Poslouchej, musím ti něco povyprávět, úplně v tvém stylu! To si představ, že paní Jaroslava Novotná, tedy Jarka, už přes pět let žila jako vdova. Je jí šedesát, dětisyn Tomáš a dcera Marcelamají svoje rodiny, a ona si užívá klid ve svém útulném dvoupokojáku na Žižkově. Samotu nijak tragicky neprožívala. Chodila plavat, navštěvovala galerie nebo pekla francouzské makronky, které znala jen z drahých vitrín v centru Prahy.
Ale víš, jak to ječlověk sám pro sebe nestačí. Pořád přijde chvíle, kdy by si rád měl s kým popovídat o zprávách, zanadávat na počasí nebo prostě mlčky sedět u televize s pocitem, že někdo blízký je vedle tebe.
No a právě v tu dobu do jejího života vstoupil pan Vladislav Procházka. Zjistili se na tanečním večeru pro starší. Vladislav ji vyzval do valčíku apředstav si!ani jí nešlápl na nohu. Celý večer ji chválil, až se Jarka po dlouhé době ostýchavě začervenala. Vladislav vypadal skvělesedmašedesát, vlasy už šedé, příjemně vystupoval, celý život byl inženýr, taky ovdověl, teď žije se svou dcerou a její rodinou.
Jarko, ty jsi opravdu výjimečná žena, dnes už takových moc není, říkával při rozloučení u vchodových dveří.
Začalo to jako románek z třicátých let, ale platonický: procházky po Kampě, zmrzlina na Náplavce, dlouhé telefonáty. Vladislav byl čestný nikdy si nestěžoval na zdraví, nikdy nechtěl půjčit peníze a pro Jarku to byl jasný signál slušnosti.
A teď přijde to hlavní. Po měsíci randění ji Vladislav pozval k sobě domů na večeři a oznámil: Moc bych chtěl, abys poznala moji dceru Martinu. Říkám ti, Jarka byla nervózní jak před maturitou! Natupírovala si vlasy, oblékla své nejlepší šaty, pekla koláč celou sobotu ráno.
Vladislav bydlel v krásném bytě v Dejvicích velký starý činžák, vysoké stropy, omítky, vůně knih, ale zároveň napětí ve vzduchu bys krájel.
Otevřela jim Martina. Třicet jí bylo, ale přísahám, vypadala nejméně na čtyřicet pět. Výraz chladný, rozhodný. Taková, co v obchodě přesně ví, co nechce. Vzala si koláč jako kdyby Jarka podávala ohlodanou myš.
Dobrý večer, pronesla Martina suše a beze stopy úsměvu. Pojďte dál. Táta si už třetí hodinu vybírá kravatu.
Stůl byl přímo ukázkový saláty v křišťálu, řízky, zapečené brambory. Bylo poznat, že se v kuchyni někdo snažil. Vladislav zářil a hned Jarku usadil vedle sebe.
Večeře začala slušně, povídali si o počasí, cenách v Kauflandu, politice. Martina jen pomalu přežvykovala řízek a propalovala Jarku pohledem, až měla pocit, že je nějaký exponát na aukci.
Už u čaje, když bylo po hlavním chodu, Martina položila vidličku, utřela si ústa ubrouskem a zcela bezelstně se zeptala:
Paní Jaroslavo, jaký vlastníte byt?
Jarku úplně zaskočila, málem se zakuckala čajem. Promiňte?
Byt, zopakovala Martina neoblomně. Jestli vlastníte, metrů kolik, kde přesně? Které patro?
Vladislav se v tu ránu jakoby smrskl a hypnotizoval svůj šálek čaje.
Eh dvoupokojový na Žižkově, odpověděla Jarka tiše. Proč se ptáte? Má to něco společného s dnešní večeří?
Martina pohodila hlavou: Ale samozřejmě! Jsme dospělí, pojďme na rovinu: potřebuji znát podmínky.
Jaké podmínky? střelila Jarka pohledem na Vladislava, ale ten zíral do ubrusu, jakoby tam luštil sudoku.
Podmínky pro život. Odevzdávám vám otce do péče. Chci mít jistotu, že bude mít komfort, klidné prostředí a správnou dietu. Poliklinika by měla být poblíž, tátovi prospívá klid.
To už Jarku pěkně nadzvedlo. Jak jako odevzdáváte? Kdo řekl, že chci, aby u mě bydlel?
Martina se upřímně tvářila překvapeně: No přece už chodíte spolu, ne? Táta je hrozně natěšený. A když jste pár, přirozeně přece budete bydlet pohromadě! U vás je dvoupokoják, vy sama. Perfektní místo.
Mluvila tak, jako by řešila, kdo pohlídá sousedovic pejska na dovolené. A pokračovala: Já si myslela, že budete ráda. Chlap v domě, pomože s drobnostmi. U mě je nás pět, dva puberťáci, je tam hluk. Táta potřebuje klid. A vaši penzi nechám, jeho se nedotýkám, stejně je skromný, ušetříte víc.
Jarka se obrátila na Vladislava: Ty s tím vážně souhlasíš? Je ti příjemné, že tě dcera posílá do cizího bytu jako balíček, aby měla doma klidnější život?
Vladislav zvedl stejně smutné oči, jaké mívají psi v útulku. Jarko, Martina to jen myslí dobře, u nás je trochu těsno… ale u tebe je pohoda.
A v tu chvíli Jarka pochopila, že nejde o žádný vztah, o zájem či lásku vlastně probíhají konkurzy na bezplatnou pečovatelku.
Zvedla se, poděkovala za pozvání: Bylo to milé, salát byl výborný. A už sahala po kabátu.
Martina nevzdala: Počkejte, ještě jsme nedořešili detaily! Kdy si táta přenese věci? Křeslo máme převézt?
Jarka se na ni podívala přímo: Martino, hledám partnera pro radost, ne abych vyřizovala vaše rodinné neduhy. Nejsem žádná filiálka domova důchodců.
Pak se otočila na Vladislava: A tobě nemám co dodat. Muže, kterému dcera organizuje život jak v excelovské tabulce, nepotřebuji.
Vladislav se zmohl jen na slabé: Ale… Jarko… ale Martina jej umlčela: Ale táto, sedni! Na tebe čeká fronta důchodkyň, teta Věra odvedle už si na tebe brousí zuby!
Jarka sotva stačila zapnout kabát, ruce se jí třásly. Zevnitř ještě slyšela Martinin hlas: Vidíš, říkala jsem ti, že všechny ženský dneska jen peníze a zábava. Žádná zodpovědnost! Uděláme líp, když vezmeme jinou.
Až se Jarka konečně dostala do metra, hlavou jí běželo: Ještě že to prasklo dnes, večer a ne za půl roku, kdy bych si na něj zvykla. Bytové otázky ještě nikoho neudělaly šťastnějším. Děti si chtějí užít svůj život, rodiče odsunou k hodné paní. Je to praktické, nenáročné, výhodné. Bohužel i smutně běžné. Mnohé ženy souhlasí jen ze strachu ze samoty.
Přemýšlela: Udělala jsem dobře, že jsem odešla? Nebo měl Vladislavův osud za nic? Co bys dělala ty?