Svůj domov
Mami, ty co děláš?! skoro jsem se rozbrečela, když jsem sledovala, jak mamka vyhazuje mé věci ze skříně. Červené šaty s puntíky, moje nejoblíbenější, ležely ledabyle hozené na zemi, kde si je hned všiml můj mladší bráška. Pavlík popadl pásek a strčil ho do pusy. Ne, Pavlíku! Dej to!
Tuhle lacinou hadru ti je líto! rozčílila se mamka, mrštila moje džíny na hromadu věcí a rázně zabouchla dvířka skříně. Okamžitě vypadni!
A kam bych měla jít, mami? A teď navečer, kam jako? Tos ztratila rozum?
Já si budu dělat co chci! Je to můj byt! Ty sem nepatříš!
A co já? Tohle už není i můj domov?
Ne, Jituško! Tady nemáš vůbec nic! popadla bráchu na ruce a utřela mu nos lemem mých šatů. Ani špetičku! A už mi nervej nervy! Jen co jsem si začínala trochu zařizovat život, a ty mi tu všechno ničíš. Tak to nebude!
Mamko, co ti ničí? Co?
Před Bohoušem se snad předvádíš jen ty, ne? Kdo jiný?
Mami! vykřikla jsem, že se Pavlík vyděsil a rozbrečel. Slyšíš se vůbec?!
Slyším! Dost už! Řekla jsem vše co bylo potřeba! Ať jsi do pěti minut z domu pryč!
Mamka kopla do dveří a odkráčela, já zůstala stát, neschopná pohybu, hlava mi běžela naprázdno. Jako kdyby mě vážně vyhodili z bytu Nedokázala jsem se na nic soustředit. Skrz dveře ke mně doléhal Pavlíkův srdcervoucí pláč a já už stála u prahu, abych ho konejšila jak jsem byla zvyklá. Nový manžel mámy nesnášel, když jeho syn brečel. Dětské slzy ho iritovaly, vlastně všechno, co s dítětem souviselo. Já, co jsem byla vychovaná v lásce a péči celé rodiny, nechápala, co se s mámou děje. Místo aby vzala synka do náručí a utišila ho, hned mi ho strčila a odkráčela za novým mužem.
Postarej se! Už jsi dost velká, ne?
Dost velká Včera jsem byla rozmazlenou dcerou tátovou i mámou, dneska jsem odřezaná jako kůrka chleba. Za poslední dva roky se událo tolik, že jsem to ani nestíhala chápat.
Tátu mi vzal infarkt. Nespravedlivě a zbytečně, protože kdyby aspoň jeden kolemjdoucí u té tramvajové zastávky neprošel lhostejně, všechno mohlo být jinak. Ještě neměl ani padesát hezky oblečený chlap, spořádaný, určitě by ho s bezdomovcem nikdo nespletl. Ležel tam přes hodinu a kolem proudili lidé každý měl naspěch. Nikdo se nezeptal. Možná si mysleli, že je opilý. Když ho konečně jedna paní zkusila probudit, bylo už pozdě.
Nikdy nezapomenu, jak na to zareagovala maminka. Zatuhla a zavřela se do sebe, o mě ani okem nezavadila. Probrečela jsem týdny, snažila se k ní promluvit, zbytečně. Bez jediné slzy doprovodila muže na hřbitov a pak se zamkla ve své ložnici, jako bych přestala existovat.
Příbuzní žádní, rodičovské známé už dávno vyšuměli. Máma s tátou byli na sebe pyšní, že mají pevnou rodinu a nikoho jiného nepotřebují. Já si to taky myslela. Hosty jsem neměla ráda, přišli mi cizí.
Vydrželo mi to, dokud jsem nenastoupila do první třídy. Kluci ve třídě skoro nebyli, takže mě posadili k lavici s malou, bystrou holkou. Měla černé copánky silné jak moje ruka a nosila je vždy hrdě zvednuté, až jsem jí to záviděla. Své jemné blonďaté kudrlinky jsem nenáviděla ať se mamka snažila sebevíc, vždycky mi na hlavě stály jako pampeliška. Tak mi za to taky říkali Pampeliška.
Cizí copánek jsem osahala až třetí den, když ta holčička prudce strhla svoje copánky převázané dvěma ohromnými bílými mašlemi dozadu, pronesla:
Už mě to štve! Ustřihnu je, i kdyby mě máma zabila.
Já, bezmyšlenkovitě, jsem tu černou záplavu pohladila a zašeptala:
Jsi blázen? To je přece nádhera!
Tak začalo naše přátelství s Ladou. Tak ji ve třídě překřtili, vlastně se jmenovala Ladislava.
Lada byla čtvrtá dívka v obrovské rodině Novotných. Když jsem k nim do domu přišla poprvé, byla jsem ohromená tou spoustou lidí na každý metr čtvereční. Snažila jsem se přijít na to, kdo ke komu patří, ale nikdy jsem to nezvládla. Znávala jsem však Ladinu maminku. Kdo přišel do domu, hned ho posadila ke stolu a naložila jídlem, že člověk sotva odlezl pryč. Starší brácha nám pomáhal s matematikou, starší sestra mě učila vařit. I nejmenší holčičky uměly zadělat těsto na bábovku hladčeji než já. Mě mamka k plotně nikdy nepustila prý je čas.
V Ladině rodině jsem pochopila, že příbuzní a přátelé nejsou vůbec takový problém. Dost později jsem taky zjistila, že to není vždy idyla, že někdy se lidé úplně odcizí Ale tenkrát jsem koukala na hory dárků, které Lada dostala nejen k narozeninám, ale pokaždé, když se něco slavilo. A slavilo se u nich často. Laduška dostala i při svátku prababičky novou halenu a mašličky.
Proč? Vždyť dneska nejsou tvoje narozeniny? divila jsem se. A Lada také udiveně koukala:
Musíš vždycky čekat, až bude něco důvod, abys někomu dala radost? Počkej na Vánoce, pak budou opravdové dárky! smála se jako rolnička.
Mojí mamince naše přátelství neimponovalo. Nelíbila se jí Lada, a to ještě nevěděla, jak to u nich doma vypadá. Kdyby měla tušení, okamžitě by mi zakázala tam chodit. Naštěstí byla pořád v práci a mně stačilo domů rychle skočit na polévku a pak utíkat do prostoru, kde jsem byla vítána a kde mi dali pocit bezpečí.
Právě Ladini příbuzní, když se tátovi stalo to neštěstí, poslali hned večer dva starší bratry s penězi a pomocí. Maminka se tím příliš netrápila, vykonala jen, co jí bylo přikázáno, pohoršeně, mlčky. Lada mě utěšovala a pak jsme brečely společně nad těstem na koláče. Tolik jsme napekly, že jsme musely žádat o místo v lednici i sousedku.
Další den mě oba bratři doprovázeli jak andělé strážci všude, řešili malé i větší problémy a drželi mě psychicky nad vodou.
Na můj otázku později Lada prostě řekla:
Jsi z naší rodiny. Bez mužů v domě to teď nejde. Pomoc musí být.
Ale za půl roku vdaná Ladu hned provdali. Mně vykolejilo a napadla jsem kamarádku:
Laduško, jsi normální? Proč se vdávat? Vždy jsi chtěla být doktorkou!
A taky budu. Tatínek se s ženichem domluvil.
Ale k čemu to je? To ho miluješ? Bez něj nevydržíš ani den?
Lada na mě koukla zvláštně:
Párkrát jsem ho viděla, o lásce zatím nejde. Ale časem třeba ano.
To snad není možné To snad jsme ve středověku. Co když ho nikdy nezačneš mít ráda?
Nevím. Ale rodiče mi nikdy špatné nepřáli. Chtějí pro mě domov a rodinu. Budou vybírat pořádně. Tím jsem si jistá.
Nevěděla jsem, čím ji přesvědčit. Na svatbě jsem málem brečela, ale držela se. Ale když mi oznámila, že jede s mužem studovat do Prahy, kde rodina koupila byt, rozplakala jsem se, že to nemohla ukončit.
Jak já tu budu bez tebe?
A já bez tebe? Neboj, když bude zle, přijedeš ke mně.
Mamka už tehdy měla v životě Bohouše a Lada si se znepokojením všímala, že domů se vracím čím dál později.
Co je? Bojíš se domů?
Nedokázala jsem jí to podat. Co bych vyprávěla? Že mě mámin nový muž vyhlíží v chodbě nebo v kuchyni? Že mamka od porodu byla nesnesitelná? Že si zamykám svůj pokoj a máma se zlobí, protože kdykoli může dovézt malého Pavla, abych ho hlídala? Brášku mám ráda a chci pomáhat, ale noční bdění mě vyčerpává, třikrát už jsem omdlela v chodbě na škole a roznesly se řeči.
Než jsem dostudovala, našla jsem si místo v nemocnici aspoň ty noční služby, kdy člověk domů nemusel.
Když jsem se rozloučila s Ladou, doma byl pekelný hádka. Konflikt bublal měsíce. Mamka neposlouchala nikoho a když sousedka pochválila vzhled Pavlíka a mě:
To máš, Natašo, moc krásné děti! máma ztuhla, zapálilo ji to. Co v těch slovech slyšela, kdo ví. Ale po tom rozhovoru mě jednoho dne vyhodila.
A teď jsem v horečce balila věci, netušíc, kam půjdu. Mám zavolat Ladě? Ale co by mohla dělat, navíc má dítě, studuje, má své starosti. A já? Nedokážu mámě vysvětlit vůbec nic.
Naposledy jsem se rozhlédla po pokoji, sebrala fotku táty ze stolu a utřela slzy. No co, třeba to tak má být. Už dávno tu nejsem doma.
V kuchyni byl puštěný televizor, máma bouchala hrncem. Došla jsem do předsíně, chtěla ještě něco říct, ale slova nešla přes jazyk. Už bylo stejně vyřečeno vše. Dá se to vůbec odpustit, co jsem slyšela?
Venku byla tma, podzim v Brně letos přišel prudce a rychle. Cestou jsem potkávala lidi v šortkách i v kabátech, sama celý den tahala šálu, kterou mi Lada dala na Silvestra. Daleko domů už jsem nechtěla, urazilo by to. Bolest ve mně začala hryzat, ale neměla jsem čas o tom přemýšlet musela jsem řešit, co dál.
Zastávka byla téměř prázdná. Jen dvojice kolemjdoucích a starý pouliční pes. Položila jsem tašku na lavičku a tiskla ruce do kapes.
Když vedle mě zastavilo auto, leknutím jsem ustoupila.
Jitko?
Arnošte!
Téměř mi spadl kámen ze srdce. Byl to Ladin starší bratr ten, co kdysi pomáhal s matematikou, a později s pohřbem táty.
Proč tu tak stojíš? Máš službu v nemocnici?
Ne Vlastně jo! V nemocnici! Tam jdu.
Ty mlžíš, Jitko. Cos se stalo? Proč s taškami?
Arnošt se na mě díval tak soucitně, že jsem mu řekla všechno mámu, Bohouše, jak teď žiju vlastně na ulici.
Jasně. Nastup si! byl vždy tichý, bez zbytečných řečí. Sedla jsem si a myslela, že mě odveze do nemocnice.
Cestou jsme mlčeli. Auto bylo vyhřáté a já konečně na chvíli v klidu, i když mi bylo jasné, že to dlouho nepůjde. Hlavou mi pořád běžela ta mámina slova Tady nemáš místo.
Až když jsem si uvědomila, že nejdeme na špitál, zarazila jsem se.
Arno, kam to jedem? Já mám cestu do špitálu!
Tam fakt chceš spát? A co pak, Jitko? Dneska přespíš, ale dál?
Nevím
No, a já vím. Takže jedeme jinam.
Kam?
Uvidíš.
Věžák v klidné části města lemoval krásný železný plot. Ochranka pustila Arnošta dovnitř, zaparkoval a kývl na mě, že mám jít s ním.
Vystoupili jsme a šli do třetího patra. Arnošt zazvonil. Dlouho se nic nedělo, ošívala jsem se, on mlčel. Pak se otevřely dveře a v nich stála největší žena, co jsem kdy viděla.
Arnošku! A proč jsi nevolal dopředu?
Teprve když mi nabídla, ať vstoupím dál, poznala mě:
Ale vždyť já tě znám! Ty jsi Ladina kamarádka, viď! Pojď dál, holka! Snad nejsi cizí, no ne?
Vešla jsem do prostorné předsíně s mramorovou podlahou a třpytivým lustrem co mi až zavířily oči. Mezitím Arnošt něco babičce pošeptal, on odešel a já tam stála s ní.
Nebuď tak zaražená! Svlékni si kabát, popovídáme si u kávy. Povíš mi, co krásná holka jako ty dělá sama večer na ulici. Ty nemáš domov? Maminku?
Asi už ne dojely mi síly, sesedla jsem se na stoličku a rozbrečela se. Ta paní mě objala a přitiskla k sobě.
Ale, zlatíčko Copak nebesa zapomněla? Neboj, bude dobře! Všechno se srovná! Slyš na mě. Všechno zlé jednou skončí. Já vím víc už nechci špatného ani já, ani ty! Pojď, uvařím ti tu nejpravější kávu, a na chvíli zapomeneš na všechnu tíhu. Na chvíli to stačí, abys mohla zase dýchat.
Seděly jsme spolu v kuchyni, pila jsem silně hořkou kávu z maličké šálky a poslouchala, co vyprávěla.
Říkej mi Běla. Tak mi říkávali, když jsem byla malá, jako ty. V rodné vesnici, kde zůstaly hroby mých předků. Dlouho jsem tam nebyla, asi už nikdy. To je moje bolest, ale ne největší.
Jaká je větší? zeptala jsem se tichounce.
Běla posmutněla a ztichla.
Největší bolest je, když nemáš hroby rodičů ani starší sestry. Nemohla jsem je pohřbít.
Proč?
Víš, co je pogrom? Asi ne, doufám, že to nepoznáš. To je zlo. Naše vesnice byla malá a stávala na hranici. Cizinci přišli několikrát. A bylo po všem, nesměli jsme žít, mluvit naší řečí. Pamatuji si, jak nás otec schoval do tajné komory, co těsně předtím vybudoval. Dveře schoval nábytkem, sám nás bránil Láska dává neuvěřitelnou sílu, Jituško. Nezlob se na maminku. Bída a smutek změní každého, ze srdce zbyde prázdná skořápka, hledá klid, co nikdy nenajde. Pamatuj si to, až přijde tvoje chvíle. Zapomínej na rány, jak od pouličního psa, protože ti jinak otráví celý život, nepoznáš už žádnou radost.
Říkáte to, jako byste to prožila na vlastní kůži.
Ano. Naštěstí jsem nebyla sama, zbyly děti, které jsem musela vychovat. Lada s Arnoštem jsou vlastně děti bratra. A mám vnoučata i od sester. Pravnoučka čekám co nevidět.
Proč nejste s rodinou, ale sama?
Po nocích pořád křičím ve spánku, tak raději bydlím tady, abych rodinu nerušila. Všichni si zaslouží klid. Domů na návštěvy chodím často.
Měla jste vůbec svoje děti?
Ne. Neměla jsem na to čas, musela jsem se postarat o ostatní. Ale nebylo to jen proto… podívala se mi pevně do očí byla ve mně i láska k jednomu z těch, co nám všechno vzali. Věřila jsem, že kdyby mě zavolal, šla bych. Ale on ne…
To jste silná.
Ale ne, sílu mi dali ti, o které jsem musela pečovat. Jejich energie je ve mně. Teď já ji předám tobě. Budeš u mě bydlet, dokud tě nepředám správným rukám, rozumíš? A neboj, už tě tolikrát nenechám plakat, chci, abys byla silná a uměla všechno co je potřeba.
Své slovo Běla dodržela a za dva roky jsem už vařila líp než Lada, která často přijížděla na návštěvy.
Máš lepší bábovky, co tam dáváš? A jak se máš?
Dobře, díky babičce Běle. Bez ní nevím, kde bych byla…
To už mě tolik nechval, začnu být pyšná!
Tehdy jsem konečně Ladě pověděla máma je těžce nemocná. Dlouho jsem ji neviděla, bála jsem se i odpustit.
Jsi normální? Co když pak nebudeš vůbec mít komu odpustit, až nebude? A sourozence už ti taky nikdo nevrátí!
Nakonec jsem matku odpustila. Bylo to dva dny před tím, než odešla navždy změněná, vysílená. Starala jsem se o ni, vyřizovala papírování, snažila se ukonejšit bolest, abych mohla domů přivézt Pavlíka. Když jsem se jí podívala do očí, kde byla jen bolest, nevybavila se mi zloba, ale ráno z dětství, kdy mi máma v červeném šatě krmila žlutou třešní velkou a sladkou jako její polibky. Nezbylo nic než štěstí, které bylo kdysi dávno zapomenuto. Slova mi sama vyklouzla:
Odpouštím ti, mami…
Až tehdy jsem pochopila ono, co mi říkala babička Běla:
Bolest se musí pustit, jinak ti vezme všechnu radost. Je těžké odpustit, ale je to mnohem důležitější pro tebe než pro toho, komu odpouštíš.
O týden později držel Pavlík mou ruku, vstoupil se mnou do bytu a zeptal se:
Teď už jsem vážně doma?
Ano, maličký! Teď jsme doma. Tohle je náš domov, rozumíš?
S tak vážným pokývnutím jsem tehdy věděla, že všechno už je na svém místě.