Miloši, už by ses měl objednat k doktorovi. Radil bych ti zajít si nechat zkontrolovat srdce. A co je s mým srdcem? Mám pocit, že žádné nemáš!
Chudák Čenda vůbec nechápal, proč jsou hlavní dveře do činžáku, kterými s páníčky už tolikrát šli domů z procházky, teď najednou zavřené.
Seděl naproti omláceným, hnědým dveřím.
Možná jsem se spletl? pomyslel si. Ne! odpověděl si s jistotou. Přeci podle pachů je to tady.
Stačí ještě chviličku počkat a pán si vzpomene, že mě dovezl autem do lesa a nechal tam. To je jen hra! Ale já jsem je našel. Teď čekám!
Začalo sněžit. Čendovi tlapky stále víc a víc omrzaly, celé tělo se třáslo, ani kožich už moc nepomáhal.
Hlavně nemyslet na hlad. Za chvíli mě uvidí a budou mít radost, dají mi pořádnou kost… možná i polívku…
Drobnej pes se připlížil ke sněhové hromadě, začal žrát sníh. V puse mu tál, žízeň přešla, ale zato byla ještě větší zima. Přitom to už téměř ani nejde!
Určitě mě za chvíli pustí dovnitř a já si lehnu k obrovskému bílému radiátoru. Ale nejdřív kost. Pak polívka. Pak je budu všechny bručet jako obvykle. Je to přece jen hra. Cvičí mě.
Ale hledal jsem naši zahradu několik nocí! Včera jsem se prosmýkl do otevřených dveří, abych se zahřál na chodbě. Ráno mě ale probudilo kopnutí domovníka do boku. Zakňučel jsem, nebyla už síla ani se bránit.
Lidi jsou divní. Když jsem na vodítku s páníčkem, skoro každý na ulici se na mě usměje, něco zavolá na pána. Když jsem ale sám, jen mě každý propaluje nenávistným pohledem a někdo mě dokonce kopl. Teď mě bolí bok.
Pes několik hodin nehnutě sledoval dveře. Nikdo nechodil ven, nikdo dovnitř. Čenda tiše kňučel. Myšlenkami už byl sytý, zahřátý a v teple.
Musím vydržet. Ještě chvilku.
Přihnal se pořádný ván. Čenda už skoro necítil tlapky. Svalil se, stočil do klubíčka. Jeho vědomí se pomalu rozplývalo někam pryč, hodně daleko. Úkol splnil. Bylo to těžké, ale našel správný vchod. Byl dobrý pes. Teď je čas se vyspat…
Viktor Novák seděl doma sám. Pořád spousta povinností: mrknout na zprávy, uvařit si čaj, zase chvíli televizi, zase čaj, pak si zdřímnout a znovu čaj…
Nic nového, na dalších deset let měl program jasný. Dřív to byl jiný život!
Řidič příměstského vlaku. Vozil lidi z okolí až do srdce Prahy. Byl součástí obrovského pulzujícího systému města. Hlavně byl potřebný.
To nic utěšoval se za chvíli je jaro. Zasadím sazenice. Pak začne chalupářská sezóna. Musím to ještě chvíli vydržet!
Odešel do kuchyně, postavil konvici. Dřív mezitím mohl povykládat se ženou, trochu brblat. Teď měl pocit, že ho život převezl. Opustili ho, nechali tu samotnýho.
Konvice zapískala. Viktor Novák sáhl do skříňky pro čaj a nic. Jen prázdná krabička.
No to mě podrž! Došel. Musím do obchodu, napadlo ho s radostí. Rychle na sebe navlékl kabát a vyrazil z bytu.
Zase přepálená žárovka na chodbě, nebo ji někdo ukradl, ucedil si pro sebe. Musím koupit novou, pomyslel si.
Vyšel z domu, udělal pár kroků, a najednou o něco klopýtl a málem upadl.
Zatraceně! zabručel. To “něco” byl pes zapadaný sněhem. Sníh na něm už netál.
Čendo! poznal sousedova psa.
Čendo, co to s tebou je? Vydrž, já zazvoním tvým páníčkům. Přiběhl k domovnímu telefonu, ale nikdo nový v bytě nebral. Zkusil sousedy tam zvedli.
Dobrý den, tady soused. Nevíte, kde jsou vaši z šestapadesátky? Tady jim málem umrzl pes!
Ale ti už dávno odjeli, rozvod prý. Byt prodávají.
To snad není možný… Díky.
Viktor Novák si sundal péřovku, položil ji vedle psa. Opatrně mu smetl sníh z kožichu, přenesl Čendu na bundu. Vypadalo to, že už snad ani nedýchal.
Do háje, Čendo, dýchej!
Dotáhl ho dovnitř, položil u radiátoru, hladil zmrzlou srst. Pak zabouchal na první dveře v přízemí. Otevřela sousedka Irena.
Viktore, co se děje?
Ireno, pes… Prosím tě, najdi nejbližší veterinu a zavolej nám taxi.
Haló, Lenko?
Ano, kdo je tam?
Tady soused ze sedmdesát dvojky, Viktor Novák. Irena mi dala číslo.
Aha, dobrý den, Viktore.
Kvůli Čendovi volám.
To je spíš na Miloše. Já jsem nikdy toho pitomýho psa nechtěla.
Hm… My jsme teď na veterině…
Hele, ten váš chlápek nebyl ani schopný uživit rodinu, natož splácet hypotéku… A teď si k tomu pořídil psa.
Víte, kolik let jsem tahla rodinu já? Poprosila jsem ho, ať psa někam dá… A on to ani nezvládnul! Nashledanou!
Haló, Miloši? Tady Viktor Novák, soused. Bývalý. Čenda se vrátil domů!
To se mýlíte. Náš Čenda se ztratil v lese.
Jsem si jistý, že je to on!
Nemůže být.
No nic… Nemělo by se tohle dělat.
Nerozumím vám?!
To víš moc dobře. Jsem rád, že už vás nemám za sousedy.
Za pár měsíců už Čenda bydlel jinde. Některé konečky uší mu uhnily a na dvě packy ho to pořád bolelo, ale zvyknul si.
Čenda pochopil, že to nebyla hra. Teda byla, ale mezi dvěma dospělými a jeho úkolem bylo splnit povel “zahraj si na mrtvýho”. Fakticky doopravdy.
Ještě pochopil, že má nového pána. Chodili třikrát denně ven. Nebyl už nejmladší, a tak aby nezapomínal pohybovat nohama, Čenda ho stále nutil běhat.
Zvláštní ti lidi. Tihle se usmívali, ale málem mě zabili. Nový brblá donekonečna, ale ve skutečnosti je hodný a stará se. Čenda není hloupý: ty první je potřeba sežrat, tohodle milovat!
Jednou někdo zabušil na dveře u Nováků.
Viktore, to jsem já, Miloš. Teď žiju s partnerkou, ta má holčičku a ta chce psa. Vrátím si Čendu zpátky. Omlouvám se, jak to dopadlo. Kolik dlužím za veterináře?
Miloši, nerozumím ti.
Víš, stalo se Měl jsem málo peněz a…
Psovi je fuk, kolik vyděláváš Čenda se ztratil v lese.
Viktore, ale vždyť to je on, tady na pelíšku.
To je Norris, Čendu jsi ztratil.
Čendo, pojď sem!
Pes se ani nehnul, jen zavrčel a vycenil zuby.
Miloši, měl by ses fakt objednat k doktorovi. Zkontrolovat srdce.
A co je s mým srdcem?
Mám dojem, že žádné nemáš!
A co si o tom myslíš ty? Dej mi vědět, jak bys to viděl, klidně napiš ať to ostatní taky slyší a dávej srdíčka, jestli tě to chytlo.