Noc, žena, kocour a lednička
Nedívej se na mě tak!
Kateřina se probodla kocoura tak přísným pohledem, jak to jen dovedla. Dokonce zvedla obočí maminka jí to vždycky zakazovala, prý to působí příliš přísně, když měla v dětství husté, na kořeni nosu srostlé obočí po tatínkovi. Jenže Katka by si přála mít spíš jemné, skoro neviditelné obočí po mamince, která si ho pečlivě trhala do tenké linky.
Obočí už si dávno zkrotila po svém a ani jí není málo let. Kocour tohle všechno dávno ví, a tak na žádný Katčin přísný pohled nereaguje. Sedí na parapetu, sleduje ji vyčítavě a trochu pohrdavě, jeho zelené oko občas zábleskne v šeru, když na kuchyni dopadne světlo z malého světla na chodbě. Dveře, pootevřené Katkou jako únikový východ, občas tiše přibouchnou průvanem, ale nikdy se úplně nezavřou a tím brání Katce v jediné věci: klidně otevřít jiná dvířka. Ledničky
Katka si poposedne, zpříma sedí u zdi už víc než hodinu, a hypnotizuje lednici.
Samozřejmě ví přesně, co je v těch krásně umytých poličkách, protože nákup potravin je její práce a to je doma častým zdrojem vtipů.
Káťo, proč jsme pořizovali kapary? Kdo to bude jíst? směje se manžel, povaluje skleničku v ruce. Proč jsi je koupila?
No, jsou dobré.
Fajn. Tak najdi způsob, jak je sníst, a nevyleť z toho.
A Katka vždycky našla. Vymýšlela zvláštní jídla, protože vařit podle receptů jí nikdy moc nešlo. Nejprve na její výtvory rodina koukala podezřívavě, ale pak po všem jen prach zůstal a hned chtěli přidat.
Všichni doma. Kromě Katky.
Ona tu svoji kuchyni neuměla jíst. Vůbec to nešlo!
Příprava jídla ji dokonale pohlcovala, byla v tu chvíli nejšťastnější na světě, ale jakmile bylo hotovo, stala se hrozná věc. Připadala si jakoby ji ovládla nějaká dávná babička, která s ní ve skutečnosti neměla co dočinění, šeptala cosi, bručela a zasyčela mezi jediným zubem, škodolibě se usmívala a zanechávala po sobě zoufale hladovou hospodyňku, která nemůže vlastní výtvor ani ochutnat.
A tak Katka zaháněla tyto stavy všelijakými dobrotami hlavně takovými, které nebylo potřeba předem připravovat. Rohlík se šunkou, plátky sýra, koláčky, bonbóny, oplatky a dětské piškoty, které občas potajmu uzmula i synkovi vždyť jsou zdravé, a tak ji ani výčitky netrápily tak moc. Sama si to ospravedlňovala jako péči o zdraví.
Ale to zdraví dost scházelo.
Nebyla tlustá, vůbec ne. Při třech dětech, muži, kocourovi a domácnosti mizelo všechno snězené v peci života. Každý potřeboval její pozornost a měla i svou práci, kterou respektovala, někdy dokonce měla ráda podle toho, zda jí nechává prostor starat se o nejbližší.
A vlastně, nikdy si nestěžovala, od dětství věděla jednoduchou pravdu, kterou jí natloukla do hlavy máma:
Samo se to spraví!
Přesně tak říkala Katčina máma, když si dcera začala stýskat, že jí něco je.
Káťo, nevymýšlej! Nemáš teplotu! Cože, měřilas Dobře, šikulka! Dej si čaj s malinou a lehni si! Samo to přejde!
Tahle kouzelná věta provázela Katčino dětství, a ona jí upřímně věřila není třeba nic extra řešit, všechno se spraví časem.
Možná právě proto, i když je lékařka a měla by vědět, že to neplatí, poprvé po porodu nevěnovala problémům pozornost. A proč taky? Není čas! Ono to přejde
Druhé dítě bylo těžší zkouška. Katka se probouzela pod těžkým kamenem, ale stejně manželovi nestěžovala. Jaká by byla matka, kdyby se nedokázala postarat?
Manžel, Tomáš, to poznal i beze slov.
Káťo, nech mě to zvládnout! vzal synka do náruče a bral od staršího syna hračku. My mužský si poradíme! Ty spi! Potřebuješ si odpočinout.
A Katka propadla tmě a spala celé hodiny a místo toho, aby se probrala svěží, byla ještě rozlámanější. Sevřel ji pocit viny.
Co je to za ženskou, když je všem na obtíž?
Kdyby se někdy zamyslela, odkud se bere to její sebeobviňování, bylo by hned jasněji. Nemohla být spokojená ženská, kterou celý život provází: “Ty jsi trochu jiná…”
Tenhle bonmot jí věnovaly máma a babička.
Káťo, narovnej se! Nehrb se jak houslový klíč! Rovná záda, děvče! Andulko, ty nic neříkáš? Dítě bude mít potíže se zdravím! bědovala Katčina babička, paní Libuše.
Mami, myslíš, že to nevím? Ale stejně se mnou nic nezmůžeš. Ona neposlouchá. Všechny děti jako děti, jen Katka je jiná! Pořád něco jí! Mně už to přijde normální schovávat jídlo. Ani zákaz nepomáhá! Nic! Dokážeš si to představit?
Pětiletá Katka, lehčí než koťátko, sedla si rovně, slzy jí kapaly do polévky, a už se neodvážila ani podívat mámě do očí.
Máma a babička měly samozřejmě pravdu, myslela si Katka. Ostatní jsou prostě jiní…
Teprve v pubertě pochopila, odkud se bere kult štíhlosti u nich doma když našla v šuplíku alba a zahlédla tam svojí mámu jako mladici. A v tu chvíli se jí rozbil svět. Proč jí máma pokaždé vyčítá každý kousek jídla, když sama byla jako holka docela podobná?
Na fotkách na ni koukala kulatější, ale veselá dívka. Tak za co ty výčitky?
Odpovědi se dočkala.
Nechápeš to? Podívej se na sebe! Kdo si tě jednou vezme? Já jsem přišla k rozumu, až když mě mamka donutila všichni jsme museli držet dietu.
Mami, a kdy děda odešel?
Co to je za otázku? To s tím nemá co dělat! Měli s babičkou komplikace. Jako my s tátou.
Jak může někdo neporozumět člověku, s kterým prožil celé roky?
Kačenko! Prosím tě! Já na tyhle otázky nemám…
Jaké měla dělat správné věci, bylo Katce jasné. Nazula otrhané tenisky a šla na školní hřiště. Neběhala, když tam byli kluci, jen sedávala na lavičce pod lipou a přemýšlela o životě. Až když se setmělo, uběhla pár koleček, peskovala se za lenost.
Těch rozjímání dalo spoustu myšlenek. Doslova došla k tomu, že když nikoho neoslní vzhledem, měla by být užitečná pak se všichni tváří jinak. Hlavní je, aby to něco dokázala jen ona.
Mami, půjdu studovat medicínu.
Proč zrovna to? S tvýma schopnostma…?
Co je na mých schopnostech špatně? Známky mám skvělé.
No, jak chceš… Doktor je dobré povolání.
No právě! snažila se nevypadnout z role.
A opravdu se stala lékařkou. Dobrou. Osobní život měla okleštěný, ale času na učení dost. Máma to přecházela těžkým povzdechem, starala se o nemocnou babičku. Katku na chvíli nechali být.
Ale ne tak úplně.
Sama si muže nenajde! Jen se učí! Musíme jí pomoci.
Babička, i v nemoci, to zařídila a domů přišla dohazovačka.
Odkud se vzala nevěděly. Ale byla rychlá, malá, šikovná a užvaněná.
Vy máte skvělou dceru! Chytrá, krásná, problém nebude!
Katka jen otevřela pusu.
Krásná? Sice zhubla a pleť měla lepší, ale… Kráska? Tomu nevěřila.
Ženicha jí rychle dohodili.
Poprvé, když ho viděla, musela se držet, aby to nedala znát. Byl nesmělý, drobný, ruce nevěděl, kam dát.
Ale byla vychovaná, tak držela dekorum vzhledem k tomu, kolik starostí s tím měli blízcí.
Setkání v cukrárně dopadlo v klidu. Na první rande přišla Katka pozdě, zdržel ji seminář. Spěchala, a když přišla ženich nikde. Už chtěla odejít, ale:
Slečno, nejste náhodou Katka? usmívá se číšník.
Jsem.
Nechal jste lístek. Nervózně čekal, rozbil skleničku a pak odešel.
Na lístku stálo: Nečekej mě!
Katka se uchechtla:
Ani jsem to neměla v plánu!
Spadl jí kámen ze srdce. Teď, když měla důvod odmítat maminčiny aranžmá, spadl jí závaží z ramen. Takhle ji někdo opustil hned zkraje. Proč by měla celý život vycházet s někým, kdo jí není blízký?
Číšník kouká, co stálo na lístku, a zamračí se. Ale pak se usměje:
Slečno, co děláte dnes večer?
Katka netušila, proč řekla:
A jmenujete se?
Tomáš.
Tomáši, litujete mě?
Ne. Proč myslíte? a zvážní.
Tak dobře, čekám vás dnes u vstupu do parku u lékařské fakulty.
Vím, kde to je! Děkuji! a září.
To první rande si Katka pamatuje do detailu. S Tomášem jim bylo tak dobře, jakoby se znali roky. Oba milují jazz, oba nemohou vystát tvaroh, touží po kocourovi a psa by nechtěli kvůli času na venčení. Oba snili o vlastním domě, kariéře, která má smysl. Skoro, jakoby sám osud rozhodl, že ti dva patří k sobě.
Katka s Tomášem spolu chodili víc než rok.
Katčina máma si rvala vlasy a domlouvala jí, ať se vzpamatuje.
On pro tebe není.
Proč, mami?
Protože
On je číšník?
No právě!
Ale vždyť víš, že Tomáš studuje, v kavárně jen přivydělává. Co je na tom?
Má nemocnou mámu a malou sestru. Proč by ses měla starat ještě o ně?
Myslíš to vážně, mami? Že pečuje o své, je známka, že bude pečovat i o mě.
Takové řeči! Respektuj se aspoň trochu.
Právě tím se zabývám. Tomáš mi požádal o ruku. Co chceš víc?
Nic! Chci, abys myslela na sebe!
Myslím…
Svatbu museli odložit.
Káťo, já nevím, co budu dělat, jestli máma…
Vychovávat Aničku!, kouká překvapeně Katka.
Myslíš, že to zvládnu?
Je jiná možnost?
Katka pomáhala Tomášovi s péčí o matku, ale čas byl neúprosný. Když bylo jasné, že už moc nezbývá, šli na radnici podepsat, oficiálně, v tichosti, jen s Aničkou jako svědkyní.
A teď jsme rodina? ptá se Anička.
Ano.
I já?
Samozřejmě.
Tak to je dobře!
A Katka si řekla, že to tohle pětileté dítě chápe lépe než dospělí.
Tchyně její čin ocenila.
Děkuji, děvčátko! Za Aničku, za Tomáše Odpusť, že ti zůstane taková tíha. Přála bych si být tu déle
Ale no tak! pohladila Katka tchyni po prstech. Uzdravíme se, nebo budeme smutnit?
I za to díky, Katko. Víš i když víš všechno, stejně mě povzbuzuješ. Tak se uzdravujeme!
Měsíc po svatbě Tomášova máma odešla. Katka zařídila, co bylo třeba, pomohla Aničce.
Maminku už nic nebolí? holčička se tiskla ke Katce.
Ne, Aničko už ne.
Ani injekce už nejsou potřeba?
Ne. Už ne…
Katka by sama mohla brečet, jak ji ty měsíce s tchyní ovlivnily.
Matka Katky, když zjistila, že se vzala bez slavnosti, byla uražená.
K čemu jsem tě vychovala? Bez oslavy?
Víš, že to jinak nešlo.
Nezajímá mě to! Má jediná dcera a neřekne mi o svatbě!
Katka se snažila mámě vysvětlit, jak to bylo, ale všechny její pokusy selhaly. Rozhovory byly oficiální, jako mezi cizinci. Po letech šla trpělivost stranou.
Mami, máš ještě jiné děti?
Co je to za otázku? Nemám!
Pak nechápu, proč se mě snažíš ztratit. Nikdy jsem se neptala, ale teď za co mě tak nemáš ráda?
A máma se rozplakala, úplně ztracená.
Mami, neplakej! Katka hledala valeriánské kapky a nadávala si za necitlivost.
Poprvé bylo znát, že máma city má, jen je nedovedla ukázat.
Nakonec se svěřila.
Mám tě ráda, Káťo vždycky! Jen mě to nikdy neučili. Máma říkala, nesmím rozmazlovat. Mluvit s dětmi dospěle, nebýt kvočna. A tak jsem to dělala Ale tím jsem přišla o víc, než získala. Ty sis mě nevšímala nebo to tak aspoň vypadalo A teď mě děsí, že jsi někde daleko a nezaslechnesh mě, když budu volat…
Katka mámu objala, utěšila ji, ale co slyšela, jí nedalo spát. Nejvíc se bála, že stejnou chybu udělá u vlastních dětí. I když k ní Anička a kluci tíhli a říkali jí, co je trápí, vždycky se nahlodávala pochybnost, jestli jim dává dost.
Tomáš, protože viděl, jak je uvnitř nervózní, se to pokoušel probrat, ale Katka měla za to, že si s tím musí poradit sama.
Proto někdy vysedává v noci před ledničkou, společnost jí dělá kocour a velká bílá kamarádka lednice, v jejíž útrobách je všechno, co jí dřív tolik odpírali.
Analyzuje život, vztah k mámě i babičce a dochází ke smutným závěrům.
Kdyby nebyla tak dlouho zticha, kdyby dřív mámě řekla, co ji bolí, mohla být jiná možná lepší jen v cizích očích, ale sebevědomější a šťastnější. To poznání ji těší i děsí.
Dveře kuchyně se odchýlí, vstoupí Tomáš, nevšímá si Katky ani kocoura, otevře ledničku, vytáhne sýr, rajčata, bylinky. Posadí se vedle ní, mlčky ji obejme a nabídne obložený chléb.
Kusni!
Tomáši, za chvíli neobleču žádnou sukni, pokud budu jíst v noci.
Kusni, říkám! napřed sám ukousne a mrkne na kocoura. Dáš si?
Kocour nemešká. Skočí z parapetu, přijme kousek sýra, usadí se Katce na klíně.
Stejně tě mám rád, Tomáš sleduje, jak Katka jí, a usmívá se. I kdybys vážila tunu. To víš! Katko, můžu se něco zeptat? Co tě trápí?
Katka dojí sendvič, čelem se opře o jeho krček a hladí kocoura.
Je to v pořádku konečně vydechne a uvěří si. Ale tunu ne, Tome. Stačí šestatřicet. Na můj věk to není zlé.
Je to naprosto skvělé! Pro mě krása.
Říkej mi to častěji, ano?
Pokud přestaneš v noci chodit kvůli ledničce…
Tomáši!
Co jsem řekl? A vůbec, pojď spát, ženo!
Kateřina ráda podá manželovi ruku, nechá se zvednout a obejme ho, vděčná, že jí rozumí i beze slov. A v duchu si slíbí, že mu poví, co ji celou tu dobu trápilo.
Katko?
No?
Nečekáme náhodou další?
Jak jsi na to přišel? překvapeně na něj pohlédne.
Jsem slepý? A ty noční toulky znám. Jak dlouho?
Tři týdny.
Hurá! Tomáš se zaraduje, Katka mu přikryje ústa dlaní.
Pšš! Vzbudíš děti!
Kocour je provede ke dveřím ložnice a zase se vrátí na kuchyňský parapet, kde se schoulí do klubíčka a poslouchá ticho.
Uteče pár měsíců a ticho se stane běžným hostem noční kuchyně. Katka bude mít jiné starosti, a kocour ji bude následovat do dětského pokoje, aby usínal u postýlky vonící mlékem a miminkem to bude lepší než samota na parapetuKdyž se jednoho večera ozve z ložnice tenký dětský pláč, usedne kocour na práh a elegickým pohledem pozoruje, jak Katka opatrně stoupá k postýlce. S jistotou, kterou neměla ani u prvního dítěte, vezme miminko do náruče. Hlaďoulinké tělíčko se jí důvěřivě tulí k hrudníku, a najednou v ní povolí letitý uzel obav, který s sebou nosila už od dětství. Prochází přítmí bytem, lehce kolébá a šeptá do maličkých oušek vlastní ukolébavku: žádné výčitky, žádné dokonalé matky, jen měkká slova a spousta lásky.
Tomáš ji sleduje ve dveřích, rozespalý, ale usmívající sejeho ruce už teď automaticky sahají po dece, aby pohladil Káťu přes záda. Ucítí jeho dlaň a v tu chvíli si připadá poprvé v životě opravdu v bezpečí. Všichni, každý svým způsobem, spolu tvoří domov, kde strach nemá dveře do kuchyně otevřené.
Ráno pak Katka rozrazí ledničku už ne tiše, ale s úsměvem, a kde před rokem seděla se svými myšlenkami osamělá žena, teď s ní laškuje kocour, čile se motá manžel a víří kolem tři dětivčetně té nejmenší, jejíž smích zní čistě jako rolničky.
A když se za hluboké noci kuchyně znovu ponoří do šera, už Katka ví, že ticho není prázdnota, ale prostor pro klid. Kocour, spokojený, už nesoudí, jen chrní. Lednice klidně vrní, a ona už nečeká, až se samo spravíprotože všechno, co potřebuje, je tady a teď, mezi zdmi domova, v teplé náruči všední noci.