Odchod z kuchyně
Pavlíno Nováková, zase jste dala hrnec špatně, ozval se Honza, mladý kuchař, který snad nikdy neměl suché ruce, a kývl k polici nad dřezem. Tady má být čisté nádobí. Špinavé patří támhle.
Honzo, pracuju tu tři měsíce. Vím, kde je co. Pavlína se snažila neopakovat se.
No tak to je dobře. Tak to rovnou přeskládejte.
Pavlína bez řečí vzala hrnec a dala ho, kam patří. Vůbec neměla sílu se hádat. Ta jí dávno došla, stejně jako starý život redakční židle v časopisu, milovaná lampa se zeleným stínidlem a taky ateliér ve Vinohradech, který musela dát cizím, aby měla na máminy léky, sestru a ošetřovatelku.
Večer v restauraci Imperiál šel svým tempem. V hlavním sále za zdí to hučelo, hosté se smáli, cinkaly skleničky, občas zavonělo hovězí na víně. Pavlína stála u velkého nerez dřezu a myla talíře, které jí tam nosili po hromadách, horké, s jídlem, na které by si sama nikdy nenašetřila. Ruce měla červené od vody, zástěra byla mokrá až po boky.
Hlavou jí běžel skicák. Ležel jí v šatní skříňce, obyčejný, s měkkou obálkou, zelenou jako tráva v březnu. Koupila si ho v únoru za poslední zálohu jinak by to nezvládla. Bez kreslení by prostě ztratila sama sebe. Umývačka nádobí, padesátnice? Kdepak, aspoň vnitřně pořád ne.
Večer, v pronajatém pokojíku v Nuslích, kde topení hučelo jako staré rádio a sousedka za zdí pořád něco komentovala, seděla k malému stolu, rozsvítila lampičku a kreslila. Jen tak, pro sebe. Ruce, unavené celý den, zázrakem do všeho spadly zpátky jisté, pevné. Kreslila Staroměstské náměstí, lidi v tramvaji, babku se psem, jak ráno odchází z domu, větvičku před oknem, přes kterou padal jinovatka, prodavačku ze samošky naproti tvář unavená a milá. Čáry šly samy, jako by to celé ruce dávno věděly, i když hlava už přestávala ve všem doufat.
Ilustrátorkou byla Pavlína skoro dvacet let. Začínala v malém nakladatelství, později v Periskopu, kde dělali dětské knížky. Měla to ráda vymýšlet zvířata, která měla vlastní povahu i trable. Milovala ten moment, kdy dostala svůj autorský výtisk a mohla si říct: tohle je zrovna moje.
Pak přišla krize. Nejprve škrtali náklady, potom celý tvůrčí tým a nakonec: paní Nováková, my si vás považujeme, ale Po tomto ale už nic dobrého nebylo. Bylo jí čtyřicet čtyři, když poprvé skončila bez práce, bez jistoty a s pocitem, že jí najednou ujíždí zem pod nohama.
Manželství už tou dobou křečovalo. Martin nebyl zlý člověk, jen slabý ve chvílích, kdy šlo do tuhého. Dokud byly peníze, byl milý, štědrý. Když došly, začal být nervózní, pak vyčítat, pak se začal ztrácet venku. Pavlína nechtěla věřit do posledního momentu, pak už to prostě nešlo. Rozešli se tiše, vyčerpaní, beze scén.
A potom přišla mámina nemoc.
Mrtvice. Levá strana. Máma ležela v nemocnici, pak doma, později znovu v nemocnici. Pavlína jezdila přes celé město, platila ošetřovatelku, léky, rehabilitace. Ilustrátorské brigády nestačily ani omylem. Musela zavřít malý ateliér. Potřebovala trvalý příjem, režim a jistotu. Co našla, to vzala.
Máma odešla v říjnu, tichounce. Jako by už jen byla moc unavená a nechtělo se jí ráno vstát. Pavlína zůstala sama s dluhy, pronajímaným pokojem a mytím talířů pět dní v týdnu v restauraci.
A tak se dostala sem.
Paní Nováková, už tam je zase hromada, zavolal Honza z kuchyně.
Jdu na to, odpověděla a vzala tác s dalšíma talíři.
Toho večera byl v Imperiálu klasický pátek. Dámy v šatech, pánové v sakách, sem-tam hlučnější skupinka, jindy páry sedící proti sobě s nosem v telefonu. Pavlína z toho viděla jen zvuky, smíchy, klapot příborů. Jinak byla schovaná za dveřmi kuchyně. Občas, když někdo v sále zvýšil hlas, slyšela to jasně kýmsi něco nebylo v pořádku.
Jeden host chodil skoro každý týden. Pavlína se o něm dozvěděla od Moniky, servírky:
Tenhle u šestky sedává vždycky sám. Vždycky to samé, jí pomalu, nekouká do mobilu. Jen hledí ven na ulici. Je divný, poznamenala jednoho dne ve šatně.
Třeba je prostě sám.
Ale já jsem taky sama a umím se zavděčit aspoň sama sobě.
Pavlína se nesnažila oponovat. Samotu znala. Někdy je to, když prostě nemáš s kým jít, a někdy je to jiný typ samoty jsi mezi lidmi a přitom jediný, kdo ti vážně rozuměl, už dávno není.
Muž od šestky chodil středy a pátky. Objednával mladé jehněčí nebo svíčkovou, sklenici červeného, někdy polévku. Dával obstojné spropitné, žádné velké divadýlko prostě nechal pár stokorun navíc k účtu. Jeho jméno bylo Aleš Hromada. Pavlína ho později poznala. Do té doby jenom myla jeho talíře a přemýšlela o svém skicáku.
Ten pátek to začalo jako kdykoli jindy. Pavlína stála u dřezu, voda hřála, pára pálila do očí. Honza něco řešil v rohu s mobilem. Myčka hučela. V sále byl pravidelný šum hovoru.
A potom se to v tom šumu změnilo.
Ještě ne hned, prostě v tom bylo něco jiného. Pavlína nedokázala říct co, prostě cítila: něco je špatně. Pak k ní dolehlo vyděšené zvolání, krátké, ostré. Pak už bylo slyšet paniku, nahlas. A nakonec někdo přímo vykřikl.
Otřela si ruce o zástěru a vyšla na chodbu.
Dveře do sálu zůstaly mírně pootevřené. Pavlína je postrčila.
U šestého stolu seděl postarší muž, širokých ramen, v šedém saku hned bylo jasné, že je zle. Neomdlel, nepadal, jen jeho obličej okamžitě změnil výraz, tvářil se jako by lapal po dechu a sahal si na krk. To gesto Pavlína poznala kdysi to viděla na pokoji, když jejímu máminu sousedovi zaskočilo sousto.
Okolo stála dvojice číšníků, kteří si navzájem poklepávali na rameno, ale nevěděli, co udělat. Manažerka, paní Kadlecová, držela dlaň na puse: Sanitku, rychle! Někdo u vedlejšího stolu pozoroval situaci vstoje.
Pavlína byla u stolu ve vteřině. Obešla muže zezadu, objala ho rukama, našla správné místo, zpevnila pěst a přikryla ji dlaní, pak škubla. Řádně. Znovu. Byl těžký, málem na něm visela nohama, ale vydržela. Zkusila ještě jednou. Muž zachroptěl a vylétl mu kus masa najednou zase dýchal, sice přidušeně, ale byl v pořádku.
Pavlína pustila ruce a o krok ustoupila.
V sále zůstalo na tři vteřiny ticho. Pak to vybuchlo. Paní Kadlecová rozběhla k muži. Monika přinesla vodu. Host od vedle dokonce zatleskal, přidal se další.
Pavlína stála uprostřed sálu v mokré zástěře, ruce rudé, a chvíli nevěděla, co se sebou.
Paní, jste zdravotnice? ptala se manažerka.
Ne. Myju tady nádobí.
Pavlína se otočila a šla zpět na kuchyň.
Ruce se jí třásly, když je myla pod tekoucí vodou. Honza na ni hleděl s pusou dokořán.
Co to bylo?
Chlap se dusil. Už je v pořádku.
Vy jste ho vážně zachránila?
Honzo, nečum a pojď sem, máme tu horu nádobí.
Vzala drátěnku a dala se do práce. Nádobí bylo dnes opravdu dost.
Za dvacet minut se otevřely dveře do kuchyně. Nečekané, hosti tam nesměli, paní Kadlecová to vždy znovu připomínala. Ale muž v šedém saku vešel, rozhlédl se a zeptal:
Promiňte, kde tu najdu paní, která mi před chvílí pomohla?
Honza jen mlčky ukázal na Pavlínu.
Muž k ní přistoupil právě, když domývala mísu. Otočila se a viděla ho zblízka padesátník, vysoký, tmavé vlasy prošedivělé, tvář unavená, oči šedivé. Člověk, který měl poslední týdny dost těžké, to bylo jasné i beze slov.
Jste Pavlína? Řekli mi jméno.
Ano.
Odmlčel se. Jako by nevěděl, co přesně říct. Pak vypravil jednoduše:
Jen jsem vám chtěl poděkovat. Opravdu děkuji.
Není zač. Všechno je v pořádku.
Ne, není. Mohl jsem na chvíli se zarazil, promnul si čelo. Kdybyste tam nebyla včas
To by zvládl každý, kdo ví, co dělat.
Ale vy jste byla ta, kdo to udělal, a věděla jste jak.
Pavlína dala mísu na polici a vzala další talíř. On tam stál dál.
To je vaše? ukázal k její hromádce na stole, kde obvykle při pauze nechávala věci. Měla tam dnes i skicák, přinesla ho, že si případně nakreslí, až bude klid.
Moje.
Můžu se podívat?
Pokrčila rameny. Otevřel skicák na prvním listě. Byla tam stařenka a pes, ta od vchodu. Kreslila ji několik večerů, přidávala jemné vrásky, těžké boty, to, jak pevně drží vodítko, ale přitom zvyklá.
Listoval pomalu, obrázek po obrázku. Pak další stránka větvička s jinovatkou. Pak kluk na houpačce, vymyšlený, i když vypadal jako podle života. Pak ulička s trhem, rychlý tah za pět minut, živý ale stejně. Ruce, všude ruce, různé pohyby, ruce kreslila léta, byl to její zvyk a cvičení v jednom.
Chvilku v tichu obracel stránky.
Vy jste výtvarnice, řekl. Neptal se, prostě konstatoval.
Bývala jsem. Teď myju nádobí.
Proč?
To je dlouhá historka.
Přikývl. Ještě jednou prolistoval stránku s trhem, skicák zavřel a položil. Setrval v tichu. Pavlína myslela, že poděkuje a rychle odejde. Ale řekl něco jiného:
Jsem Aleš Hromada. Architekt. Mám k vám prosbu ale napřed se zeptám, vážně nemůžete dělat kreslení profesně? pokynul ke skicáku.
Pavlína se na něj zadívala. Honza na druhém konci kuchyně předstíral, že škrábe brambory, ale poslouchal.
To záleží, co si pod tím představujete.
Pracovat za odměnu, běžnou práci.
Aleši, vy jste dnes málem umřel, potřebujete jít domů a lehnout si.
Odpočinu si. Ale napřed mi řekněte chtěla byste zkusit skutečnou práci ve svém oboru? Seriózní.
Něco v jeho hlase ji zarazilo. Nebylo to tlačení, žádné okecávání, prostě přímost.
Záleží jakou.
On vytáhl bílou vizitku, žádné pozlátko, jen jméno a číslo.
Zavolejte mi zítra. Nebo mi nechte kontakt, zavolám vám. Vysvětlím, o co jde. Není to kvůli vděčnosti. Opravdu potřebuju někoho s vaším pohledem.
Jakým pohledem?
Podíval se na skicák.
Tím, co tam je.
Rozloučil se, skoro úklonil a odešel. Honza ho sledoval otevřenou pusou, pak se podíval na Pavlínu.
To jsou věci.
Loup pořád ty brambory, Honzo.
Pavlína zastrčila vizitku do kapsy zástěry. Ruce měla pořád mokré. Ze sálu už se ozýval zase obvyklý hluk, jako by se nic nestalo.
V noci dlouho nemohla usnout. Ležela v posteli, sledovala strop, poslouchala hučení topení, přemýšlela o všem možném. O skicáku. O tom, jak obrázky opravdu někdo prohlíží doopravdy, beze slov, bez falešného pochvalování. On spíš mlčel, nenadnesl spoustu chval, prostě listoval a pozoroval a něco se mu v tváři měnilo.
Ráno, v sobotu, dlouho držela jeho vizitku v ruce, pak zavolala.
Zvedl to hned, jako by čekal.
Dobré ráno, paní Nováková.
Odkud znáte mé druhé jméno?
Zeptal jsem se u paní Kadlecové včera. Povíte mi něco o sobě? A já na oplátku řeknu, o co jde.
Vyprávěla stručně. Nakladatelství, kresby, krize, máma, rozvod. On ani na chvíli neskočil do řeči. A pak popsal on sám.
Jeho ateliér vznikl před dvanácti lety, když odešel z velkého projekčního ústavu. Dělali v malém týmu, různé zakázky od bytových domů po veřejná prostranství. Před rokem vyhráli konkurs na rekonstrukci parku na nábřeží velký městský projekt. Plány měli kompletní, vše podle norem, ale když je rozprostřeli na stůl a zkusili si představit výsledek, pořád něco chybělo.
Plány jsou mrtvé, řekl. Rozumíte? Technicky sedí, ale člověk neslyší ani nevidí, jak by se tam žilo. Chybí život. Potřebujeme, aby to na první pohled bylo živé. Aby komise viděla tady budou babičky s vnoučaty, tady děti s míčem, tady někdo čte v trávě. Chápete?
Chápám, kývla Pavlína.
Vaše kresby umíte to, co hledám. Jsou skutečné.
Odmlčela se. Pak se zeptala:
Do kdy máte čas?
Čtyři týdny, do prezentace před komisí. Když to vyjde, park se realizuje. Bude opravdový, reálný, bude tu.
Něco v ní se rozsvítilo jako jarní slunce. Nečekaně.
Dobře. Kdy si můžu prohlédnout vaše plány?
Klidně dnes.
Ateliér Aleše Hromady byl v centru, ve starém činžáku na třetím patře, dřevěné schody, bílý nátěr na zábradlí. Vysoké stropy, staré kreslicí stoly, na zdech visící plány, modely na policích. Bylo tam trochu cítit kávou, papírem a tužkami.
Tým čtyři lidi. Ondra s obřími sluchátky, které nesundal ani když telefonoval. Iva, pod čtyřicet, s krátkými vlasy, dělala konstrukci. Starší pán, pan Horák, tvořil modely. Hana, mladší, za počítačem.
Aleš rozložil plány parku, čáry a značky, ukazoval: hlavní cesta, fontána, dětská zóna, lavičky, řada stromů.
Pavlína si pokoušela vše představit živě. Tady ráno vyrazí pán se psem. Támhle odpoledne matka s kočárkem. Večer dvojice u vody.
Můžu tam zajít? zeptala se.
Na nábřeží? Jasně, chcete jít hned?
Chci.
Vyrazili spolu, patnáct minut pěšky. Cestou skoro nemluvili. Pavlína si nesla skicák. Aleš kráčel vedle ní, v kapsách ruce, pohled upřený dopředu. Chodil lehce, jako někdo, kdo je zvyklý sledovat okolí profese.
Nábřeží se ještě neprobudilo ze zimy stromy holé, šedá zem, řeka ale už proudila tmavě a tiše. Místo plánovaného parku jen několik starých laviček, dvě třešně. Tráva rozbahněná od tání.
Pavlína se zastavila, rozhlédla a vytáhla skicák.
Kreslíte?
Jen poznámka. Chci si zapamatovat, jak to tu voní.
Aleš pohlédl překvapeně:
Voní?
No ano. Voda, staré listí, zem. To se pozná i v kresbě, i když tam člověk nic nenapíše.
Mlčel. Ona rychle načrtla břeh, stromy, pár postav okolo. Muže na kole, dvě děti s mamkou.
Aleš stál opodál, zadumaný pohled na řeku ne smutný, spíš uzavřený.
Vaše žena měla ráda taková místa? zeptala se Pavlína, očima na papíře. Pak se zarazila. Omlouvám se, to je osobní
Nevadí. Měla ráda spíš moře. Připadala jí řeka smutná, prý moc táhne. Na chvíli se odmlčel. Gábina umřela před osmi měsíci. Rakovina. Rychle, za čtyři měsíce.
To mě mrzí.
Děkuju.
Dál to nerozváděli. Pavlína kreslila, Aleš mlčky stál. Vzduch od řeky už měl jarní vůni, i když pofukovalo studené.
Pak šli zpátky do ateliéru, dali si kafe a Aleš ukázal, co přesně potřebuje: asi dvacet archů, každá část parku, různá denní doba, různé postavy. Ne efektní plakáty, ale živé momentky, jako by je potají nafotil v reálu. Komise musela uvěřit, že to místo žije.
Jasně, souhlasila Pavlína. Dejte mi týden na pět prvních. Uvidíme, jestli to je, co hledáte.
Platí.
Šla domů do Nuslí. Topilo to stejně, na stole hrnek od čaje. Položila skicák a začala přemýšlet, kde začít.
První list byl hotový do večera. Alej za úsvitu, starší pán se psem, o kus dál jiná silueta. Stromy se světlou mízou, jemné stíny. Lavička, na ní žena s knihou, oči zavřené, v klidu.
Druhý den ukázala první arch Alešovi. Dlouho mlčel.
Takhle přesně jsem to chtěl.
Iva, ta s krátkými vlasy, se taky přišla podívat. Postála u stolu.
Výborné, pronesla stručně, ale s uznáním.
Pavlínu zaplavil klid, který roky neznala. Nebyla to euforie, ale spíš pocit, že věci dávají smysl.
Další dva týdny chodila každý den na nábřeží v každém počasí, seděla u řeky, skicovala lidi, rostliny, pohyby. Večer doma nebo v ateliéru dotahovala archy. Aleš občas chodil nahlížet, někdy řekl: Tohle strom sem, tady bude beton podle plánu, jindy jen mlčel a pozoroval, což bylo snad povzbuzující víc.
Postupně si povídali i jinak než o práci. Občas vyrazili společně na procházku podél řeky, když měl Aleš čas. Povídal o nápadech, proč musí být lavička právě tady, jak má být aleje lomená i rovná, když chce člověk pocit, že za zákrutem je překvapení. Mluvil tak, že i odborné věci zněly obyčejně, s lehkostí. Pavlína ho poslouchala ráda bylo poznat, že ho ta práce baví opravdu, ne jen jako povinnost.
Víte, jak se pozná dobré místo? řekl jednou.
Jak?
Že si člověk sám vybere, kam si sedne. Že to místo táhne. To je neklamné znamení.
A vy jste tohle věděl vždycky?
Od třetího ročníku. Jeden profesor nám říkal, že architektura není o stavbách, ale o tom, co člověk zažívá v jejich blízkosti. Zapsal jsem si to a nikdy nezapomněl.
Musel být dobrý učitel.
Zemřel brzo, ale jeho hlas slyším dodnes.
Ty hovory byly jednoduché, ale pravdivé. Pavlína mu vyprávěla, jak začínala kreslit dětské knihy, měla oblíbeného lišáka z jedné pohádky, dokonce si ho jednou namalovala velkého, jen pro sebe a při některém stěhování ho pak ztratila. Aleš poslouchal a občas s úsměvem pokývl, laskavě.
Já měl taky takový projekt malý domek pro jednoho pána na vesnici. Podle velikosti nic zvláštního, ale povedl se dokonale. Mám ho v hlavě líp než některé velké
Proč? vyzvídala Pavlína.
Někdy malé věci dostihnou přesněji, než ty velké.
Jednou zašli po procházce na teplý čaj. Aleš sledoval ven z okna.
Nezdáte se na člověka, kterého baví umývat nádobí.
No, nebaví. Ale když jsou dluhy, žádná ilustrátorská svoboda nepomůže.
Máte je ještě?
Skoro všechny splacené.
Přikývl.
Takže v Imperiálu už nekončíte? po chvíli ticha se zeptal.
Vzala jsem si neplacené volno na dobu projektu.
A pak?
Pavlína zamyšleně listovala skicákem.
Uvidíme. Třeba něco nového přijde. Vy jste teď taky zjistil, co vlastně umím.
Aleš jen hleděl ven. Něco nedopověděl, Pavlína to poznala … nevyptávala se.
Práce jí šla od ruky. Série obrázků rostla. Ráno podél řeky, v poledne podél hřiště, večer doma dočišťování detailů. Kreslila milence na lavičce, starou paní krmící holuby, kluky na kole, skupinu pejskařů v neděli ráno, matka s kočárkem pod větví a jarními květy.
Aleš někdy řekl:
Tu paní přesuňte blíž k fontáně, podle plánku tam bude lavička s výhledem.
Dobře.
Tady by měl být večerní čas, zapnuté lampy. Máme v plánu teplé světlo.
Ukázal typ lamp, jakou plánovali na výkresu. Pavlína přikývla a malovala. Občas bylo i napětí.
Aleši, tahle alej je na plánku moc rovná. Chcete, aby lidi šli a koukali stále na to samé, neměla by aspoň trochu zatočit?
Podíval se na plán.
Tam to bohužel kvůli inženýrským sítím jinak nejde.
Aspoň stromy by nešly sázet mimo osu?
Váhal, pak pokynul: Musíme se zeptat Ivy.
Iva uznala, že ano, a stromy na plánu posunuli. Mělo to hned jiný pocit, obrázek byl živý.
Vidíte? ukázala Pavlína.
Měla jste pravdu, uznal Aleš.
V kanceláři ji přijali v klidu, bez halasných slov. Ondra (ten se sluchátky) přišel jednou okukovat, jak kreslí.
Jdete pořád jen ručně? Žádný tablet?
Tablet umím taky, ale na papíře je cítit tah prsty.
Hmm, kluk uznale pokyvoval.
Pan Horák přinesl jednou čaj, beze slova ho položil vedle její stopy v tom bylo víc, než v jakémkoliv řečnění.
Bylo to i těžké. Tři archy, zejména dětské hřiště, pořád nevycházely dřevěné, mrtvé obrazy, ne živé. Pavlína vše předělávala, pořád dokola. Pak si to ujasnila: kreslí děti, které nezná. Vyrazila do sousedního dvora na hřiště. Seděla tam přes hodinu, pozorovala. Děti lezly po prolézačkách, padaly, řvaly, mračily se i radovaly. Jednoho kluka s pětistovkou písku kreslila seriózně, dalšího, co visel hlavou dolů… Potom maminku, co pochytala své dítko a oba se smáli.
Ty tři archy ji stály dva dny.
Když je ukázala Alešovi, zůstával déle tiše.
Kde jste vzala tyhle děti?
Z hřiště naproti domu.
Jsou opravdoví.
Jsou.
Zbýval poslední týden. Obrazy byly téměř všechny, tým chystal prezentaci. Aleš zůstával dlouho do noci, občas Pavlína viděla v devět večer v okně ještě světlo.
Jednou zůstali sami. Aleš kreslil nad velkým stolem, Pavlína dokončovala poslední list. V místnosti jen šramot tužky a papíru, občas Alešův zamyšlený vydechnutí.
Gábina tohle projekt viděla? zeptala se tiše.
Chvíli mlčel.
Začátek. Když jsme vyhráli konkurs, už byla nemocná. Radovala se řekla, že si sem jednou přijde číst na trávu. Už to nestihla.
Proto jste pak chodil do Imperiálu sám a beze smyslu?
Podíval se na ni.
Vy jste to poznala?
Monika, servírka, to o vás říkala. Bylo na vás těžké pohledět, když jste seděl na večeři sám.
Nepomyslel jsem si, že je to tolik vidět.
Lidi si myslí, že je v samotě nikdo nevidí, ale všichni je vnímají.
Zamyslel se.
I vy jste sama?
Byla. Teď nevím. Práce, která mě baví, je pro mě hodně.
Hodně.
Chvíli mlčeli, přátelsky, ne trapně.
Když Gábina odešla, měl jsem pocit, že vlastně ani nevím, proč dělám to, co dělám. Řekli jsme si sice, že pak budeme víc spolu, odpočineme si, něco si užijeme… To pak nikdy nepřišlo.
Znám to. To samé s mámou.
Taky jste ztratila?
Loni.
Přikývl, dál nevyptával. Jen pokývl jako někdo, kdo právě pochopil zásadní věc.
Ten večer odcházeli společně. Venku byla tma a chladno. Pavlína si zapnula kabát.
Chcete pěšky?
Já na autobus. Bydlím v Nuslích.
Doprovodím vás na zastávku.
Šli tiše. U zastávky Aleš promluvil:
Paní Nováková….
Jen Pavlína.
Pavlíno. Po prezentaci, ať dopadne jakkoli, bych vám rád nabídl stálé místo. Ne jednorázový projekt. Čeká nás řada další práce a takový pohled, jako je ten váš, je vzácný. Berte to jako vážné.
Zastavila se.
Ale to není z vděčnosti?
Za vděčnost bych vám koupil růže, za pohled zaplatím adekvátně.
Rozesmála se poprvé opravdově za dlouhou dobu.
Dobře. Promyslím to.
Hlavně dlouho neváhejte.
Přijel autobus. Pavlína ještě zahlédla, jak Aleš zůstal stát na zastávce a dívá se za ní.
Den prezentace byl čtvrtek.
V ateliéru dusno. Iva počítala detaily, Hana skládala vizualizace, pan Horák donesl hotový model parku, dokonalý s miniaturními stromy. Aleš pil kávu a chodil sem tam.
Pavlína si v koutě naposled prohlížela všechny archy dvaadvacet. Celá série: ranní alej, fontána, dětské hřiště, večer a lampy, kluk na lavičce, zamilovaní u řeky, babička s holuby, déšť pod stříškou, cyklisté…
Nervozita? přisedl Aleš tiše.
Trochu.
To bude dobré. Jsou skvělé.
Co? Obrázky, nebo komise?
Obrázky.
Usmála se.
Komise sídlila v paláci na Malostranském nábřeží, dlouhý stůl, okna od podlahy ke stropu. Osm členů převážně šedivé hlavy. Aleš zahájil řečí o plánech, Iva doložila technické věci, Hana pouštěla vizualizaci na plátno.
Pak Aleš řekl:
Máme ještě sérii kreslených vizí chceme ukázat život v prostoru.
Kladl před komisi jednu po druhé. Mlčky.
Ozvalo se ticho.
Jeden z členů, starší pán s výrazným obočím, si vzal obrázek ranní aleje a dlouho zkoumal.
To není fotografie? překvapeně.
Ne, ruční kresba našeho výtvarníka.
Je to živé… zamumlal skoro pro sebe. Pavlína slyšela.
Dotazů bylo pak dost: technické, rozpočtové, termínové. Aleš odpovídal, Iva pomáhala. Pavlína jen seděla zboku, nebyla to její část. Jen na konci zamířila jedna členka, energická dáma s perlami, k obrázku s babičkou a holuby a poprosila, zda si jej smí nechat. Pavlína se do sebe pousmála.
Výsledek komisní porady zněl jasně: projekt schválen. S menšími připomínkami u termínů, které Aleš akceptoval v klidu.
Na chodbě jim Iva potřásla rukou, pak k Pavlíně přišla a udělala totéž. Hana zamumlala hurá tlumeně. Pan Horák nebyl, ale napsal zprávu: Paráda!
Aleš si schoval Pavlínu nakonec. Stáli u okna, kde se už svět zaléval jarem, venku zelené stromy a lidé v tričkách.
Tak jsme tam, řekl klidně.
Tak jsme tam, přikývla.
Nechcete jít na nábřeží? Právě teď.
Teď?
Chci vidět to místo. Po všem tomhle.
Došli tam klidnou procházkou. Město vonělo topoly, asfalt praskal pod nohama. Aleš držel krok, Pavlína bezděčně nesla po boku skicák bez něj už se cítila divně.
Nábřeží je přivítalo sluncem a vůní řeky. Na lavičkách pár lidí, tu a tam vykračující pes. Místo, kde bude park, ještě šedé, dvoustaré stromy, nic víc. Ale už se to zdálo jiné, možná jenom díky tomu, že už ho Pavlína znala skrz naskrz.
Postáli u vody, foukal mírný vítr, Pavlína si zapnula kabát.
Bude to výborné místo, nadhodila.
Bude, souhlasil Aleš.
Míjela je maminka s kočárkem, volala na dítě a smála se do telefonu.
Pavlíno, řekl Aleš.
Ano?
Díval se do vody. Ne na ni.
Dlouho jsem žil mezi lidmi, pořád v pohybu, ale přitom prázdný. Chápete?
Chápnu.
Ty poslední týdny. Zase se mi ráno chce vstát. Ne kvůli práci. Prostě přijít.
Pavlína pozorovala pozvolný pohyb vody. Řeka si tekla svými starostmi.
Vy jste říkal, že Gábina řeku moc nemilovala. Byla pro ni pomalá.
Tak.
Mně se táhlá řeka líbí. Od mala.
Obrátil se k ní. Viděla ten pohled opravdový, bez příkras.
Jsem rád, že jste tehdy vyšla z kuchyně.
Já taky. A přitom mě v tu chvíli napadlo jenom, že se někdo dusí.
Vím. Právě proto.
Trvalo jí to pár vteřin, než pochopila, že mluví nejen o tom večeru. Řekl právě proto… a ona cítila to něco, co už dlouho v životě neměla.
Aleši, zašeptala tiše.
Co?
Nejsem zrovna expert na tyhle řeči.
Ani já ne.
Tak jsme na tom stejně.
Usmál se a poprvé od začátku, co ho poznala, se opravdu zasmál. Tichý, teplý smích.
Pavlíno, řekl, když dozněl.
Co?
Mohu vás pozvat na večeři? Ne do Imperiálu. Do jiné restaurace.
V Imperiálu vaří výborně.
Jenže teď už bych se při večeři nepodíval do očí paní Kadlecové…
Představila si její tvář a uznale kývla.
To chápu.
Tak co říkáte?
Pavlína otevřela skicák na čisté stránce, koukla na řeku, stromy, lidi na lavičce. Rychle skicovala. Aleš trpělivě stál opodál.
Souhlasím, řekla nakonec a pořád kreslila.
On mlčel. Jen tiše stanul po jejím boku.