Maminko, to jsme my, tvoje děti… Maminko… Dívala se na ně.
Ludmila a Karel prožili celý život v chudobě. Žena už dávno pohřbila naději na šťastný a blahobytný život. Kdysi byla mladá, plná lásky, a snila o zářivé budoucnosti pro ně dva. Ale život se neubíral podle jejích představ. Karel dřel od úsvitu do soumraku, ale vydělal jen pár korun. A do toho zůstala těhotná. Postupně se jim narodili tři synové, jeden za druhým. Ludmila dlouho nikde nepracovala. Jen výplata jejího muže byla sotva na základní potřeby. Děti rostly, potřebovaly nové boty, kabáty.
Celý plat spolykalo jídlo. Plus nájem, elektřina, plyn, drobné výdaje. Dvanáct let takového života zanechalo na rodině zvláštní otisk. Karel začal pít. Přinesl domů každý měsíc výplatu, ale téměř každý večer se vracel opilý. Ludmila pro něj postupně ztrácela city, taková existence ji vyčerpávala. Jednoho dne se Karel potácel domů, v ruce nedopitou láhev rumu. Ludmila to už neunesla, vytrhla mu láhev a napila se. Tím začala její vlastní cesta.
Po čase se všechno zdálo snazší. Problémy ztrácely na síle, život dostával fantaskní barvy, skoro jako by se ocitla v jiné dimenzi. Každý den čekala, až Karel přinese další flašku, a začali pít spolu.
Ludmila zapomněla na své syny. Celá vesnice si šeptala, jak může alkohol změnit člověka do této podoby. Synové chodili vesnicí a žebrali o trochu chleba. Jednoho snového odpoledne už to sousedka nevydržela a řekla:
Ludmilo, dej je radši do dětského domova, než abys je nechala umřít hlady. Jak dlouho budeš pít a na své děti kašlat?
Slova sousedky se v Ludmiliných snech stále vracela. Jako by byla v temném lese, kde děti zmizely ve stínu. Nakonec ona i Karel svůj boj vzdali a děti nechali v dětském domově. Kluci plakali a čekali na matku a otce, ale nikdo pro ně nikdy nepřišel. Ludmila ani Karel si na ně už téměř nevzpomněli.
Roky splývaly do sebe jako barvy na paletě malíře. Jeden po druhém kluci dětský domov opustili. Dostali malé garsonky v panelácích na předměstí, aspoň měli kde bydlet. Všichni si našli práci, vzájemně si pomáhali. O rodičích nemluvili, přesto v nich někde hluboko přetrvávala potřeba pochopit proč.
Jednoho snového dne se všichni tři sešli a vydali se opuštěnými ulicemi Plzně ke starému domu, kde kdysi žili. Cestou zahlédli matku. Pomalým, těžkopádným krokem směřovala domů. Minula je, aniž by v jejich tvářích spatřila vlastní syny.
Maminko, my jsme tvoje děti… Maminko…
Podívala se na ně. Její pohled byl jako prázdná zimní krajina, a pak v očích zahlédli záblesk poznání.
Začala plakat a tiše prosila o odpuštění. Jenže jak odpustit to, co se stalo? Synové stáli uprostřed snového chodníku, slova se jim ztrácela v mlze. Nakonec však, i když nevěděli proč, rozhodli se ať už byla jakákoliv, byla to jejich máma.
A odpustili jí.