Den před Silvestrem jsme s mámou zašli do obchodu “Obuv a oděvy”, takového toho velkého, kde bylo všechno pro děti. A mě tam naprosto okouzlily jedny šaty. Červené, pletené, s výrazným modrým lemem dole i na rukávech.
Šli jsme původně pro něco malého snad pro vánoční řetězy, nebo lampičky na stromeček… Jenže já se okamžitě zarazil u těch šatů a nechtěl jsem odejít, dokud si je nezkusím. Máma kapitulovala, a tak jsem se do nich navlékl a padly na mě jako ulité, jako by je šili přesně pro mě.
A hned mi v hlavě začaly vyskakovat všechny možné představy. V naší třídě byla jedna dívka, která se mi moc líbila, a strašně jsem si přál, aby mě právě na školním vánočním večírku v těch šatech zahlédla.
Stál jsem v kabince, málem na mě šly slzy, a nechtěl jsem šaty sundat. Máma to viděla a nakonec řekla: “Hele, výplatu bych měla dostat co nevidět, tak pojď, koupíme je ti.” Byl jsem štěstím bez sebe.
Doma jsme vyzdobili byt, postavili jsme malý smrček a ozdobili ho starými baňkami. Jenže v lednici už byl jen kus másla a mráz. Čekali jsme na máminu výplatu jak si asi pamatujete, i 31. prosince se ještě za socialismu chodilo do práce, jen je pouštěli domů dřív.
Máma přišla domů pozdě, smutná. Výplatu ten den nedostali, zdrželi ji. V očích slzy, v hlase zklamání a nejvíc si asi vyčítala, že mi nezvládne udělat pořádnou štědrovečerní večeři.
Ale já si přesně pamatuju, že mě to vůbec nemrzelo. Silvestrovská nálada byla stejně nejen z jídla v televizi dávali silvestrovské pořady, na které jsme se těšili celý rok. Kanály byly jen dva, televize rozhodně nebyla tak pestrá jako dnes.
Máma uvařila brambory, polila je máslem, nastrouhala mrkev a posypala ji cukrem víc už jsme doma neměli. Sedli jsme si ke stolu a máma se rozplakala. Začal jsem ji chlácholit, ale nakonec jsem brečel s ní ne kvůli jídlu, ale protože mi jí bylo strašně líto, až se mi svíralo v krku.
Nakonec jsme se schoulili pod jednou dekou na gauči, přitiskli se k sobě a spolu sledovali silvestrovský koncert.
Půlnoc odbila a na chodbě začali sousedé vycházet s Bohemkou a připíjet si na Nový rok, zpívali, křičeli, ale my jsme zůstali doma.
Najednou zvonek, a zvoní jako na poplach. Máma šla otevřít, tam stála paní Urbanová ze třetího patra věčně protivná, pořád jí něco vadilo: že v baráku dělám hluk, nebo že jsem neumyv chodbu podle rozpisu. U dětí ze dvora oblíbená rozhodně nebyla, spíš jsme se jí báli.
Byla už zřejmě přiopilá. Nevím, co přesně s mámou venku povídaly, ale vtrhla i s kabátem dovnitř, posadila se ke stolu a jen zpražila brambory uprostřed stolu pohledem, pak bez slova zase zmizela.
Za dvacet minut už zvonek nezvonil, místo toho někdo tloukl do dveří jak vzteklý. Máma mi zakázala jít otevřít a šla sama. Do pokoje se přiřítila paní Urbanová v každé ruce igelitku s krabičkami, lahvemi, pod paží šampus. Vyštěkla, ať máma nečumí a pomůže jí, a začala vyndávat na stůl saláty, klobásu, sklenici nakládaných okurek, půl kuřete, bonbony a dokonce i několik pomerančů.
Máma se rozbrečela znovu, tentokrát ale jinak. Paní Urbanová ji sjela, utřela jí nos svým obřím rukávem, otočila se na podpatku a odešla.
Po Novém roce Urbanová pokračovala dál ve svém panování na schodišti a dvoře. O tomhle večeru už nikdy nemluvila.
A když po letech sousedi vyprovázeli paní Urbanovou na poslední cestě, ukázalo se, že tuhle “protivu” měl vlastně každý v domě rád. Každému někdy pomohla…