Prokletý starý dům
Jsme tady! Vystupujte! řidič zastavil stěhovací vůz u starého dřevěného plotu a vypnul motor.
Jitka jemně poťukala na Veroniku, která jí tiše spala na rameni.
Dcerko, už jsme dojeli. Probuď se.
Malá Verunka si promnula oči a zamžourala kolem, aby viděla dům.
Mami, fakt tuhle budeme bydlet?
Ano, zlato. Pojď, musíme vyložit věci a trochu se tu porozhlédnout.
Jitka seskočila z vysokého schodíku na zem a vzala svou dceru do náruče. Zpoza auta se objevil Tomáš, který přijel ve svém autě za nimi.
Všechno v pohodě?
Jo. Klíče máš kde?
Tady, podal jí svazek klíčů. Smlouvu a doklady k domu jsem nechal na stole uvnitř. V sobotu si pro Verunku přijedu, máme to tak domluvené.
Dobře.
Pomůžu ti s věcmi a pojedu, mám toho hodně.
Jitka mlčky přikývla, i když ji v duši sžíral smutek. Ale dobře věděla, že zpátky už nic vzít nejde. A tak život jde dál a pokud možno bez slz.
S Tomášem byla pět let, před měsícem zjistila, že má jinou. Nejhorší byl pocit zrady a to nejen, že má milenku, ale že s ní plánuje rodinu.
Nejdřív to všechno bolela jako rána, která nekrvácí, avšak bodá někde hluboko uvnitř. Ještě včera měla pocit, že je všechno pevné a jisté. A teď prázdnota. Úplně ztratila důvěru v lidi i v sebe. Jestli ji podrazil nejbližší člověk, co očekávat od ostatních? Žádné hádky nebo dramatické scény, Tomáš věděl, že Jitka se uzavře do sebe.
A to se také stalo. Starala se o dcerku, vařila, uklízela, pracovala, ale jaksi bez duše. Neuměla myslet na víc než jeden den dopředu.
Byt, kde s Tomášem bydleli, patřil jeho rodičům. Jitka měla jen starou tetičku Helenu v sousedním městě jedinou blízkou příbuznou. Často za ní nemohla, a tak najala sousedku, která tetě nakupovala a pečovala o ni. Byt, který Jitka zdědila po rodičích, pronajímala; peníze dělila mezi svůj účet a účet pro tetu Helenu. Teta nikdy nechtěla měnit svůj domek za byt blíž k Jitce, ačkoli jí to nabízela mnohokrát.
Tomáš o všem Jitce řekl, když už nebylo jak věci skrývat, protože dobré duše Jitce vše vyzvonily. Počkal, až dcera usne, a pozval Jitku do kuchyně.
Vím, že už všechno víš. Omlouvat se nebudu. Stalo se. Máme dítě a to je důležité. Jak to vidíš dál?
Nejspíš to zatím nevím odpověděla tiše, oběma rukama svírala hrníček a hleděla do stolu.
V srdci zuřil vítr otázek a výčitek, ale navenek nedala znát nic. Opravdu však musela myslet na Veroniku.
Nejspíš bys měla zrušit smlouvu s nájemníky
Nemusíš. Je to moje vina. Domluvil jsem se s rodiči… Jak bys viděla možnost, že by ses přestěhovala do domu po mé mámě v Třeboni? Je sice starý a bude tam práce, ale je pevný, teplý, a hlavně kousek od tety Heleny. Máma chce ten dům přepsat na tebe a Verunku.
Odsudky? řekla ironicky Jitka, ale zamyslela se.
Bylo by to nejlepší řešení. Ve městě zůstala po rozpadu manželství zraňující minulost. V novém místě malý městys: slušná škola, lékař, vše po ruce, a jediná příbuzná nablízku. A najít novou práci taky půjde.
Rozhodně přikývla:
Souhlasím.
Skvělé! Zítra se domluvte s mámou a zajděte k notáři. Zavolá ti. Já už jedu.
Ještě se na okamžik otočil ve dveřích.
Promiň. Nechtěl jsem to takhle.
Jitka jen mlčky přikývla, zavřela dveře, svezla se podél zdi, zakousla rukáv a tiše vyla neplakala, ale v duchu kvílela jako zraněná vlčice
Dlouho. Cítila, jak se s pláčem vylévá všechen vztek. Zbyl jen popel, prázdno. Musí najít něco dobrého, co vyplní tu díru, jinak zůstane v té propasti a nikdy z ní nevyleze.
Další dny nebylo na nic myšlenek, jen stěhování a povinnosti.
A teď stála před nakřivo skloněným plotem svého nového domova a pohlížela do zarostlé zahrady, přes kterou nebylo dům snad ani vidět. Jen mezi stromy vykukovala část střechy a kousek verandy.
Verunka ji zatahala za ruku:
Mami, pojď už!
Prošly cestičkou, obešly starou jabloň a spatřily dům.
Ne, spíš něco v Jitce říkalo DŮM. Ošumělý, ale pevný, s malým patrem, krásnou velkou verandou s barevnými skly. V zahradě plné barev podzimu vypadalo stavení skoro pohádkově. Jitka vytáhla foťák a udělala pár fotek. Najednou pocítila, jak moc se jí tu líbí, i když práce bude hromada. Ale právě to potřebovala.
Verunka byla udivená, otevřená pusinka, palec v ústech. Jitka jí jemně sundala ruku:
Nedávej si ty prsty do pusy, beruško! Překvapil tě domek?
Mami, je krááásný!
Vidíš to. A teď půjdeme dovnitř a zjistíme, kde budeš spát.
Jo! Rychle!
Vyšly po schodech, přes verandu a dovnitř. Prostorná předsíň, a dveře do kuchyně a pokojíků. Jitka si představovala, kde co rozmístí.
Dům byl malý, kuchyň, dvě místnosti dole a jedna nahoře, a k tomu veliký obývák s kulatým stolem a starou lampou s šálou. Bylo chladno, dlouho se tu netopilo, ale přišlo jí tam útulno.
Tomáš zavolal z obýváku:
Všechno vyložili a domluvil jsem se s řidiči. Pojď, ukážu ti kotel a bojler.
Všechno jí ukázal, rozloučil se a odjel.
Jitka šla do kuchyně, postavila konvici na čaj a začala vybalovat jídlo, aby nasytila Verunku. Přihřála pečeni a vytáhla krabici s čistícími prostředky. Kuchyň byla malá, ale měla velká okna do zahrady, stůl stál u jednoho z nich a Jitka ho začala utírat. Verunka seděla, kopala nohama a pozorovala skříňky a barevnou lampu.
Náhle někdo hlasitě zaklepal na okno. Verunka vykřikla, Jitka se lekla za oknem seděla obrovská zrzavá kocour.
Ty jsi nám tu dal! Jitka si oddechla. Veru, dívej, jaký fešák!
Kocour upřeně zíral na Jitku.
No co, popatřil sis, tak pojď dovnitř! Najdeme něco k snědku!
Kocour seskočil a zmizel.
To byla pocta, smála se Jitka. Verun, honem si umyj ruce, budeme obědvat!
Když se otočila, zastavila se v úžasu. Na prahu seděl kocour.
Jak jsi sem vešel? Dveře byly zamčené!
Kocour jen klidně mrkl. Vůbec se nebál, spokojeně přimhouřil oči.
Jitka rozbalila kus vařeného kuřete, roztrhala ho a položila na talířek.
Tak pojď, hoduješ tu jako doma.
Kocour pyšně přešel do kuchyně, usedl a pustil se do hostiny.
Jitka zkontrolovala vchod. Všude zamčeno, jen na spodních dveřích objevila v rohu malý vlez pro kočky.
Chytrák, hned věděl, kudy do domu!
Když se vrátila, Verunka už seděla na podlaze u kocoura a cosi mu brebentila. Kocour pozorně poslouchal. Jitka se poprvé po dlouhé době zasmála.
Dva skvělí společníci!
Oba se ve stejnou chvíli podívali na Jitku a připadalo jí, že i kocour pokrčil rameny stejně jako Verunka.
Někdo zaklepal na dveře, Jitka napomenula Verunku a šla otevřít.
Dobrý den! Já jsem vaše sousedka, Pavlína Hrušková. Můžeš mi říkat teta Pavla. Tu máš domácí mléko od mé kozy! Ať jste zdrávi.
Dobrý den, zamrkala Jitka, trochu překvapená, ale rychle se vzpamatovala. Já jsem Jitka. Těší mě! Mléko je ještě teplé, děkuju moc! Pojďte dál.
Teta Pavla nezaváhala a šla za Jitkou.
Jitka postavila láhev na stůl. Verunka se otočila:
Dobrý den, já jsem Verunka.
Ahoj, já jsem teta Pavla.
Moc mě těší. Nevíte, čí je ten kocour?
A jak by ne! To je můj lumpík! Jmenuje se Matěj. Když bude moc jíst, klidně ho vyžeň, doma má všeho dost. A co se týče myší, je nepostradatelný.
Máme tu vůbec myši? divila se Verunka.
Určitě. To má každý dům. Zvlášť na podzim. Takže…
Mami! Potřebujeme Matěje! Vlastního kocoura!
Jitka se usmála:
Veru, to ještě uvidíme. Teto Pavlo, nevíte o někom, kdo by si tu přivydělal a pomohl mi kolem zahrady a domu?
Znám! Zajdi za panem Novotným všichni mu říkají Míra. Bydlí tři domy od vás, zelená vrata. Šikovný, všechno udělá a nevezme majlant.
Děkuju! Nechcete s námi čaj? Máme sice jen sušenky, ale ráda pohostím.
Neodmítnu, usmála se teta Pavla.
Pily čaj a teta Pavla vyprávěla o městečku a své rodině. Pak se zvážněla:
Jitko, jak jste se sem dostaly?
Dědictví, řekla, ale vnitřně zesmutněla. O minulosti se jí nemluvilo lehce.
Víte, tenhle dům byl dvacet let zabedněný. Starší ví, že má špatnou pověst.
Teď mě ale děsíte… Proč? Stalo se tu něco?
Vůbec ne. Ale pokaždé, kdo tu bydlel, dlouho nevydržel. Lidé onemocněli, někoho opustilo štěstí, někdo ztratil blízké. Dům kdysi postavil místní obchodník pro nevěstu a ta zemřela ještě první rok po svatbě na horečku. On dům prodal, a potom už se v domě nikdo dlouho neohřál. Dům má sto let, sem tam ho někdo opravil, ale štěstí tu nikdo nenašel.
Jitka zamyšleně točila lžičkou v hrníčku.
To je… zajímavé. Ale co naplat? Je náš. Uvidíme, jak půjde čas! Jsme s Verunkou statečné duše! Tak jen tak nás něco neodradí.
Uteklo několik měsíců.
Jitka si zvykla. Verunka chodila do školky, Jitka pracovala v místním fotoateliéru a fotila slavnosti a dětské portréty. Kdysi měla focení jako koníček, ale teď ji živilo. Hned během těhotenství si dodělala kurz a z těch znalostí teď žila.
Domek a zahrada se proměnily. Pan Míra statný chlap, kterého přivedla teta Pavla pracoval rychle a pečlivě. S její pomocí vysekali džungli kolem domu, objevily se stromy plné jablek, hrušek i keříky rybízu. Opravil střechu, verandu a schody, zabralo to týdny, ale výsledek stál za to.
Dům ožil. Když Jitka ráno vyšla na verandu s čajem a přejela rukou po nových zábradlích věděla, že sem patří. Místo klidu.
Každé odpoledne šla s Verunkou z návštěvy u tety Heleny domů. Správně se rozhodla, už necítila tolik křivdy vůči Tomášovi. Často přijel, věnoval se dceři, a to Jitku smiřovalo. Život prostě běží dál.
Teta jí radila:
Tak je to správné, Jituško. Nepřechovávej v sobě bolest. Časem, i maličkost, co nosíš v srdci, může být těžká jak balvan. Zapomeň na zlé, raduj se z toho, co ti zůstalo krásné. Hlavně mysli na Verunku ať vidí, že i máma může být veselá. Děti vidí a pamatují víc, než si myslíš. A když jednou bude vzpomínat jaká bude ta její maminka v paměti?
Jitka mlčky přikývla.
Poznala sousedy mladé rodiny i starší paní. Verunka našla kamarádky, u jedné staré paní se Jitka naučila péct domácí chleba, takže Verunka už neodmítala mléko, pokud k tomu dostala křupavou patku.
A ještě jeden soused děda Karel ji přišel pozdravit s košíkem obřích jahod.
To je anglická odrůda. Až si tu zvyknete, naučím tě ji pěstovat!
Verandě vládla Verunka v houpacím křesle a u ní zrzavý Matěj. Od jisté doby Jitka opatrně míjela zápraží, protože Matěj tam kladl v řadě ulovené myši, aby dokázal, že už do domu právem patří.
Ze všech sousedů si Jitka oblíbit nedokázala jen Zinu. Byla trochu starší, ale otravně upovídaná a plná drbů. Jitka zkoušela hovor rychle ukončit, ten proud ale nešel zastavit.
Teto Pavlo, co mám dělat? ptala se Jitka. To je jako tok slova!
S ní nic nenaděláš. Přestaň ji zvát, jinak budeš mít ostudu. Je to drbna, já ji z domova vyhnala. Mám kočky a ona alergii.
Máš pravdu… Pořídím druhého kocoura.
A opravdu, Zina už nechodila tak často.
Časem si Jitka všimla zvláštní věci když přišla Zina, vždy ji postihla nějaká malá nehoda: jednou si roztrhla sukni o neexistující hřebík, podruhé sletěla ze židle. Možná pomohl nový posluchač, možná varování osudu ale její návštěvy postupně řídly.
Jednoho rána Jitka slyšela, jak Zina říká tetě Pavle:
Sama tu s dítětem… To snad nevěřím, že tu není žádný chlap! Dům má přece špatnou pověst, proč tu pořád bydlí a všichni k ní chodí? Ke mně nikdo, k ní ano. Proč?
Protože dům nedělá člověka. Ale člověk dům. Jitka je dobrá duše, proto ji mají rádi. A teď už jdi, mám práci!
Jitka se musela pousmát. Co osud nesvede…
Mamíí, kde jsi? volala Verunka z verandy.
Tady! Už jsi vzhůru?
Počkej! Koukej!
Jitka se otočila a uviděla, jak po cestičce do zahrady přichází Matěj a v zubech nese malinké zrzavé kotě. Když došel k Jitce, zahleděl se vyčítavě, a když mu podala ruce, položil tam vrnící balíček kožíšku.
Děkujem, Matěji! Myslíš, že ho potřebujeme?
Kocour zamručel a odklusal k tetě Pavle. Hotovo.
Tak Veru, asi měl pravdu Jak ho pojmenujeme?
Matýsek!
Jitka si kotě prohlédla.
Tak vítej, Matěji junior! Všichni dovnitř, je čas na snídani.
Verunka se rozesmála, rozrazila dveře na verandu a teplo z domova je objalo.
***
Ať už má dům jakoukoli minulost, domov je místem, kterému dáme naději, lásku a nový začátek právě my. Vždy záleží nejvíc na nás, jaký domov si vytvoříme a koho do něj pustíme. Odpustit staré křivdy a otevřít se novému štěstí je mnohdy to nejdůležitější, co pro sebe i své blízké můžeme udělat.