Duší změř, rozumem prověř
Holky, já už fakt nevím! Moje tchyně už je úplně mimo! Včera nakráčela ke mně domů s hrncem bramboračky! To si představte! Moje polívka prej není dost dobrá a synáček zvyklý na tu její! Sonia odsunula šálek s kávou a přisunula si sklenku vína. Kde se tohle bere, no řekněte mi! Kdo tyhle ženský vychovává? Budeme taky jednou takový? Jestli jo, ztraťte mě v lese, ať nenajdu cestu zpátky!
Soni, klid! Lída ji pohladila po ruce upokojujícím tónem. Možná má nějakou krizi, nebo se jen nudí Víš jak, má jen toho tvýho syna, a teď ho okupuje skrz starosti a svoje speciality. Polívku jí teda klidně nech, ať ji vaří. Jen jí poděkuj a popros o přídavek. Bude méně vaření i pro tebe. Víc volna, ne?
No to tak! Tak mi tady za chvíli okupuje celý byt! Už teď je jí všude plno. Pamatuješ ten prádelný set, který jsme kupovaly před Vánocemi?
Ten dáreček?
Jo. Vyhodila ho!
Cože?! Lída rozlila čaj, zalila ubrus a hned ho začala tamponovat.
Pro zdraví škodlivé! Prý špatné spodní prádlo! Sonia se uchechtla. Ani cenu jsem jí neřekla, to by mě sežrala zaživa!
Pořád ti není vhod. Starost o tvé zdraví je přece krásná péče! Lída se začala smát, ale hned zvážněla. A proč se ti hrabe ve spodkách?
To řekni jí! Sonia mrštila ubrouskem na stůl a rozpačitě začala sbírat rozlitý čaj. Do háje Proč to dělám, to už nikdy nevyperu!
Zklidni se! ozvala se Olga, dosud mlčící, odebrala Sonii ubrousek a postavila před ni zpátky kávu. Jsi napjatá jak struna. Dej si pohov.
To se snadno řekne! Holky, když jsme ještě bydleli v podnájmu, byl klid! Nechodila tak často, mohla jsem si doma dělat, co jsem chtěla, přemýšlet nad zakázkama, nikdo mě neotravoval. Že dělám z domova, nechápe podle ní asi dřepím a čekám na synka. A že si vydělám skoro stejně jako její syn, to už vůbec neuznává. Ale od doby, co máme byt, připadám si jak v akváriu pod mikroskopem. Přichází kdy se jí zachce, dělá, co jí napadne, a všechno to omlouvá tím, že nám půjčila na první splátku. Takže jsem asi její otrokyně. Sonia popotáhla.
Vyměň zámky.
Nemůžu. Manžel jí stejně vydá klíče. Je to přece máma! A to bych se dočkala takové urážky, že bohdá ne. Tak to už fakt rozvod radši.
Nedělej fóry kvůli takové blbosti! Soni, kde je ta dračice, co s námi chodila do školy? Už ji v tobě ani nepoznám! Lída popuzeně vydechla.
Spálené mosty a nesplněný sny Sonia si pořádně lokla vína a vydechla. Dobře! Musím jednat rázně, nebo se ze mě zblázní i vlastní dítě. Včera se mě syn ptal, proč jsem tak naštvaná. Co mu mám říct? Že babička mě přivádí k šílenství? Máte pravdu, takhle to nejde
No jasně! zatleskala Lída. Příště si pořídím sirotka! Aspoň nebudu nikomu konkurovat v polívce. Mávla na servírku. Osladíme si to dezertem?
Proč ne Sonia si utřela oči ubrouskem a usmála se. A ukážu vám, jaký dort jsem napekla na poslední svatbu, budete koukat!
Sklonily se všechny nad Soniiným mobilem a zíraly:
Ty jo!
Soni, to je famózní! Jak to vůbec drží?
Firemní tajemství! Syn mi pomáhal stavěl si lego a já okoukávala. Ale rozvážka byla zážitek. Už mám šest objednávek na další dva měsíce. Jen nevím, jak to všechno zvládnu.
Tchyni zapoj! Ať pohlídá syna.
Jsi naivní, Liduš! zasmála se Sonia. To ji nebaví. Radši začne onemocnět na všechny strany.
A kdybys poslala malého s taťkou k babičce na návštěvu?
Soniina ruka ztuhla nad šálkem.
Olgo, ty jsi génius! Babička své misky, její polívka, její pravidla. Stačí dítě před tím nabudit bonbónem, ať jí dá trošku zabrat.
Když to Sonia pronesla, všechny se rozesmály Sonin synátor po sladkém byl opravdu malý čertík, takže na dětských oslavách Sonia bedlivě střežila, aby toho nebylo moc.
Co ty, Olgo? obrátila se Lída. Dnešní večer jsi spíš potichu. Co tvoje tchyně, nedusí tě?
Lído, kdy by mohla? Vždyť od svatby utekl sotva měsíc! Sonia olízla lžičku a zašklebila se. Tohle je cukrová bomba.
Jdi je to tam učit! Lída se rozchechtala, pak však hned ztichla, protože Olga najednou nějak posmutněla.
Nevim, holky. Zatím je všechno moc klidný, až divný. Sonču poslouchám a říkám si, že to málo kdy bývá.
Možná jsi měla štěstí na normální tchyni, ne? Lída pokrčila rameny. Ne každá zažije takový kolotoč jako Sonia.
Olze se ale vybavila slova, která jí hned po svatbě řekla tchyně, paní Marie Novotná.
Olgo, já nejsem žádný med ani pendrek. Nejsme si ještě blízké. Nejsem jednoduchá, někdy hluboce dotčená, takže společnou řeč budeme hledat možná déle. Ale pro mě je rodina to hlavní, a štěstí mého Aleše taky. Když si tě vybral, měl k tomu důvod. Zatím v tobě asi nic extra nevidím, kromě toho, že jsi hezká a asi i chytrá, když jsi zvládla červený diplom. Jinak ti k ničemu mluvit nebudu, nejste děti. Pomůžu, jestli bude potřeba. Uvidíme, co bude dál.
Tahle upřímnost ji zaskočila. S Alešem se poznali na svatbě kamarádů. Olgu si tam odchytl menší, ramenatý kluk, zatímco ona na podpatcích skoro převyšovala všech.
A vy proč nechytáte kytici? Nechcete se vdávat?
Nechci.
Všechny holky to přece chtějí!
Možná některé, já třeba toužím hlavně po lásce. Vdávání mě nebere.
Tak proč tady nejdete skákat pro kytici?
Protože na podpatcích stojím jen silou vůle, a kdybych teď zkusila skočit, byl by malér.
Celý večer to rozebírali a nakonec ji domů doprovodil, políbil ruku a vyžádal číslo.
Půl noci si Olga hladila místo na hřbetu ruky a říkala si, co by na to řekla její babička.
Konečně! řekla by babička s úsměvem a svým poloskřípavým hlasem.
Po smrti tatínka a odjezdu mámy za prací do Rakouska babička Anežka vychovala Olgu sama. První dva roky máma psala, pár drobných dárků, sem tam koruny poslala, pak ale utichla úplně. Olga obrečela, když došlo poslední psané vyznání, že máma má další rodinu, další dítě, jiný svět. Časem zjistila, že její jediná rodina je babička.
Babička vážně onemocněla, když bylo Olze patnáct. Byla nemocnice, učení, prášky na čas. Přátelé šli stranou, zůstaly jen Sonia a Lída. Babička umírala statečně pomalu, natáhla to ještě o dva roky déle, než říkali doktoři.
Poslední dny jí řekla: Olgo, nepolevuj, život máš před sebou. Já už ti moc nepomůžu. Nech mě odejít v klidu.
Když zemřela, máma přijela až s dvouměsíčním zpožděním. A když zjistila, že byt a malou chatku dědila Olga, byla naštvaná.
Není to fér. Spravedlivé je dělit
Tehdy v Olze všechno bouchlo. Křičela, hádala se, vytýkala mámě celé roky samoty. Nakonec máma sbalila kufr, práskla dveřmi a už se v Olžině životě nikdy neukázala.
Olga na všechno zůstala sama, ale dovedla se sebrat. Studovat jí šlo. Práci a studium už ale nešlo zvládat tak lehce. Kamarádka Lída, dcera jednoho z největších nábytkářských podnikatelů, jí domluvila místo u táty.
Táta sice pochybuje, ale já vím, že mě nezklameš.
Lída byla hvězda ve firmě, ale v lásce proklatě smolařka.
Jen samí divní muži, už bych měla být aspoň u třetího dítěte!
Co s nimi děláš? smály se holky, když Lída máchala nevím jakými gesty kolem hlavy.
Utahala bych je láskou k smrti!
Domov, pořádná rodina, toho by vyměnila za všechny své paragrafy. Lída a Sonia byly Olžinou rodinou vedle babičky. Chodily spolu od základky, strávily spolu spoustu nocí na ubytovnách i v Sonině pokoji. Sonia často doma ani neměla chleba na oběd, a tak byla přes týden u Olgy a Lidy téměř doma. Babička Anežka ji brala jako vlastní.
Byla to Lída, která srazila v soudní síni Olžinu matku k zemi, když se dožadovala vydědění.
Zkus to, a rozjedu to na plné pecky! zasyčela tehdy Lída.
Po dvouleté známosti se Olga vdala za Aleše. Bouřlivý svatební kytice chytila Lída, hbitě si odvlekla Sashova kamaráda k tanci, ale po měsíci to utnula. To není ono, řekla jen.
Maxim k nim domů dál chodil. Lídě ale něco vadilo: Dej si na něj pozor, je nějaký zvláštní, šeptala Olze, když byl na návštěvě.
Rok, druhý, a Olga zjistila, že je těhotná. Radost byla ohromná doktoři varovali, že na dítě je šance minimum. Připravovala se už na umělé oplodnění, Aleš ji vždy držel nad vodou a podporoval. Takže vlastní potomek byl doslova zázrak.
To je prostě dar, Aleši! brečela Olga šťastná, svěřovala se i Marii.
Nějak je to rychlý, namítla, když řídili z oslavy.
Mami, věřím Olze, naprosto. Už nechci slyšet řeči!
Marie mlčela a ven z okna civěla dlouho
Narodil se Jirka a Olga byla pohlcena mateřstvím. Tchyně nikdy nekecala, ale vždy byla ochotná pomoct, když bylo potřeba.
Olgo! Vstávej! lusknula před obličejem Lída. Kde lítáš?
Zamyslela jsem se Holky, o mně už ne, změňme téma. Lído, co tvoji nápadníci?
Olga mrkla na mobil. Už dvě hodiny žádná zpráva od Marie. Opravdu zlatá tchyně. Ještě ona ji přesvědčila, ať jde na kávičku s holkama “Odpočiň si! Já si pohlídám Jirku.”
Děkuju ti nevěděla, jak vyjádřit vděk. Stále cítila jistý odstup nějaký malý kamínek v botech, co píchá, ale jinak vztah byl moc klidný.
Překvapený telefonát Olgu přimrazil. Zmobilizovala všechny síly, ale svět kolem se zatočil. Holky ji tahaly na nohy, objednávaly taxi, jedna volala sem, druhá onam, Sonia ji zalívala ledovou vodou.
Doma už je čekala o dvacet let zestárlá Marie, podala Lídě Jirku: “Pojedeš se mnou? Bojím se”
Aleš zemřel auto najelo do otevřené šachty, stočilo se a narazilo proti kamionu.
Olga se uzavřela v bolesti. Plakala, když se nedíval Jirka, zběsilá zaměstnávala se v bytě, aby přečkala dny. Marii nabídla společné bydlení aspoň na dobu smutku, ta odmítla.
Nezvládnu to Jeho pokoj, jeho věci, někdy mám dojem, že je pořád tu. Za chvíli by přišel na kuchyň: Mami, uděláš mi lívance?
Mně nikdy neřekl
Každá jsme měla něco svoje, usmála se Marie smutně. Lívance dělal jedině se mnou.
Jirka se motal mezi babičkou a mamkou, zvědavý, proč je pořád smutno a kde je táta.
Když viděla, jak Jirka dělá Marii dobře, Olga ji začala zvát častěji na hlídání. Věřila, že dělá správně.
Půl roku se chýlilo ke konci, blížily se Vánoce a Olze bylo čím dál hůř. Měla to být první společná dovolená na horách. Aleš snil, že ji naučí lyžovat, ona s Jirkou bude stavět sněhuláky.
Nejprve se nauč stát na lyžích, hrdino! dobírala si ho.
Tebe už jsem zvládl, hory budou brnkačka!
Najednou se nutila přežít. Chtěla zájezd stornovat, ale Marie vmísila:
Co kdybysme prostě jely? Vy, já, Jirka. Asi je dobře se zvednout a změnit vzduch. Navíc první Vánoce, co si Jirka možná zapamatuje!
Nakonec souhlasila.
Zima v Karlových Varech byla uplakaná týden deště, ale jeden den zafungoval a vyšli k řece a kolonádě. Šedivé vlny, temné nebe, a Jirka skákal do louží v totálním nadšení.
Je to velký, napnutý Celý život v pohybu řekla Marie, objala se rukama a Olze najednou přišlo, že ji musí upřímně obejmout. Poprvé to byla ona, kdo dal podnět, a Marie se opřela zády do Olžina ramene.
Jsem ráda, že jste zůstaly…
Zůstaly?
Ano, Olgo. Mohly jste mi zmizet taky
Nerozumím.
Maxim! odplivla Marie to jméno.
Co je s Maximem? Olga se pokoušela v hlavě srovnat čas naposledy ho viděla na tryzně, už si ani nevybavila, kdy.
Přišel za mnou týden po pohřbu Chtěl si promluvit.
Pomoc chtěl?
Ne, byl ošklivý, Olgo. Řekl mi, že Jirka není Alešův. Že jsi si pomohla jinak. Myslela jsem, že naznačuje na sebe, jistá jsem nebyla.
Olga skoro oněměla.
Věřila jste mu? šlehla po Marii pohledem, až Jirka zpozorněl.
Co myslíš? Marie postoupila k nevděčce a chytla ji pevně za ruce. Byla bych tu, kdybych uvěřila takovému šmejdovi?
Olga jen tiše kývla.
Vyhodila jsem ho. Prostě.
Proč?
Protože lhal. Aleš ti věřil naprosto. Jasno jsem v sobě neměla, ale tohle jsem poznala jistě. Pokud dovolíš, ráda bych byla víc součástí vašeho života. Sebe to potřebuju víc než tebe. Ale prosit nebudu
Už prosit ani není třeba, jsme rodina. Jak říkala moje babička: rodina znamená být tady. Jinak o čem by byl život.
Já taky nechci, aby to bylo jen takové jakože. Marie objala přímo Jirku. Co, zmrzlíku, půjdeme na véču? Pověz mi víc o své babičce, Olgo.
Procházely ulicemi v dešti, povídaly dál, poprvé v životě opravdově otevřeně.
A proč to dělal? vyšlo z Olgy po chvíli.
Kdo?
Maxim. Proč lhal?
Nevím, Olgo. Někdy jsou lidé schopní věcí, co by normálního člověka ani nenapadly. Možná závist, možná zloba, možná čisté zlo. Aleš a on byli kdysi nerozluční. Sportovali spolu, Aleš vždycky kousek vpředu Všechno šlo Alešovi nějak, Maxim zůstával vzadu. Třeba proto, nebo taky nevíme a vědět nemusíme. Hlavně že je už pryč.
Olga Marii neřekla, že Maxim se u nich před devíti dny po nehodě taky pokoušel do bytu dostat. Otevřela mu Lída, pořád tam přespávala. Neví, co si pověděli, ale slyšela, jak Lída řve, a pak už Maxim nezaklepal nikdy.
Co bylo?
Neřeš to! uzemnila ji Lída stručně. Je to horší než nepřítel. Nedělej si s ním starost.
Teď už Olga chápala proč.
Zbytek pobytu vyplnily rozhovory o tom všem: Aleš, Jirka, plány, rodina, co dál dál Jirka mezi nimi poskakoval, nestačil sledovat, jak se maminky změnily. Ony ho líbaly, objímaly a od té chvíle už v tom nebyl jediný pocit cizoty.
O půl roku později oblékla Olga zapomenuté podpatky a rozesmála se.
Mučení středověku! Jak se v tom dalo vůbec chodit?
Frajerka musí vydržet, jestli chce vypadat! zasmála se Marie, pomáhala jí se zipem od šatů.
A co balerínky? Ty nejdou?
Budeš zametat sukni. Tak si je vezmi náhradně, přezuješ se.
Podala buket Jirkovi a vyrazily na svatbu Lidy.
No teda, kdybych přišla pozdě, Lída mi to neodpustí! Čekala na tenhle den celej život!
Svatba Lidy byla velká i hrozně uspěchaná, všechno v běhu, hosté, prstýnky držel Jirka a pak už dort.
Jak se máš? Olga pohladila Sonii po bříšku.
Jak nejlíp! Konečně jsem se víkendově udobřila s tchýní, jinak by nebyl na svatbě dort. Všechno musí člověk dělat sám. Nevím, na co tady peču tři dny, stejně to při cestě rozmažou.
To je stejně mistrovský kus! objevila se Lída vedle nich.
Ty mě chceš zabít? zalapala Sonia po dechu.
Zlobit můžeš později, jdu tancovat!
A co s ní máš dělat? zvedla Sonia ruce.
Sedla si unaveně na židli.
A tvoje rodina, Olgo?
Tančí.
A co ty, Olgo?
Skvělý, Soni. Fajn. Všechno se srovnalo.
Už říkáš tchyni maminko?
Trochu se stydím.
To je zbytečný. Kéž bych já měla takovou tchyni
Napadlo ji, že je to pravda. Koukala, jak Marie tancuje s Jirkou, smála se a láska k němu byla v každém pohybu. A že tohle slovo, maminka, k ní už opravdu patří.
Mami řekla Olga pro sebe, jako by si to zkoušela. Sonia se na ni usmála, Olga přikývla, usmála se taky a pak už opravdu s plnou jistotou řekla:
Mami.