Známí se pozvali do auta na naši dovolenou, slíbili se složit. Po příjezdu řekli: Vždyť vy byste stejně jeli.
Všechno začalo jako obyčejná příprava na letní dovolenou. Já s ženou, naše spolehlivá škodovka, trasa přes tisíc kilometrů na jednu stranu a to sladké očekávání cestování. Autovýlet nám vždycky dával křídla: sám si určíš tempo, zastavíš, kde chceš, zahneš, kam tě láká srdce. Žádné vlakové linky, žádní křičící cizí haranti za papírovou stěnou a žádné zpožděné lety.
Jen tentokrát jsme udělali osudovou chybu prozradili jsme plány nahlas.
Na jednom z těch zvláštně rozházených večírků, kde se schází všelijaké tváře, jsem neopatrně prohodil, že za čtrnáct dní vyjíždíme na jih. A samozřejmě autem.
Počkej, kdy přesně? okamžitě zpozorněla dvojice naproti.
Byli to Radek a Lenka. Ne že bychom byli nějací blízcí přátelé, občas jsme se zahlédli ve společnosti společných známých.
Vyrážíme patnáctého, řekl jsem bezstarostně.
No to máme stejné! My jsme chtěli jet vlakem, ale nejsou lístky, jen ty hnusné kóje u záchodů. Radek se rozzářil a odložil vidličku. Můžem jet s vámi? Složíme se na benzín, cesta bude veselejší, jsme v klidu, žádné hádky.
Oči mé ženy mluvily jasně: kategorické ne. Začal jsem koktat cosi o tom, že máme auto plné, že jezdíme na pohodu a často zastavujeme.
Ale no tak, máme jen jeden kufr na oba! nedal se Radek. A navíc úspora za benzín je v dnešní době zlatá. Pomozte, nejsme přece cizí.
A tak jsme kývli. Argument úspory rozhodl, a odmítnout na místě bylo trapné. Slabá vůle, za kterou jsme pak další dva týdny nesli následky.
Chceš-li mít klid, nedělej dobré skutky.
Setkání v pět ráno u našeho paneláku. S ženou jsme přišli na minutu přesně. Kufr precizně naložený: naše tašky, voda, vercajk, deky. Radek s Lenkou dorazili o čtyřicet minut později.
No jo, taxi nejelo, neomluveně pronesla Lenka a táhla za sebou kufr skoro větší než ona a pár dalších tašek s proviantem.
Domluvili jsme se na minimu věcí! už jsem neudržel nervy.
No ale, vždyť je to holka, se přece musí převlékat! zachechtal se Radek.
Připadal jsem si jako při skládání žive verze tetrisu, když jsme přerovnávali naše věci, abychom nacpali jejich bagáž.
A už po hodině je byla atmosféra horší. Lence bylo horko, klimatizace jela na plno, za deset minut zas byla Radkovi zima. Moje hudba jim nejela. Pak nekonečné prosby: na záchod, pro kafe, uvolnit nohy, zakouřit.
Můj detailní plán cesty, promyšlený kvůli objížďkám a dopravním špičkám, se rozplynul. Jeli jsme jak linkový autobus.
Vrchol přišel u benzínky.
Natankoval jsem plnou nádrž za 3500 Kč, vracím se a Radek si klidně užírá párek v rohlíku.
Tak co, složíme se? ptám se s očekáváním převodu peněz.
Radek jen mávl rukou: To vyřešíme na konci cesty, ať se s tím furt neštengrujeme.
Nebylo mi to milé, ale žena pokrčila rameny: Klid, až přijedeme, zaplatí. Mlčel jsem. Mýtné úseky jsem platil taky já nezajímali se ani o částku.
Cestou celé hodiny hlodali své chlebíčky, drobky všude. Na mé prosby o ohleduplnost se smáli:
Klid, vysaješ.
Dojeli jsme v noci, vyždímaní víc společností než cestou.
Vždyť jste nás jen vzali!
Ráno, s trochou spánku v nás, jsme se sešli v kuchyni penzionu. Vytáhl jsem notýsek s výdaji.
Takže, řekl jsem klidně, benzín 12 tisíc, dálnice 2500. Dohromady 14 500 Kč. Dělíme na půl, od vás je to 7 250.
Radek se málem zakuckal čajem, Lenka vykulila oči.
Jako fakt sedm tisíc? hlesla.
Přesně tak. Bylo domluveno napůl.
Radek odložil hrnek: Hele, ty bys to zaplatil stejně! S autem bys stejně jel, benzín bys taky lil. My jsme prostě zabrali volná místa.
Začal ve mně bublat vztek: Dohodu jsme měli jasnou. Já snášel nepohodlí, vezl vaše věci, dělal přestávky pokaždé, když jste chtěli a na oplátku jste měli uhradit část výdajů.
Jaké nepohodlí? protočila Lenka oči. Vždyť byla sranda. Mysleli jsme, že je to kamarádsky. Mohli jsme si domluvit BlaBlaCar, ten by byl levnější.
Moje žena už nevydržela: Jiný řidič by vás kvůli drobkům a stížnostem vyhodil na D1!
Radek rezignovaně rozhodl: Hele, dáme ti tisícovku, maximálně patnáct stovek, symbolicky. Ale půlku platit za něco, co bys dělal stejně, je nesmysl. Nemáme na to.
Zvedl jsem se.
Žádné peníze nechci. Berte to jako pozvání. Ale zpět si už jeďte sami.
Jak to myslíš?! vyskočil Radek. My jsme domluvení na zpáteční cestu! Lístky nikde, Lenka nevydrží autobus!
Domluvená byla spravedlivá platba. Nedodrželi jste ji. Užijte si prázdniny.
Dovolená zvlášť, cesta domů o samotě
Zbylých deset dní jsme se vídali minimálně, ač jsme bydleli v jedné vesničce u rybníka. Jednou na pláži, ale tvářili se, že mě nevidí.
Den před odjezdem mi píše Radek: Nebuď tvrdohlavý. Dáme tři tisíce za cestu tam i zpátky. Jeďme spolu, autobus Lenka nezvládne.
Neodpověděl jsem.
Sbalili jsme si věci, zkontrolovali olej a v poklidu, za ranního šera, odjeli. Zpáteční cesta byla opravdu pohlazením po duši: naše hudba, naše zastávky, svatý klid.
Později jsem se dověděl od společných známých, jaký jsem zlý člověk. Prý jsem nechal kamarády na holičkách v cizině kvůli pár tisícům. Prý cestovali autobusy s přestupy, zbytečně vyhodili peníze a teď nás pomlouvají, kde to jde.
Ale zkušeností jsem měl dost. Dnes, když se někdo nenápadně ptá: Jé, že mě vezmete na chalupu?, s úsměvem říkám: Omlouvám se, jezdíme nejradši jen sami dva.A tehdy jsem si uvědomil, že klid a vlastní svoboda mají cenu, kterou si málokdo spočítá, dokud jim je někdo nevezme. Za oknem míhaly pole a já se poprvé za tu dovolenou nadechl opravdu zhluboka bez cizích plánů, výčitek, přetahování o klimatizaci nebo syndromu vždyť se to nějak srovná. Bylo to jednoduché: někteří lidé si myslí, že cestovat autem znamená sdílet jeden směr, ale nevědí, co znamená sdílet cestu.
Doma jsem pak vyluxoval auto a s každým drobkem mizela i pachuť jednoho bláznivého nápadu. Usmála se na mě žena při pohledu na prázdné zadní sedačky a já věděl, že příště si klid klidně zaplatím tisíckrát. Ale už nikdy ho nevyměním.