Jed v závisti
15. října, Praha
Dnes byl jeden z těch dnů, kdy mám pocit, že se pod nohama rozestupuje zem. Seděli jsme s Vojtou v malé kavárně na Vinohradech, kde staré parkety vržou pod nohama, servírka zná naše jména a teplé světlo prospívá nejen kávě, ale i duši. A přesto se mi ruce třásly, když jsem znovu a znovu v hlavě převalovala ty anonymní zprávy.
Vojto, mám strach… sevřela jsem ubrousek tak, že se málem roztrhl. V očích mi blikl strach před cizím, co zasahuje do mých dní. Zase ty zprávy
Vylovila jsem telefon z kabelky, odemkla ho třesoucíma se prsty a podala mu ho přes stůl. Vojta si jej prohlédl, jazyk mu ztěžkl a mezi obočím se mu objevila hluboká vráska.
Psal někdo (mně cizí čísla): Děkuji za krásný večer, Už se mi stýská, Kdy tě zase uvidím?, Těším se, až se znovu potkáme, Čekám tě po práci na našem místě… a tyto náhody přicházely vždy, když jsme byli spolu. Tentokrát přišla poslední zpráva přesně v momentě, kdy jsme objednali pití.
Kdy přesně to přišlo? jeho hlas zněl tvrději, než obvykle. Něco v tom jeho klidném tónu mi ale pomáhalo jako kdyby tušil, co má dělat.
Pět minut zpět vždy, když jsme spolu. Jako by nás někdo sledoval na dálku každý náš krok.
Ukaž mi celou konverzaci, i s daty. Přešel do módu právníka, hlas pevný, pohyb přesný.
Držela jsem mobil, projížděla zprávy. Chytal každé slovo, čas i tón. Nemohu na tebe přestat myslet, Pamatuješ si náš poslední rozhovor? Čekám na další… Víš, kde mě najdeš, když se rozmyslíš. S každou další zprávou jsem se cítila víc a víc jako loutka v rukou někoho neznámého.
Když konečně Vojta promluvil, cítila jsem, že se najednou něco láme: Je to záměrné, jako by šlo o to, abych si myslel, že máš někoho jiného. A plánuje to opravdu přesně.
Zhroutila jsem se na židli, měla jsem pocit, že na mně leží těžký, neviditelný balvan. Jmenuju se Libuše, je mi pětadvacet, dělám grafičku ve studiu na Žižkově a po tom, co jsem se konečně odvážila si připustit, že chci opravdové vztahy, ne pro peníze, ne pro lepší hodnocení, ale kvůli vřelosti každodenní blízkosti, našla jsem Vojtu, pětatřicetiletého právníka, který mi dokázal dát pocit bezpečí. Před půl rokem jsme si poprvé dali kávu v parku Letná, a od té doby hledám odvahu, že možná tentokrát by to mohlo být opravdové.
Nevím, komu by za to stálo dělat tohle. Nemám žádné tajné ctitele, nikdy jsem nikomu neposkytla důvod. Je to, jako by někdo vytvářel dojem, že tady byla mezi mnou a někým jiným dávná historie zlomil se mi hlas.
Vojta si jen povzdechl: Neboj, zjistím to. Mám kontakty. Prověříme čísla. Jen mi přijde, že je to až moc dobře naplánované.
Několik dnů byl ponořený v práci a pátrání. Já jsem se snažila zabavit prací, schůzkami s kamarádkami, vším, čeho jsem se mohla chytit, abych necítila stále stejný ledový strach, když jsem vytahovala telefon. Každá SMS, která dorazila, mi na chvíli zastavila srdce, a když byla obyčejná nebo od kurýra, měla jsem potřebu si hluboce vydechnout ovšem jen do další chvíle.
Pátý den večer volal. Jeho hlas byl vážnější, než jsem byla zvyklá.
Libuško, máme jasno. Ty zprávy chodily z anonymně zakoupených SIM karet. Ale našli jsme, kdo je koupil. Je to Radka.
Radka. Moje kamarádka od fakulty, je jí osmadvacet, má dvě malé děti, je rozvedená. Byly jsme spolu na kolejích, podělovaly se o posledních sto korun, četly si básně v noci na chodbách a sdílely nejhorší období života já po nevydařeném vztahu, ona po rozvodu. V poslední době mezi námi rostlo napětí skoro neviditelné, ale přesto už odtažitější.
Radka? vydechla jsem, tělem mi projela vlna nevolnosti.
Myslím, že víš proč. Závist. Máš relativně svobodný život, práci, fungující vztah. Ona se cítí odstrčená, nechtěná, třetí kolo u vozu. Možná doufala, že se začneš Vojtovi omlouvat a on zbystří, podezírat tě.
Teď jsem to v hlavě viděla jasně. Byl to přesně ten večer u Katky doma. Tanečky mezi dorty, děti pobíhající kolem balónků, a mezi tím vším tři dospělí já, Vojta a Radka. Měla na sobě obyčejný hořčicový svetr, bylo vidět, že místo do kadeřnictví platila logopedii na malou Baru, usmívala se nuceně. Stála opodál, trochu stranou, ruce přehozené, pohupovala se na špičkách, když jsme se s Vojtou smáli nebo šli tančit.
Vy jste přímo jako z časopisu, řekla napůl žertem, napůl vážně a odvrátila pohled, jak jsem jí děkovala za kompliment na šaty.
Všechno si můžeš dovolit, zašeptala, skoro až trpitelsky, když jsem obdivovala její trpělivost s dětmi. Ale dvě děti znamenají zapomenout na nové boty, natož na spontánní výlety
A ona dál sklouzávala do své ulity při každém mém vyprávění o výletu za Prahu, kdy jsme s Vojtou sbírali houby ve smrčině, opékali špekáčky a hleděli po nocích do hvězd.
Za pár dní jsme se potkaly v Café Louvre, Vojta nemohl přijít. Venku pršelo a já vyprávěla o stejné výpravě, zážitky mi skákaly z úst a ona mechanicky míchala kávu, až lžička řinčela.
Ráj, co? pronesla s kyselým úsměvem. Já plánuji den do detailu, abych vůbec zvládla všechny povinnosti. Tobě přijde všechno samo.
Přísedící Katka to téma radši otočila zmínila nový podnik na Andělu, navrhla schůzku všech s dětmi. Radka téma zamluvila, pohled ji na chvíli zvlhly oči.
Tehdy jsem nevěděla, co odpovědět. Dnes už ale vím byla to vteřina, kdy se uvnitř ní něco zlomilo.
Dnes, když jsme šli s Vojtou za Radkou, stáli jsme před starým bytem na Žižkově, kde dveře byly ofoukané větrem a v zámku sem tam zaskřípala rez. Otevřela v domácí mikině, pobledlá, oči rozšířené.
Vy dva? Co se děje? zadrhla se a z očí jí zřetelně čišel strach.
Radko, už víme, že jsi posílala ty zprávy. Máme i důkazy.
Odstoupila, jako by si potřebovala opřít záda o studenou omítku kuchyně. Změnila se před očima, tvrdost střídala bolest.
Ano, byla jsem to já! Co jste čekali? Občas mám pocit, že máš v životě jen štěstí, zatímco já musím všechno vydřít. Jsi krásná, máš práci, čas… já jsem jen přívěsek vlastních dětí.
Rozhodila rukama napůl zoufale, napůl sebeospravedlňujíc. Slzy jí stékaly po lících, hlas se jí třásl, chvílemi v něm zazníval vztek, chvílemi únava.
Nemůžeš tušit, jak bolí dívat se, jak tobě se daří a já nestíhám nic. Ty ani nevíš, co je to usínat s pocitem, že jsi jen druhá volba.
Stála jsem tam, dívala se na dívku, s kterou jsem jedla smažák v Menze, plakala při jejím rozvodu, dělila se o poslední koruny na tramvaj, a najednou jsem neměla slov.
Chtěla jsi mi zničit vztah? vyslovila jsem a cítila, jak mne to bolí.
Rozesmála se krátkým, zlomeným smíchem. Chtěla jsem, aby ses taky cítila nejistá! Vždycky jsi byla hvězda… i na mém narozeninovém večírku každý obdivoval tebe a tvou novou práci Já v koutě se svíčkami… A nikdy sis mě pořádně nevšimla
V tu chvíli mi došlo, co jsem dřív neviděla: když jsem byla šťastná, ona stála stranou. Brala můj nejobyčejnější úspěch jako svůj vlastní neúspěch.
Radko, já nechtěla, abys byla vedle mě neviditelná vždyť jsi moje kamarádka…
To je ti snadné říkat. Ale zkus si někdy počítat, zda vyjde rozpočet na zimu. Zkus si půjčovat peníze na školku. Všichni kolem tleskají tobě, nikdy mě
Vojta udělal krok ke mně, stáhl mě za rameno zpět, tak trochu mě kryl vlastním tělem před Radčinou bolestí.
Takhle se ale věci neřeší. Jsi dospělá. Mohla jsi o tom mluvit místo toho jsi ničila, co ti kdysi bylo blízké.
Radka svěsila hlavu a slzy jí začaly kanout na mikinu.
Promiňte… neměla jsem to v sobě dusit. Je to ve mně roky. Po rozvodu, po noci strávených sama, já už nevěděla, co dál. Prostě se to ve mně nahromadilo. Nedokázala jsem to zvládnout jinak.
Mlčela jsem, a v hrudi to pálilo ale zároveň mi bylo té holky, kterou ještě pamatuju s hlavou na lavici knihovny, hrozně líto. Stála tam zlomená, utahaná.
Začala jsem vybavovat i jiný moment, ještě nedávný. Seděly jsme spolu u okna, venku pošmourno, Radka si míchala kapučíno a jen tiše povídala: Víš, že ti to jde v životě fakt lehce? Práce, vztahy, volnočas já mám někdy dojem, že jsem uvázla, že každý den je stejný. A ty jsi v pohodě…
Tehdy jsem jí nabídla pomoc s CV, abych jí usnadnila hledání práce. Rozhodila rukama Jsem s dětmi, kdo by mě chtěl Ty si můžeš vybírat, nemáš žádné kotvy. A mě to ničí.
Tenkrát jsem to smetla, myslela jsem, že je jen unavená, že to přejde… Jak jsem byla slepá.
Radko, kdybys to řekla… Mohla jsem víc vnímat, víc chápat, pomoct. Ale když teď vím, co jsi udělala, neumím na to jenom zapomenout.
Hleděla na mokrý vzor stolu vedle hrnku. Nežádej odpuštění hned, vím, že to, co jsem udělala, bylo hloupé a zraňující. Jen… jsem doufala, že když nebudeš tak šťastná, budu já šťastnější. Byla jsem bláhová.
Vojta se mě dotkl na rameni. Jeho neutrální tón proťal tu zatuchlou místnost: Libuško, je to na tobě. Co teď?
Dívala jsem se na Radku, teď už jen ztracenou, uplakanou, která ve svých slabých chvílích dokázala rozbít něco krásného. Ač mě to strašně zasáhlo, soucit přehlušil poslední výčitky.
Můžu pochopit, že jsi jednala ze zoufalství, ne ze zla. Ale nemůžeme být dál blízké, dokud nebudeš schopná se radovat s ostatními, místo abys mě viděla jako protivnici Potřebuji kamarádku, ne stín, co čerpá radost z mého nezdaru.
Radka jen kývla. Slzy jí znovu tekly po lících: Aspoň že jsi mě vyslechla Odpusť, že jsem nezvládla přijít si pro pomoc jinak.
S Vojtou jsme potichu odešli. Venku pršelo, lampy svítily a vytvářely žluté kruhy na mokrém chodníku, co voněl po spadaném listí a smogu.
Přitiskla jsem se k Vojtovi a zašeptala: Cítím se vyčerpaná. Je to zvláštní všechno je jasné, ale mám dojem, že ve mně něco umřelo.
To je normální, objal mě, ztráta důvěry bolí nejvíc. Ale nejsi v tom sama. Máš mě.
Usmála jsem se, do očí mi ještě lezly slzy, ale už to byly slzy úlevy možná i vděku. Za to, že mě Vojta doprovází i těmi temnými kouty.
Šli jsme stranou deště, podél starých domů Prahy, v tichu a klidu. Vím, že mě čeká spousta práce na sobě, na vztazích. Ale teď je tu někdo, kdo mě podrží, a já vím, že spolu všechno zvládneme. Protože právě to je nejvíc.