– Libuše, ale vždyť ona má dítě z prvního manželství! Nebo ti to opravdu nevadí? Darina se opřela o plot a škodolibě se usmála na sousedku. Ty jsi snad nemohl najít někoho lepšího? Vždyť nejsi žádný ošklivec, jsi prima chlap a holek je tu jako máku. A ty si vybereš zrovna tuhle!
Libuše si povzdechla. Sama sobě nechtěla přiznat, že ji synův výběr moc neuchvátil. A slyšet to ještě od Dariny, své věčné rivalky a někdejší kamarádky, ji zabolelo o to víc.
– My máme radost z dětí, Darino! Rozumíš? Copak na ní vidíš něco špatného? Je mladá, pěkná, ani drzá, ani povrchní není a charakter má spořádaný, to vím. A že má syna… No a co? Není z nepořádku, je z manželství. A že zůstala vdovou tak brzo, podívej, nikdo neví, co ho čeká. Vychováme ho a budu mít dalšího vnuka. Tak si nech tyhle řeči radši pro sebe!
Libuše našpulila rty a odehnala sousedovic kocoura, který se drze drápal po plotě směrem k jejich kurníku.
– Zase tu leze! Už mi ukradl tři kuřata, Darinko. Dej na toho svého pruhovaného pozor, nebo na něj pustím Arona a potom si nestěžuj.
– No ty mě vážně vystrašíš! Darina poplácala vypaseného kocoura a odsunula ho od plotu. To by mě zajímalo, kdo by koho honil. Loni mi taky honil kuřata. Ale tak dobře chytá myši, že bych ho ze stavení nevyhnala. Co nadělám, když má ty svoje pudy.
– Ať si loví u vás a ne leze sem!
– Libi, já ti něco chtěla. Sklenice! Marmeláda je už asi hotová.
– A místo abys pomáhala, tak tu klábosíš. Kdo ti ji míchá?
– Olina. Přijela včera pomoct na zahradu.
– Vždyť je skoro v jiném stavu, ne?
– Proto je na zahradě všichni a ona míchá marmeládu. Nechce sedět s rukama v klíně. Není to snacha, je zlatá!
– Komu to vykládáš, když jí vychvaluješ za zády, ale pěkně s ní máš vojnu?
– Pro pořádek! Darina zase nakrčila nos. Počkej, až budeš sama tchyně, uvidíš. Když budeš moc měkká, sednou ti na krk a budou se vézt!
– Poradím si! Libuše mávla rukou. Tak chceš ty sklenice nebo ne? Já už musím něco dělat.
Když vyprovodila sousedku, pustila se Libuše do těsta. Zítra přijede syn a přiveze svou nevěstu na seznámení. Tu nevěstu Libuše přestala hníst těsto a opřela se rukama o stůl, hledě zamyšleně z okna. Co z toho asi bude
Aničku vůbec neznala jen o ní slyšela a párkrát ji zahlédla z dálky, když byla na návštěvě u sestry ve vedlejší vesnici. Vypadala jako obyčejná holka. Světlé vlasy, velké oči. Překvapivě byla dost vysoká, skoro jako její Ondra. Ale holka to už moc nebyla, spíš mladá žena, která už měla jeden sňatek za sebou a se sebou malého syna. Klukovi jsou teď zhruba tři roky. Osud se s Aničkou vůbec nemazlil rodiče jí zahynuli, když byla malá, vychovávali ji dědeček s babičkou. Vychovali ji, postarali se, vdali. Sotva se stihli radovat z pravnuka, Aniččin muž zahynul při autonehodě. Zůstala sama s dítětem na krku. Jak nemít soucit? Ale Libuše by ji nejradši litovala z dálky. Jenže srdce jí sevřelo úzkostí kvůli Ondrovi jediná její opora byl od smrti manžela on. Měla z něj radost, a zároveň strach. Je dávno dospělý, ale rodinu si pořád nezaložil, všechno odkládal. Jen žertoval, že čeká na pravou lásku. A teď najednou prohlásil, že ji konečně našel Aničku. Libuše se okamžitě vydala k sestře. Chtěla zjistit víc. Jenže Lída ji zpražila hned ve dveřích. Jako starší měla slovo.
– Co jsi tak rozrušená jak kvočna?
– Ale co je to za ženskou? Přivede ji a pak co?
– Přivede k tobě, pravdaže, ale bydlet s vámi nebude dlouho.
– Jak to? Libuše zmlkla.
– Ondřeji jsem přepsala dědečkův baráček. Je starý, na bydlení nevhodný, ale pozemek je veliký. Postaví si.
Libušiny myšlenky naskakovaly jako zaječí. Co bude dělat, až se syn odstěhuje a ona zůstane sama? Pravda, mezivesnice je pár kilometrů a jezdí autobus, ale když žil vedle, vždycky se vrátil večer, pomohl na dvoře. A teď? Bude mít vlastní život a k ní zajde možná na svátky
– Proč se tváříš tak kysele? Nemáš radost? Lída ztišila hlas a posadila se k ní. Musíš ho pustit, Libi. Ondra už má věk. Každý si musí založit vlastní rodinu.
– Všechno říkáš správně. Jenže… Mám strach. Co když jim to nevyjde? Nebo se něco zvrtne? A navíc to dítě
– Libuško, věř mi: mezi našimi děvčaty bych si nemohla tolik vážit žádné jako Aničky.
– Toho se právě bojím. Je až moc dobrá.
– Tobě se člověk nikdy nezavděčí! Lída rozhodila rukama. Kdyby byla špatná, měla bys radost? Libuše, už se tím netrap! Hlavní je, aby jim bylo spolu dobře. A aby sis neudělala chybu, kvůli které bys přišla o syna.
– Jakou chybu? zalekla se Libuše.
– Když ji nepřijmeš, ztratíš Ondru. Já viděla, jak se na Aničku dívá. Tam je láska.
Libuše si ten večer připadala, jako by jí uvnitř narostl pichlavý uzel. Dlouho se otáčela v posteli, ale usnout nemohla. Nakonec vstala a šla zadělat na další kynuté těsto. Musí připravit vše, aby budoucí nevěsta nemohla říct, že jí tu nebyli nakloněni. Lída má pravdu. Nesmí synovi ukázat, že z jeho volby nemá radost. Však uvidí, jak to vše dopadne. Teď je hlavní se snažit.
Malé kousky koláčků stejné velikosti kladla na dlouhý pekáč. Povzdechla si, když si vzpomněla, jak manžel miloval právě tyhle na jedno sousto.
– Jako slunečnicová semínka! Kolik sníš, pořád málo! Tak dobré!
Vždycky jí políbil prsty, když mu je podávala s úsměvem. Jak moc jí teď chyběl! Poradil by a uklidnil.
Noc byla nekonečně dlouhá. Nemohla usnout a netrpělivě čekala na ráno
Anička stála těsně za Ondrou a bála se zvednout oči na budoucí tchyni. Malý Slávek se jí motal v náručí, rozhlížel se po cizím dvoře. Tolik nového! Velký pes sedí na řetězu a neštěká, což je divné. U babičky Valérie vždy štěkal. Kočka právě mizí za domem. Slávek se hned otočil na maminku s otázkou.
– Buď chvíli v klidu.
– Nech ho, ať se proběhne. Dám Arona na řetěz, tady se není čeho bát. Na dvorku ho budeš mít pořád na očích. Libuše si pozorně prohlížela budoucí snachu.
Jaká to asi holka? Taková drobná, bledá. Člověka by nenapadlo, že ten čiperný kluk je její syn. Libuši sevřelo srdce a něco v něm pohnulo uzlem úzkosti. Slávek, kterého Anička pustila na zem, zamířil přímo ke Galiným nohám a podíval se na ni s otázkou.
– Kam šla kočka?
– Jaká kočka? Libuše zbystřila. Já tu kočku nemám. Kde jsi ji viděl?
Slávek ukázal za roh dvora a Libuše vyjekla.
– Pojď, chytneme ji, jinak zas poleze ke kuřatům!
Slávek běžel za neznámou paní, která se mu ještě neodvážila říct babičko. Kočku chytili u kurníku právě včas.
– Ty potvoro mizerná! Vypadni odsud! Libuše po ní hodila pantoflem.
Když viděla, jak se Slávek směje, nemohla se ubránit taky úsměvu. To je ale šikovný kluk! Milý a vřelý. Ukázala mu kuřátko, ale on si ho vzít netroufl, jen ho pohladil.
– Je maličký!
Libuše ho zavolala k sobě a za chvíli už Slávek seděl na jejím klíně a ládoval koláčky. Když si všimla, jak na ně Anička nesměle kouká, Libuše se pousmála:
– Hodný chlapeček je to, Aničko! Šikovný a rád jí, jak každá babička ocení.
Aničce viditelně spadl kámen ze srdce. Libuše si uvědomila, že ten těžký uzel úzkosti je menší a menší. Anička má strach, bojí se o syna. Takže je dobrá máma a vlastně správná máma. Libuše se zvnitřnila a poprvé uznala, že dýchá o něco lehčeji.
Ondra si dělal legraci a probíral svatbu, zatímco Anička mlčela a jedla v tichosti. Když syn odešel, Libuše se k ní obrátila:
– Proč jsi dnes tak mlčenlivá? Podívej, Slávku, tady máš ještě třešně, dej si, kluku!
– Já Ondrovi říkala, že nechci velkou svatbu. Klidně bychom se vzali jen tak, po tichu.
– A on tě neposlouchá?
– Prý to není slušné. Všichni příbuzní čekají, kdy se vezme. Prý by je to ranilo.
– Má trochu pravdu. Ale proč ji nechceš ty?
Anička vzhlédla vážně na Libuši. Dlouho rozmýšlela, pak tiše odpověděla:
– Bojím se. Štěstí má rádo ticho. Jednou už jsem se vdávala s velkou slávou. A jak to dopadlo
– Ale Aničko, nemysli takhle. Vím, že jsi toho prožila hodně a přišla jsi o manžela. Ale věř mi, kdyby tě opravdu miloval, byl by rád, že se nezahodíš do smutku, ale najdeš nové štěstí. Každému je dáno, co má prožít všechnu radost i trápení. A musíme přijímat, co přijde. S pokorou nebo vděčně jak kdo dokáže. Osudu stejně neunikneš.
– Já se bála…
– Čeho?
– Že mě odsoudíte.
– A kvůli čemu?
– Vždyť Ondra mohl mít jakoukoliv. A vyjel mu zrovna já…
Slávek se zavrtěl na Libušině klíně a ona ho jemně postavila na zem.
– A kdo já jsem pro tebe? zeptal se konečně vážně.
– Teď už tvoje babička, Slávku. Říkej mi babi Libi.
– Dobře! odpověděl s vážností chlapečka, kterému právě někdo otevřel nové dveře.
Svatba nakonec byla podle Ondrových přání. Příbuzní si sice neodpustili pár poznámek, ale když zahlédli Libušiny přísné rty, rychle umlkli.
Skoro rok zůstali Ondřej s Aničkou u Libuše doma. Na ten starý uzel v břiše už dávno zapomněla. Když sledovala, jak se Anička stará o jejího syna, věděla, že je vlastně všechno v pořádku. Občas se v Libuši ještě vzedmulo mírné podráždění, ale snacha to dokázala zvládnout, aniž by odpověděla stejnou mincí. Vždy všechno uhladila, Libuši uklidnila.
– Proč pořád mlčíš, Aničko? Aspoň jednou si pobreč, vyleje se ti to z duše! Řekni to Ondrovi a bude klid. poklepávala Darina, když hnala krávu směrem k louce.
– A vy byste byla spokojená, kdyby byla doma hádka? Syn a matka na kordy, to je podle vás dobře? Anička se jen ušklíbla a šla dovnitř.
– Jsi moc hrdá, Aničko. To není na život dobré!
– Je lepší žít si po svém a neposlouchat moc cizí rady, zakončila Anička a zavřela za sebou dveře.
Darina frkla a už nesla svou novou drbnu po vsi.
Ondra se hned po svatbě pustil do stavby vlastního domu a po roce už se stěhovali. Domácnost, starosti čas se rozeběhl šíleným tempem. Když Anička zjistila, že čeká dítě, byla překvapená.
– Vy jste těhotná? divil se doktor.
– Jistě, ale… to je špatně, ne? První dítě bylo jak z učebnice…
– Budete muset na pozorování, je tu pár obtíží, ale dáme na vás pozor.
Ještě ten den přijela Libuše, aby pohlídala Slávka. Když jí otevřela Anička, trochu ucukla.
– Co se děje? Libuše nechápala.
– Měla jste tak zamračený obličej, bála jsem se, že máte na mě zlost.
Libuše vyvalila oči. To zas byla ta Darina… Ta jí správně pokazila náladu už ráno, aniž by si to uvědomila.
– Co, že má i dítě, teď ještě nemocná. Co z toho budeš mít, Libuše? Ještě je čas…
– Jaký jsi to člověk, Darino? Tys neměla v dětství pohlazení? Že máš tolik zloby v sobě? Co ti ta Anička provedla?
– Mně je ukradená! škaredě mávla Darina rukou. Dobře, už končím, jenom jsem si rýpla!
Libuše zabouchla dveře a šla dál k autobusu, aby se doma uklidnila. Anička si všimla, že je něco špatně.
– Nenech se tím rozházet, Aničko. Měla jsem jen těžký den, v autobuse se dvě pohádaly a mě to rozhodilo. Lidi prostě neumí žít v klidu.
Anička jen jemně pokývala hlavou. Dobře věděla, že tchyně neumí lhát.
– Tak se sbal, pomůžu ti?
– Už mám skoro vše. Jenom do nemocnice se mi nechce.
Libuše zatáhla obočí:
– Musíš, pokud to pomůže dítěti. O Slávka se neboj, hlídám ho jako oko v hlavě! Všechno bude v pořádku!
Ondra Aničku zavezl, a nastaly dlouhé dny čekání. Týden, druhý a lékaři už přikyvovali.
– Už jen chvíli a půjdete domů. Máte rodinu, kdo vám pomůže?
– Ano, tchyně bydlí momentálně u nás a hlídá syna.
– Opravdu máte za tchyni takovou zlatou ženu?
– Ale ano, paní doktorko! Není to žádná postava z vtipů.
– Tak to je výjimka!
Anička se těšila domů, zatímco Libuše běhala po vesnici jako bez duše.
– Pane bože! Co jí řeknu?
Slávek se totiž ráno ztratil. Byl znalý, nikdy sám za branku nevyšel. Libuše ho pustila na dvorek, zatímco vařila oběd. Ale když se po chvíli koukla z okna, Slávka nebylo. Nervózně utřela ruce do zástěry a vyšla před dům. Nikde! Branka dokořán. Ulice prázdná. Jak daleko mohl dojít?
Netušila, že Slávka k brance přilákal křik. Za plotem kluci muchlovali malého černobílého štěněte. Slávek chtěl pomoci.
– Nechte ho! Bolí to! zatlačil na branku, až povolila.
Kluci se mu jen vysmáli, zlobivě kopali do štěněte. Slávek běhal kolem nich, snažil se vysvobodit psa, až s nimi došel přes dvě ulice. Nakonec přišla rázná paní a rozhnala kluky.
– Copak to má být, děcka? Takhle trápit živého tvora! Máte málo na zadek!
Pak se obrátila k Slávkovi.
– Ty ho budeš taky mučit?
– Kdepak! Je malý, potřebuje ochránit.
– Tak dobře! Paní šla dál, Slávek sevřel štěně a rozplakal se. Nerozuměl ulicím, byl ztracený. Ale maminka mu říkala, že má zůstat na místě, když zabloudí. Tak se usadil na lavičce a čekal na záchranu.
Netušil, že Libuše ho hledá úplně jinde a netuší, kam se zatoulal.
Když Ondřej přijel domů, viděl otevřenou branku.
– Počkej tu, Aničko, zajedu s autem na dvůr.
Odvedl Aničku do ložnice, aby si odpočinula.
– Slávek je asi s mámou v obchodě, skočím je najít.
Libuši našel až na vedlejší ulici.
– Mami! volal na ni. Kde je Slávek?!
– Ztratil se! Já nevím jak! Otevřel branku a je pryč!
– Uklidni se! Kde jsi ho hledala?
– Všude tady, nemohl být daleko!
– No, to se uvidí. Ty projdi znova okolí, já poběžím dál. A Aničce neříkej nic, má být v klidu!
Slávka našel až za hodinu. Spal na lavičce, v náručí černobílé štěně. To hned radostně štěklo na Ondru.
– Ty z tebe budeš hlídač, pochválil Ondra štěně a pohladil synka. Vstávej, kluku!
– Tati… Já jsem opravdu seděl na místě, co jste mě učili.
– Výborně! Proto tě taky nacházím. Kdo je to štěně?
– Je jako Aron od babi Libuše. Můžeme si ho nechat?
– Samozřejmě! Co je to za dům bez psa?
S klukem na jedné a štěnětem na druhé ruce zamířil domů. Libuše stála bezradně na ulici. Uviděla je, usedla na lavici a objala vnuka.
– Takovou jsi mi dal ránu, kluku!
– Babičko, já nechtěl! Už nikdy to neudělám!
Libuše tiše plakala, vděčná za to, že je Slávek v pořádku. Nevěřila drbům, že není vlastní. Pro ni byl zkrátka její vnuk.
Aničku ztráta nezastihla, sama netušila, co doma proběhlo. S Ondrou a Slávkem drhli bídného, zabláceného a blešatého štěněte, smáli se, objímali.
– Stýskalo se mi!
– Mně taky!
Tak se dočkala Anička holčičky, dali jí jméno Libuška po babičce. Ta rozkvetla štěstím a jezdila za nimi při každé příležitosti. Pracovala, co mohla, nikdy snachu nevyčítala. Vše bylo, jak mělo být.
– Zase jedeš za vnučkou? stála u branky Darina.
– Za vnoučaty, Darino. Mám dvě.
– Ale jen jedno je tvoje!
– Dvě, Darino, obě moje. Vnouček i vnučka, nic ti po tom. Libuše schovala klíče do kabelky. Chceš slyšet jedno tajemství, když už pořád někoho učíš životu?
– Tak pojď, překvap mě.
– Láska, Darino, to je oboustranná věc. Kdo chce, aby ho milovali, ten se snaží sám. Já vím, že mě moje děti a vnoučata milují. A tebe?
– Mě aspoň respektují!
– To je něco. Ale podle mě je láska přece jen lepší. No nic, běžím, čekají mě!
Ohlédla se, jestli stihne autobus, protože doma už ji opravdu potřebují.