Druhá tchyně
Žena v pracovním plášti opatrně nakoukla do kanceláře majitele kliniky estetické medicíny Aurum. Jmenovala se Zuzana a teď se snažila mluvit co nejtišeji, aby šéfa náhodou nerozčílila.
Slyšela jsem, že se u nás uvolnilo místo mladší masérky.
Tomáš Gráblík zvedl oči od stolu a přísně se na ni zadíval. Právě teď byl naštvaný, protože mu před chvílí oznámili, že se mu rozpadlo důležité jednání s investory, a hlava mu třeštila napětím.
Tak vy byste tady, se smetákem, chtěla masírovat naše klientky?
Já už ne, ale udělala jsem si kurz přes internet. A mám i životopis, zašeptala Zuzana a opatrně mu podávala zmuchlaný papír vytáhnutý z kapsy.
V tu chvíli do kanceláře vstoupil Gráblíkův zástupce Luboš Sedlák. Tomáš si mnul spánky a spustil na něj:
Luboši, můžeš mi vysvětlit, proč nám tu uklízečky courají po kanceláři, kde se jim zachce? Vyhoď ji hned odsud! Uvěřila, že je bůhvíjaká masérka! Hajni a domluv jí, ať už sem s podobnými nápady radši neleze!
Bez čekání popadl její papír, roztrhal ho na malé kousky a hodil je k jejím nohám.
Zuzana, s bolestí ve tváři, klekla a začala ty kousky sbírat. Oči se jí zalily slzami. Luboš Sedlák ji beze slova chytil za loket, protáhl ji chodbou kolem zvědavých kolegyň a klientek a vtáhl ji do kumbálu, kde se skladovalo náčiní.
Tam si Zuzana sedla na starý hasicí přístroj, co tam ležel už snad od socialismu, a dala se do pláče.
Na klinice Aurum byla jen pár týdnů. O vytírání podlah nikdy nesnila, ale tady jí platili víc než jinde. A Tomáš Gráblík, říkalo se o něm, že prošel dětským domovem a vybudoval vše vlastnoručně. Ctil se za úspěšného a nějaká empatie k podřízeným mu nic neříkala.
Zuzana dlouho sbírala odvahu, aby o volné místo vůbec požádala. Odjakživa chtěla být masérkou, čítávala učebnice, sama doma zkoušela všechno, co se dalo. Jenže bez oficiální školy ji prostě nikde nevzali. Začala si po korunách odkládat na poctivý kurz, ale pak jí utekl manžel, vzal účty do minusu a nechal ji s malou dcerkou bez koruny.
A až později Zuzana zjistila, že Marek měl pár trestů za podvody a vůbec nebyl tím, za koho se vydával. Rozvod se táhl a Marek na soudy zásadně nechodil. Zuzana to snášela hlavně kvůli malé Sáře ta byla to nejdůležitější, co ji drželo nad vodou.
Práci s malým dítětem sháněla těžko, doma se tísnily ve třípokojovém panelákovém bytě. Nežil tam s nimi jen Zuzana s dcerou, ale i její máma, paní Alena. Bývalá gymnastka, věčný optimista a žena s jasnou hlavou i v penzi. Ta převzala Sářinu péči na sebe a Zuzana mohla vůbec chodit do práce.
A pak, když chtěla aspoň maličko zkusit štěstí, zapsala se na levný kurz masáží. Právě ten certifikát skončil v Gráblíkových cárech papíru.
Utřela si oči, vstala a šla domývat chodbu. Ostatní si šuškali, někteří se posmívali. Ale když večer přišla domů, maminka ji vítala dobrou zprávou Sára vyhrála v mateřské škole soutěž o nejlepší obrázek. Zuzana byla hrdá, kupovala Sáře lepší pastelky i bloky na kreslení a radovala se každé maličkosti.
Kbelík se jí zdál čím dál těžší. Když ho táhla vylít, pomohl jí s ním pan František Chloupek domovník a jediný zaměstnanec kliniky, který si na nikoho nehrál a byl k Zuzaně vždy vlídný. Působil už téměř důchodce, ale Tomáše Gráblíka znal od jeho začátků a rád si z něj po svém tropil legraci.
František se Zuzaně nikdy neposmíval. Naopak: přinesl jí koláče, popovídal si a podržel nad vodou ve chvílích, kdy byla úplně na dně. Právě díky němu se odvážila požádat o místo masérky.
Potkala ho po celé té scéně a znovu v ní bouchly slzy.
Neboj, Zuzko. To se otočí.
Radši jsem se do toho neměla míchat… vzlykla.
Gráblík měl dneska špatný den zkus to jindy.
Říkali, že už si k němu dovolovat nesmím, zašeptala Zuzana. Asi jsem moc doufala, že bych to mohla taky někam dotáhnout. Sama pochází z děcáku…
František jen mávl rukou. Zuzana šla domů, přemýšlela, jak to zase finančně zvládnou. Sáře slíbila nějakou drahou hračku a z čeho ji má koupit?
Doma bylo něco jinak než obyčejně. Maminka seděla v kuchyni a nenápadně slzela. Srdce Zuzaně sevřel dávný strach. Věděla, že máma je silná, prošla si svým. Když pláče, je už zle.
Co se stalo? zeptala se Zuzana opatrně.
Ale nic, usmála se paní Alena.
Mami, řekni to.
Alena se rozplakala otevřeně.
Byla jsem na preventivní kontrole museli nás všechny z divadla poslat. A našli mi něco. Prý bude potřeba operace. Jinak mi dají rok, maximálně. Fronty jsou šílené, soukromě by to bylo na stovky tisíc. A všechno navíc v Praze. V Plzni na to nemáme přístroje… Asi to už je osud.
Mami, neříkej takové věci, vyskočila Zuzana. Něco vymyslíme.
Z tvého uklízení a mé penze? ušklíbla se Alena. To by bylo na román Jak ušít kalhoty z kapesníku.
Zuzana tu noc nespala, projížděla všechny možnosti. Ráno rozhodla: musí zkusit ještě jednou kontaktovat Gráblíka ať se stane, co se stane.
Jenže tentokrát ji do kliniky vůbec nepustili. Řekli jí, že ji propouštějí kvůli snižování stavu. Vyplatili jí tři minimální platy a poslali pryč.
Na rozloučenou jí František vtiskl do ruky papírek se svým číslem. Zuzana ani nevěděla, kde má začít. Na pár týdnů bude z čeho žít, a potom…?
Zuzana byla zvyklá nevzdávat se. Máminu ztrátu zaměstnání doma jen krátce zmínila, aby to nebolelo. Pak začala hledat práci. Bez kvalifikace platili vždy málo. Pak jí padl do oka inzerát: hledá se pečovatelka k seniorce. Nemusí mít školu, stačí vařit, uklízet, pomáhat v domácnosti.
Zuzana si povzdechla: aspoň to není potupa jako v nemocnici. Zanechala životopis a do hodiny jí z agentury volali. Zjistila, že jde o práci pro velmi bohatou, ale samotářskou ženu.
Pozvali ji na pohovor, měla přinést zdravotní a pracovní průkaz. Brzy už seděla proti paní Viktorii, šéfové agentury, která si ji přeměřovala pohledem.
Hned to řeknu narovinu, prohlásila lhostejně Viktorie. Klientka je náročná. Budete už její desátá pečovatelka, nikdo u ní dlouho nevydrží.
Zuzana ztuhla, ale mlčela.
Jméno Květa Kopecká jistě znáte. To je pseudonym. Dříve primadona plzeňské opery, nyní už jen rozmarná paní s hromadou peněz. Mluví se, že jí zůstalo nemálo z bohatých známostí…
Mně je to vlastně jedno, hlesla Zuzana. Není z čeho vybírat.
Kopecká nesnáší děti a zvířata. Pohybuje se s chodítkem, ale vy ji musíte vozit na vozíku. Zkušební doba je tři měsíce. Když vydržíte, dostanete roční smlouvu a dvojnásobný plat.
Zuzana kývla. I základní nabídka byla vyšší než cokoli, co kdy dostala. Byl to způsob, jak mámě operaci zaplatit; Zuzana si příležitost nechtěla nechat utéct.
Nástup hned další den. Směna od sedmi ráno.
Večer hledala, co o Kopecké najde. Pár starých plakátů na fotkách tmavovlasá paní s orlím pohledem. Ale to jí vůbec nepřipravilo na realitu.
Dům otevíral hlídač, nádherná a pečlivě udržovaná vilka v centru Plzně. Zuzana stála nervózně v bohatě zařízené hale.
Na co zíráš? Hledáš, co bys ukradla? ozval se chraplavý hlas.
Na vozíku přijela vychrtlá, zcela šedovlasá paní. Hubená, pichlavé oči, ruce křečovitě složené v klíně.
Dobrý den, paní Kopecká, zamumlala Zuzana.
Mluv nahlas, nekopej mi nohama po podlaze! A ruce ven z kapes, ať je vidím! Obuj ty návleky, mám tu dřevěné parkety! V rohu jsou!
Zuzana si natáhla měkké netkané návleky, jaké znala jen chirurgové, a pelášila za paní domů.
Učeš mi vlasy jemně! vykřikla Kopecká. Ne, ber to jemně! A pak vezmi paruku, ať ji rozčešeš!
Promiňte, trochu jsem nepochopila…, znejistěla Zuzana.
Ach jo, zase pomocnice na tři dny. Kde vás vyrábí? Na lince na slepičí mozky? Uvař čaj, rychle!
Zuzana šla udělat čaj.
Nepodupávej! Padá mi dům na hlavu! Ticho!
Kopecká pohledem zkoumala čaj ve sklenici proti světlu, pak mu nakonec udělala grimasu a vylila ho Zuzaně do obličeje.
Jsi nemehlo, za to si můžeš sama!
Zuzana se zhluboka nadechla.
Mohu si jít opláchnout obličej?
V přízemí. A vrať se.
A odpověď nebude? rýpla si Kopecká.
Proč? Jsem zvědavá, co dalšího mě čeká.
Ha! Běž. A převleč se. Oblečení do pračky.
Zuzana se podřídila, vrátila se a do večera byla terčem poznámek a pastí. Věděla, že prochází zkouškou odolnosti. Všechno snášela mlčky, vědoma si, že Kopecká není nekonečně kreativní.
K večeru už byla paní klidnější. Před spaním ji Zuzana jemně namasírovala a ujistila se, že spí. Ochranka se na ni při odchodu upřímně usmívala.
Ráno ji vítal náhradník a už ve dveřích s úsměvem řekl:
Co jsi s paní včera udělala? Spí pořád jak miminko!
Nic zvláštního, možná byla jen unavená.
Tentokrát si Kopecká všímala, že Zuzana se nemaluje a nikdy nezažene muže, což jí rovnou vyčetla. Zuzana mlčky připravovala vše pro hygienu. S parukou už byla jistější.
Pak přišel čas na návštěvu manikérky, obléct paní do kimona s japonským květinovým vzorem a převézt ji do budoáru.
Brzy bylo jasno, proč to vše: po obědě dorazil postarší muž, prý dávný přítel Ota. Byl štíhlý a upravený jako tanečník. Kopecká se s ním chovala opravdu kultivovaně.
K večeru se zeptala:
Co jsi mi to včera večer dělala?
Masáž,” odpověděla Zuzana.
Ty jsi masérka?
Ne, učila jsem se sama.
Tak pokračuj, můžeš mi ji dělat dál.
A tak ubíhaly tři měsíce zkušební doby. Zuzana měla jen jedno volno týdně, s dcerou sotva mluvila, ale mohla už ulevit mámě: ta byla čím dál unavenější a na šatnářce v divadle dostávala méně hodin.
Vztahy s Kopeckou se opatrně zlepšovaly. Jako by si Kopecká zkoušela Zuzaninu trpělivost. Pak jednoho dne nečekaně pronesla:
A jak zvládá tvá rodina tento režim?
Jenom mamka a dcera doma. Na nic jiného nemám stejně čas.
Kolik dceři je? A maluje ráda?
Šest a půl. Miluje kreslení. Zuzana radši mlčela, pamatovala si, co jí agentka říkala.
Přiveď ji, seznámím se s ní.
A tak začala Sára chodit za mámou do práce. Nejčastěji tiše kreslila pastelkami v rohu. Jednou nakreslila Kopeckou věrně tu to zaujalo natolik, že dala obrázek zarámovat a pověsit.
Postupně se sblížily. Zuzana už netřásla strachy, že ji vyhodí.
Kopecká trpěla kloubní nemocí, na kterou už operace nepomáhala. Občas měla takové bolesti, že jí mohla pomoct jen citlivá masáž. Jednou požádala, ať Zuzana zůstane se Sárou přes noc, a připravila jim pokoj pro hosty.
Usínající Sára oddychovala, Zuzana znovu snila o tom, že žije v tomto domě; jeho atmosféra dávných časů jí byla blízká.
Druhý den bylo Kopecké lépe: se Sárou snídaly v jídelně, Zuzanu paní poslala na úklid kabinetu s tím, že důvěřuje jen jí.
Ve skříních objevila zažloutlý fotoalbum. Až měla uklizeno, přinesla ho Kopecké.
Můžu se podívat?
Och, to byly časy. Pojď, zavolala ji paní, a usedly ke kulatému stolu.
Na prvních stránkách byly fotky z dětství Kopecké. Pak Sára radostně vykřikla:
Jé! To je babička! Tady je stejná fotka! ukázala jednu.
Zuzaně ztuhly prsty. Na stránce skutečně poznala mladou Alenu.
Jak to, že tu máte fotku mojí mamky? Vy jste ji znala?
Kopecká přimhouřila oči a dlouho si Zuzanu prohlížela.
Ty jsi Alenčina dcera?! No nazdar. Tys mi byla povědomá. Teď mi to došlo!
Ale proč má mamka vaši fotku v albu?
Samozřejmě, že jsme se znaly, zasmála se. Byly jsme nejlepší kamarádky na gymnastice i tanečních. Dokonce jsme spolu bydlely v Plzni na Borech! Jenže Alena byla větší talent a já nechtěla být v zákulisí. Když dorostla… měla krásného trenéra, Radka. A my se kvůli němu rozhádaly. Radek, jak už to bývá, skončil se mnou.
To jsem netušila… špitla Zuzana.
Tenkrát jsem byla Sedláková, usmála se Kopecká trpce. Radek byl Mareš a stal se mým prvním manželem. Rozešli jsme se po pár měsících, ale příjmení jsem si nechala.
Zuzana od té doby myslela jen na jedno: jak dostat dvě dávné kamarádky znovu dohromady. Příležitost přišla sama.
Kopecká chtěla znovu Sáru přes noc. Jenže ráno měla Sára školní exkurzi, takže musela Alena přijít vnukyni vyzvednout.
Alena dorazila v obstarožním saku. Kopecká už byla skoro v posteli, ale popojela do haly, kde Zuzana balila Sáře barvy.
Koho tu máme? Já nikoho nečekala, ohradila se Kopecká.
Dobrý večer, Květěno, řekla Alena tiše, ani já ti upřímně negratulovala k tomu, k čemu jsi dospěla.
Kopecká odsekla:
Vzájemně. Ale vidím, že tě život pořádně zkouší.
Jako všechny… odvětila Alena. Aspoň mám dceru a vnučku. O tebe se starají cizí lidé. Zas až tak moc ti těch manželství nepomohlo, co?
Pche, tys žádného chlapa ani neudržela! smála se Kopecká.
Alena však překvapivě změkla.
Víš, Květo… Já tě nikdy nenáviděla. Jen jsem tě litovala. Dokonce jsem byla pyšná, že holka z paneláku je primadona. Nikdy jsem ti neublížila. Vzpomínáš před pěti lety ten telefonát?
Kopecká zbledla.
Tenkrát se kolem tebe točil jeden hezký chlap z divadla. Už jsi mu chtěla napsat byt. Slyšela jsem za scénou, jak se opilý chlubil, že tě odklidí do sanatoria a přivede si děvče. Já ti tehdy zavolala, změnila hlas a varovala tě.
Kopecká se polekaně chytila za ruku.
To jsi byla ty? Ty jsi mě zachránila?
Přiznávám. Vždycky jsem ti pomáhala, byť jsi na to nikdy nepřišla. Pak už jsem tě radši sledovala jen z dálky.
Kopecká sklopila oči.
Zachránila sis mě. Nevěřila bys, jak mě tehdy ten zloduch zamotal. Najala jsem detektiva a všechno byla pravda.
Tak vidíš, kývla Alena. Ale pojď, už musím jít. Sára zívá.
Počkej… kde teď bydlíš?
Na Lochotíně, po zrušení staré ubytovny. Není to vila jako tahle, ale nám to stačí.
Tak a dost. Přestěhujete se zítra sem. Pokojů je tu dost, pro Sáru udělám dětský. A neodporuj. Máme si co říct. Kdo ví, kolik času máme. Já už vím, kolik zhruba zbývá.
Alena ztěžka dosedla na židli.
Asi osm měsíců.
Co? Onkologie?
Ne. Srdce, ale to je jedno. Na operaci prostě nejsou peníze.
To je rozhodnuto. Přestěhujete se, a pak uvidíme, uzavřela Kopecká. Stejně ti dlužím a navíc, mám výčitky, že jsem ti přebrala Radka.
Alena se smála: A vzpomeň si na Vaška ze školy. Dobře, dnes jdeme domů. Zítra rozhodneme.
Můj řidič vás odveze. A ráno pomůže s věcmi…
Ten večer Kopecká dlouho nespala, ptala se Zuzany na nemoc maminky, vzpomínala mládí. City, co se v ní probudily, z ní konečně udělaly člověka.
Během týdne dům nepoznával. Přijížděly vzorky tapet, katalogy nábytku Kopecká to vzala velkolepě.
Večer sedávaly s Alenou v salonku u velkého stolu, pily čaj a povídaly si. Po malém stěhování a úpravě Kopecká oznámila:
Aleno, ukázala jsem tvou dokumentaci špičkovému doktorovi. Operace bude za čtrnáct dní. Chirurg je mladý a sympatický kluk od slavného profesora. Prosím tě, nebal ho hned.
Ty jsi nějak zařídila kvótu?!
Pche, žádná kvóta. Zaplatila jsem to. Už nemůžeš odmítnout! Sáře je potřeba akční babička, když ta druhá už dosluhuje.
Alena se dojatě rozplakala.
Neměla jsi tolik utrácet…
Co bych dělala s penězi? Do hrobu si je nevezmu, mávla rukou Kopecká. Ty půjdeš na operaci, Zuzka o tebe bude pečovat a já budu doma se Sárou. Navíc, po masáži se opravdu cítím líp.
Za dva týdny ležela Alena v luxusním jednodenním pokoji. Špičkový chirurg MUDr. Martin Šimek, syn slavného profesora, ale rozhodnutý jít vlastní cestou byl sympatický mladý muž. Všiml si, jak Zuzana o maminku pečuje.
Musím říct, moc často nevidím takové rodinné vazby. Je úžasné, jak vám na sobě záleží. Myslím, že podobné štěstí by si zasloužil každý, nejen rodiče, ale i manžel a děti.
Mám jen dceru ale tu nejlepší.
Nejspíš jsem potkal ženu, jakou jsem hledal, řekl Martin tiše a podíval se z okna.
Zuzanu překvapilo, že jí na něm tolik záleží. Nebyl to žádný krasavec, ale měl v sobě sílu, klid a empatii.
Rehabilitace Aleny trvala necelý týden. Kopecká zatím hlídala Sáru a holčička jí začala říkat “babička” a vnímala ji jako svou vlastní.
Večer, když Zuzana Kopeckou masírovala, si všimla, jak paní každý pohyb bolí dokonce i na invalidním vozíku byla čím dál méně pohyblivá.
Jednoho večera před spaním prohlásila Kopecká:
Je čas, abys u mě skončila.
Chcete někoho jiného? polekala se Zuzana.
Ale kdeže, holka proč bych platila pečovatelku, když je tu plný dům? smála se paní. Chci, abys šla na pořádný kurz masáží. S opravdovým diplomem. Zvládneš to?
Jistě! Ale to je moc drahé…
Užij mě jako svoji kmotru. Zaplatím ti rekvalifikační kurz na rehabilitační masérku a všechny potřebné semináře. Poctivě. Prostě pro vlastní pohodlí chci masérku přímo doma.
Zuzana souhlasila a nabrala nový dech. Kopecká vzala její rodinu vlastně pod svoje křídla.
Na renomovaných kurzech je vedl pan profesor Stanislav Hložek. Viděl v Zuzaně výjimečný talent. Při předání diplomu se jí zeptal:
Znáte wellness studio Vanilka?
Samozřejmě. Každý by tam chtěl pracovat je nejlepší v Plzni.
Já ho vlastní, usmál se Hložek. Potřebuji spolehlivého člověka pro těžší klientelu, po úrazech i operacích. Na vás se spolehnout mohu.
Zuzana souhlasila, do očí jí málem vstoupily slzy štěstí.
Začala ještě lépe studovat. Část dalšího vzdělání jí Hložek sám zaplatil jako stipendium a Zuzana začala ve Vanilce skutečně pracovat ranní směny, odpoledne věnovala mámě, Kopecké a Sáře, kterou vozila na výtvarku.
Za půl roku chodili do Vanilky právě za Zuzanou.
Současně se rozvíjel i Zuzanin vztah s Martinem. Nejprve jako přátelství, pak jako něco víc. Martin se do Plzně přestěhoval kvůli pozici vedoucího kardiologa. O víkendech chodili na procházky, do divadla nebo do zoo.
Alena se mohla vrátit do šatny v divadle, ale Kopecká zůstávala často v posteli, bolesti už neustupovaly a masáž byla jediným opravdovým úlevou.
Martin začal posílat své pacienty na rehabilitaci ke Zuzaně, když potřebovali odborné ruky. Více a více se zabývali kardiorehabilitací a našli si společné téma i doma.
Martin často navštěvoval vilu Kopecké, kam už Zuzana se Sárou zcela zapadly, a dostal od paní velmi svérázné požehnání:
Hlavně ať tě nenapadne ublížit mým holkám, prohlásila polohlasem Kopecká. Pak si to s tebou vyřídím sama.Martin se jen usmál a napřáhl ruku k Zuzaně. V tu chvíli mezi nimi proběhlo beze slov něco, co nepotřebovalo vysvětlovat domov, bezpečí, nové začátky. Sára se rozběhla k nim a objala je oba kolem pasu, čímž rozesmála i Kopeckou, která od postele zamávala svou hubenou rukou.
Hle, moje druhá rodina, zamumlala do ticha s úsměvem.
A právě tehdy se ve vile naposledy rozvoněla podvečerní vůně čaje, který už tentokrát nikdo nezlil na zem, a v domě poprvé zavoněly bábovky ty, co je Alena s láskou pekla kdysi pro Zuzanu.
Byly to dny, kdy se bolest stávala zvládnutelnou, a všechno, co bylo kdysi zpřetrhané, se znovu vplétalo do přehozu ze vzájemné pomoci, soucitu i smíchu. Kopecká se rozjasnila pokaždé, když kolem běhala Sára nebo seděla v rohu a kreslila nové obrázky, a Alena s ní později vedla dlouhé tiché rozhovory až do noci.
Jednoho rána, když světlo hladilo závěsy a Sára na parapetu zalévala květiny, Kopecká Zuzanu zavolala k sobě.
Chtěla jsem ti říct… Děkuju. Ne za to, že jsi mě masírovala, ale že tu s vámi konečně vím, co znamená dožít ve společnosti někoho, na kom záleží.
Zuzana ji vzala za ruku a dlouho v ní tu uzlovatou, slabou dlaň držela.
Kopecká ještě pár měsíců žila, každý den klidněji a veseleji, než byla sama schopná doufat. Někdy si večer, už za soumraku, nechala zahrát staré nahrávky, a když dozněly poslední tóny, spokojeně přivřela oči: Tak si na mě občas vzpomeňte, holky moje, i když už budu za oponou.
A pak přišel jarní den, kdy vila ztichla. Večer, s bledými narcisy ve váze, Zuzana otevřela poslední obálku dědictví, ručně psaný list.
Všechno, co tu zůstane, je vaše. Vila byla vždycky určená rodině, byť té, co si člověk vybere po cestě. Děkuju, že jste tu byli. Miluju vás. Ať vám láska nikdy nechybí.
V té chvíli stála Zuzana v hale, objímala Sáru i Alenu, a cítila, jak všechna bolest, potupa i beznaděj mizí ve světle, které padalo skrz vitrážová okna. Z domovní branky zavál vítr listy pampelišky, a v tichu, narušeném jen dětským smíchem z podkroví, byl domov.
V tom domě, mezi minulostí a přítomností, zůstali spolu a začal jejich vlastní příběh, ve kterém bylo místo pro nové sny, úspěchy a radosti. Vila už nikdy nebyla prázdná. S každým dotekem, obrazem, slovem i smíchem se naplňovala tím nejdůležitějším rodinou.