Krok do nové reality
Barbora stála u okna svého pronajatého bytu na Pohořelci v Praze a zírala na lesknoucí se kostičky žulového chodníku, po kterých klouzaly deštníky kolemjdoucích sytě červené, citronově žluté, tmavě modré jako kdyby po ulici plulo rozbité patchworkové přehozy. Pršelo už třetí den, šedě, jednotvárně, a déšť jen zvýrazňoval tíhu v jejím nitru. V ruce svírala hrnek vychladlého černého čaje s bergamotem. Vůně už téměř vyprchala, zůstala jen lehce nahořklá pachuť na jazyku. Zrak jí sklouzl ke kartonovým krabicím, které ještě nestihla vybalit: z jedné vykukoval lem drahé mikiny s logem Univerzity Karlovy, z jiné svazky knížek, které si s sebou vozila z bytu do bytu.
Jsem to vážně já, kdo tu teď stojí? problesklo Barboře hlavou, když poslouchala zvuky okolního města: šum tramvají drnčících po kolejích, vzdálené troubení červených taxíků u náměstí, monotónní hučení aut. Před měsícem ještě pobíhala mezi přednáškami v Brně, běhala s roztrženým batohem do kaváren, kde ji znali pod přezdívkou Baruška s bílou kávou a tvarožníkem. Teď tu byla Praha, stáž ve známé IT firmě na Smíchově, cizí město, nové lidi, cizí jazyk, kde i nápisy na obchodech zněly trochu jinak a vzor paneláků nedával smysl.
S povzdechem ustoupila od okna a na skle zůstal rozmazaný otisk její ruky, jako duch v mlze. Na starém stole po předchozím nájemníkovi ležel poznámkový blok plný škrábanců, záložek, schémat, a vedle mapka města hustě pokreslená slepými ulicemi, zářezy, značkami kaváren, místních obchodů a polohou nejbližší stanice metra. Tady už nebyl návrat zpátky, všechno bylo otevřené, surové, nové.
***************************
Opravdu už máš vše promyšlené? třásl se hlas její maminky Olgy, když sledovala, jak si Barbora skládá věci do velkého oranžového kufru. Pokoj byl obrácen vzhůru nohama: na zemi krabice, v některých poloprázdno, v jiných papíry a poznámky, rozložená origami z dětství, na parapetu v rámečcích fotografie, kde Barbora na koloběžce s odřenými koleny, na maturitním plese, u svíčkové na Sázavě, pobledlá, ale usměvavá.
Mami, už není o čem přemýšlet, odpověděla Barbora tiše, ale jistě, skládajíc starý svetr. Uvnitř ní se však všechno sevřelo, jako by někdo navíjel starou kroutící se kliku. Získala jsem smlouvu na stáž, koupila lístky na vlak, není cesty zpět.
Ale proč hned teď? nechtěla se vzdát Olga a v očích jí hrála modrá zoufalost. Kruci, počkej aspoň rok
Je to šance, mami. Vždycky sis přála, abych nebyla jen průměrná. Aby sis na mě mohla být pyšná, ne? Barbora objala matku kolem ramen, cítila drobné chvění v jejích dlaních, uchem vnímala její srdce tlučící jako zvon za tichých nocí.
Do dveří vklouzla Pavlína, starší sestra. Opírala se mlčky o futro se zkříženými pažemi, v očích napětí a tichý obdiv, který Barboru už od základky poháněl dál: Pavlína byla hlasem rozumu, studnou lásky, zdrojem povzbuzení v hodinách největší nouze.
Jen ji nech, řekla Pavlína neústupně. Tohle je její cesta. My přece nemůžeme držet věčně za ruku. Barbora už není dítě.
Děkuju, Barboře cukly koutky vděkem a zašeptala: Jen ty víš pravdu.
Tou pravdou bylo, že stáž byla jen půlka důvodu. Před půl rokem zjistila, že František, její letitá tajná láska, plánuje svatbu se svou kolegyní Jitkou.
Viděla je spolu v cukrárně nad Alfou: František tiskl Jitce ruku, šeptal jí cosi k uchu, ona se smála a za nehtem se třpytil zlatý prsten. Barbora zůstala stát jako přimražená, v hlavě bouře, srdce tlouklo, až se málem rozsypalo na cukr. V ústech sucho, v očích slzy. Utekla a málem srazila paní s dortíky. Prsty se jí třásly, když psala Pavlíně: Je konec. Žení se.
Večer napsala Františkovi zprávu: Blahopřeju k zásnubám, držím palce, odpověděl jediným Děkuju! a srdíčkovým smajlíkem. Ten smajlík byl jako dělová koule.
Od té doby se Barboře František vyhýbal, i když to nešlo stále spolu studovali na fakultě, sem tam spolu skončili v laborce, tu a tam se míjeli ve výtahu. Když se jejich pohledy střetly, Barbora prožila rozkol radost? zmatek? bolest? Dělala, že ho nevidí, ale duše ji bodala.
Jednou v Luzánkách si tiše v duchu zašeptala: Kéž by Jitka prostě zmizela František by si mě všiml. Myšlenka ji vyděsila natolik, že jí bylo na zvracení. Usedla na lavičku, složila hlavu do dlaní a vzlykla: Co se to se mnou stalo To je šílené
Na anonymní terapii jí doporučili jediné: utněte tu nit, co vás poutá. Odjeďte, co nejdál, nejrychleji.
Právě tehdy přišla nabídka ze smíchovské pobočky softwarového gigantu. Barbora v tom spatřila znamení a bez váhání kývla.
*******************
Den odjezdu přišel najednou. Na hlaváč ji přišli vyprovodit všichni: rodiče, Pavlína, několik spolužaček z fakulty i dva kamarádi od dětství. Nádražím burácela vřava, někdo brečel, někdo spěchal, děti běhaly mezi kufry a kdesi znělo rádio s Princeznou ze mlejna.
Z davu Barbora zahlédla Františka stál stranou s Jitkou, rukama v kapsách, shrbený, rozpačitý v obličeji, jak ho nikdy neviděla. Jitka mu něco šeptala, ale on jen kývl a upřeně zíral do vzduchoprázdna.
No, Baruško přistoupil František blíž a opatrně ji objal. Jeho kabát voněl známě po pepři a levanduli, a na zlomek vteřiny měla Barbora pocit, že dělá chybu. Hodně štěstí. Ozvi se nám, nezapomeň.
To víš, že napíšu, usmála se Barbora okoralými rty, v žaludku jí létaly vlaštovky.
Jitka se přidala:
Barboro, závidím ti! Opravdu. Taková stáž napiš, jaké to je v Praze! Já se tam chci podívat.
No jasně, kývla Barbora. Fotky pošlu, ale víc asi ne
Pro sebe si však zašeptala: Žádné video, žádné dlouhé chatování jinak nikdy nezmizí
Když ohlásili nástup, Barbora objala matku, políbila Pavlínu, potřásla si rukou se všemi a vykročila k odstavenému RegioJetu. Jen na vteřinu se ohlédla na Františka. Stál, ruce v kapsách, zíral jí za nohy. V očích měl cosi, co Barbora nerozluštila touha? vzdor? jen zdvořilé sbohem?
Možná ke mně něco cítí? blesklo jí hlavou. Odsekla si to však hned, narovnala záda a vykročila dál.
Teď, pronesla tiše a udělala krok do nového života.
Ve vlaku Barbora vytáhla blok a zapsala první řádky:
Den první. Jsem na cestě. Srdce bolí, ale vím, že je to správné. Začínám znovu. Tady žádný František není, žádná minulost, jen já a nová horizonty. Zvládnu to. Musím.
Zaklapla zápisník, opřela se hlavou o okno a zavřela oči. Čekaly ji nové ulice, neznámí lidé a možná nová láska. Minulost se ztratila v dálce, v zemi, kde zůstala máma, Pavlína, kamarádi a František. Ale v srdci tiše vřelo tušení: Tohle není konec, tohle je začátek.
********************
První týdny v Praze byly pro Barboru zvláštní. Všechno bylo cizí, dvakrát rychlé, dvakrát studené. Nové tváře působily někdy přehnaně vřele, jindy ledově. Práce ve firmě byla náročná, ale lákavě plná hádanek. Dní s povinnostmi bylo hodně, na smutek nezbývalo moc hodin. Ale večer, když se vrátila do svého panelového bytu a rozsvítila lampu, sevřel ji samota. Ticho jakoby zvonilo a stěny ji dusily.
Jednoho večera, když se stmívalo a světla lamp zanechávala na chodníku zlaté čáry, zašla Barbora do malé kavárny blízko Karlova mostu. Vonělo tam po čerstvém štrúdlu s jablky a praženém kafi, světlo lamp bylo teplé, jako deka v listopadu. Sedla si k oknu, objednala si flat white se skořicí, hledajíc v chuti domov.
U vedlejšího stolu se smáli mladík a dívka. Ona mu utírala šlehačku z nosu, on jí šeptal cosi do ucha, ona se smála s dlaní na ústech. Barbora hltala jejich drobnosti jako divné zlato štěstí, které na ni z té kulisy vůbec nedechlo.
Vypadáte trochu ztraceně. Nejste odtud, že? ozvala se najednou servírka drobná paní, co mohla mít čtyřicet, oči jiskřivé, ústa usměvavá. Postavila před Barboru kávu a přisedla. Začátky jsou těžké. Já přišla z Ostravy, taky jsem si tu připadala jako stín lidi vás vidí, ale vlastně ne.
Máte pravdu, přiznala Barbora s úsměvem, hlas se jí zlomil. Divné, jak se tu lidi rychle znají, mají přátele, a já dostávám mail od mamky a dělám, že všechno je v pořádku.
To přijde časem, mrkla žena. Jo, a v pátek máme večer deskovek lidi z cizích koutů, povídání, smích, trocha piva i kávy Přijďte! Je to zábava, vážně.
Barbora chvíli váhala, ale po letech měla pocit, jakoby v ní někde hluboko konečně zavanul jarní vánek, co taje ledový květ.
Budu tam! usmála se, oči jí poprvé po týdnech opravdu jiskřily.
********************
Pátek přišel rychle a Barbora seděla v kavárně o chvilku dřív. Ruce se třásly, měla ústa sušší než medovník bez čaje. U velkého stolu se scházela různá parta někdo s krabicemi plnými deskovek, někdo s litrovou termoskou s čajem, typické brusle v rohu, stará tlustá kniha a kelímky.
Támhle nová! vykřikl Vojta, vysoký kudrnáč v kostičkované košili a ponožkách s Karlem Gottem. Okamžitě vstal a vedl ji ke stolu. Já jsem Vojta, tohle je Linda, Marek, Magdaléna neboj, zvládneš si je zapamatovat!
Barbora se smála jeho vtípkům pražského barona, hádala se s Markem o Carcassonne, vyprávěla Linde o Vídni, kam jezdila jako dítě, a s Magdalénou debatovala o borůvkových knedlících na Karlštejně. Linda byla ze Zlína a přihodila historku o hlídači zlínského filmáče, Marek žertoval o Brně, že je to největší vesnice světa.
Časem Barbora zjistila, že na Františka už vlastně skoro nikdy nemyslí. Dřív ji v noci budily vzpomínky na školní výlety, na chvíle pod jedním deštníkem, na hádky o to, kdo je víc rock nebo pop. Teď byly ty chvíle už jen fotkami v hlavě zvětralé, ale s příchutí dětí.
********************
Jednoho večera, když z nostalgie probírala fotky v mobilu, zastavila se na starém snímku: ona a František on dělá opičky, ona ho hrozí plácnout, oba zalití letním světlem a v pozadí vesele mávají spolužáci.
Je to zvláštní, přejela prstem po displeji, proč jsem tolik trpěla? Je to jen František, prostě kamarád. Možná nejbližší ale pořád kamarád.
Otevřela Messenger a napsala:
Ahoj Františku, jak se máš? Doufám, že svatba s Jitkou byla úžasná. Ještě jednou moc gratuluju!
Odpověď přišla skoro ihned:
Baru! To je radost tě slyšet! Svatba byla šťastná, Jitka ukazuje všem fotky. A co ty? Piš o práci, o Praze Chybí mi naše kecy!
Barbora se usmála a napsala dlouhý, upřímný dopis. Popisovala stáž, nové známé, jak poprvé ochutnala trdelník a málem si polila kalhoty, protože si myslela, že je to sýr. František odpovídal veselými poznámkami a vtipnými vzpomínkami na jejich školní léta.
*******************
Uběhl další měsíc. Barbora už znala, kde koupit nejlepší housky, kde parkovat kolo, kde je nejlepší ledová káva s výhledem na řeku. Získala několik opravdových přátel, se kterými chodila do kina či na výstavy. V práci ji kolegové často chválili a jednou jí šéfka na poradě poděkovala, že vylepšila systém evidence klientů. Ten pocit sounáležitosti byl omamný.
Jednou navrhl Vojta:
Co kdybychom jeli o víkendu na Slapy? Je tam krásně, špekáčky, borový les, dáme si pivo, zahrajeme na kytaru a Magdaléna vezme harmoniku!
To zní báječně! rozzářila se Barbora a oči jí jiskřily.
Když se o tom zmínila Pavlíně během hovoru přes WhatsApp, sestra ji dlouze pozorovala a řekla:
Barborko, ty jsi jiná. Máš oči veselejší. Ta tvoje stará křeč v obličeji je pryč.
Víte co, zamyslela se Barbora, pozorujíc lidi na chodníku se psy a kočárky, teď mi to došlo city k Františkovi to nebyla láska. To bylo pouto, které má jeden ke kamarádovi, kterého nechce ztratit. Ale neztratila jsem ho. Jen jsme se změnili. Je to lepší.
Pavlína s úsměvem souhlasila:
Já věděla, že jsi silná. Nemůžeš žít jen pro jednoho člověka. Zasloužíš si být šťastná, sestřičko.
O víkendu parta vyrazila na Slapy. Počasí bylo jak z reklamy: slunce pálilo, ve vzduchu vůně jehličí, v dálce řvali rackové. Barbora šla po úzké pěšině vedle Vojty a poslouchala jeho veselé historky, cítila určitou svobodu, kterou dlouho nepoznala. Vítr jí cuchal vlasy, úsměv jí hrál na tváři, tentokrát ten opravdový.
Ty k nám zapadáš, Baru, řekl Vojta, když stáli na břehu pod skálou. Voda se třpytila jak kapesní zrcátko, v oblacích pluly husy. Jsem rád, že jsi tehdy přišla do kavárny. S tebou je to barevnější.
Barbora se začervenala, v těle jí začalo hřát:
Díky, taky vás mám všechny moc ráda. Jste mi skoro jako rodina.
Večer se Magdaléna přitočila:
Všimla jsem si, že jsi rozkvetla. Na začátku jsi byla potichu, plachá, dívala ses zpovzdálí Teď? Teď jsi živá, otevřená, upřímná. Jsi zase ty záříš.
Barbora poděkovala a objala Magdalénu, slzy tentokrát ne z bolesti, ale vděčnosti.
Děkuju, Magdaléno. Bez vás bych asi furt seděla po večerech v bytě, dívala se z okna a prosila déšť, aby mě vykoupil.
Magdaléna s úsměvem stiskla její ruku:
Přátelé jsou tu proto, aby tě vytáhli z nejtemnějších koutů tvojí duše. A hlavně aby rozdávali světlo.
********************
Pozdě večer, zpátky v bytě, Barbora zapnula notebook a pustila videohovor s mamkou a Pavlínou. Objevily se tváře setkané světlem lamp máma v květovaném županu, Pavlína v mikině se znakem Sokolů.
Tak povídej! netrpělivě zvolala Pavlína. Jaké to bylo u vody?
Úplně boží! smála se Barbora. Pekli jsme špekáčky, zpívali u ohně, málem jsem spadla do vody. Vojta mě vzal na místo, kde podle pověsti žijí čerti, prý tam občas někdo zahlédne chobotnici! Magdaléna u toho hrála na harmoniku, smáli jsme se a jedli sušenky.
Maminka se usmívala, ale v očích starost:
Barborko, jsi tam šťastná? Opravdově?
Barbora na zlomek zaváhala, v duchu si vybavila přístřeší lesa, smích, vůni ohně a pocit čistého bytí na slunečním břehu.
Ano, mami. Jsem šťastná. A poprvé se nebojím budoucnosti. Možná tady zůstanu i po stáži. Praha mě bere a hlavně už se nebojím žít úplně jinak.
Pavlína zavýskla:
Juhů! Přesně to jsem říkala!
Maminka si tiše utřela slzu:
Hlavní je, abys byla šťastná, Baruško.
********************
Druhý den Barbora napsala Františkovi tentokrát dlouhý dopis. Vypsala mu, jak se mýlila sama v sobě, jak spletla přátelství s láskou, jak ji to dusilo. Popsala mu nové přátele, jak šla přes samotu k radosti, jak je jí teď lehce. Končila:
Děkuju, že jsi byl můj přítel tolik let. Teď to opravdu umím ocenit. Už v tobě nevidím někoho, kým jsi nikdy nebyl vysněného prince. Vidím tě skutečného: dobrosrdečného, zábavného, trochu nezodpovědného, ale stále spolehlivého. A děkuju, že jsme znovu v kontaktu.
František odpověděl brzy:
Baru, dík za upřímnost. Ani jsem netušil, že to pro tebe nebylo snadné. Ale máš pravdu naše přátelství je to nejcennější. Udržujme ho! A až přijedeš do Brna, my s Jitkou ti ukážeme hospody, že zapomeneš na celý Smíchov!
Barbora se opřela do židle a zhluboka se nadechla. Těžkost zmizela zůstalo jen lehko, radost a nové rozhodnutí. Za okny svítilo slunce, na ulici smáli se pochodující s psíky. Na stole byla pohlednice od Magdalény s nápisem: Vítej v rodině! a obrázkem tančícího krále v ponožkách.
Takovéhle je moje nová realita, pomyslela si Barbora. A je nádherná.Venku se zatím začal zvedat vítr a mraky rozestupovaly, jako by se nad Prahou trhal dávný šedý závoj. Barbora vzala hrnek s čajem a vyšla na balkon. Cítila v srdci zvláštní klid, který si dřív ani neuměla představit. Nezáleželo na tom, že byt ještě voněl cizotou a kartony nebyly vybalené. Věděla, že časem zapadnou do poliček i detaily a ona že už je doma.
Dole pod balkonem běžela parta dětí s deštníky, smáli se, kličkovali a při každém skoku rozstříkli malou kaluž jako stříbrné konfetky. Barbora se na svět poprvé za dlouhou dobu zadívala jinýma očima s vděčností i zvědavostí: nikdy ji nenapadlo, že odvaha začne v tichu. A že skutečný život je možná tak prostý že největší kroky jsou prostě ty, kdy člověk poprvé vyjde z vlastních strachů.
Zavolal jí Vojta: Baru, co děláš? Dneska náplavka pivo, kytara! Přijď za námi! Smála se, protože už nemusí váhat. Už necouvne, neschová se za všechny minulé bolestí. Teď už jde do života, za lidmi, za smíchem. Začala připravovat tyčinky a staré sportovní boty, sebevědomá, volná.
V tu chvíli si zapsala do bloku jedinou větu:
Neboj se být sám sebou, i když ještě nevíš, kým vším můžeš být.
A když za sebou zavřela dveře, déšť konečně ustal. Z oken třpytivě tančily paprsky a Barbora cítila, že tohle je přesně to místo, kde začíná její příběh. Ne dokonale, ale doopravdy barevný, rušný, jedinečný. A v každém dalším kroku už nebude sama.