Nepohodlná manželka
Sofie vystupovala z mdlob jako tonoucí, která se konečně vynořila z ledové řeky svět kolem byla jen vlna bolesti a tlumených zvuků.
Paní Sofie Bartošová, slyšíte mě? Máme to podle přístrojů. Zkuste otevřít oči, ozval se hlas neznámého muže, tlumený a vzdálený.
Sofie se pokusila poslechnout, ale víčka byla těžká, jako by jí je olily olovem. Tělo ji neposlouchalo, byla od něj odříznutá a každý sval vřískal tupou, žmolkovitou bolestí. Uši jí zaléhal nepříjemný, tenký pískot.
Všude byl cítit nemocniční zápach ostrý, dezinfekční, a v něm cosi odporně hořkého.
Tak, to je ono, promluvil lékař už zblízka. Dýcháte sama. To je skvělé.
Sofie na sebe vynaložila poslední sílu a zamrkala. Víčka se konečně rozlepila. Oči ji trápil prudký bílý svit, musela je zase zavřít. Vše kolem bylo rozmazané stěny, strop, hadičky trčící z její ruky.
Přes ni se skláněl starší muž s hlubokými vráskami vyrytými do tváře. Přísné oči pod hustým obočím ji pečlivě studovaly. Na hlavě čepice, rouška sklouznutá ke krku.
Kde… jsem? uniklo jí sotva slyšitelně. Hlas měla slabý, jako zvuk šustícího listí.
Na JIPce, zněla odpověď suchá a věcná. Fakultní nemocnice v Praze. Jmenuji se MUDr. Boris Ignác, jsem váš ošetřující lékař.
Sofie zamrkala: Nehoda… byla nehoda
Záblesk vzpomínky ostré slunce, pražské silnice, ona za volantem A pak nic.
Ano, dopravní nehoda. Vzpomínáte si na něco víc?
Jela jsem do kliniky na kontrolu. Se Štěpánem jsme chtěli zkusit umělé oplodnění. Děti nám nikdy nevyšly…
Muž přikývl. Přesně tak. Váš manžel byl v práci, jel by za vámi pak. Byla jste v autě sama.
Do Sofiiných úvah se vkrádal stále těžší strach.
Jak dlouho jsem tady? zašeptala tiše.
Lékař sklopil oči, v pípání přístrojů jeho povzdech duněl jako kladivo.
Musíte nabírat sílu. Ale bude to pro vás šok, co vám teď řeknu.
Řekněte to prosila Sofie.
Byla jste v kómatu tři roky.
Svět se s ní v tu vteřinu propadl zpátky do černé hlubiny.
Ne… zašeptala Sofie. To není možné to musejí být týdny, ne?
Tři roky, řekl neústupně Boris Ignác. Vaše zranění byla rozsáhlá těžké poranění hlavy, mnohočetné zlomeniny. To, že žijete, je zázrak.
Tři roky.
Zírala na svou slabou bledou ruku pod přikrývkou. Byla její. Byla živá.
Měla jste štěstí, hlas lékaře zněl najednou mírněji. Potřebovala jste ihned velké transfúze a vaše krevní skupina je vzácná. V bance ji neměli. Zachránil vás váš muž. Má stejnou skupinu a daroval, co mohl… doslova vám vrátil život.
Slova se rozlévala v jejím mozku jako studená mlha. Štěpán ji zachránil aspoň to.
Jenže nějak v nitru Sofie věděla, že její a Štěpánova krevní skupina není stejná.
Neměla sílu odporovat. Opět upadla do narkotické dřímoty.
Když se probrala znovu, v pokoji bylo přítmí. Přístroje jí šuměly do uší jako déšť. U postele někdo stál.
Známa, hořkosladká vůně jeho parfému Štěpán.
Přistoupil blíž. V jeho tváři se rýsoval ostrý profil, tmavé vlasy sčesané dozadu. Ale něco bylo jinak.
Jeho výraz byl cizí, tvrdý, s nádechem něčeho pohrdavě krutého.
Kousek stranou vyměňovala infuzi sestřička Magdaléna, žena ve středních letech s laskavou tváří. Sofie ji matně poznávala.
Štěpán se naklonil až k jejímu obličeji, mrazivý dech jí ovanul tvář.
Zdravím tě, Sophi, řekl tiše. Máš štěstí, že ses vzpamatovala.
Ironický úsměv. Za ty tři roky ve vegetativním spánku jsem stihl zdědit, co šlo.
Sofie nechápala. Co jak zdědit?
Přeci tvůj podíl, co jsi mi podepsala, když tě přijímali vzpomínáš? Vždycky jsi papíry podepisovala, aniž bys je četla. Důvěra, že.
Nevzpomínám si…
Jeho hlas byl zlý a úsporný: Děkuju za podpis. Nečekal jsem, že máš tolik naivity.
Před očima jí bleskl obraz urgentního příjmu bolest, Štěpán sklánějící se nad ní s papíry. Podepiš, Sophi, je to žádost o operaci, jen formalita
Její otřesená ruka čmárala podpisy.
Odměnou je mi firma tvého otce stará logistická společnost, pokračoval ledově. Nic velkého, ale za ty tři roky jsem z toho udělal malý zlatý důl. A teď je všechno moje.
To nebyl muž, za kterého se tak zamilovaně vdala.
Ty nemáš právo…
Mám, řekl netečně. A taky jsem to udělal.
Narovnal se, upravil manžety sněhobílé košile a kývl na Magdalénu: Dohlédněte na ni.
Sofie zavřela oči a předstírala spánek. Po tváři jí stékaly horké slzy.
Jeho kroky nadobro zmizely v hloubi chodby.
Někdo ji jemně pohladil po tváři. Ticho, beruško, neplač. Nenech ho, aby ti vzal sílu. Nemá to cenu, šeptla Magdaléna.
Děkuji šeptla Sofie, zadržující vzlyk.
Později, když jí Magdaléna převazovala ruku, zašeptala:
Vydržte. Vy to zvládnete. Z toho, co máte za sebou, vyvázne málokdo. A muži jako on… Nebuďte na něj sama. On není první ani poslední, kdo takhle podrazil vlastní ženu. Uzdravte se. Pak to dobře dopadne.
Ta věta byla první jiskřičkou naděje v moři tmy.
Magdaléno oslovila ji Sofie potichu.
Ano, děvče?
Lékař říkal, že mi Štěpán daroval krev.
V obličeji Magdalény přeběh stín.
Kdo?
Pan doktor Ignác.
Magdaléna prudce zakroutila hlavou. To není pravda. Štěpán má jinou skupinu než vy, to já vím z příjmu, byla jsem na směně. Třikrát jsem se ptala, jestli chce darovat, ani nevěděl, jakou má krev. Krev přišla od anonymního dárce doslova v poslední minutě. Prostě štěstí, nic víc.
Pohladila ji po rameni. Nikomu nic nedlužíte. Ani jemu.
Sofie přikývla. Jeho heroismus? Holý výmysl.
V noci, když nemocniční pípačky zněly do ticha, ležela vzhůru a divila se, jak se mohla tak zmýlit v člověku, který byl kdysi její oporou.
A pak se jí vybavil jejich první den před čtyřmi lety, co vypadá jako dávné století.
Sofie běžela po eskalátoru v metru na Florenci. Déšť, kaluže, špička. Na schodech jí praskl podpatek.
No to snad ne utrousila sama pro sebe a vrávorala na perón s jednou botou v ruce.
Popelka dnes neztratila střevíček, ale trpělivost, zasmál se vedle ní kdosi s hnědým kabátem a ostrými rysy.
Zvedla k němu oči nebyl vyloženě krásný, ale budil respekt a voněl drahou kolínskou.
Spíš brzo rozbrečím, přiznala Sofie s pokusem o úsměv. Za čtvrt hodiny mám pohovor v tomhle stavu…
Stejně vás nevezmou, zhodnotil muž stroze.
Tak děkuji za povzbuzení…
Jen upřímný. Jsem Štěpán. Natáhl ruku.
Sofie.
Pojďte. Na metro dnes zapomeňte.
Vy mě chcete někam odvést?
Ano, svezte se se mnou. Boty koupíme po cestě. Berte to jako investici do vaší budoucnosti, vy jste překladatelka, že?
Nakonec ji odvezl na pohovor s novými lodičkami a klidem. Pohovor dostala.
Za pár dní zavolal: Jak boty? Nosí vám štěstí? Nechcete na večeři?
Sofie souhlasila bylo to první z mnoha schůzek. Obklopil ji luxusem, drahými večeřemi, květinami, víkendovými překvapeními. Tvořila iluzi dokonalého vztahu.
Její mladší sestra Anička sledovala jejich idylu s přísností starší duše. Láska je slepá, podotkla skepticky.
Pak přišlo první setkání s rodiči Štěpána.
Otec, Antonín Bartoš, byl tichý, tvrdý muž, jeho pohled bodal. Překladatelka? To neberu moc vážně. Chlapi v rodině budují podnik, ženy patří k rodině. Děti, vnoučata…
Tati, pracujeme na tom, reagoval Štěpán.
Pracovat! My jsme prostě žili.
Matka, Emilie, byla oproti tomu vřelá. Já jsem také celý život učila češtinu. Vidím v tobě spřízněnou duši, Sofinko. Miluješ jazyk a slovo, je to znát.
Ano, opravdu, odpověděla Sofie.
Celý večer rozmlouvali o knihách, a napětí se postupně rozpustilo aspoň u maminky. Tchán její profesi stále nebral.
Vždyť je to jen hezká ozdoba, slyšela jeho slova po odchodu.
Štěpán trval na tom, aby dala výpověď: Sofinko, jsi stvořená pro domov, ne pro tłumočení cizích zakázek. Postarej se o sebe, dům, nebo třeba charitu.
Nakonec podlehla. Byla ideální hostitelkou v jejich vile, zářila na recepcích.
Toužili po dítěti leč marně. Diagnóza byla nemilosrdná: neplodnost.
Kvůli mně, brečela, on ji objímal už formálně. Nevadí, zkusíme IVF, vybereme nejlepší kliniku.
Do toho onemocněl její tatínek, Vojtěch Novák. S Aničkou se u něj střídaly. Maminku ztratily dávno kvůli banální nemoci a komplikacím, co přišly.
Vojtěch nebyl nikdy pohádkově bohatý, ale žil důstojně. Odešel za tři dny před padesátinami.
Pohřeb byl v mlze. Štěpán byl vzorový ale furt řešil detaily dědictví.
A Sofie teď, z nemocničního lůžka, nechápala, jak mohla být tak slepá.
Dva dny po přeložení z JIP do normálního pokoje ji navštívila Anička.
Mladinká studentka zůstala někde za těmi třemi roky, místo ní tu stála dospělá, vyčerpaná žena.
Sofinko… já… on mě vyhodil z domu, šeptla Anička zdrceně.
Není možné… to je i tvůj dům!
Prý to teď celé patří jemu. Má na to tvoje podpisy, doklady ukázal. Změnil všechny zámky. Přišla jsem ze školy a moje věci byly venku v pytli.
A vytáhla zmačkanou obálku. A tohle jsou jeho papíry žádost o rozvod. Obviňuje tě ze ztráty důvěry, nevěděčnosti, prý po tom, co ti hrdinně zachránil život…
Ani… kde bydlíš?
V koleji, s kamarádkou ve stísněném pokoji. Už nemáme nic.
Sofie v sobě cítila nový, tvrdší vzdor. Tak to ještě uvidíme. Musíme žít, přežít a nevzdat to.
Štěpána už viděla jen jednou. Zjistila, že všechny její účty jsou zablokované. Co sis myslela, že tři roky budou na tvé jméno ležet peníze? Promiň, už mi nevolej. Můj advokát se ti ozve.
Na lavičce před fakultní nemocnicí Sofie seděla s pytlíkem se starými džíny a tričkem od sestry. Venku kvetl květen. Tři roky z jejího života zmizely jako vtip.
V koleji Aničky byla místnost, dvě postele, stůl, malůvky a látky. Anička studovala design.
Sofie, bledá a pořád slabá, seděla u okna její dřívější pohádkový život se rozpadl v prach.
Potřebuju práci, řekla pevně večer.
To nemůžeš, stěží stojíš na nohou! bránila jí Anička.
Doktor říkal, že můžu. Musím, nemáme na zbytí.
Zapnula starý notebook a otevřela anglický text. První slova chápala, ale když chtěla překládat, čeština se jí rozpadala pod rukama, slova utíkala.
Co se děje? vyděsila se. Zkusila francouzštinu totéž. Čistý překlad v hlavě, ale na papír nic.
Druhý den šla za doktorem Ignácem, ten zamyšleně přikývl.
Řečové centrum v mozku utrpělo lehké postižení afázie. Věřím, že časem se to spraví.
Ale já to potřebuju hned! Musím vydělávat!
Neuspěchejte to. Choďte, hodně pište i povídejte, vrátí se vám to.
Večer se ptala sestry: Když nezvládnu překládat co ještě umím?
Vždyť jsi vedla celou tu velkou domácnost, vaříš, jsi spořádaná, připomněla Anička.
Další den vyrazila Sofie do personální agentury.
Samotářská personalistka se jí vyptala: Praxe?
Uklid v rodinném domě, vaření, péče o děti.
Personalistka si píchla do sloupce hospodyně a dodala: To ani není profese. Ale mám tu jednu složitou nabídku. Chirurg, doktor Levkovič, dcera devět let, potřebuje guvernantku. Tři odešly po prvním dnu.
Zkusím to.
Ne, zvažte to. Je to těžké. Manželka doktora zemřela, dcera od té doby téměř mlčí.
Levkovičův byt v Holešovicích byl tichý a luxusní, až chladný.
Levkovič, vysoký a vyčerpaný muž se železným pohledem, ji stručně provedl. Tam vzadu je pokoj, tam je Eliška. Zařiďte se.
Sofie zaklepala: Eliško?
Tichá drobná dívka s dvěma copánky seděla s tabletem zády k ní, bez jediné reakce.
První dny byly peklo.
Levkovič mizel ráno, vracel se pozdě večer. Eliška byla jako stín mlčenlivá, uzavřená.
Na třetí den Sofie nevydržela: Eliško, pojď, pojď udělat něco z hlíny!
Dívka se nejdřív ohradila, ale Sofie zkoušela dál. Sama vzala modelínu a začala tvarovat věž, prsty oživily pohyby zapomenuté po úrazu.
Takhle je to špatně, řekla najednou Eliška tiše. Sama opravila věžičku a posadila se spontánně vedle ní. Hodinu pak mlčky společně tvořily.
Při úklidu po večeru narazila Sofie pod postelí na skicář.
To je maminky! Eliška vytrhla skicář z jejího dosahu a s láskou jej objala. Na stránkách byly nádherné návrhy hraček strategie, návody, rozkresy, dětská fantazie. Na poslední stránce letící ptáček s kostkou a nápis: Studio Lenka. Chytré hračky pro výjimečné děti.
Výjimečné? nechápala Sofie.
Pro děti, jako je Míša. Maminčin kamarád. Nemluví… máma chtěla založit dílnu pro takové děti. Táta říkal, že je to blbost.
Toho večera Sofie nespala. Musela to uskutečnit.
Když se doktor Levkovič vrátil druhý den z nemocnice, Sofie mu položila skicář na stůl.
Kde jste to našla? vyjekl na ni ostře.
Našla jsem ho s Eliškou. Je to nádhera…
Odložte to. Tomu nerozumíte.
Ale vaše žena v tom žila. Eliška se tím probouzí k životu!
Ve dveřích stála malá dívka v pyžamku: Tati, nekřič na Sofii! Je to maminky deník. My zkusíme hračky vyrábět!
Levkovič nechápal co víc říct. Jen sklopil hlavu.
Dělejte si co chcete. Ale peníze ode mě nečekejte!
Sofie se ale nevzdala. Zavolala Aničce.
Aničko, potřebujeme tě. Ty umíš design! Pomůžeš mi, prosím?
Začaly spolu: Aňa přinesla notebook, tablety, Sofie svými pomalými prsty zkusila nové hračky.
Jednoho dne do bytu přišla psycholožka Marta s chlapcem, který si sám hrál na podlaze Míša, chlapec s autismem.
Marta sledovala, jak se Míša zaměřil na Sofiin první puzzle a začal ho stavět. Tohle ještě nikdy neudělal…, zašeptala a v očích se jí zaligotaly slzy.
Marta rozšířila povědomí, přivedla další maminky, poptávky se rozrostly.
Aničko, musíme udělat živnost, pronesla jednou Sofie.
Levkovič je pak zastihl, jak s Aničkou a Eliškou balí první objednávku v papíře z Ikey, celý obývák plný pilin a barev.
V očích Sofie už nebyl strach jen vnitřní klid.
Když si pak Marta jednou přišla objednat hračky, držela v ruce seznam: Sofie, opravdu jste si jistá…?
Sofie se usmála a poprvé po dlouhé době cítila, že život může začít znovu.