Mileny zněl tak, jako by mluvila s někým, kdo už poněkolikáté nedává pozor. Má tam být tlačenka ze tří druhů masa. Ze tří. Ne ze dvou, ne z jednoho. Ze tří.
Vím, paní Mileno, četla jsem ho, právě o tom jsem chtěla mluvit. Oslava je za týden a přemýšlela jsem
Ty jsi přemýšlela. Tchyně nechala slovo přemýšlela viset ve vzduchu, jako výčitku. Ty přemýšlíš, ale já ti říkám: Tlačenka ze tří mas, pirohy se zelím a houbami, aspik z ryby, bramborový salát, vlašský salát, ten s krabími tyčinkami, plněná vejce, palačinky se zakysanou smetanou, kachna s jablky, bramborové knedlíky, tvarohový nákyp, dorta Napoleon a dort Větrník. To je minimum. Minimum, Eliško. Přijde čtyřicet lidí.
Eliška držela mobil a koukala z okna. Za sklem pomalu padal mokrý listopadový sníh, těžký a nepatřičný, stejně jako tenhle rozhovor.
Rozumím, paní Mileno. Zavolám vám pak zpátky, ano?
Hlavně ať to neodkládáš. Do soboty už není čas.
Položila telefon na kuchyňský stůl, chvíli na něj jen tak zírala. Seznam na čtverečkovaném papíru, velkým, nekompromisním písmem, ležel vedle, přidržovaný solničkou. Eliška si ho ještě jednou přečetla. Čtrnáct položek. Za každou bylo poznámka: domácí, ne kupované, jako minule, ale lepší.
Jako minule. Minule to byla oslava pátého výročí svatby Magdy, švagrové. Tehdy Eliška vařila tři dny v kuse. Spala po kouskách, nohy už v sobotu večer skoro neposlouchaly a ruce měla rozpraskané z neustálého mytí nádobí. Tomáš tehdy doma jen něco rychle snědl a šel k televizi. Jednou se zeptal, jestli nepotřebuje pomoct. Řekla, že zvládne. Zakýval a odešel. Bez zloby, prostě odešel.
Když hostina začala, paní Milena ochutnala tlačenku, zavolala si Elišku bokem a suše pronesla: Je tam moc soli. A tím to skončilo. Ostatní hosté chválili, přidávali si, někdo říkal, že takové pirohy už dlouho neměl. Paní Milena na vše jen kývala: U nás se to tak dělává. O Elišce ani slovo.
Seděla teď v kuchyni bytu na ulici Zahradní, kde s Tomášem žili už devatenáct let a přemýšlela, že pro paní Milenu slovo tradice znamená něco velmi konkrétního. Tradice: snacha vaří. Tradice: snacha uklízí. Tradice: snacha je vděčná, že ji pozvali ke stolu.
Telefon zavibroval. Magda.
Eli, mluvila jsi s mámou? Prý jsi byla nějaká divná.
Ale nebyla. Jen trochu unavená.
No vidíš. A oslava už je za týden, už musíme nakoupit. Můžu s tebou ve středu do Tesca, budu ti držet tašky. Pauza. Vlastně ve středu nemůžu, mám pedikúru. Ve čtvrtek?
Magdo, nákup zvládnu sama.
Tak jo. Jen máma si přeje kachnu s jablky, ale musí to být jablka z české odrůdy, žádné importy, to víš.
Vím.
A tlačenka ať je průhledná. Minule byla trochu kalná.
Eliška zavřela oči. Průhledná tlačenka ze tří druhů masa. Správná jablka pro kachnu. Dva dorty. Čtyřicet lidí.
Dobře, Magdo. Slyšela jsem.
Telefon schovala do kapsy a šla chystat večeři. Tomáš přijde v sedm, bude hladový a když nic není nachystané, následuje jen dlouhý nechápavý pohled a věta: Dneska jsi nic nevařila? Ani ne výčitka, spíš údiv, jako by čekal autobus, který nepřijel.
Otevřela lednici, vytáhla kuře, cibuli, mrkev. Hrnec na plotnu. Pohyby rutinní, jako už devatenáct let.
Tomáše poznala, když jí bylo dvacet šest. Tenkrát byl veselý, vtipný, uměl lidi rozesmát. Paní Milena při prvním setkání prohlásila: Eliško, jsi šikovná, to je vidět. Pochopila to jako kompliment. Později zjistila, že šikovná znamená umí neodporovat.
Vzali se, když jí bylo dvacet osm. První rok ještě šel. Pak se jim narodil Marek. Pak Marek odrostl a odešel studovat do Brna. A zbylo tohle: byt, kuchyně, a seznam jídel na čtverečkovaném papíru.
Vývar se začínal vařit. Eliška zeslabovala plotnu a šla do pokoje. Chtěla zavolat mámě, jen slyšet hlas. Ale mobil už zvonil.
Volala máma.
Eli, její hlas byl tichý, ale takový, že Elišce ztuhlo v břiše. Můžeš dnes přijet?
Co se děje?
Tátovi je špatně. Volali jsme sanitku. Jsme v nemocnici.
Už si oblékala kabát, když si vzpomněla na polévku. Vrátila se, vypnula plotnu. Tomášovi napsala stručně: Tátovi je zle, jedu k rodičům, večeři máš na plotně. Vzala si tašku a vyšla.
Venku tma a mokro. Nasedla do taxíku a celou cestu koukala ven na rozmazaná světla aut. Karel Novák, táta. Dvaasedmdesát let, srdce vždycky jako hodinky, nikdy si nestěžoval. Vždycky říkal: Já vás všechny přežiji, uvidíte. Věřila mu. Chtěla mu věřit.
Nemocnice voněla oficiální čistotou a dlouhými bílými chodbami. Máma stála u okna v příjmu malá, kabát stále na sobě, taštičku pevně sevřela v rukách.
Mami.
Otočila se. Oči suché, ale Elišku v hrdle píchlo.
Prý vysoký tlak. Něco s hlavou. Upadl na chodbě. Šla jsem z kuchyně a najednou ležel.
Jak je na tom?
Vyšetřují ho. Musíme čekat, řekl doktor.
Seděly na tvrdých židlích a čekaly. Máma ji držela za ruku. Její ruka byla maličká a chladná. Eliška si uvědomila, že u rodičů nebyla už skoro tři týdny. Pořád něco. Nákupy, vaření, úklid, telefonáty s tchyní ohledně menu.
Po hodině a půl přišel mladý doktor, utahaný, s brýlemi.
Stav jsme stabilizovali, řekl. Ale je podezření na mozkovou příhodu. Potřebujeme další vyšetření a sledování. Minimálně na týden zůstane.
Bude v pořádku? ptala se máma.
Uvidíme. Ještě brzo dělat závěry.
Eliška mámu odvezla domů, udělala čaj, seděla s ní, dokud máma neklimbla v křesle. Pak pobyla chvíli sama v kuchyni u rodičů a poslouchala klid. Tenhle klid byl jako stará deka. Na okně máminy muškáty, každý rok kvetly, i kdyby je nikdo nehnojil. Na stěně fotka Eliška asi sedm let drží tátu za ruku, oba koukají jinam.
Domů se vrátila až po půlnoci.
Tomáš ještě nespal, měl mobil v ruce, když vešla, odložil ho.
Jak je na tom?
Špatně. Asi mrtvice.
To je vážné, řekl. Odmlčel se. Jedla jsi?
Ne.
Na plotně je kuře, ohřál jsem. Dej si.
Jedla vestoje u dřezu, neměla sílu prostírat. Pak šla spát. Dlouho nedokázala usnout, hleděla do stropu a myslela na tátovu tvář, maminčiny ruce, na vůni té kuchyně.
Ráno volala paní Milena.
Eliško, slyšela jsem, že jsi včera někam jela. Tomáš říkal, že s otcem něco. Doufám, že chápeš, že do oslavy zbývá šest dní?
Paní Mileno, táta je v nemocnici.
To jsem slyšela. Ale ta nemocnice je hned vedle, ne? Ty tam neležíš. Kdy začneš vařit?
Elišce v tu chvíli něco uvnitř zpomalilo a vyjasnilo se. Jako když voda přestane téct a jen stojí.
Zatím nevím.
Jak to myslíš s nevím? v hlasu tchyně se objevil podtón správného údivu. Eliško, je mi sedmdesát! To je jednou za život! Uvědomuješ si to?
Uvědomuju. Táta je taky jen jeden.
Ticho.
No, řekla paní Milena, myslím, že to zvládneš. V nemocnici přece nemusíš sedět pořád. Navštívíš a jsi volná.
Eliška neodpověděla. Rozloučila se a položila.
Tomáš pil na kuchyni kávu. Koukl na ni.
Volala máma?
Jo.
A co chtěla?
Ptala se na vaření.
Přikývl. Napil se. Pak řekl:
Hele, Eli, vždyť je to máma oslava. Čtyřicet lidí. To nemůžeš jen tak stopnout.
Neříkám zrušit.
Tak vidíš. To zvládneš. Navštěvuj tam tátu, jasně, ale vařit můžeš přece mezitím, ne?
Eliška se na něj podívala. Tomáš koukal do mobilu. Čelo měl nakrčené, ne kvůli ní, ale kvůli něčemu, co četl.
Tomáši, začala, kdyby to byla tvoje máma v nemocnici, co bys udělal?
Vzhlédl na ni.
Jak to myslíš?
Jen se ptám.
To je jiný.
Proč?
Protože je to MOJE máma, řekl, jako by tím vysvětlil všechno.
Eliška si oblékla kabát a jela do nemocnice.
Táta byl na pokoji pro čtyři. Když vstoupila, spal. Pak ji sestra ujistila, že jen dřímá. Posadila se vedle, dívala se na něj vrásky, strniště na bradě, velké ruce s otlačenými klouby. Ty ruce jí dělávaly dřevěné ptáčky. Ty ruce ji zachytily, když padala z kola.
Táta otevřel oči. Podíval se na ni. Usmál se opatrně, jak někdo, kdo si není jistý, jestli to není sen.
Tak jsi přijela, zašeptal hlasem mnohem tišším, než na něj byla zvyklá.
Jasně, že jo. Jak je?
Ale, to víš… hlava se motá. Prkotina.
Není to prkotina, tati.
No, pokrčil rameny, jak to šlo. Uvidíme.
Poseděla s ním dvě hodiny. Pak zavolala mámě, že je táta při vědomí. Máma řekla: Díky Bohu takovým tónem, že Eliška musela mrkat, aby zadržela slzy.
Jela domů autobusem. Zírala do zamlženého okna. Myslela na to, že na tomhle záleží. Táta v nemocnici. Máma sama doma. To je důležité. Seznam s tlačenkou a aspikem není důležitý. Vůbec. Bylo to tak jasné, že nechápala, proč jí to nedošlo dřív? Nebo došlo, ale nedovolila si to říkat nahlas?
Večer přišel Tomáš v dobré náladě, donesl chleba, povídal o práci. Poslouchala, kývala. Pak řekla:
Tomáši, letos na oslavu nebudu vařit.
Zastavil se. Položil sklenici na stůl.
Jak to myslíš?
Prostě nebudu. Táta je v nemocnici. Máma potřebuje pomoct. Nebudu tři dny stát u plotny.
Eliško, řekl celým jménem, jak když je naštvaný, bude tam čtyřicet lidí. Máma hosty potřebuje. Je to její den.
Tomáši, můj táta má mozkovou příhodu.
Chápu, je to vážné. Ale jsou tam lékaři. To neznamená, že s ním musíš být non-stop.
Znamená to, že nebudu dělat dvanáct jídel pro čtyřicet lidí, když mi leží táta v nemocnici.
Tomáš vstal, prošel se po kuchyni.
Chápeš, že máma tu oslavu už plánovala roky? Všechny už pozvala, Magda taky.
Ať si objednáme jídlo.
Objednat jídlo? málem to vyprskl. Máma chce domácí. To přece víš.
Vím, přikývla Eliška. Moc dobře.
Díval se na ni. V jeho očích bylo něco, co neuměla přesně pojmenovat. Ne naštvání. Spíš zmatek člověka, kterému přestala fungovat věc, na kterou byl zvyklý.
Eliško, zamysli se, je to jednou za život. Táta je v nemocnici, ale můžeš přece vařit?
Ne.
Ne?
Ne, Tomáši.
Odešel do pokoje.
Za chvíli volala Magda.
Eliško, co to je? Tomáš říkal, že nechceš vařit na oslavu? Přijde čtyřicet lidí, uvědomuješ si?
Vím to.
Máma má sedmdesát! To nic neznamená?
Znamená. Ale a mému tátovi je teď špatně, a to znamená taky hodně.
Ale oslava nejde přesunout!
Magdo, klidně si objednejte jídlo. Nebo vařte sami. Ráda poradím.
Ticho. Pak:
To neumíme jako ty.
Naučíte se.
Položila mobil. Ruce se jí nechvěly. To ji překvapilo. Čekala, že se bude bát. Nebo že si to rozmyslí. Ale cítila jen zvláštní, klidnou jistotu, která v ní ten den narostla.
Další den byla zase v nemocnici. Tátovi bylo trochu líp. Seděl, jedl kaši, brblal, ale jedl. Říkal: Krmí mě tu jako ve školce. Eliška se smála. Přinesla domácí vývar v termosce. Táta celý vypil: Tohle je něco jiného!
S mamkou večer pily čaj. Kuchyň byla malinká, záclony s kostičkama, starší lednice sotva držela pohromadě. Vonělo tu chlebem a sušenou mátou, kterou mamka sbírala každé léto na chalupě. Eliška popíjela čaj a myslela na tuhle vůni z dětství. Ne na cizí kuchyni, kde tři dny vaří pro někoho, kdo nikdy nepoděkuje.
Jak to zvládáš, Eli? ptala se máma.
Normálně. Držím se.
A Tomáš?
Tchyně má v sobotu oslavu.
Pojedeš?
Asi. Ale nebudu vařit.
Mamka chvíli přemýšlela. Pak váhavě, tiše:
Eli, jsi tam šťastná?
Eliška pohlédla mámě do očí.
Co myslíš?
No, vidím tě. Vždycky spěcháš, vždycky unavená, nikdy se nezastavíš. Jako teď, už třikrát jsi koukla na telefon.
Eliška se opravdu podívala na telefon.
Zvyk.
Chápu, řekla máma a doplnila jí čaj.
Ve středu volala paní Milena. Hlas měla jiný, slabší, skoro rozechvělý.
Eliško, můžeme si promluvit jako dospělé?
Poslouchám, paní Mileno.
Vím, že máš trápení s otcem. Je mi to líto, vážně. Ale dvacet let jsem čekala na tuhle oslavu, je mi sedmdesát. Jsem stará ženská, další sedmdesátka nebude.
Eliška mlčela.
Neříkám, abys nechala otce ležet, pokračovala tchyně. Ale je to tvůj příspěvek do rodiny. Nikdo nevaří tak dobře jako ty. Sama to víš. To je tvoje role, ne?
Paní Mileno, odpovídala Eliška pomalu, tenhle týden jsem pochopila, že můj příspěvek není tlačenka nebo dort. Táta mi leží v nemocnici a chci tu být pro něj.
Ale buď. Nikdo ti to nezakazuje. Dopoledne u otce, večer se vaří. Nechci od tebe nic nemožného.
Pro vás to možná není nemožné, pro mě ano. Nechci dělat, že je vše v pořádku, když není.
Dlouhé ticho.
Byla jsi vždycky trochu komplikovaná, řekla nakonec paní Milena, neurážlivě, spíš věcně.
Možná.
Tomáš je z toho hotový.
Vím.
Říká, že ses změnila.
Možná.
Rozloučila se. Ruce stále nešly do třesu.
Ve čtvrtek ráno si Eliška sbalila tašku. Malou. Náhradní oblečení, nabíječku, kosmetickou taštičku. Průkazku. Nedumala nad tím. Napsala Markovi: Dědovi je líp. Zůstanu pár dnů u babičky a dědy. Jsem v pohodě. Marek odpověděl skoro hned: Mami, zavolám večer. Fakt jsi v pořádku? Fakt. Mám tě ráda.
Když Tomáš odešel do práce, nechala v kuchyni krátký vzkaz: Jsem u rodičů. Zavoám.
Na chvíli se rozhlédla po kuchyni. Devatenáct let této kuchyně. Tohoto stolu. Tohoto sporáku. Té cizí ranní vůně.
Zavřela za sebou dveře. Seběhla do zimy venku. Už nesněžilo. Bylo chladno, nebe modrošedé jako bývá na podzim. Šla na zastávku a myslela na to, že devatenáct let je skoro půlka života. A že si léta myslela, že má brát jen tolik, co jí dají. Ani o kousek víc.
Doma ji přivítala máta a teplé světlo. Máma otevřela dveře, viděla tašku, nic se neptala. Jen jí ustoupila a pak silně objala. Eliška v tom objetí cítila, jak něco uvnitř se po dlouhé době trochu rozepíná.
Zůstaneš tu? vydechla máma.
Pár dní. Jestli můžu.
Co jestli, máma na ni s náznakem výtky, tohle je tvůj domov.
Byla u rodičů čtyři dny. Každé ráno jely s mámou do nemocnice. Táta se lepšil, už se zlobíval na kapačky, chtěl normální jídlo. Doktor řekl, že prognóza je zatím opatrně příznivá, pak ještě rehabilitace.
Ty čtyři dny Eliška spala, jak nespala roky. Bez budíku, do kdy chtěla. Jedla mamin oběd bez složitostí. Pohanku s máslem. Boršč. Jablečný koláč z podzimu, z domácích jablek. Byl jednoduchý, ale tak voněl, že Eliška v kuchyni zamžikala slzy.
Co je? zeptala se máma.
Nic. Jen je to dobrý.
Máma jen kývla, nevyptávala se.
Tomáš volal. První pátek večer. Hlas napjatý.
Kdy se vrátíš?
Nevím zatím.
Eli, zítra slavnost. Celá rodina tam bude.
Vím.
Máma je na nervy. Magda se pokouší vařit no, něco připálila.
Ať si zavoláte catering. Říkala jsem to.
Chápeš, jak máma je dotčená?
Chápu. Mrzí mě to, ale teď jsem tady.
Dlouhá odmlka.
Změnila ses, řekl. Téměř co tchyně, ale jinak.
Asi jo, přikývla Eliška.
V sobotu na oslavu nejela.
Ráno s mámou nesly tátovi do nemocnice polévku a housku, kterou máma napekla ještě za tmy. Táta vše snědl, pochválil housku a řekl, že brzy vyjde a bude vařit sám, když máma už zapomněla. Máma se smála a hádala, Eliška seděla opodál a poslouchala tu jejich starou milou výměnu, kterou každý znal nazpaměť.
Večer seděla doma s knihou v ruce. Ani moc nečetla. Máma naproti pletla. Venku zase sněžilo, už opravdový prosincový sníh. Telefon několikrát blikl. Magda napsala: Byla to ostuda, hosté přijeli, jídla sotva, hanba. Paní Milena nic. Tomáš napsal jen jedno slovo: Tak?
Eliška odložila mobil, vzala si knihu.
Rozhovor s Tomášem nastal až po pár dnech, když se vrátila do bytu na Zahradní. Vrátila se kvůli věcem, papírům, životu. Táta byl už v normálním pokoji, uzdravoval se, máma to zvládala.
Tomáš seděl v kuchyni. Když vešla, podíval se na ni, něco na něm bylo jinak. Jakoby i on se nějak natáhl.
Probereme to? zeptal se.
Probereme.
Dlouho mluvili. Neskandálili. Jen mluvili, po letech jinak než předtím. Mluvila, že je unavená. Že je unavená být funkcí. Že devatenáct let byla pohodlná pro ostatní a dala tomu i něco, co nedokáže pojmenovat. Tomáš vysvětloval. Říkal, že jí nikdy nechtěl ublížit, že to prostě samo vyšlo, že máma je máma. Eliška neodporovala. Jen říkala svůj pohled.
Chceš se rozvést? zeptal se najednou, bez okolků, nečekaně.
Chvíli mlčela.
Chci žít jinak, řekla. Jak přesně, ještě nevím.
Přikývl. Nalil si vodu.
Zavolám Markovi.
Dobře.
Marek přijel za dva týdny. Bez ohlášení, prostě přijel s batohem, s tím svým dětským výrazem na důležitý rozhovor: vážný, pozorný, že vnímá každé slovo.
Mami, jak je?
Dobře, Marku. Upřímně.
Táta říkal, že je to teď těžké.
Je to fér, opravila ho. To bych řekla.
Byl tři dny. Hodně kecali. Chvilku byl naštvaný na ni, pak na tátu, pak už jen byl. Když odjížděl, objal ji a poznamenal:
Poprvé za roky vypadáš, že nejsi unavená.
Je to vidět?
Hodně.
Rozvod vyřídili v klidu, bez hádek, jako dva lidi, kteří dlouho žili spíš vedle sebe než spolu. Tomáš zůstal v bytě na Zahradní. Eliška si vzala jen věci do pár krabic a šla zatím k rodičům. Máma jí ani jednou nic nevyčetla. Prostě vyklidila pokoj, ustlala, postavila na noční stolek toho dřevěného ptáčka, kterého jí táta kdysi udělal. Elišce se při vstupu vybavila v ruce. Byla lehká, do hladka vyřezaná, s malými zářezy.
Tátu propustili na začátku prosince. Šel sám, pomaleji než dřív, s hůlkou, ale šel. Na prahu bytu se zastavil, podíval na Elišku.
Tak, řekl, jsme všichni doma.
Silvestr prožili ve čtyřech: Eliška, máma, táta a Marek, který přijel jen kvůli nim. Zdobili stromeček, koukali na pohádky, jedli mamin bramborový salát a zelňák. Prostý, žádné přehánění. Eliška pomáhala, stála u mamky, ruce zaprášené moukou, a myslela, že takhle se vaří pro blízké. Ne podle seznamu. Pro lidi.
V únoru našla malý byt. Garsonka v pátém patře, s oknem do klidného dvorku, kde rostlo pár bříz. Byt byl skromný, nezařízený, voněl malbou a začínajícím domovem. Eliška vnesla první věci a dlouho stála uprostřed. Došla k oknu, podívala se na břízy.
Magda jednou na jaře zavolala. V hlase směs uraženosti a obměkčování:
Eli, jak se máš? Máma no, ona se trápí. Ale nepřizná, víš.
Vím.
A co dál?
Jde to, Magdo. Žiju.
Nemohla bys někdy přijet? Aspoň na svátky. Samy to nezvládáme.
Eliška se usmála. Magda ji neviděla, ale bylo to jedno.
Uvidím, pousmála se. Jak to vyjde.
Tak hlavně jen ty jediná umíš správně tu tlačenku. Snažily jsme se, je pořád kalná.
Pošlu ti recept, Magdo. Hlavně dobře přes gázu, dvakrát. To je celé. Prostě to udělej sama.
Fakt?
Fakt. Není to těžký. Jen začni.
Recept poslala. Magda zpět jen překvapeného smajlíka, pak bylo ticho.
Táta se uzdravoval pomalu, ale jistě. Na jaře už chodil bez hůlky, brblal na doktory, chtěl povolení na chalupu. Lidé v bílém říkali uvidíme, on Uvidíte, pojedu. Nakonec na jaře jel. Eliška ho tam svezla, pomohla vyvětrat. Seděli na verandě, pili čaj z hrnků s modrým lemem. Za zahradou kvetla střemcha.
Tati, pamatuješ ty ptáčky ze dřeva?
Pamatuju. Ty jsi je věčně ztrácela.
Jednoho jsem neztratila. Je u mě v pokoji.
Vím, máma říkala. Pomlčel. Jsi dobrá, Eli.
Za co?
Prostě jsi dobrá. Položil hrnek na zábradlí a podíval se na květy. Život je dlouhej. Hlavně ho neprošustruj zbytečně.
Eliška kývla. Vonělo to sladce, za zahradou střemcha, a v dálce zpíval kos.
Na jaře se vrátila do práce. Předtím dělala účetnictví, pak byla skoro na volné noze paní Milena vždy říkala, že rodina je důležitější. Tomáš neprotestoval. Teď si našla místo v malé firmě; kolektiv klidný, práce jasná. Nejdřív bylo zvláštní vracet se do takového režimu, brzo si ale zvykla. Přibylo cosi, co dlouho neměla: pocit, že den patří jí.
O víkendech jezdila za rodiči. Občas zůstala do druhého dne. Pekly s mámou koláč ne na seznam, ne pro čtyřicet lidí, jen jeden, z toho co je. Táta seděl a radil, i když se ho nikdo neptal. Máma se smála a říkala, že to zvládnou i bez něj. Ptáček na stolku stál klidně.
Jednou v podvečer, už bylo léto, volal Marek prostě si povídat.
Mami, jak je?
Dobře, Marku. Fakt dobře.
Víš, mám z tebe radost. Jsi jiná.
Jsem, usmála se.
V dobrém slova smyslu.
Zasmála se.
A co ty, chlape?
Dobře. Jsme s klukama domluvení, chci přijet v srpnu. Uvaříš boršč?
Jasně. Mamčin recept.
Lepší boršč není, odpověděl. Platí.