Moje bolest je velká
Jak krátký je lidský život a jak se nám osud neustále vysmívá.
Spřádáme plány, někdy se obětujeme pro nedůležité věci a lidi, zapomínáme na ty, kteří nám dali život….
Můj otec zemřel před mnoha lety.
Byla jsem mladá a vzpomínka na něj už vybledla. Řekli mi, že zemřel na zákeřnou nemoc.
Moje matka se nikdy nevdala za jiného muže.
Vyprávěla mi, jak krásný byl její život s mým otcem a že to byl jediný muž, kterého mohla tolik milovat.
Mluvila o něm s něhou a věřila, že se jednoho dne, možná v jiném životě, znovu setkají a budou spolu dlouho – jako v pohádkách, jako ve filmech, na které se ráda dívala.
Jsem jedináček. Nemám žádné sourozence.
Před pěti lety jsem založila rodinu a přestěhovala se do většího města. Brzy poté mě manželka obdařila úžasným synem.
Po narození Michaela jsem musel nastoupit do druhého zaměstnání, abych rodinu uživil.
Takže z nedostatku času, z neustálé únavy jsem se v určitém okamžiku přestal věnovat matce.
Občas jsem jí zavolal, vídali jsme se jen o prázdninách…..
Krátce před Vánocemi mi zavolala sousedka.
S úzkostí v hlase mi sdělil, že moje matka zemřela v nemocnici. Lékaři diagnostikovali infarkt.
V tu chvíli jako by se mi zhroutil svět, zmlkla jsem, položila telefon a… rozplakala se.
Hořce jsem plakala pro svou matku, ženu, která mě vždycky velmi milovala. Plakala jsem, že jsem u ní nebyla v posledních dnech, minutách, vteřinách…..
Odpusť mi, matko, odpusť mi, že jsem nebyl po tvém boku!
Odpusť mi, že jsem ti neřekl, jak jsi pro mě důležitá a jak moc tě mám rád!
Můj život bez tebe není stejný….
Odpočívej v pokoji!
Tvůj milovaný syn
