Ztracené zavazadlo
Kufr vážil jinak, než měl.
Jana to poznala hned u pásu. Jejích obvyklých dvanáct kilo se proměnilo v něco jiného těžšího, hutnějšího, s posunutým těžištěm. Ale šedý skelet vypadal stejně: plast, čtyři kolečka, škrábanec na levém rohu. Chopila se madla a zamířila k východu.
Letiště v Brně vonělo kávou a mokrými dlaždicemi. Za sklem poprchával deštivý březen, rozhodně ne dovolenkový, pomyslela si Jana, a napadlo ji, že seminář o městské zeleni je sice dobrý důvod cestovat z Prahy do Brna, ale ne tak velký, aby jí to dělalo radost.
Bylo jí jednatřicet let. Mladší vědecká pracovnice v Ústavu urbanismu, podnájemní garsónka o dvaceti osmi metrech, knihy vyskládané v hromadách u stěny. Máma z Olomouce jí volávala v neděli a pokaždé se ptala s tou samou jemnou výčitkou: No a co? Pořád sama? Jana vždy odvětila: Mami, mám práci. Jako by to vysvětlovalo všechno.
Cesta taxíkem do hotelu zabrala dvacet minut. Řidič se zeptal, jestli je tu na dovolené. Jana odpověděla: Služebně. Kývl, jako by ani jinou odpověď nečekal.
Pokoj byl malý, ale čistý, s výhledem na šedý pás řeky Svratky. Na parapetu stála plastová petrklíč, který nikdy nebyl petrklíčem. Jana položila kufr na postel, cvakla zámky a otevřela víko.
A ztuhla.
Uvnitř neležely její věci.
Velký tmavozelený svetr voněl něčím bylinným, ne voňavkou. O hodně širší ramena, než má ona. Džíny. Tenisky ve fóliovém sáčku, velikost čtyřicet tři. Nabíječka na mobil, kterou nikdy předtím neviděla. Sáček se semeny popis v cizím jazyce, botanické něco. A zápisník. Tlustý, v kožených deskách s nataženou gumičkou přes prostředek.
To nebyl její kufr. Jana usedla na kraj postele a civěla na cizí věci. Šedý skelet, čtyři kolečka, stejný škrábanec na stejném rohu. Ale jiný kufr. Někdo na letišti popadl její věci knihy, šaty na přednášku, notebook s prezentací, fotku maminky v rámečku a ona místo nich ten jeho.
Prvních pět minut jen seděla a nevěděla, co dělat. Pak zavolala na letiště. Automat jí poradil čekat. Jana poslouchala jedenáct minut, pak ji spojili. Slečna na druhé straně si opsala číslo letu, štítek a ujistila ji, že ji budou kontaktovat. Opravdu.
Jana odložila telefon a znovu zírala na otevřený kufr. Zápisník ležel navrchu, jako by ho položili až nakonec. Kůže na dotek měkká, teplá.
Věděla, že by neměla. Cizí věci, cizí život, cizí poznámky. To je jako naslouchat cizí konverzaci v nočním okně. Neslušné. Jana se prošla po pokoji, nalila si vodu z karafy. Napila se. Podívala se znovu na zápisník.
Levé rameno, které neustále skláněla o dva centimetry níž od váhy nošené brašny s notebookem jako by samo chtělo sáhnout dopředu. Polštářky prstů, vyleštěné od touchpadu, sjely po okraji zápisníku. Kůže byla vláčná, poddajná.
Otevřela zápisník.
***
Písmo bylo nezvyklé. Písmena se klonila doleva, obloučkovitá, s dlouhými ocásky u u a r. Netahala písmena rychle bylo to promyšlené písmo. Kdo takhle píše, tak asi i mluví: pomalu.
První zápis začínal bez data.
Bratislava. Dopoledne jsem vyšlapal na hradní vyhlídku pěšky. Pod městem zahrada, kterou někdo zapomněl posekat. Stromy raší mezi paneláky, keře šplhají po balkonech. Nakreslil jsem platán u lanovky. Kmen vypadal jako mapa neznámé země: světlé fleky, tmavé ostrovy. Seděl jsem tam tři hodiny, dokud jsem neprochladl.
Jana otočila stránku.
Budapešť. Kreslil jsem baobab v botanické zahradě. Samozřejmě to nebyl baobab březový bonsai, ale kořeny mu z květináče unikaly, jako by chtěly utéct. Seriózní strom v neseriózním měřítku. Možná jsem stejný.
Usmála se. Poprvé za celý den.
Otočila další stránku. A další. Další.
Záznamy následovaly: Krakov, Porto, Zlín, Olomouc. Každá o místě a o rostlinách. Člověk cestoval, kreslil stromy a nahlas přemýšlel na papír. Žádné poznámky o hotelech, restauracích, památkách. Jen zeleň keře, kmeny, koruny, kořeny. Mezi slovy rychlé, přesné, živé skici. Větvička se třemi listy. Kořen objímající kámen.
Marakéš. Na trhu jsem viděl pomerančovník uprostřed stánků. Prodavači na větve pověsili igelitky a cenovky. Strom tam stojí dvě stě let, ne méně. Zažil všechny trhy, všechny prodavače. Kreslil jsem, jak to šlo. Ruce se mi třásly vedrem.
Porto. Zahrady s vistáriemi padají tak nízko, že šimrají kolemjdoucí do vlasů. Portugalci se uhýbají. Turisté fotí. Já přemýšlel: to je strom, kterému jsou hranice ukradené. Roste, kam chce. Chtěl bych to umět.
Uvědomila si, že už čte čtyřicet minut. Za oknem se stmívalo. Déšť bušil do parapetu drobně a neúnavně.
Obrátila další stránku.
Zlín. Zaběhl jsem do opuštěného parku na periferii. Lípy o třech pažích, kořeny rozrývají asfalt. Dřív tu chodili lidé. Teď jen stromy. A já. Nakreslil jsem jednu lípu. Stála rovně, pevně, ani list se nezatřásl. Vypadala věrně. Tak asi vypadá věrnost: stojíš a čekáš, než se někdo vrátí.
Jana si všimla, že autor v každé zápisce mluvil se stromy jako jiní s přáteli. Bez skrupulí, bez filtru. Stromy byli jeho společníci. A chtěla vědět, proč.
Pak přišla zápiska, u které odložila zápisník a dlouho zírala do stěny.
Olomouc. Dva roky po rozvodu. S Jitkou jsme byli dohromady čtrnáct let od školy po poslední den. Řekla mi: ‘Ty máš rád stromy víc než lidi.’ Možná měla pravdu. Možná jsem nikdy neuměl mít rád lidi tak, aby to cítili. Už nevěřím, že najdu. Ne strom člověka. Který pochopí, proč kreslím kořeny.
Jana zápisník zavřela. Položila ho na noční stolek. Přešla k oknu.
Déšť nepřestal. Řeka pod ním byla tmavá, zrcadlová, bez jediného světýlka. Někde dole bouchly dveře, někdo se smál mladé hlasy, radostné, cizí.
Jednatřicet let. Garsónka v Praze. Knihy na hromádkách. No co, pořád sama? Poslední vztah skončil před rokem a půl a Jana si ani neuvědomila, kdy přestala hledat. Prostě jednou přišla domů z práce, sedla si do kuchyně a pochopila, že jí samotné je dobře. Nebo aspoň zvykla si. Zvyk nahrazuje štěstí, když se příliš nezamýšlíš.
Vrátila se ke kufru a začala opatrně skládat věci zpátky. Až pak si vzpomněla.
Dopis.
Ten, který začala psát v letadle z nudy. Let měl zpoždění dvě hodiny, vytáhla papír a propisku jen aby zaměstnala ruce. Ne deník, ne článek. Dětská hloupost, kterou dospělá žena psát nemá. Drahý neznámý, přála bych si potkat Nedopsala to. Strčila papír do kapsy kufru před přistáním a zapomněla.
Ten papír teď leží v jejím kufru. V kufru, který někdo jiný vzal. Muž, jehož cestovní zápisník zůstal u její postele.
Jana se posadila. Tváře jí hořely.
***
Ráno znovu volala na letiště.
Oddělení ztrát a nálezů, Dita, znuděný hlas, vzadu křupání, něco jako rohlík.
Včera jsem hlásila ztrátu. Let Praha Brno, štítek číslo
Moment. Křupání ustalo. Máme vás v systému. Ozveme se vám.
Kdy?
Podle pořadí. Obvykle tři až deset pracovních dnů.
Deset?
Pracovních. Někdy i dřív. Zůstaňte na příjmu.
Jana položila mobil a zahleděla se na cizí kufr. Potřebovala oblečení. Seminář začínal pozítří. Její jediné slušné šaty, notebook s prezentací, lodičky to vše má neznámý člověk někde jinde.
Vyšla do města. Obchodní centrum našla za patnáct minut. Koupila kalhoty, halenku, spodní prádlo, nabíječku na mobil. U pokladny prodavačka kývla k jejímu nákupu:
Ztratila jste zavazadlo?
Zaměnila jsem.
To tu bývá. Kufry, hlavně šedé, mají všichni stejné.
Jana přikývla. Takže není jediná. Možná to trochu potěšilo.
Vešla do lékárny pro zubní kartáček a pastu. Pak do kavárny na rohu cappuccino vypila ve stoje, všechny stolky obsadily páry. Cestou zpět zavolala mámě.
Už jsi v Brně? Jak je?
Prší.
Vzala sis deštník?
Mami, ztratila jsem kufr.
Ježiši. Ukradli?
Spletli na letišti. Vzala jsem cizí, někdo má můj.
Máma zmlkla. Potom řekla:
Tak někdo má tvoje věci. Zajímalo by mě, co říká na tvé knihy.
Mami.
No opravdu. Máš jich pořád plný kufr.
Jana neřekla nic o zápisníku se stromy. Ani o písmu nakloněném doleva. Ani o zápisníku z Olomouce. Jen odpověděla: Bude to dobré, mami a položila.
Pak se vrátila do pokoje a znovu otevřela kufr.
Ne kvůli zápisníku. Hledala nápovědu jméno, kontakt, něco. Prohledala kapsy. V boční, na zip, našla vizitku.
Tomáš Rendl. Zahradní architekt. Návrh, realizace, poradenství.
A telefon.
Jana napsala zprávu na WhatsApp:
Dobrý den, domnívám se, že jsme si na letišti v Brně omylem vyměnili kufry. Mám Váš. Šedý, se škrábnutím. Uvnitř zápisník a vizitka. Našla jsem kontakt.
Odpověď přišla za devět minut.
Dobrý den, dnes jsem otevřel kufr a zjistil, že to opravdu není můj. Knihy, zápisník, šaty. Moc se omlouvám. Taky jsem v Brně. Můžeme se sejít a vyměnit zavazadla?
Jana čte zprávu znovu. Knihy. Zápisník. Šaty. Ví, co bylo v jejím kufru.
Ano, kde navrhujete?
Kavárna U Průplavu na nábřeží. Zítra v deset? Přinesu Váš kufr.
Dobře. Já taky.
Odloží mobil. Pak jej zvedne a znovu čte: knihy, zápisník, šaty. Otevřel její kufr. Viděl její věci. Možná i zápisník, kam si píše nápady pro články. Možná i fotku mamky v rámečku.
Možná i ten dopis.
Jana zavřela oči. Představila si, jak sedí ve svém pokoji nebo na cizí verandě, nebo v kavárně a drží v ruce její papírek. Čtverečkový, s ohnutým rohem, její chlapecké písmo. Čte slova, která nikdy neměla nikdo vidět.
Otevře oči. Vezme zápisník a přečte si ještě jednou zápisek z Olomouce.
Už nevěřím, že někoho najdu.
Ale ona napsala: Drahý neznámý, přála bych si potkat… A ten papírek teď má v ruce člověk, který kreslí stromy a hledá někoho, kdo pochopí.
Náhoda. Nesmyslná, nemožná, dva šedé kufry stejné velikosti.
Anebo ne.
Jana sedla ke stolu a otevřela zápisník. Za Olomoucí bylo ještě pár zápisků.
Plzeň. Jaro. Balkon zarostl, sousedka si stěžuje. Sto čtrnáct květináčů mám to spočítané. Jitka řekla: ‘Jsi blázen.’ Ale Jitka už tu není. A stěžuje si jen fíkus. Ten mlčí. Dokonalý posluchač.
A poslední zápisek:
Jedeme do Brna. Botanická zahrada. Chci vidět stoletý tulipánovník. Volno. První za dva roky, kdy nejedu pracovně. Jsem z toho nesvůj, mám pocit, že bych potřeboval výmluvu.
Jana zápisník zastrčila zpátky do kufru. Zapnula ho.
On jel do Brna kvůli stromu. Ona kvůli konferenci o městské zeleni. On kreslil rostliny v cizích městech. Ona psala články o tom, jak zelenou přivést zpět do města. A někde mezi tím se kufry zaměnily.
Jana si lehla. Dlouho neusnula. Přemýšlela, jak je život podivný. Žiješ, pracuješ, jezdíš na semináře, balíš věci, cvakáš zámky. A pak drobná náhoda absurdní, trapná ti odhalí cizího člověka víc, než by to dokázal rok známosti.
***
Kavárna U Průplavu stála přímo na nábřeží, mezi hrnky magnolií a lampami. Skleněné stěny, dřevěné stolky, vůně čerstvého chleba a skořice. Servírka v zástěře s bílými tulipány rozmisťovala hrníčky.
Jana přišla o dvacet minut dřív. Ne proto, že by spěchala prostě se jí doma nedalo vydržet. Vybrala si stolek u okna, postavila vedle sebe kufr a objednala si čaj. Ruce se jí trochu třásly, když listovala jídelním lístkem. Hloupé. Vždyť si jen vymění zavazadla. Nic víc.
Ale uvnitř nebylo nic víc. Uvnitř byla celá přečtená cizí živost, která jí najednou byla bližší než leckterý známý.
Poznala ho hned.
Vstoupil přesně v deset, s šedým kufrem na kolečkách. Vysoký, v tmavozelené bundě stejné barvy, jako byl svetr v kufru. Přes nos a tváře pruh opálení tmavší než čelo: otisk slunečních brýlí, které zřejmě nosí pořád. Přehlédl kavárnu a uviděl její kufr. Zamířil k němu.
Jano? hlas tichý, s pauzou před slovem, jako by ho nejdřív vážil v hlavě.
Ano. Vy jste Tomáš?
Přikývl a sedl naproti. Položil její kufr ke svému. Dva šedí dvojníci, bok po boku.
Je to zvláštní, řekl. Kontroloval jsem štítek.
Já taky.
Asi jsme zaměnili i štítky. Nebo jsme oba nepozorní.
Nebo si kufry udělaly spiknutí.
Usmál se, neširoce, jen jedním koutkem. Janě připadalo, že se usmívá stejně jako píše zdrženlivě, ale upřímně.
Chtěl bych se omluvit, řekl Tomáš.
Za co?
Otevřel jsem váš kufr. Myslel jsem, že je můj. Pak jsem viděl knihy a došlo mi to.
Já také otevřela váš. Taky mi to došlo až později.
Pauza. Otáčel lžičkou mezi silnými prsty. Pod nehty měl hlínu ne špínu, ale zvyk.
Prohlédl jsem si i váš zápisník, řekl tiše. Poznámky o veřejném prostoru, o zeleni. Zajímalo mě to. Neměl jsem, ale
Já četla vaše zápisky, řekla Jana.
Zdvihl hlavu.
Celé?
Všechny.
Ticho. Za oknem se voda vlnila, na mostě krmilo dítě racky.
Takže víte o Bratislavě, řekl Tomáš.
A o Budapešti. A o baobab-bonsai.
A o Zlíně.
I o lípě, co vypadá jako věrnost.
Sklonil hlavu.
A Olomouc.
Jana přikývla, dál nic nevysvětlovala. Pochopil.
Víte o mně víc, než obvykle komukoliv říkám.
A vy o mně?
Chvilka ticha. Pak vytáhl z bundy složený papír. Jana ho poznala. Čtverečkovaný, s ohnutým rohem. Ten její.
Našel jsem to v kapse kufru, řekl Tomáš. Přečetl jsem to. Neměl jsem, ale
Jana na ten list hleděla. Tváře hořely.
Je to hloupost, řekla. Psala jsem z nudy v letadle.
Drahý neznámý, předrecitoval Tomáš, aniž by se díval do papíru, protože to znal nazpaměť, přeji si potkat někoho, s kým mohu mlčet. Ne proto, že není co říct, ale protože slova netřeba. Jsem unavená z vysvětlování, kdo jsem. Chtěla bych, aby někdo pohledem na moji knihovnu pochopil vše. Chtěla bych, aby někdo…
Stačí, tiše Jana.
Tam je konec, řekl. Chtěla bych, aby někdo a hotovo. Nedopsala jste to.
Nevěděla jsem jak dál.
Já vím, řekl Tomáš. Protože já bych napsal totéž. Akorát místo knih o stromech o lidech.
Jana se na něj podívala. Opálený pruh přes nos, ruce s hlínou pod nehty, oči klidné, bez spěchu.
Už víte o mé mámě z Olomouce, pronesla.
Fotka v rámečku. Hezká paní. Jste jí podobná.
A víte o mé práci.
Poznámky o zeleni. Já jsem zahradní architekt, takže mě to zajímalo nejdřív profesně, pak jinak.
Víte, že jsem sama.
Vím, že letíte na konferenci s jedinými šaty. Že s sebou máte pět knih na čtyři dny. Že vezete fotku mamky v kufru, ne v mobilu, protože chcete mít něco skutečného. Že píšete rukou, byť pracujete s počítačem. A že jste napsala dopis neznámému, který neexistuje.
Jana už neřekla nic.
A já, pokračoval Tomáš, kreslím stromy do zápisníku, jsem dva roky po rozvodu a mám sto čtrnáct kytek na balkoně, protože neumím mluvit s lidmi tak, aby zůstali. Vy to teď víte.
Vím.
Takže jsme si přečetli cizí život z věcí. A teď se setkáváme, už se známe. Jako bychom přeskočili všechna první rande a ocitli se na třetím.
Jana se zasmála. Krátce, překvapená sama sebou. Tomáš se usmál taky šířeji než na začátku.
Znám vás víc, než bych si byl přál, řekl. Vy mne taky. To je nefér. Nebo nejférovější setkání, jaké jsem kdy zažil.
Protože jsme nevolili, co ukázat?
Přesně tak. Kufr je otisk života. Nesnažíte se udělat dojem. Sbalíte, co potřebujete. A to, jaké věci to jsou, vypovídá, jací doopravdy jste.
Jana se podívala na oba kufry. Šedé, stejné, se škrábnutím na levém rohu.
Půjdeme na procházku? navrhl Tomáš. Botanická zahrada je kousek. Jel jsem sem kvůli tulipánovníku.
Vím, řekla Jana. Je to v posledním zápisku.
Přikývl. Dopil kávu. Vstal.
Necháme kufry tady? kývla na ně.
Ať si popovídají. Mají si co říct.
Vyšli ven. Déšť přestal ráno a nábřeží se lesklo jako vyleštěné. Magnolie stály tiše, ani lístek se nepohnul, a Janě vytanula v hlavě lípa ze zlínských zápisků. Věrnost. Čekání.
Řekněte mi něco, co není v zápisníku, poprosila.
Bojím se holubů, řekl smrtelně vážně.
Holubů?
Jeden mi v dětství vletěl oknem do pokoje a sedl mi na hlavu. Od té doby mám fóbii.
Jana vyprskla smíchy. Tomáš se usmál spolu s ní.
A vy? Něco, co kufr neprozrazuje.
Povídám si s knihami. Nahlas. Když autor plácá nesmysly, hádám se s ním.
A kdo vyhrává?
Většinou autor. Vzdávám se nerada.
Šli podél Svratky a Jana přemýšlela, jaké je to zvláštní být vedle někoho, kdo je jí známý podle písma, zápisků a kreseb stromů, ale tváří v tvář ho vidí poprvé. Jako když si přečteš knihu a setkáš se s autorem.
Psala jste, že nevěříte, že někoho najdete, řekla. V olomoucké zápisce.
Pamatuji.
Našla jste můj kufr.
A vy můj.
Mlčeli. Ale nebylo to trapné ticho spíš to, o kterém Jana tehdy psala. Ticho, kdy je všechno jasné.
Botanická zahrada byla za rohem Jana zahlédla kovanou bránu a koruny stromů vysoko nad střechami.
Tulipánovník je tamhle, ukázal Tomáš. Kmen jako sloup. Má přes sto dvacet let. Přežil války i revoluce.
A pořád roste.
Na jaře kvete. Každý rok.
Vytáhl zápisník ne ten z kufru, ale menší, kapsový. Tužku. Začal kreslit.
Jana sledovala jeho ruku jistou, svižnou. Kmen, větve, obrys listu. Na nose pruh opálení, v očích klid.
Můžu se zeptat?
Můžete.
Když jste četl můj dopis, co jste si pomyslel?
Nehleděl nahoru, kreslil dál.
Že chci vědět, jak končí.
Říkala jsem, že jsem nevěděla, co napsat dál.
Možná teď už víte?
Jana neodpověděla ale neuhnula. Slunce prosvítalo korunami a na tvář jí dopadala světelná skvrna drobná, chvějivá, jako pihy.
V zahradě strávili tři hodiny. Šli po cestičkách, zastavovali u každého významného kmene. Tomáš povídal ne jako průvodce, ale jako někdo, kdo s těmito společníky dávno kamarádí a představuje je návštěvě. Kreslil, Jana vyprávěla o své práci o dvorech, které lze proměnit v zelený prostor, o odporu úředníků, o jednom tvrdošíjném pánovi, který vysázel dvacet tři jabloní a vedl kvůli nim spor se správcem.
Dvacet tři jabloní? zvedl obočí Tomáš.
Každou pojmenoval dívčím jménem. Prý jsou mu bližší než sousedé.
Chápu. Tomáš smíchem. Můj fíkus se jmenuje Arnošt. Má pět let. Jediné, co přežilo stěhování po rozvodu.
Arnošt?
Vypadá tak. Výrazný, trochu křivý, ale vytrvalý.
Jana se rozesmála. Pomyslela si, že za celý rok v Praze s nikým nemluvila tak lehce. Bez napětí, bez honby za dojmem. Prostě dva lidé mluví o stromech s lidskými jmény.
Sedli na lavičku pod tulipánovníkem. Mezi nimi půl metru ticha. Nikdo se nepohnul blíž.
Zítra máte konferenci, řekl Tomáš.
Ano. Dvanáct hodin, přednáška.
O čem?
O významu zelených ploch pro psychickou pohodu obyvatel. Nudné téma.
Pro někoho možná. Pro mě ne.
Jana se na něj podívala.
Nechcete přijít?
Na odbornou konferenci?
Na nudnou odbornou konferenci o stromech.
Chodím celý život na nudné akce o stromech. Je to má práce.
Zasmáli se společně. Přesné, opravdové jak zápisek v deníku.
Cestou zpět Tomáš vyprávěl o Plzni jak balkon proměnil v džungli, jak mu sousedka chodí zalévat květiny a pak zůstane na čaj. Jak po rozvodu dva měsíce nevycházel ven a pak koupil jízdenku do Bratislavy jen proto, že byla levná.
A začal jste kreslit?
Vždycky jsem kreslil. Ale v Bratislavě jsem začal psát. Do deníku. Do té doby kresby, pak slova.
Jana chápavě přikývla. Taky znala pocit, kdy už nestačí linky, potřebuješ písmena. Potřebuješ vymluvit se papíru.
U kavárny U Průplavu se rozloučili. Kufry stály u stolků, jak je opustili. Dva šedí dvojníci. Tomáš sebral svůj, Jana také. Konečně ty pravé.
***
Večer seděla s hrnkem studeného čaje v pokoji. Kufr stál u stěny, opět její knihy, zápisník, šaty na přednášku. Otevřela ho, zkontrolovala: vše na místě. Notebook. Nabíječka. Fotka mamky. Pět knih. Zápisník s nápady na článek. Vše, kromě jediného papírku.
Na židli vedle pohlednice.
Tu ji dal Tomáš před rozchodem. Vytržený list z bloku, nakreslený strom ne tulipánovník, ne baobab. Něco nového, s rozložitou korunou a širokými kořeny jako paprsky slunce.
Co to je? zeptala se.
Strom pro město bez zeleně, odpověděl. Vymyslel jsem ho. Ještě neexistuje, ale vy děláte urbanismus. Můžete ho zasadit.
A odešel. Neohlédl se, na okamžik zpomalil u rohu, jako by chtěl, a rozmyslel si to.
Stála s obrázkem a napadlo ji, že člověk, s kterým můžeš mlčet, je možná ten, s kterým mlčení znamená víc než tisíc slov. A ten člověk právě zmizel za rohem. S jejím dopisem v kapse.
Vzala mobil.
Děkuji za strom. Zasadím ho.
Odpověď za chvíli.
Říkám to vážně. Když navrhnu projekt na ozeleňování dvora, podíváte se jako vědkyně?
Ano.
Budu potřebovat vaši adresu v Praze. Posílám plány papírově, ne e-mailem.
Jana se usmála. Napsala adresu. Odeslala. Dodala:
Počítejte ovšem, že schránka je malá. Větší plány musíte přivést osobně.
Odpověď hned:
Budu s tím počítat.
Odložila telefon. Za zdí někdo pustil televizi, tlumené hlasy se linuly skrz příčku. Obyčejný večer. Obyčejný hotel. Ale kolem kufru bylo něco nového. Jana pochopila usmívá se. Jen tak. Bez důvodu. Nebo vlastně s důvodem, který by se mámě těžko vysvětloval: Popletla jsem kufr a potkala člověka. Jako začátek špatného filmu.
Otevřela kufr, vyndala nepopsaný papír z boční kapsy. Kapeska, kde byl nedopsaný dopis. Teď tam ale už není má ho Tomáš. Nevrátil jí ho, ona si o něj neřekla.
Jana usedla, položila papír, napsala:
Drahý neznámý, přeji si potkat někoho, s kým lze mlčet. Ne proto, že není co říct, ale protože není třeba. Unavuje mě vysvětlovat, kdo jsem. Chci, aby někdo pohledem na moji knihovnu pochopil vše. Chci, aby někdo
Na chvíli se zarazila. Podívala na obrázek stromu, připnutý na nástěnce.
A dopsala jediné slovo.
Tomáš.
Pečlivě složila list a vrátila do kufru. Do stejné boční kapsy. Jako by se kruh uzavřel.
Za oknem hučela řeka. Březnové Brno vonělo mokrou půdou a začínajícím jarem, které ještě není, ale brzy bude. Déšť ustal už odpoledne, a nebe za nádražím bylo jasné úzký růžový pruh mezi oblaky a řekou.
Jana zhasla. Zítra bude mít přednášku. Bude stát před publikem v šatech, co cestovaly dva dny v cizím kufru, a vyprávět o zeleni mezi paneláky. Třeba v třetí řadě bude sedět někdo, kdo kreslí stromy pro města, kde žádné stromy nejsou.
Pozítří procházka. Sliboval ukázat lípovou alej na druhém konci Brna. Prý tam lípy rostou u sebe, a větve tvoří zelenou chodbu. Bude se vám to líbit jako vědkyni, psal. A taky jen tak.
A pak Praha. A Plzeň. Jiná města, jiné životy. Ale teď mezi nimi papírový plán, který dorazí poštou. A adresa. A dopis, který konečně dostal svůj podpis.
Kufr stál u zdi. Šedý, se škrábancem na levém rohu. Stejný jako včera. Ale všechno kolem už ne stejné.
Zavazadlo našlo svou majitelku.