Klič na třináct
Ráno zavolal a jeho hlas zněl, jako by šlo o něco naprosto samozřejmého:
Stavíš se? Je tu kolo, chtělo by to vytáhnout. Sám se s tím nechci prát.
Slova stavíš se a nechci vedle sebe byla nezvyklá. Otec obvykle říkával musí se a udělám si to sám. Dospělý syn, s prošedivělými spánky, se přistihl, jak v té pozvánce hledá past, jako ve starých rozhovorech. Ale žádná nebyla, jen stručný dotaz, a tím to bylo o to rozpačitější.
Dorazil kolem poledne, vystoupal do třetího patra a na chodbě se na chvíli zastavil, protože klíč se v zámku neochotně otáčel. Dveře se otevřely hned, jako by otec stál za nimi a čekal.
Vejdi. A zuj se, řekl otec a ustoupil stranou.
V předsíni zůstalo všechno na svém místě: kobereček, botník, úhledně srovnané noviny. Otec vypadal jako vždy, jen ramena jaksi užší a ruce mu, když si upravoval rukáv, na okamžik zadrkotaly.
Kde máš to kolo? utrousil syn, aby nemusel ptát na něco jiného.
Na balkoně. Sám jsem ho tam dotlačil, ať nezavazí. Myslel jsem, že to zvládnu, ale mávl rukou a šel napřed.
Balkón byl zasklený, ale studený, plný krabic a zavařovacích sklenic. Kolo stálo u zdi, přikryté už ošoupanou dekou. Otec ji pomalu sundal, jako by odhaloval něco důležitého, a rukou jemně přejel po rámu.
Je tvoje, řekl. Vzpomínáš? Kdyžs měl narozeniny, jsme ho koupili.
Syn si vybavil, jak na něm jezdil po dvoře, jak padal, jak ho otec mlčky zvedal, odklepával mu škváru z kolen a pečlivě kontroloval řetěz. Otec nikdy moc nechválil, ale vždycky na věcech záleželo, jako by v nich byl život, za který je zodpovědný.
Duše je prázdná, všiml si syn.
Ale to je maličkost. Hůř drhne zadní náboj a brzda nebere. Včera, když jsem točil, až mě píchlo u srdce, otec se krátce pousmál, ale byla to jen jiskra.
Přenesli kolo do obýváku, kde měl otec dílnu ne samostatnou místnost, jen roh v malé ložnici: stůl u okna, tam podložka, lampa, krabička s nářadím. Na stěně pověšené kleště, šroubováky, klíče, všechno roztříděné. Syn si toho všiml automaticky, jako vždy: otec udržoval řád, kde to šlo.
Najdeš klíč třináctku? zeptal se otec.
Syn otevřel krabici. Klíče srovnané pěkně v řadě, ale třináctka nikde.
Dvanáctka, čtrnáctka třináctka chybí.
Otec zvedl obočí.
Jak chybí? Vždycky byl odmlčel se, nechtěl doříct vždycky.
Syn prohrabával nářadí, vysunul zásuvku stolu. Staré matky, podložky, elektrikářská páska, kus smirkového papíru. Klíč nakonec našel pod balíčkem gumových rukavic.
Mám, zahlásil syn.
Otec ho vzal do ruky a těžce převažoval v dlani.
Takže já ho tam, zabručel s posměškem. Paměť, uchechtl se. No, podej mi kolo.
Syn položil kolo na bok, pod pedál deka. Otec si klekl, pomalu, opatrně, jako by se kolena mohla zradit. Syn to zpozoroval, ale dělal, že nic.
Kolo ven, nejdřív ho sundáme, určil otec. Ty drž, já povolím matice.
Chytil klíč, zabral. Matice povolila neochotně, otec se napjal, stiskl rty; syn mu vzal klíč z ruky, pomohl, matka povolila.
Zvládnul bych to sám, zavrčel otec.
Já jen
Vím. Drž, ať to nespadne.
Pracovali mlčky, komunikace úsporná: podrž, nepřetahuj, sem, pozor na podložku. Synovi to bylo vlastně lehčí, slova byla spoutaná činností, nic nemusel domýšlet.
Kolo bylo dole, leželo na podlaze. Otec vytáhl pumpičku, zkusil hadičku. Byla stará, omšelá.
Duše možná drží, jen je suchá, poznamenal otec.
Syn chtěl namítnout, ale mlčel. Otec vždycky říkal věci jistě, i když sám nevěděl.
Zatímco otec pumpoval, syn zkoumal brzdu. Špalíky sjeté, lanko rezavé.
Chce to nové lanko, pokýval hlavou.
Lanko otec odložil pumpičku, otřel si dlaně o tepláky. Někde bylo v zásobě.
Začal se šťourat ve skříňce. V jedné krabici náhradní díly, vše popsané. Syn sledoval, jak je přebírá, a v tom neviděl jen pořádek, ale pokus udržet čas pod kontrolou. Dokud je vše pojmenované a srovnané, nic se nerozplyne.
Není tu, zamručel otec, přiklapl krabici podrážděně.
Co sklep? navrhl syn.
Ve sklepě mám čurbes, řekl otec, jako by se přiznával k provinění.
Syn se pousmál.
Ty, a čurbes? To je novinka.
Otec na něj vrhl úkosem pohled, ale v očích mu zajiskřilo něco vděčnosti za ten žert.
Běž se tam podívat, já zatím znovu chytil pumpičku.
Sklep byl malý, přeplněný krabicemi. Syn rozsvítil, začal odsunovat igelitky. Na horní polici našel zamotané lanko v novinovém papíru.
Mám ho, zavolal.
Tak vidíš, zareagoval otec. Já to říkal.
Přinesl lanko. Otec ho rozvinul, zkontroloval konce.
To půjde. Jen musím najít koncovky.
Vyndal z krabice pytlík s kovovými čepičkami.
Jdeme na tu brzdu, zavelel.
Syn držel rám, otec odšrouboval upevnění. Otcovy prsty byly suché, s prasklinkami, nehty krátké. Syn si vzpomněl, jak mu v dětství připadaly ty ruce pevné a nezlomné. Teď v nich byla jiná síla: klidná, šetrná.
Proč na mě tak koukáš? zamumlal otec bez zvednutí očí.
Jen tak. Přemýšlím, jak si všechno pamatuješ.
Otec odfrkl.
Pamatuju. Ale kam dávám klíče, už ne vždy. Vtipné, viď?
Syn chtěl odpovědět není, ale věděl, že nejde o smích. Jde o strach.
Úplně normální, prohodil syn. Mně se to stává taky.
Otec krátce kývl, jako by mu ta slova dovolila být nedokonalý.
Po rozebrání brzdy se ukázalo, že schází pružinka. Otec dlouho mlčky zíral na prázdné místo, pak vzhlédl.
Včera jsem tu šťoural, mohl jsem ji někde ztratit. Na zemi jsem hledal, nic.
Zkusíme to ještě, navrhl syn.
Klekli si, přejížděli dlaněmi po podlaze, dívali se pod stůl. Syn našel pružinku vedle lišty pod židlí.
Tady je.
Otec ji vzal a podíval se na ni zblízka.
Díky bohu. Už jsem myslel nedořekl.
Syn dobře věděl, co chtěl doříct: že už vůbec nic. Ale nevyslovil to.
Dáš si čaj? zeptal se otec rázně, jako by čaj zarazil tu pauzu.
Dám.
V kuchyni dal otec vařit vodu a vytáhl dva hrnky. Syn usedl ke stolu a sledoval, jak se otec pohybuje mezi sporákem a poličkou. Pohyby byly stejné jako vždy, jen o málo pomalejší. Otec nalil čaj a před syna postavil talířek s perníkem.
Jez. Máš nějakej hubenej obličej.
Syn chtěl říct, že jen bunda je taková, ale mlčel. V té větě bylo všechno, co otec uměl říct o péči.
Jak práci? zeptal se otec.
Jde to. Zavřeli jeden projekt, je nový.
Hlavně ať zaplatí včas.
Syn se usmál.
Pořád vidíš jen peníze.
A co bych měl řešit? podíval se otec upřeně. City?
Synovi uvnitř zatrnulo. Nečekal, že to otec vysloví.
Nevím, odpověděl popravdě.
Otec chvíli mlčel, pak chytil hrnek do obou dlaní.
Víš začal a zarazil se. Někdy mám pocit, že za mnou jezdíš jen proto, že musíš. Prostě si odškrtnout a jet dál.
Syn postavil hrnek na stůl. Čaj byl horký, pálil do prstů, ale ruku nestáhl.
A myslíš, že je to pro mě lehké? zeptal se tiše. Je tu všechno jako bych byl zase malej. A ty vždycky víš líp.
Otec se pousmál, ale už bez smíšku.
Fakt myslím, že vím líp. Zvyk.
A taky, syn se nadechl, jsi se mě nikdy neptal, jak mi je. Opravdu.
Otec hleděl do hrnku, jako by v něm chtěl najít odpověď.
Bál jsem se. Když se zeptám, musím poslouchat. A já zvedl oči. Nikdy jsem to moc neuměl.
Syn cítil, jak mu na hrudi povoluje sevření. Otec neříkal promiň ani nevysvětloval proč. Jen přiznal, že něco neumí. A to bylo upřímnější než všechna hezká slova.
Já to taky neumím.
Otec přikývl.
Tak se to budeme učit. Přes kolo, dodal s úsměvem, trochu nedůvěřivě sám sobě.
Dopili čaj a vrátili se do pokoje. Kolo leželo tam, kde ho nechali, kolo i lanko připravené na stole. Otec se pustil do práce s novou dávkou odhodlání.
Uděláme to takhle. Ty provleč lanko, já nastavím špalky.
Syn poslušně protáhl lanko bovdenem, přidělal. Jeho prsty byly neobratnější než otcovy, zlobil se na sebe. Otec si toho všiml.
Nespěchej. Tady nezáleží na síle, ale na trpělivosti.
Syn na něj pohlédl.
To mi říkáš kvůli lanku?
Kvůli všemu, odpověděl otec a otočil se stranou, jako by řekl něco navíc.
Seřídili brzdy, utáhli matky. Otec několikrát stiskl páčku, prověřil chod.
Už to jde líp.
Syn napumpoval duši nadoraz, zkontroloval, jestli netěsní. Držela. Nasadili kolo zpátky, utáhli vše, jak má být. Otec natáhl ruku po třináctku, syn mu ji podal mlčky. Klíč padl otci do dlaně, jako by k té ruce patřil odjakživa.
Hotovo, zamumlal otec. Zkusíme to.
Vzali kolo ven na dvorek. Otec ho vedl za řídítka, syn šel po boku. Na dvoře bylo prázdno, jen sousedka s taškou je pozdravila kývnutím.
Naskoč, projeď se, pobídl otec.
Já?
Kdo jiný? Já už nejsem žádný borec.
Syn nasedl na kolo. Sedlo nízko, kolena vysoko, jako kdysi. Objel párkrát kolem záhonu, zmáčkl brzdu. Poslechla.
Funguje, řekl, když slézal.
Otec kolo sám zkusil, pomalu, opatrně. Potom zastavil, postavil nohu na zem.
Je to v pořádku. Takže to mělo cenu.
Syn se na otce podíval a pochopil, že nemluví o kole. Mluví o tom, že mělo cenu volat.
Nech si tu sadu, řekl otec najednou. Tu s nářadím. Pokynul na krabici, se kterou pracovali. Mně stačí, co mám. Tobě se hodí. Však všechno děláš sám.
Syn chtěl namítat, ale věděl, že to je otcova řeč. Ne mám tě rád, ale vezmi, kdybys potřeboval.
Dobře, nechám si ji. Ale klíč třináctku si nech ty. Ten je hlavní.
Otec se pousmál.
Ten teď vrátím do pořádku.
Šli zpět. V předsíni si syn bral bundu. Otec stál opodál, nespěchal.
Přijdeš příští týden? zeptal se jakoby nic. Tady pant u špajzu skřípe. Namažu ho, ale ruce už nejsou, co bývaly.
Řekl to klidně, bez omluv. Syn v tom slyšel pozvání, ne stesk.
Přijdu. Zavolej mi předem, abych zas neběžel na poslední chvíli.
Otec kývl a už skoro zavíral, když tiše dodal:
Díky, žes přijel.
Syn sestupoval po schodech, v ruce nesl pár otcových klíčů, šroubováků, zabalených do hadru. Byly těžké, ale nezatěžovaly. Venku se ještě jednou podíval k oknům třetího patra. Záclona se nepatrně pohnula, jako by tam otec stál a díval se. Syn na něj nemával. Prostě šel k autu, věděl teď, že může jezdit nejen něco spravit, ale hlavně za tím, co si oba konečně dovolili říct nahlas.