Mami, usměj se
Jitka nikdy neměla ráda, když k nim přicházely sousedky a prosily její mámu, aby zazpívala písničku.
Zazpívej, Andreo, máš krásný hlas a když tančíš, je to nádhera! volaly sousedky a máma zazpívala, přidaly se ostatní ženské a brzy všichni tančili na dvoře.
V té době žila Jitka s rodiči v jedné malé vesnici v jižních Čechách, v domku se zahrádkou. Měla mladšího brášku Vojtu. Maminka byla veselá a vždycky každého vítala, když sousedky odcházely, říkala:
Přijďte zas, bylo to moc fajn, čas nám utekl rychle! A sousedky slíbily.
Jitce se ale nelíbilo, jak maminka zpívá a tancuje. Bylo jí z toho trapně, i když si přesně neuměla vysvětlit proč. Chodila tehdy do páté třídy a jednoho dne pohotově řekla:
Mami, prosím tě, nezpívej a netanči stydím se, přiznala váhavě, i když sama nechápala proč.
A dokonce ani teď, když je už dospělá a má sama dcerku, nedokáže to pořádně vysvětlit. Andrea jí tehdy odpověděla:
Jituš, nestyď se za to. Buď ráda, že se směju a zpívám. Vždyť víš, netrvá to věčně, člověk není pořád mladý…
Jitka se tehdy nezamýšlela, že to tak nemusí být vždycky. Že život není jen zábava.
O rok později chodila Jitka do šestky, Vojta do druhé třídy, a najednou od nich odešel otec. Sbalil si věci a už se nikdy nevrátil. Jitka nevěděla přesně, co se mezi rodiči stalo. Až jako puberťačka se mamky jednou zeptala:
Mami, proč od nás táta odešel?
To poznáš, až budeš dospělá, odpověděla maminka.
Andrea tehdy nedokázala povědět dceři, že svého muže našla doma v posteli s Lenkou, která bydlela v sousedství. Děti byly ve škole a ona se vrátila domů nečekaně, protože si zapomněla peněženku.
Dveře domu byly otevřené, podivila se, protože věděla, že manžel má být v práci, bylo sotva jedenáct dopoledne. Ale v ložnici našla něco, co by nečekala. Zůstala stát jako opařená. Ivan a Lenka na ni udiveně hleděli, jako by nechápali, co tam dělá.
Když večer přišel manžel domů, následovala hádka. Děti byly venku a nic neslyšely.
Věci máš sbalený ve třetím pokoji. Seber si to a jdi. Nikdy ti nevěřím. Zradils mě.
Ivan věděl, že mu žena neodpustí, přesto se snažil domluvit.
Andreo, byl to jen úlet, mohli bychom na to zapomenout? Máme děti!
Řekla jsem jdi, odpověděla Andrea naposledy a odešla ven.
Ivan si věci vzal a odešel. Andrea stála za rohem a tajně pozorovala. Už ho nechtěla nikdy vidět. Tak moc ji zradil.
Tak nějak to zvládneme, opakovala si a v slzách přemýšlela, co bude dál. Nikdy mu neodpustím.
A opravdu neodpustila. Zůstala sama se dvěma dětmi. Cítila, že bude těžké žít dál, ale jak moc těžké to bude, pochopila až časem. Musela brát dvě práce. Přes den uklízela školu, v noci chodila do pekárny. Byla stále unavená, smích jí navždy zmizel z tváře.
Ačkoliv s nimi táta už nebydlel, Jitka a Vojta za ním chodili, měl chalupu tři domy od nich. Lenka, která si Ivana brzy nastěhovala, měla syna stejně starého jako byl Vojta. Chodili do stejné třídy. Andrea nikdy dětem nezakazovala chodit za tátou. Děti si spolu hrály, ale na jídlo šly domů Lenka jim nikdy nic nenabídla.
Občas šel Věřin syn i s Jitkou a Vojtou k nim, sousedé na to hleděli překvapeně. Andrea pohostila všechny bez rozdílu. Jenže už ji Jitka nikdy neviděla se smát. Byla hodná, pečlivá, ale uzavřená do sebe.
Když se Jitka vracela ze školy, zoufale si přála, aby s ní maminka mluvila. Povídala jí o škole, o tom, co se dělo během dne:
Představ si, mami, Honza přinesl koťátko do školy a ono na hodině mňoukalo. Učitelka to slyšela a nepochopila, odkud to je, dokud jsme neřekli, že v tašce má kotě. Honza letěl se zvířetem ze třídy a paní učitelka si pak pozvala jeho mámu.
Maminka jen tiše odpověděla: Aha, hm
Jitka si všímala, že maminku nic netěší. Občas v noci slyšela její vzlyky. Stávala dlouhé minuty u okna a hleděla někam do tmy. To vše Jitka pochopila až v dospělosti.
Maminka byla strašně unavená. Celý dny a noci pracovala, skoro nespala, a určitě jí chyběly vitamíny. Kvůli nám se Vojtou se snažila mít všechno čisté, věci vyprané a vyžehlené. My to možná neocenili, ale ona nám dávala všechno, co mohla, vzpomínala Jitka.
Tenkrát jí říkala:
Mami, usměj se, už tak dlouho jsem tě neviděla se smát.
Andrea děti milovala, i když po svém. Neobjímala je často, ale vždycky je pochválila, když měli dobré známky nebo s něčím pomohli. Vařila skvěle a doma byl vždy pořádek.
Jitka cítila mamčinu lásku hlavně, když jí maminka česala vlasy. Mamka ji smutně hladila po hlavě, přitom jí ramena poklesla bolestí a únavou. A brzy začaly Andree vypadávat zuby, které si nechala vytrhnout, ale nikdy si je nenechala nahradit.
Po základní škole Jitku ani nenapadlo někam na střední mimo domov. Nechtěla mámu nechat samotnou, věděla, že by na studium byly potřeba peníze. Nastoupila jako prodavačka v obchodě za rohem. Snažila se mamince pomoci, Vojta rychle rostl a stále potřeboval nové boty a oblečení.
Jednou do obchodu přišel Martin, nebyl místní, ale z vesnice osm kilometrů dál. Jitka mu padla do oka, i když byl o devět let starší.
Jakpak se jmenuješ, krásko? ptal se s úsměvem. Moc tě tu neznám, jsi tu nová?
Jitka. Vás jsem tu taky neviděla.
Já jsem z vesnice odtud kousek, Martin se jmenuju.
Začali se vídat častěji, Martin ji večer po práci vyzvedával autem, jezdili na procházky, sedávali spolu v autě před domem. Pozval Jitku k sobě na návštěvu. Žil se svou matkou, která byla nemocná. S bývalou ženou se rozvedl, ta odjela do města i s dcerou, nechtěla se starat o tchyni.
Martin měl velký dům a hospodářství a byl pohostinný. Na stole nikdy nechybělo domácí maso, smetana, sladkosti. Jitce u něj bylo dobře. Matka ležela v pokoji.
Jitko, vezmi si mě, co říkáš? Strašně jsi mi přirostla k srdci. Jen ti musím říct, že o mámu budeš muset pečovat, ale pomůžu, slibuju.
Jitka se zaradovala, ale navenek byla klidná. Péče o babičku jí nevadila. Martin čekal v napětí.
Souhlasím, opravdu mi to nevadí, odpověděla. Martin byl nadšený.
Jituško, mám tě rád, slibuji, že tě nikdy nezklamu. Budeme spolu šťastní.
Po svatbě se Jitka přestěhovala do Martinovy vesnice. Už se jí ani nechtělo domů. Vojta mezitím chodil do učení na automechanika ve městě, domů se vracel na víkendy a přes prázdniny.
Čas běžel, Jitka s Martinem opravdu byli šťastní. Měli už dva syny. Jitka nechodila do práce, starala se o dům, zahradu, hospodářství a děti. Tchyně dva roky po svatbě zemřela. Práce na statku bylo stále dost, o všechno se starali spolu. Martin někdy bručel:
Nenos ty těžký vědra, Jituš, to je moje práce. Ty se starej o děti, podoj krávu, nakrm slepice, o prasata se postarám já.
Byl štědrý a milující.
Jitko, zavezeme tvé mámě trochu masa, smetanu, mléko, ať nemusí všechno kupovat, když máme domácí.
Andrea vždy všechno přijala s díky, ale nikdy se neusmála. Ani kolem vnoučat nebyla veselá, jen vážná. K matce jezdili často, Jitce jí bylo líto, přemýšlela, jak by jí mohla vrátit chuť do života.
Jituš, nezajdeš si za panem farářem do kostela, třeba ti poradí? navrhnul Martin a Jitka se toho chytla.
Farář slíbil, že se za Andreu pomodlí, a doporučil: Pros Boha, aby tvoje maminka potkala někoho dobrého.
Jednoho dne Andrea řekla dceři: Jitko, půjčila bys mi peníze? Chci si nechat udělat nové zuby, ale nestačí mi to.
Panebože, mami, zaplatím ti to celé, ráda!
Andrea však trvala na tom, že peníze vrátí, jakmile to půjde.
Pár týdnů Jitka k mamince nejela, mluvily spolu jen po telefonu. Martin byl zaneprázdněný, pomáhal svému strýci Karlovi, který se rozhodl přestěhovat do vesnice v městě mu to s ženou nevyšlo, děti odrostly a manželka mu dala sbohem. Martin mu pomáhal s koupí domu.
Občas Jitka s Martinem zašli k strýci na návštěvu. Jednou přišel Martin domů a povídá:
Víš, myslím, že se strejda Karel bude ženit. Slyšel jsem ho, jak mluví do telefonu a pochopil jsem to z řeči
Asi dobře dělá, usmála se Jitka. Nikdo nechce být sám, když má pěkný dům, potřebuje ženskou ruku.
Za pár dní přišel Karel osobně.
Chci vás pozvat k sobě. Potkal jsem svou první školní lásku. Zítra ji přivezu a za dva dny přijďte na návštěvu.
Za dva dny se Jitka s Martinem vydali na návštěvu s dárkem v ruce. Když Jitka vešla do domu, nemohla uvěřit vlastním očím. Před ní stála její maminka, s úsměvem, trochu rozpačitá ale krásná a spokojená, Andrea.
Mami! Jsem tak šťastná … Proč jsi mi nic neřekla?
Nechtěla jsem to zakřiknout, odpověděla Andrea. Nevěděla jsem, jestli to vyjde.
A vy jste nám to taky neřekli!
Bál jsem se, že Andrea změní názor… Ale teď jsme konečně šťastní.
Martin i Jitka byli opravdu rádi, že se Andrea a Karel našli. Andrea znovu zářila a její úsměv byl zpět.
Život nás někdy zavede do smutku a samoty, ale nikdy nevíme, kdy nám zase přinese radost. Není hanba plakat, ale nikdy nezapomínejme toužit po radosti a věřit, že slunce zase vyjde i nad naším domem.