Když promlouvá bolest
Haničko, holčičko moje, vím, jak ti je, ale nemáme jinou možnost. Budeme muset. Jsme nuceny prodat dům. A po rozdělení peněz to vystačí tak akorát na byt někde v jiné čtvrti. Taky bych tady ráda zůstala, ale už to prostě nejde. Eva držela dceru za ruce a občas jí, občas sobě stírala slzy.
Změny snášely nesmírně těžko.
Eva žila se svým manželem, Ondřejem, takřka sedmnáct let. Samozřejmě, zažili všelicos, ale milovali se, a každá hádka skončila dřív, než vůbec začala. Evu vychovávala babička, která jí už od dětství vštěpovala hlavní zásadu rodinného života: Doma má být příjemně! Aby muž nehledal jiného místa, kde ho pochopí, politují, přijmou. Kde by mu bylo lépe než s tebou. Udělej to tak, aby se u vás cítil dobře každý: muž, děti, hosté, zvířata. Všichni bez výjimky!
Eva kdysi jen kývala, upřímně tomu nerozuměla, jen cítila, že se jí babička snaží předat svůj vlastní život. Její rodina, její dům, skutečně vykazovaly tuhle pohodu. Až do chvíle, kdy její dědeček tragicky zahynul při pokusu zachránit jejich syna a snachu, kteří se koupali v Berounce u chaty. Ta řeka vypadala neškodně a jen místní věděli, kolik je tam proudů a vírů. Marie Štěpánová si roky vyčítala, že se nezeptala sousedů, nevěnovala tomu pozornost… Měla pocit, že kdyby se připravila lépe, syn i snacha, kterou skutečně považovala za dceru, by ještě žili. Eva ji léta přesvědčovala, že není v ničem vinna, ale babička to nechtěla slyšet.
Když se postarala o vnučku, Marie Štěpánová se rozhodla odsunout svoje trápení stranou a dát Haničce radost a štěstí namísto nekonečného smutku. Jen jednou, dvakrát ročně, při návštěvě na hřbitově u svých milovaných, si dovolila uvolnit své city a naplno se vyplakat. Pak zase sebrala síly a slíbila, že pro Haničku udělá všechno, co bude v jejích silách.
Dala Evě hřejivý, útulný domov, dala jí vzdělání, vystrojila ji ke svatbě a ještě se stihla těšit z pravnučky, než ji nemoc odvlekla tam, kde už čekal zbytek rodiny. Eva zůstala úplně sama. Jinou rodinu už neměla.
Postupně pochopila, že babička měla s rodinným štěstím často pravdu, ale jen zčásti. Mělo být dobře doma, ale někdy je potřeba i výjimka
Mezi Evou a Ondřejem nebylo moc razantních problémů. Tedy jeden přece jen zásadní jeho matka.
Božena Novotná byla ten typ člověka, který je hlavní MÁMA, skutečně s velkým M. Zastávala názor: Můj názor je jediný správný, to je jasné.
Ondřej nebyl pro matku žádná samozřejmost. Byl jejím šestým dítětem a jediným, kterého donosila a porodila. Veškerou svou lásku a péči, jaké byla schopná, doslova přenesla na svého syna.
Ondřej svou matku miloval a asi proto neuměl nikdy skutečně odporovat, i když se snažil, stejně jako jeho otec. Společně s tátou si zvykli mlčky vyslechnout, přikyvovat a pak si udělat po svém.
První setkání Evy s jeho rodiči Ondřej oddaloval jak mohl. S Evy babičkou se seznámil snad po pár dnech. Důvody Ondřej své ženě nevysvětloval, dokud ho nenapomenula:
Schováváš mě, nebo co? Měla bych být nedostatečná, abys mě představil rodičům? Ondro, co tedy mezi námi je? Babičce říkáš, že jsem pro tebe všechno, plánuješ svatbu, řešíš detaily, ale tvoji rodinu jsem neviděla.
Ondřej si povzdechl, políbil ji a řekl:
Jen se bojím, abys mě neopustila.
Jsi blázen! Beru si tebe, ne tvou rodinu!
Jak byla tehdy naivní
Božena Novotná si ji změřila pohledem, zavrtěla hlavou a řekla:
Dcero, čím byli vaši rodiče?
Maminka učila na lékařské fakultě, tatínek byl lékař. Ale moc si je nepamatuju, oba umřeli, když mi bylo pět. Vychovávala mě babička.
Rozumím.
Tím večerem už k Evě nepromluvila. Eva později přijala stejnou taktiku, jakou používali Ondřej i jeho otec. Moc to ale nepomáhalo. Viděla, jak se manžel trápí snahou udržet v rodině zdání klidu a vždy se snažila urovnávat konflikty. Časem si uvědomila, že je z těch stálých pokusů úplně vyčerpaná a požádala Ondřeje, aby s maminkou omezil kontakty na minimum. Ondřej jen unaveně přikývl a objal ji.
Promiň.
Situace se zhoršila po smrti jeho otce. Pan Novotný zemřel za měsíc na rakovinu a Božena synovi rázně oznámila, že teď zodpovídá za ni. Ondřej to samozřejmě věděl. Z práce jezdil nejprve za mámou, domů přicházel často až před půlnocí. Mohlo to tak pokračovat dál, jenže tříletá Hanička začala vzdorovat. Odmítala se s tátou vídat, ukazovala, že je uražená.
Chybíš jí, Ondro. Vidí tě jen o víkendech. Eva chápala, že je Ondřej pod tlakem, ale něco museli podniknout, aby dítě neztratilo úplně vztah k otci.
Eva se rozzlobila. Už uběhl rok a Boženě nijak zvlášť zdravotně nebylo špatně. Stále pracovala, vedla takřka společenský život chodila do divadla, na vernisáže, syna si přivlastnila. Pomoc je jedna věc, ale připravovat dítě o tátu není normální. Eva by své samotné večery ještě nějaký čas vydržela, ale Haniččiny ne.
Musíme to řešit. Potřebujeme tě. Obě. Eva ho objala. Chybíš nám
Byl z toho velký konflikt, ale Ondřej si vybojoval právo být s mámou jen dvakrát týdně. Po čase to Božena přijala nebo předstírala, že to přijala.
Jednoho dne, když Hanička dostala v mateřské škole úkol nakreslit rodinu jako pohádkové bytosti, popustila fantazii. Práce jí šla ztuha, ale vydržela a nakreslila: tatínek byl rytíř, maminka krásná princezna, děda lesní mužík, prababička jabloň se zlatými jablky a babička… No přece krásný drak Trojhlavec! Nejvíc práce dala právě ta tři hlavy a plamen jí nevyšel, žlutá pastelka se zlomila. Než stačila požádat mámu o ořezání, už její výtvor maminka viděla.
Když ho Eva ukázala Ondřejovi, složil se smíchy. Haniččino nedorozumění bylo k popukání máma i táta se smáli, dcera nechápala, co se jim na tom nezdá.
Hanička neměla babičku Boženu ráda. Když přišla do jejich domova, což bývalo málo a spíš o svátcích, Haničce se chtělo babičku vyprovodit ven a zamknout za ní dveře. Nedokázala pochopit, co přesně se mezi dospělými děje, ale dětsky jistě vnímala, že babička její mámu nemá ráda, snaží se jí ublížit. I když nemluvila ošklivě, Eva bývala po návštěvě smutná a často plakala. Hanička nevěděla, jak mámě pomoct, jak ji chránit. Jednou dokonce babičku tlačila ven ze dveří, ale táta ji zadržel v náručí.
Vaše dcera je opravdu špatně vychovaná, Ondřeji! Ale co čekat babička se urazila do hloubky.
Od té doby babička Božena k nim skoro přestala chodit jen občas. Táta rozhodl, že je to lepší, a když bylo potřeba, jezdili za ní oni. Hanička se těm návštěvám snažila vyhýbat. Čím byla starší, tím víc chápala, jak je babička tvrdá. Zdálo se jí, že vedle ní nemůže dýchat. Skutečně všemu pochopila až po smrti otce.
Ondřej odešel náhle, v práci zkolaboval, ani sanitku nestihli zavolat. Infarkt. Čtyřicet čtyři let
Když Evě zavolali, byla v práci, ve zlatnictví. Upadla do bezvědomí a při pádu si rozbila hlavu o vitrínu. Holky z obchodu jí sbíraly střepy z vlasů, nosily čaj i vývar a volaly sanitku.
Svět se pro Evu zastavil. Neuměla nic dělat, jen sedět a mlčky přežívat. Kamarádi Ondřeje jí s mnohým pomohli, dcera byla najedená, doma uklizeno, stále někdo okolo. Eva zpětně nevěděla, kdo kdy byl, ale o dceru bylo postaráno.
Po pár týdnech se jí zdál sen.
Babičko! Mně se tak stýskalo! Eva chtěla babičku obejmout, ale ta ji přísně zarazila.
Co to děláš?
Jak myslíš?
Kde je Hanička?
Jak kde? Spí přece, ve svém pokoji
Pojď! avedla ji za ruku za dcerou. Hanička spala pod peřinou, plakala. Vidíš? Probuď se, Evo!
Eva s trhnutím otevřela oči. Pláč dcery nepřestával. Konečně se vzpamatovala, vtrhla do dětského pokoje:
Nebreč, holčičko! Jsem tu. Vždycky tu budu!
Hanička se k mámě přitiskla.
Děkuju, babi Jak jsem mohla? Neopustilas mě, byla jsi pořád se mnou Teď já udělám vše, co budu moci…
Ráno Eva tiše vstala a šla do kuchyně. Haničku probudila vůně maminčiných palačinek s vanilkou, která se linula bytem. Holčička zabalená v dece se přišourala do kuchyně.
Mami?
Dobré ráno! Eva se usmála, poprvé bez černé pásky, kterou nosila i na noc. Umyj se a půjdeme snídat, pak tě zavezu do školy.
Už je čas?
Eva ztlumila plamen a objala Haničku.
Už je čas, zlato. Táta by nechtěl, abychom celý dny jen plakaly. Chtěl, abys byla šťastná, abys měla radost. Strašně tě miloval Eva zaváhala, ale našla sílu pokračovat. A mě miloval taky. A když si to tolik přál, tak to tak bude. Připrav se. Já už taky musím do práce.
Pomalu si začaly zvykat na nový život. Eva se vrátila do práce, Hanička chodila do školy. Začala doma pomáhat po příchodu domů bylo vždy uklizeno nebo byl jednoduchý večeře.
Po pár měsících měla Hanička občanku, oslavily to tichým posezením s dortíkem.
Koukej, tati, já jsem už opravdu velká! pochlubila se Hanička portrétu otce v obýváku. Teď bys mě zatahal za copánek a řekl, že jsem malá
Eva jen dceru objala.
Pak, asi za týden, večer dorazila Božena Novotná.
Dobrý večer, Evo, musíme si promluvit.
Sešly se poprvé od pohřbu Ondřeje. Ten den Božena za Evou přišla a tiše jí řekla:
To je tvoje vina! Kdybys nebyla ty, žil by! Jen brát, brát, brát Tak dopadl!
Eva zůstala stát jako omráčená, uchopil ji přítel Ondřeje, Tomáš, a odvedl stranou.
Neber si to, Evo! Podívej se na mě nikoho neposlouchej! Je to prostě osud. Všem je vyměřená doba. Ondra vás miloval víc než život
Eva se rozplakala a schoulila se k Tomášovi. Tři dny nespala, žila jen na vodě a sedativech.
Tomáš jí pomohl sejít po schodech ke kostelu, kde se konal pohřeb.
Když končili rozloučení, slyšela Eva za sebou ostré nadávky od Boženy, nevšímala si citů ani malé Haničky, která seděla u mámy.
A teď seděla tchyně naproti, sevřená, bez hněvu v očích, prostě jen jako zlomená žena. Eva si všimla její propadlé tváře, bledosti a třesu rukou, který se snažila schovat položením na stůl.
Dáte si čaj?
Ne! Přišla jsem si s tebou vyříkat jednu věc co budeme dělat s domem?
Eva měla pocit, že se přeslechla.
Jak to myslíte?
Ten dům stavěli s Ondřejem několik let. Eva těhotná s Haničkou hlídala pracovníky, co se vždy snažili vyhovět paní domácí. Ondřej se smál:
S tebou se nikdo neodváží švindlovat! Za měsíc bydlíme!
Do dneška si Eva pamatuje první noc ve svém domě. Je to její hnízdo, teplé, pečlivě uspořádané.
Evo, ty záclony jsou stejné jako ty druhé i látka
Vůbec nerozumíš! Odstín je jiný!
Takové střípky je dokázaly pohádat, Ondřejovi byly roztomilé.
A teď jí říkají, že tu bydlet nebude.
Nedovolím to! Božena konečně zvládla třes a položila ramena na stůl. Dům musíš prodat. Žádám svou dědickou část.
Jakou část?
Tu, která mi patří ze zákona. Dáš mi každou korunu.
Obě si nevšimly Haničky ve dveřích.
Jděte pryč! vykřikla dcera, sevřené pěsti.
Cože?
Jděte pryč a už se nevracejte!
Co to má znamenat? To snad nemyslíš vážně?
Myslím. A má pravdu už nám neubližujte. Jestli se budete domáhat dědictví, nikdy už o vás neuslyšíte. Nebo se vzdáte, a my s vámi zůstaneme v kontaktu.
Tak ty jsi teda , Božena se zmohla jen na nevěřícné zavrtění.
Eva vzala dcerku kolem ramen, vyvedla ji z kuchyně.
Děkuju, broučku. Teď to dodělám já. Běž do pokoje
Hanička odešla, Eva se nadechla a vrátila do kuchyně.
Co to mělo být? Úplně jsi holku otočila proti mně!
Nemusím nikoho obracet. Udělala jste to sama.
Božena chtěla protestovat, Eva ji zarazila nevídaně ostrým hlasem:
Stačí! Hanička má pravdu. Nejste u nás vítána. Požádám právníka, vše vyřeším, dostanete co vám patří a už se rozloučíme.
Nespoléhej na to!
Nespoléhám. Jen to udělám. Je mi vás líto, změnila náhle tón, podívala se soucitně: Zůstanete sama
Do toho ti nic není! sykla a utekla.
Hanička slyšela, jak se dveře zabouchly, šla za mámou, která seděla schoulená u stolu.
Mami?
Ano Eva si utřela slzy a zadívala se na dceru.
Myslí to vážně? Budeme se muset stěhovat?
Nevím, uvidíme A proč jsi doma? Máš ještě dvě hodiny a nezavolalas mi.
Matiku nám odpadla, máma Marka mě svezla. Nebylo třeba volat.
Aha Máš hodně úkolů?
Začaly mluvit o škole, všechno zlomené se pomalu uklidnilo.
Večer ležely spolu na gauči, odmítaly sledovat televizi, stačilo, že jsou spolu.
Mami, proč se lidé nemají rádi? Jsou zlí, nenávidí se?
To je různé, máš na mysli babičku?
Ano. Proč nemá ráda tebe, mě
Se mnou je to jasné. Nikdy jsem se jí nelíbila, možná jsem ani nemohla.
Proč?
Myslela si, že jsem jí ukradla syna.
Je to pravda?
Vůbec ne. Chtěla jsem rodinu. Nebrat, ale dávat, tebe Doufala jsem, že se budou radovat z vnoučete.
Ale ani mě si, zdá se, nevážila.
To není úplně pravda. Když ses narodila, radovala se. Počkej!
Eva odešla a vrátila se s vyšívanou čepičkou a háčkovanou dekou.
Tohle udělala tvoje babička.
Hanička si prohlížela jemné stehy a krásný vzor.
To trvá strašně dlouho Podívej na ty stehy. A ta deka je nádherná. To člověk dělá jen z lásky, viď?
Přesně tak.
Proč se teď tak chová?
Nevím. Možná je to jen bolest, samota. Někdy to člověk nezvládne, padne do tmy, zoufá si a obviňuje celý svět. Nezlob se na ni. Někdy, když promlouvá bolest Pomysli na to, že nám zbyl někdo blízký, ona je úplně sama.
Hanička mlčky hladila deku.
Druhý den Eva zavolala Tomášovi a domluvila právníka. Po poradě bylo jasné, že dům budou muset prodat, peníze nebyly a co ušetřily, vše padlo na stavbu.
Večer si s dcerou povídaly o možnostech, kam se stěhovat.
Ale Hanička měla svůj plán. Ráno předstírala, že jde do školy, zamířila ale k babičce.
Co tady děláš? Božena otevřela dveře.
Hanička beze slova nastavila čepičku a deku.
Co to je? babičce se zlomil hlas.
Je to nádherné. Vím, že jsi to vyráběla pro mě.
Pojď dál
Večer přišla Hanička k mamince, objala ji kolem ramen.
Mami!
Hm? Eva prohlížela byty na internetu.
Nemusíme se stěhovat.
Co?
Babička se vzdá dědictví.
Nerozumím
Řekla jsem, že nechci, aby byla sama, a nabídla jí, že pokud bude trvat na svém, zapomenu na ni. Pokud se vzdá domu, budu ji navštěvovat.
A ona?
Tohle… Hanička položila před mámu balíček.
Eva rozbalila a vydechla:
To je nádhera!
Půjdu v tom na maturitní ples. Do té doby mi určitě padne.
Dlouhý krajkovaný šat byl jako z vloček, nádherné ruční krajkářství.
Hani, to trvalo takovou práci!
Já vím, mami Vím, jak moc jí je teď smutno. Strašně se jí stýská po tátovi. Plakala, mami
Plakala? Božena Novotná?
Ano
Eva neřekla nic, chvíli bylo ticho, pak zazvonil telefon.
Dobrý den, paní Novotná.
Dobrý den. Hanička už ti asi řekla, o čem jsme mluvily?
Právě teď.
Tedy víš, že dům chci nechat vám.
Děkuji, i za šaty jsou překrásné! Máte zlaté ruce!
Nepřeceňuj mě! Zítra, ve třináct hodin u notáře. Pošlu ti adresu. Podepíšu vzdání se dědictví. A, Evo
Ano?
Hanička je úžasně vychovaná dívka!
Eva jen několik vteřin zírala na tichý sluchátko, pak si sedla k dceři a obejmula ji pevně.
©Obě seděly mlčky, svíraly si ruce. Eva najednou pochopila, že ztráty, které v životě utrpěly, je stejně tak spojily, jako je rozdělovaly. Hanička ji něžně pohladila po vlasech a široce se usmála.
Vidíš, mami, že když promluvíš srdcem, někdy to pomůže víc než nejbystřejší právník.
Venku pomalu začínalo jaro, sníh se rozpouštěl v zahradě za oknem a vzduch voněl slibem nových začátků. Ten večer šly společně ven a Eva si poprvé všimla, že na jabloni po prababičce pukají první pupeny. Hanička se rozběhla k plotu a Eva ji sledovala, jak se směje pod nebesy.
V tu chvíli věděla, že minulost už nezmění, ale přítomnost i budoucnost je v jejich rukách. Kytici modrých petrklíčů svěřily hrobům a místo slz se usmály nebi, dědečkovi, tátovi, babičce prostě všem, kdo je provázeli láskou.
A pak se Eva nadechla a poprvé po tolika letech věděla, že doma je všude tam, kde jsou spolu a kde mají sílu odpouštět. A bolest? Ta už mluvila jen šeptem a časem zmizí docela.