Slavnost u příbuzných vstup bez hranic
Pamatuji si to, jako by to bylo minulý týden, i když už uplynula hezká řádka let. Byla to doba, kdy pražské byty dýchaly vůní šamponu, sektu a těch zvláštně svěžích mandarinek Přestože mandarinky včera nikdo neloupal. Na zemi za pohovkou zůstal plastový věneček polepený třpytkami, a v šuplíku pod konferenčním stolkem jsem tehdy našla hedvábný šátek s nápisem: Dámská jízda snů.
Pod radiátorem se tiše krčila osamělá růžová gumová rukavice s omlácenou mašličkou. Vypadala, jako by se pokoušela utéct před včerejším večerem a nakonec ztroskotala.
Stála jsem tam ve starém froté županu s roztřepenou tkanicí, v ruce igelitový pytel na odpad. Každý krok po koberci doprovázelo jemné šustění papírků od bonbónů.
Na parapetu postával sklenička s rudým vínem vyschlým na dně. Ve váze místo květin trčely tři plastová brčka s lesklými hvězdičkami. Po stěně se vinul řetěz ze srdíček vystříhaných z barevného papíru, jedno očividně okousané.
V kuchyni čekalo zvláštní bitevní pole.
Na stole působila osiřele půlka patrového dortu. Krém na něm splýval jako sníh na jaře a stranou trčely nakřivo zastrčené svíčky velká 3 a 8, přestože jsme včera neslavily žádné narozeniny, jen setkání holek.
V dřezu stály zmrzle sklenky polepené stopami rtěnek. Hned vedle položeny talířky se zaschlým hummusem. Na židli ležely vyložené karty na věštění polovinu s lícem nahoru, polovinu dolů, jako by se tu včera nevydařila žádná věštba…
***
Mimochodem, tehdy jsem zvedla jednu kartu. Srdcový král se na mě díval s podivným nadhledem. Ze včerejších karet jsme se smály při předpovídání svateb, stěhování i tajemných cizinců. Když jsme špitaly a hned nato hlasitě hlaholily, polykaly bublinky vlažného bohemia sektu.
Sklonila jsem se, abych zvedla třpytku, a pod pohovkou nahmatala něco měkkého. Ukázalo se, že je to cizí krajková punčocha s utrženou gumičkou suvenýr z tanečků na stoličce. Zakroutila jsem hlavou a šla do ložnice, kam se zbytek výbuchu skoro nedostal.
V ložnici panoval zdánlivý pořádek. Tedy, pokud pomineme tři polštáře na podlaze a peřinu smotanou v hlemýždí ulitu. Když jsem urovnávala svůj polštář, našla jsem pod ním složený růžový papírek.
Srdce mě zabolelo.
Možná zas nějaký vzkaz od Martina z baru určený jedné z Renatiných kamarádek? Ale písmo jsem poznala. Velká, trochu šikmá písmena, každé o pěkně obtáhnuté kolečko Markétina klasika.
Jsi ta nejlepší hostitelka na světě! Markétka.
Pozorovala jsem ten vykřičník. Vypadal, že se malinko třese. Usmála jsem se jedním koutkem. Nejlepší hostitelka s rozbitou vázičkou po tetě Andule a třpytkami v koupelně, kde se dalo sprchovat snad jedině pod ohňostrojem…
Kolikrát jsem si už slibovala nikdy víc… zabručela jsem, když jsem usedala na kraj postele.
***
Něco mi zamáčklo pod pantoflem.
Škubla jsem, odsunula papuči a v ní pečlivě položená mandarinka úplně čerstvá, s hladkou, lesklou slupkou. Připevněná gumičkou a párátkem ke ktomu lísteček: Ať je tvůj život sladký.
Včera jsme se tomu s holkami smály, dneska ta mandarinka působila jako výsměch.
Telefon zavibroval na nočním stolku. Zobrazilo se: Markéta (náš živel).
No jistě, povzdychla jsem si do prázdného pokoje a přece vzala hovor. Prosím?
Liduškooo! v pozadí bylo tak hlučno, až to vypadalo, že mejdan pokračuje jinde. Ty jsi bohyně! Všechny děvčata z tebe byly paf! Ještě tu je Jaruška-manikérka, připomínáme si, jak jsi včera vyhnala ducha ze skříně!
Zadní plán smíchu a výkřik: Vyřiď Lídě, že už budu rodit jen u ní! a zas všeobecný jásot.
Díky, Lído, Markéta přehodila tišší tón. Ty… no ty víš. U tebe je jako doma.
Zírala jsem na mandarinku v pantofli.
Ehmm, kývla jsem. U mě jako doma…
Nezdržuju! Odpočívej, hvězdo rautů! vypnula, zanechávajíc po sobě akorát ticho.
***
Sundala jsem brýle a položila je vedle Markétina vzkazu. V odrazu ve skříni na mě hleděla žena kolem padesátky, s unaveným obličejem, ale najednou mladýma zelenýma očima a vlasy spletenými do ledabylého drdolu a z něj trčela… třpytka. Jedna, urputná.
Telefon zase ožil, jinou znělkou videohovor. Terka dcera.
Vzdychla jsem, projela si rukou vlasy, ale třpytka upevněně zůstala.
Ano, zlatíčko? zvedla jsem hovor a na displeji vykoukla Terka s rozcuchanou ofinou a kafem v ruce.
Mami! přimhouřila oči a zkoumala mě. Jo, tak jsem to věděla. Zase třpytky na kočce?
Na mně, opravila jsem ji pobaveně. Kočka po včerejších tancovačkách s kartami zmizela. Tipuju, že leží zas někde v prádelníku
A vylíčila jsem celé včerejško.
Mami, Terka se ušklíbla, pak zvážněla. Sama se slyšíš? Kočka se schovává, porcelán na cucky, mandarinky v bačkorách… Neumíš Markétě říct ne?
Cítila jsem, jak v Terezině tónu zazní něha i podráždění jako dvojité kyvadélko.
Víš, jak jí je, zamumlala jsem automaticky. To přece víš.
A tobě není? jemně mě přerušila. Kdy sis naposledy odpočinula, místo toho, abys měla doma věčně hosty?
Pohled mi padl na růžovou rukavici pod radiátorem, na lístek pod rukou a prázdný byt naplněný včerejším smíchem patřícím jiným.
Nevím, přiznala jsem upřímně. Já myslím, že se taky někde schovávám. Stejně jako kočka pod skříní.
Terka tiše vydechla.
Mami, já tě mám ráda. Ale opravdu se zamysli, jo? Možná příště jenom spolu čaj, bez věštění a třpytek.
Obraz zamrznul, spojení zaškobrtlo. Mezi námi se na vteřinu rozhostilo ticho jako nedopovězenost.
Uvidíme, hlesla jsem.
Poprvé po dlouhé době mi to uvidíme nezapadalo do vděčného samozřejmě, Markéto, ale spíš znělo jako začátek něčeho jiného.
***
Pamatuješ, jak Markéta poprvé přišla jen tak? To byla jaro, za oknem bláto, ale na parapetu se už natahovaly první naroubované šupinaté výhonky.
Líduško, pojď! Mám s sebou koláč! znělo klepátkem, než vůbec zazvonila.
Otevřela jsem a odstoupila, ona doslova vtrhla dovnitř voněla po vanilce a chladném vzduchu, v rukou nesla plech s něčím voňavým.
Domácí zelník, přesně jako u babičky, ani pořádně nezula boty a už mířila do kuchyně. Panebože, ta tvoje předsíň To je jak z katalogu!
Zarděla jsem se, narovnala na věšák svůj pečlivě poskládaný šátek. Paneláková dvoupokojová v devítipatrovém baráku byla můj malý poklad. Tapety sladěné se závěsy, mámin starý pletený přehoz přes gauč, kuchyň s bílým nábytkem a dřevěnou deskou, spousta pokojovek.
Hrozně útulné říkali všichni. Pro mě to bylo víc než slova, spíš osobní uznání.
Sundej boty, řekla jsem, a přebírala od Markéty koláč. Teda, to je váha.
Jako ten můj život, mávla rukou, ale smála se. Hele, Lído… U mě, mávla v směru své dvougarsonky ve staré zástavbě, stěny tě tísní, kuchyň šest metrů, vršek vříská, spodek vrtá. Ale u tebe…
Roztočila se přímo uprostřed mé kuchyně s kulatým stolem a gaučem pod oknem.
Tady je vzduch, chápeš? Tohle je hřích tu být sama. Co kdyby menší sešlost? Jen my. Poznáš dvě moje kamarádky. Holky jsou fajn, fakt!
Slova hřích být sama mě zabolila, jak nečekaný vpich.
Vzpomněla jsem si na večery, kdy jsem skutečně sedávala sama, televize na pozadí, v ruce jehlice Tereza u sebe, příbuzní si vzpomněli akorát na Vánoce
Sešlost? No proč ne. Mám koláč, mrkla jsem, dělajíc si legraci.
Markéta překvapeně nadzvedla obočí.
Ty souhlasíš? Vzala jsem koláč úplatkem, že tě budu muset přemlouvat, smála se. Sobota? Žádný oficiální důvod, prostě… trénink dámské jízdy!
Postavila jsem koláč do trouby nahřát. Sobota zněla jako cosi vzdáleného.
Dobře, povídám. Sobota.
Liduško, ty jsi zlato, objala mě tak, že mi zapraskala žebra. Jsme přece skoro jako sestry.
To skoro znělo podivně, ale zhltla jsem ho spolu s kouskem budoucího koláče.
***
Velikonoce se ten rok slavily samozřejmě… u mě. A to hlavně kvůli Markétě.
U Lidušky je to vždycky domov, říkala všem. Mazance jako obrázek a kraslice z časopisu. A kočka, která vše významně sleduje.
Ta naše kočka tygrovaná Micka připomínala spíš unaveného strážce, ale významně znělo lépe.
Markéta dorazila se třemi dalšími kamarádkami.
Já, zvyklá na klidné oslavy, byla chvíli v rozpacích, když do předsíně vtrhly najednou tři holky oranžová, vysoká v kůži a drobná s hlasitým smíchem.
Tohle je Lenka, to Iva, to Maruška, zamávala rukou Markéta. Holky, tady naše Liduška, u které je vždycky pohoda a dobré jídlo.
Začala jsem rychle obouvat hosty, podávat bačkory a ukazovat, kam pověsit kabáty. Ujišťovala jsem se v duchu: židlí je dost, mazanec dva a jedenáct vajec. Plus saláty, něco studeného pro jistotu.
Samozřejmě to pořád nestačilo. Za hodinu Markéta v debatě o polevě na mazanec vytáhla mobil.
Jé! Zapomněla jsem, Katka a Jůla jsou ve městě, napíšu jim. Lído, nebude vadit? Dovezou si vlastní vejce!
Nevěděla jsem co říct, v tu chvíli troubila trouba. Otočila jsem se k mazancům. Když jsem se vrátila, Markétin mobil už ležel na stole a ona se smála:
Za chvíli jsou tu!
***
Slavnost se rychle proměnila v malý jarmark.
Děvčata soutěžila, čí těsto kyne po domácku, a kdo trávil Velikonoce u skutečné babičky na vesnici. Lenka se v zápalu hádky ohnala lžicí s čokoládovou polevou a rozcákla ji po ubruse od jednoho kraje ke druhému.
Jejda! zastavila se s provinilým výrazem. To je snad pro štěstí, ne?
Markéta vybuchla, ostatní ji následovaly. Automaticky jsem popadla ubrousek, abych to očistila, škraloup už tam ale zůstal.
Nevadí, řekla jsem. To se vypere.
V tu chvíli mě přejel Markétin pohled hřejivý, vděčný. Nešlo o ubrus, šlo o kus domova.
Večer byl parapet obsypán vajíčky vše možných barev, na stěně vysel papírový věnec (náš kolektivní výtvor), pod stolem ležely nějaké sandály. Markéta s pohárem portského slavnostně prohlásila:
Děvčata! U Lidušky je vždycky opravdová slavnost!
Tleskaly, já jsem červenala a v hrudníku mi vyvstalo cosi podivného jako že můj byt a obyčejný gauč jsou svědkem něčeho velmi důležitého.
***
Jako děti to bylo však naopak. Oslavy patřily Markétě.
Markéta byla rozený vůdce živá, hlučná, někdy trochu až moc, tím spíš přitažlivá.
Děti z naší ulice chodily právě k jejímu vchodu. Tam dělala přehlídky ve starých županech a zakládala tajný klub pod schody. Dospělé ženy z ulice ji pokřikovaly naše herečka.
Já byla ta pečlivá, neviditelná. Včas doma, knížky vracené bez ohnutých rohů, botky vytřené do lesku.
Liduško, ty jsi jednička, říkala teta Andula, maminka a Markétina máma. Pohlídej Markétku, ať něco okouká.
V pubertě jsme se rozešly. Markéta vrátila domů plná historek z diskoték, já vystudovala ekonomku, šla do práce. Viděly jsme se zřídka každopádně na rodinných setkáních.
Když umřela teta Andula, vrátily se všechny rodinné křivdy. Napoprvé jsme se já a Markéta zdržely v kuchyni až do tří ráno, hořkost zapíjely přeslazeným čajem.
Se smrtí mámy zmizel domov, řekla Markéta, hledíc do hrnku. Už nechápu, jak to funguje bez ní.
Já, která jsem už čtyři roky žila bez své mámy, potichu pronesla:
Funguje to jinak. Ani horší, ani lepší. Zkrátka jinak.
Od té doby jsme si častěji volaly. Nejprve služebně dědictví, úřady. Pak už jen tak jen aby se člověk zeptal, jak se má.
Markéta mě vtáhla do svého tempa jako vír vtahuje spadlý list.
My budeme žít vedle sebe a hrát cizí? zlobila se. K tobě chodím já, ty ke mně.
Jen jsem k Markétě nikdy vlastně nezavítala. Pořád něco. Práce, Terka, únava. Zato ona ke mně… stále častěji.
***
Postupně se z u Lidušky stal univerzální slogan.
Holky, kde? U Lidušky! Je jasné, že ne u mě, mám kuchyň jak komoru, u Lidušky je to sen každého influencera!
Kde na Silvestra? U Lidušky! Má krásné světýlka a rybu pod kožichem jak medovník!
Velikonoce? U Lidušky.
Maruščiny narozeniny? U Lidušky, máme kde krásně vystavit dort.
Večer jen tak? Kde jinde, holky, u Lidušky je pohoda a vždycky něco dobrého!
Nejdřív mě to i těšilo.
Z mého bytu se stalo místo, kde ožil kruh lidí. Bavilo mě volit nové dečky, zkoušet recepty, sledovat, jak kamarádky uznale achají nad bílým talířem.
Liduško, u vás je to jako v časopise!
Ale postupně to houstlo. Hosté přicházeli i neohlášeně.
Lído, to jsem já, Iva, včera jsme byly u tebe. Chtěly bychom s Lenkou dnes nakouknout, má novinky. Ostatní nestíhají, jsi doma?
Jednou, když zazvonili potřetí během týdne, otevřela jsem. Stála tam Naděžda stará známá, kdysi zmanipulovala konflikt v pubertě a ztrapnila mě před všemi. Od té doby jsme se míjely.
Ahoj, nesměle zdravila. Markéta říkala, že večírek u tebe, že můžu přijít dřív, pomoct…
V hlavě mi hučelo: Markéta se splétla, nikoho nečekám. Ale ustoupila jsem stranou.
Pojď dál, pronesla jsem. Dáš si čaj?
Utěrka v ruce se mi stáhla jak provaz.
***
Můj první protest byl dětsky směšný.
Chceš všem zkazit večírek? Kup špatné sušenky, řekla jsem si.
Místo luxusních z pekařství jsem koupila suché obyčejné za deset korun. Hned se rozpadaly.
Aspoň uvidí, že u mě to není jako v kavárně, zamračila jsem se.
Večírek se samozřejmě vydařil. Holky se cpaly špatnými sušenkami a smíchem je zapíjely vínem. Každá donesla něco navíc. Markéta vystřihla speciality.
Maruška si v rozjaření pověsila na kliku obří plastové korále a ráno jsem je našla pohupovat u bílých dveří. Chystala jsem je dát do krabice ke ztrátám, když znovu zvonek.
Lído! Markéta vletěla dovnitř, zahlédla korále a vyprskla. U tebe i kliky slaví!
Chtěla jsem odseknout nejsou to oslavy, ale nepořádek. Ale ta radost byla nakažlivá.
Slaví…
Slavit nehodlily odcházet…
***
Zvláštní byla naše věštecká seance.
Dneska, holky, hledíme do budoucnosti! zavelela Markéta v chatu, kam mě nenápadně přidala. Lído, ty jsi náš orákulum. U tebe klepe i konvice.
Skepticky jsem na tu svou konvici s vodním kamenem zírala. Orákulum
Lenka donesla mariášky, velkou svíci a vyřezávané zrcátko.
Nebude to obyčejná jízda spiritistický večer! Přivoláme duchy.
Zakuckala jsem se smíchem.
Spiritistický? Maximum, co tu poletuje, je duch guláše z rohu kuchyně.
Ne guláš! škytla Markéta. Klid, je to hra.
Zhaslo se, plála svíce. Kočka Micka, zvyklá ležet u topení, se natáhla na parapet a nafoukla ocas.
Lenka rozložila karty, postavila zrcadlo.
Pokládáme otázky vesmíru, špitla.
Seděla jsem na kraji gauče, trochu nadbytečná ve vlastním bytě. Světýlko svíčky tančilo po tvářích. Všechny ty řeči o lásce, penězích, cestování míjely mě.
Najednou začalo blikat světlo. Nejdřív jedna žárovka, pak druhá, pak tma.
Jejda, vykřikla někdo.
ZNAMENÍ! zasyčela Lenka a holky zavýskly.
Automaticky jsem sahla po mobilu, když se cosi tmavého mihlilo pod nohama. Micka, už nevydržela, s mňoukáním vtrhla do ložnice a zmizela zabouchla si za sebou dveře skříně.
Tak to je znamení, zachroptěla jsem. Že i duchové mají dost.
Světlo za pár minut zas naskočilo v domě někdo zapl svářečku, vyhodilo pojistky. Micka zůstala schovaná den šustění a tiché mrrr z hlubin police.
Když vylezla celá zježená, hladila jsem ji po zádech.
Tak co, Micko, budeme se schovávat spolu?
Zamručela a šla na kuchyň, kde se válely zbylé třpytky.
***
Dlouho jsem se nerozhodovala.
Seděla jsem u stolu, civěla na nový SMS koncept blikal tam prázdný kursor.
Prsty psaly samy: Market, příště slavte u vás. Hned jsem to smazala.
Zkoušela jsem varianty.
Markéto, už to nedávám…
Markéto, dáme chvíli bez mejdanů u mě.
Markéto, nezlob se, hosty potřebuju na chvíli vypnout.
Nic neznělo dobře. V hlavě její věty: Lído, to chápeš, jsi hodná, tobě to nevadí!
Zhluboka jsem se nadechla, mobil dala stranou, přešla k zrcadlu. Žárovka házela stíny. Místo česání jsem se střetla sama se sebou:
Markéto, příště slavte u vás.
Hlas se zlomil jak napjatá struna.
Bez výmluv, slyšela jsem Terezu v duchu. Máš právo.
Narovnala jsem se, roztáhla ramena.
Markéto, pronesla jsem tiše. Jsem ráda, když se sejdeme. Ale jsem unavená. Prosím, příště slavte u vás.
Za každým pokusem táhl hlas k výčitkám. Zarazila jsem se.
Vrátila k mobilu, pomalu naťukala:
Markét, jsem fakt unavená. Prosím, příště slavte u tebe, jo? Potřebuju od hostů pauzu.
Prst se zarazil nad Odeslat. V hrudi mi zatrnulo. Bála jsem se urazit. No jasně! Ty jsi vždycky ta nudná!
Zmáčkla jsem. Pak polohlasem:
Teď osobně.
Před zrcadlem jsem několikrát zkoušela větu nahlas.
Markéto, to je můj byt, pro mě je těžký, když tu stále někdo je…
Markéto, mám tě ráda, ale nemusím být podložkou…
Markéto, mluvme o hranicích.
Při hranice mi došel dech. Viděla jsem ženu, co se učí říkat ne.
Ale v očích se objevilo něco nového klidné odhodlání.
Dobrá, kývla jsem rannímu zrcadlu. Půjdu k ní. Ne k sobě. K ní.
***
Na Markétu jsem šla záměrně nečekaně.
Když může jezdit se štrúdlí a bandou holek neohlášeně ke mně, můžu naposled bez varování já.
Byt v činžáku, vysoké stropy, opadaná omítka, ve schránce noviny. Dřív jsem milovala domy s duchem času. Teď páchly zatuchlinou.
Bez výtahu. Vystoupala jsem, třetí patro, vůně levného spreje a polévky.
Její dveře šly poznat: mlátil na nich křivě přibitý věneček z látky a dřevěná tabulka Tady bydlí zázrak. Dřív se mi to líbilo. Teď to vypadalo smutně.
Zaklepala jsem. Bez pohybu. Zazvonila. Dlouhá, protivná trrr. Po minutě kroky a hrubý, nevyspalý hlas:
Kdo je tam?
Já. Lída.
Zámek cvakal věčnost. Nakonec se pootevřely dveře.
Markéta nakoukla, zabalená v teplákovce a jednom ponožce. Druhý držela v ruce. Vlasy v uzlu, oči nateklé.
Liduško? překvapeně. Bez ohlášení?
Ty ke mně taky, řekla jsem.
Zaskočená, ale pustila mě.
Už ze dveří udeřila prázdnota. Žádné vítej bez koberečku, poličky. Opřená mopka, boty, kecky, jedna bota. Na podlaze zaschlá skvrna.
V pokoji jediný gauč, původně zelený, teď šedivý. Halda hadrů šaty, rifle, trička v kupě. Po zemi lahve od vína i energy drinků, časopis bez obálky. Notebook na stoličce, plná popelníci.
Pod stolem dvě hrníčky: jeden povalený s vyschlým flekem, druhý balancoval na koberci, v kafi cigaretový popel.
Opilé kafe, říkala tomu Terka.
Na okně žádné květiny, jen kelímky, pytlík od chipsů, vyschlý citron u topení.
Uvnitř se ve mně leccos obrátilo.
To nebyl jen nepořádek. To byl život, co se rozkládá, a nikoho to nesvědčí.
***
Nečum tak, trhla Markéta pohledem. Ještě jsem tu neuklidila po… po všem.
Po čem? tichounce.
Po mámě, po práci, po těch všech… mávla směrem k lahvím. Po životě.
Šla do kuchyňky, já se rozhlížela. Kuchyň opravdu komora, jeden pult, stará lednička s oloupanými magnety, dřez plný špinavých talířů, pánev se zčernalými brambory. Neodnesený odpadek v koutě.
Chtěla jsem ti volat, řekla, když loumpovala konvici. Ale pořád… No… pokrčila rameny.
Stála jsem, kabelku k hrudi, v hlavě obrázky své čisté kuchyně a tady… kde smích zůstal jen vzpomínkou.
Najednou mi došlo její únik do mého bytu není ze zvědavosti, ale protože tam… cítí domov.
Přišla jsi kvůli nějakému účtu? otočila se. Nebo inspekce?
Kvůli účtu, odvětila jsem. Ale to druhé vlastně taky.
***
Já… najednou se zhroutila na židli. Myslela jsem, že se ještě zlobíš.
Oči jí slzely, tentokrát ne smíchem.
Zlobím, popravdě jsem řekla. Doma už mě mejdany zmáhají. Včera to přeteklo.
Položila jsem kabelku na stůl, aniž bych se vyhýbala plechovkám.
Ale chci… hlas se mi třásl. Pochopit.
Markéta setřela slzu.
Co?
Proč tady… takto. A proč všechno domáckost hledáš u mě.
Hořce se uchechtla.
Protože u tebe je skutečný domov, šeptla. Tohle… rozhlédla se, je holé kulisy.
Nádech a proud slov, jak protržený stavidlo.
Tady se necítím doma. Od máminy smrti, hádek o byt… Ty zdi nejsou moje. Bydlím jak podnájemník. U tebe… je vše na svém místě. Přehoz, hrnky, spí klidná kočka. Umíš být paní domova.
Zavzlykala.
U tebe poprvé v životě není tak… strašně a osaměle.
Cítila jsem, že mi hrudníkem projíždí cosi hřejivého.
Já… Markéta nervózně smála. Myslela, že tě to baví. Když je oheň, nejsi sama. Nevšimla jsem si… ukázala na kupku hrnků. Nechtěla vidět. Toužila jsem zažívat jako kdysi s mámou.
Polkla jsem.
Takže… řekla jsem pomalu, jsi neviděla, jak z mého bytu začíná být prodloužená verze tvého chaosu?
Zakryla si tvář.
Já… bojím se být sama, Lído. Když mě tu večer necháš, slyším mámu. Její hlas… vytahuje všechny výčitky. Radši volám lidi, běžím k tobě… protože jen tam cítím domov.
Sedla jsem si naproti. Všechna naučená slova se rozplynula.
Markéto, jemně, pevně. Je mi líto, že takhle trpíš. Zahřeje mě, že můj byt vnímáš jako útočiště. Ale…
Položila jsem ruce na desku, aby se netřásly.
Nejsem polštář pro každý tvůj útěk.
Markéta sklopila zrak. Vydechla jsem.
Zkusme… jinak, navrhla jsem.
***
Jinak jak? zeptala se, utírajíc oči.
Nejen všechno slavíme u mě.
Podívala jsem se po opilém kafi, gauči, pytli v koutě.
Dům není jen pro radost, pokračovala jsem. Je to místo, kde se nemusíš stydět… před sebou.
Hořce se usmála.
Před sebou se stydím už dlouho.
Pak začněme tady, vstala jsem. Když budeš dovlékat skupiny k nám, tu zůstane bordel i prázdnota. A já… prostě nemůžu.
Opřela jsem se o opěrku.
Navrhuju: poctivě na střídačku. Jednou u mě, jednou u tebe. Ale ne davy menší skupinky. A ne stále, maximálně jednou za měsíc.
Chceš zvát lidi… sem…? mávla bezmocně rukou.
Pojďme zkoušet, řekla jsem. Hlavně netahat všechno k nám; i tvůj byt může být domov.
Dodala jsem měkce:
A teď… uberme. Začneme sebou. Ne s lidmi.
Markéta zvedla obočí.
Tak?
Vyhrnula jsem rukávy.
Tak že teď uklidíme odpad, umyjeme hrnky, setřeme stůl a ugrilujeme palačinky. My dvě. Bez holek, třpytek, spiritismu. Jen… my dvě.
Palačinky? Zavzlykala, ale v očích jí zasvítlo. Já raději lívance.
Dáme lívance, kývla jsem.
***
Začaly jsme.
Nešikovně, poprvé. Našla jsem pytel, vytáhla starý a vynesla. Markéta, trochu červená, sbírala hrnky. Já umyla s radostí.
Ani já se nenarodila se, řekla jsem. Naučila mě máma a život. Ty volíš jiný způsob zvládnout svět.
Markéta byla tichá, o to důkladnější při mytí.
Kuchyň voněla smaženým. Markéta, rozjíždějíc těsto, připomínala holku ze dvora v županu dneska s tapetou šedi a spálenými bramborami.
Když jsme seděly u prvních gorících lívanců s marmeládou, někdo zazvonil.
Kdo zas? nadskočila.
Mrkla jsem kukátkem nemohla jsem si pomoct, úsměv.
Své, řekla jsem.
Za dveřmi stála Terka, s batohem a nákupní taškou.
Táhlo mě to sem, omlouvala se. Psala jsem ti, mami, nereaguješ. Tak jsem přišla.
Markéta honem srovnala vlasy.
Vítej, pronesla jsem. Máme… zkušební nový režim.
Terka vstoupila, rozhlédla se, hned schválila situaci.
Teti, snad i u Vás už jsou třpytky.
Jaké třpytky? nechápala Markéta.
Mrkněte na světlo, smála se Terka.
Podívaly jsme se z lustru visela známá stříbrná hvězdička, asi na Markétině saku.
Smála jsem se.
Teď máme třpytky obě. Už nejen já.
Hlavně že jsou… dobrovolně, mrkla Terka na mě.
Cítila jsem, že se ve mně něco napřímilo. Pořád mě rozčilovaly Markétiny mejdany, pořád jsem se bála nových. Ale tentokrát jsem měla na výběr. A Markéta taky.
Seděly jsme ve třech v malé kuchyňce, jedly lívance z jedné pánve a smály se, když Markétě zůstala mouka na tváři.
A v tom smíchu nikdo nikoho nevysával. Poprvé to byl opravdový, malý, upřímný svátek. Bez královny pohoštění a nejlepší paní domů. Jen já, Markéta a Terka.