Zrada pod maskou přátelství
Letos se zima v Praze opravdu předvedla. Sněhu napadlo tolik, že ulice i dvory vypadaly jako z pohádky na střechách, chodnících i na pražských náměstích ležely měkké, bílé závěje a vzduchem poletovaly hebké vločky, které svěžestí naplňovaly celý svět. Ledový vzduch byl ostrý, ale v bytě, kde jsem s Lenkou žil, panovalo docela jiné klima.
Za velkým oknem se točilo bílé divadlo, uvnitř ale bylo útulno v koutě svítila stolní lampička, která vrhala měkké světlo a odháněla zimní chlad ze stínů. Seděli jsme s Lenkou na pohovce, zabalení v huňaté dece, a na televizi běžela nějaká česko-slovenská rodinná komedie, u které šlo spíš o to si odpočinout než nad něčím hluboce přemýšlet. Lenka sledovala obrazovku a sem tam se pousmála, aniž by sdílela myšlenky, které jí v hlavě běžely. Já chvíli koukal na film, chvíli jsem mžoural z okna do padajícího sněhu; to tiché šustění na okenní římse, to mělo větší kouzlo než všechen vtip na obrazovce.
Ten poklid narušil melodický tón zvonil mi mobil. Napřed jsem to chtěl ignorovat, nechtělo se mi opouštět tu naši domácí bublinu, ale zvonek zazněl podruhé. S povzdechem jsem vytáhl telefon z kapsy, podíval se na displej a znovu odevzdaně vydechl:
Zase David, obrátil jsem se k Lence. Třetí hovor dneska večer.
Lenka ke mně otočila hlavu, ale dál hypnotizovala televizi.
Zase tě zve na chalupu? poznamenala klidně. Nedávno ji koupil, určitě chce něco slavit. Ale víš, co je vtipné? Že to ne prostě zásadně neslyší.
Přijmul jsem hovor.
Čau, Davide, snažil jsem se znít vesele.
Petře, kdy už dorazíte? Říkal jsem ti, slavíme tu chalupu! Všechno připravené: sauna je rozmražená, stůl plný, parta už na místě. Tak nebuď doma, vem Lenku a přijeďte, fakt bude sranda!
Na chvíli jsem zmlkl, přemýšlel, jak se vykličkovat. Koukám na Lenku, která hlavou skoro nepatrně zavrtěla. Neřekla nic, ale já rozuměl: žádné hlučné oslavy, žádné kolotoče a povinné veselí. Stačil nám ten klid, žádná honička, žádné vysvětlování.
Trochu jsem se v zoufalství zatvářil, než jsem odvětil. V hlavě mi bleskla šikovná lež, do které jsem se hned pustil.
Hele, Lenka dneska odjela k mámě na víkend, řekl jsem tiše. Sám tam jet nechci, to pochopíš Spíš jindy, jo? Určitě to oslavíme. Dejte vědět, kdy budete mít další sraz.
David na druhé straně zůstal chvíli zaražený, ale pak už skoro se zadostiučiněním řekl:
Fakt? Tak kdy se Lenka vrátí?
Zítra večer. Bylo to narychlo Přitom jsme toho měli tolik v plánu kino, procházka po Stromovce, kluziště. No, nevadí, necháme to na jindy, co říkáš?
David chvilku mlčel, ale pak jeho hlas zněl až příliš spokojeně:
Tak dej vědět, až dorazí. Fakt se na vás těším!
Jasně, rychle jsem souhlasil. Uvidíme se brzy, bude-li se chtít.
Položil jsem telefon na stolek, vydechl a na rtech mi zahrála úleva.
To jsem teda zase zachránil, pronesl jsem směrem k Lence. Nechápu tu jeho urputnost! Jsem jasně řekl, že tam na ten jeho venkov nechci. Co bych tam vlastně dělal? Zas se koukat na vlhké, opilé party David totiž umí slavit jen po svém. Ale víš co? Mnohem radši jsem tady s tebou.
Přitiskl jsem ji k sobě a okamžitě jsem cítil, jak všechno napětí mizí. Byt se vrátil do své pohodové zóny. Za oknem padal sníh, na obrazovce běžel černobílý český film z padesátých let, na hodinách tiše ťukaly vteřiny a my, ukrytí pod dekou, byli v bezpečí našeho světa.
I já jsem takhle nejradši, špitla Lenka a zvedla ke mně pohled. Pojďme jen dokoukat film a pak spát. Fakt mi nic jiného nechybí.
Usmál jsem se, objal ji pevně a už si představoval, jak večer zhasneme, schoulíme se pod peřinou a za okny nám bude usínat tichá vánice. Ale náš poklid znovu přerušil telefon a světe div se, opět Davidovo jméno.
Zamračil jsem se. Nechápavě natáhl ruku po telefonu.
Davide říkal jsem
Petře, Davidův hlas byl tentokrát zvláštně vážný. Jsem teď v Lucerně, s klukama jsme si dali rozjezdový pivo před tou saunou. A víš, potkal jsem tu Lenku. S nějakým chlapem. Popíjejí a ona ho objímá. Nechtěl jsem se míchat, ale měl bys to vědět. Tobě řekla, že je u mámy! Takže ti lhala!
Zamrznul jsem. Zadíval se na Lenku, pak zpět na displej. Byla to nějaká blbost? To přece není možné!
Cože? ptal jsem se nedůvěřivě. Nepleteš si ji s někým? Přísahám, že vím, kde má žena je!
Jsem si jistý jako nikdy, ozval se David. Je už docela připitá, směje se, nestydí se ani, že mě vidí. Prostě naplno paří! Chceš jí to předat?
Zavřel jsem na vteřinu oči. Tolik otázek najednou, v hlavě mi vířil chaos.
Dej mi ji, vydechl jsem, zvědavý, co ten druhý konec sluchátka přinese.
Ve sluchátku duněly basy, výbuchy smíchu, šum hlasů. Pak ženský hlas až mrazivě podobný Lence hýřivě pronesl:
Haló? Kdo volá?
Polkl jsem. Vedle mě Lenka s vytřeštěnýma očima nic nechápala.
Lenko? Tady Petr. Co se tam děje?
V odpovědi se ozval neupřímný smích, hlas ještě rozvolněnější, skoro drzý:
Jé, Péťo, už toho nech! Chci se bavit, chápeš? Jsem z tvojí nudné domácnosti unavená. Budu žít, dokud mě to bude bavit!
Vyskočila z pohovky a zbledla. Přitiskla si dlaň na hruď, ztěžka šeptla:
Co to je za blbost? Kdo se vydává za mě? Proč zná moje jméno?
Kde jsi?
A to ti má být co? zachraptěl spokojeně hlas v telefonu. Jsem tvoje žena ale nemusím ti nic dokazovat! Dělám si, co chci!
Pak se znovu ozval smích a do toho vstoupil David:
Slyšíš? Já ti to říkal
Vztek, smutek i dětinská bolest ve mně zápasily.
Dost, přerušil jsem ho rázně, i když v hlase zněl třes. Zítra to prověřím. Už nevolej.
Rychle jsem zavěsil, odložil telefon a vyjeveně hleděl do stropu. Kdyby tu Lenka teď nevedle mě neseděla Skoro bych tomu fakt věřil!
Lenka padla na gauč a koukla na mě. Ta napodobenina měla stejný hlas! Jenže nejhorší bylo to, jak přesně ta cizí znala aranžmá naší domácnosti.
Tohle je úlet, hlesla. Kdo to byl? Jaký cirkus?
Škrábal jsem se ve vlasech a snažil se srovnat si myšlenky.
Netuším, řekl jsem. Ale hlas byl úplně stejný. I ty nuance. To není náhoda.
A David to tvrdil s takovou jistotou, špitla. Nebyla bych doma, vážně bys tomu uvěřil?
Hleděl jsem na ni měkčím pohledem, objal ji a přitiskl k sobě.
Něco bych tušil. Ty takhle nikdy nejednáš a nikdy bys mi to neudělala. Je to nějaký ubohý žert, nebo past. Zítra zajdu do Lucerny a poprosím o záznam z kamer. Pak uvidíme ta dívka musí být někdo úplně jiný.
Lenka se ke mně přitulila, dýchala zhluboka. Uklidňovala se.
Ano, souhlasila, rozhodně jsem tam nebyla. Ale proč to celé?
Pokčil jsem rameny, ale v očích už jsem měl odhodlání. Pevně jsem ji stiskl za ruku a tím dal najevo, že v tom nejsme sami.
*****
Druhý den kolem poledne jsem byl v kuchyni. Lenka popíjela čaj, něco řešila na notebooku. Pak ji vyrušil telefon znovu David. Chvilku s odpovědí váhala, ale zvědavost zvítězila.
Ahoj, začal David opatrně, tiše. Mluvila jsi s Petrem?
Lenka stiskla mobil, rozhodla se hrát hru až do konce: chtěla vědět, jak daleko David zajde.
Ano. Pohádali jsme se. Říkal, že mu lžu. Obvinil mě.
Krátké ticho, pak Davidův hlas s téměř slastnou samolibostí.
To je mi líto Víš, stejně si myslím, že si tě Petr neváží. Nikdy neocenil, kým jsi!
Lenka se uvnitř naštvala, ale navenek narovnaně pokračovala.
Co tím myslíš?
David šeptal s patetickou důvěrností:
Myslím to vážně. Lenko, miluju tě. Už dlouho. Rád bych tě chránil. Pokud se rozhodneš opustit Petra, budu čekat.
Lenka na sekundu zavřela oči. V hlavě jí bloudila otázka: Jak dlouho o tom přemýšlel? Proč se přiznává teď? Nebyl právě on autorem toho včerejšího divadla?
Nadechla se a klidně, ostře odvětila:
Davide, nečekala jsem to. Ale není to na místě. Mám Petra ráda. Poznám, co se děje a vyřešíme to sami. Nemíchej se do toho.
Promiň, jestli jsem to přehnal, řekl, tentokrát už bez dřívější jistoty. Jen jsem chtěl, abys věděla, že se na mě můžeš spolehnout. Petr tě podrazil, a hledá důvod, jak tě vyhodit. Myslím, že si zasloužíš někoho lepšího!
Lenka sevřela telefon, v hlase led. Na hysterii neměla náladu.
Tak poslouchej, Davide: včera jsem byla doma. S Petrem jsme se nehádali. A hlavně vím, že jsi to celé zinscenoval. Už taky vím, proč!
Chvíli bylo v telefonu ticho.
Co?
Prostě jsi sehnal dívku s podobným hlasem, navrch ji navedl, co má říct. Všechno jen proto, abys mě rozeštval s Petrem. Je to pravda, viď?
Po vytoužené pauze to David vzdal. Jeho hlas přeskakoval:
Jo! Podstrčil jsem to protože tě miluju! Protože vím, že Petr si tě nezaslouží! Jsem lepší, mohl bych tě nosit na rukou!
Lenka zavřela oči uvnitř vřelo, ale zachovala klid.
Lepší? Vážně? Tys zradil přátelství i důvěru. Pro co? Pro své představy!
Její hlas byl odtažitý, zcela pevný.
Omlouvám se zašeptal David zlomeně.
Ale Lenka už byla rozhodnutá.
Odpustit ti nemůžu. Ani přátelit se s tebou nechci. Už mi nevolej! A k Petrovi se už nikdy nehlásím. A víš co? Pustím mu tenhle náš rozhovor!
S tíhou odložila telefon na stůl, zhluboka dýchala a podívala se ven do zasněženého dne. Nic z toho, co se stalo, se venku vůbec neodrazilo.
Do kuchyně vstoupil Petr. Jen co zahlédl její výraz, věděl, že přišla pravda.
Tak co?
Lenka si povzdechla:
Všechno je jasné. Vše zinscenoval. Prý mě miluje a chtěl nás rozdělit. Slíbil mi zázraky. Je to ubožák
Sedl jsem si k ní, chytil ji za ruku.
Takže nikdy nebyl skutečný přítel, řekl jsem tiše. Nedělej si hlavu, stál ti za to? Vlastně popravdě něco mi nesedělo už dlouho, ale nikdy nebyl důkaz. Teď už je.
Máš pravdu, ona se usmála, aspoň víme, komu můžeme důvěřovat.
V její řeči už nebyla hořkost, spíš úleva. Zavřela oči a vdechla domácí atmosféru teplo, čaj a vůni dřeva.
Víš, pohotově se zasmála, vlastně je to svým způsobem výhoda. Konečně máme železnou výmluvu na všechny ty přetvářky. Už se nemusíme nikam nutit.
Přesně, zasmál jsem se, budeme filmovat, pít čaj a nikam nespěchat.
A klidně nevytáhneme paty, šeptla, schovávajíc se pod deku.
Ideální svět, řekl jsem, objímajíc ji pevněji.
A zatímco za okny padaly sněhové vločky a v pokoji svítilo měkké světlo, byl svět zase v pořádku. Mezi těmi zdmi, kde bylo jasno, co je důležité důvěra, teplo a pocit bezpečí , už nebylo pro lži a hry místo. Jen my dva, společně, v přístavu klidu.
*****************************
David seděl sám v kuchyni panelového bytu v Karlíně a zíral na studený hrnek čaje. Poslední doušek už si ani nepamatoval myšlenky pořád znova a znova narážely na ta poslední slova v telefonu: Už nikdy mi nevolej.
Místo lítosti však v sobě cítil narůstající zlost, kterak zatlačuje na plíce, dusí a nutí zatínat pěsti do zbláznění.
Proč to nevyšlo?! zaklel nahlas, máchnul rukou a smetl drobky, co zbyly po sušenkách.
V hlavě si znovu vybavoval včerejší večer. Byl v Lucerně, tam už na něj čekala Martina, kterou sbalil nedávno v kavárně na Vinohradech. Měla podobný hlas, podobně tvarovaný obličej. Když jí vysvětlil svůj plán, jenom se usmála: Jasně, to zní zábavně.
Vzpomněl si, jak ve tmě stál za stolkem a ona přesně podle jeho scénáře volala Petrovi, hrála opilou, provokovala. V té chvíli byl v euforii myslel, že za chvíli bude všechno jinak. Že Lenka pozná, kdo ji vážně miluje.
A teď? Má jen chlad v srdci a pocit, že všechno ztratil.
To není moje chyba, přesvědčoval sám sebe v duchu, bloudil kuchyní a drcnul do židle. Oni jsou slepí! Petr ji neocení. Já bych jí dal všechno
Opřel se o stůl, prsty zatínal do dřeva. Před očima se míhaly scény minulých let: sledoval Lenku s Petrem, záviděl jim jejich jednoduché štěstí, smích, porozumění. Věřil, že dokáže dát Lence ještě víc skutečného, hlubšího. A použil prostředek, který sám považoval za jedinou cestu.
Přešel k oknu venku pomalu tančily sněhové vločky na parapet i větve stromů. Pohled na ten mír venku ho ještě víc dráždil.
Jak to, že mají vše a já nic?! Proč zrovna Petr? Já jsem lepší ve všem!
Věděl, že ztratil nejen Lenku, ale i kamaráda Petra, který vždy pomohl, naslouchal, důvěřoval. Přátelství zničil a už se nevrátí. Místo lítosti však cítil jen spalující vztek a ukřivděnost.
Telefon tiše ležel na stole už nepatřil do jeho hry. David věděl, že už Lence nebude volat, nebude se omlouvat ani žádat odpustky. To by byla další prohra. Ale v hlavě mu hlodala hořká myšlenka:
Tak ať žijí v tom svým domečku z rodinné pohádky. Myslí si, že vyhráli. Ale já vím, že Petr ji nikdy nebude obdivovat jako já. Jednoho dne možná až bude pozdě
Vrhl pohled zpět na stůl, kde ležel pomačkaný papír s poznámkami pro Martinu co má komu říct, jak to zahrát. Zlostně list popadl, roztrhal na kousky a zahodil do koše. Byla to výčitka, která pálila.
Za oknem utichaly zvuky Prahy, svět se ztrácel pod sněhem. David zavřel oči a představil si, jak teď Lenka s Petrem sedí vedle sebe, dívají se na pohádky, popíjejí čaj a žijí si v bezpečném světě.
Namísto přání jim štěstí se v něm jen ozývalo:
To mělo být všechno moje. Tahle pohádka měla být o mně
***
Dnešní den mi toho dal hodně. Věci dokážou být jiné, než na první pohled vypadají. Přátelství může být přetvářka, a důvěra křehká víc než sklo. Ale když je mezi dvěma lidmi skutečná upřímnost, nic zvenku ji nerozbije. Teprve dnes si na sto procent uvědomuju, že největší hodnota je partnerství, ve kterém je klid, úcta a důvěra. To, co máme s Lenkou, je mi cennější než všechna tuzemská bohatství. A jediné, co opravdu potřebuju, je věřit jí a ona mně.