Druhá tchyně
Dneska jsem zase přišla domů vyčerpaná. Práce v klinice krásy Solaris rozhodně není to, o čem jsem kdy snila vytírat podlahu a vyměňovat pytle na odpadky. Ale platí tu líp než jinde a taky jsem pořád doufala, že jednou by se na mě štěstí mohlo usmát. Jmenuji se Jitka Malá a od chvíle, kdy mi manžel utek a nechal mě samotnou s malou dcerkou Emou, už jsem se nespoléhala na nikoho, jen na sebe.
Nedalo mi to a dnes ráno jsem se odvážila zaklepat na dveře pana doktora Tomáše Valenty, majitele kliniky. On je vyhlášený estetický chirurg, dokonce i známé herečky z Prahy si k němu nechávají dělat zákroky. Má pověst někoho, kdo si všechno vydřel sám; údajně vyrostl v dětském domově, a o rodičích nikdy nic nezjistil.
Stoupla jsem si do dveří tak nenápadně, jak to šlo. Modlila jsem se, abych ho nenaštvala.
Pane doktore, slyšela jsem, že se tu uvolnilo místo pro masérku? šeptla jsem.
A on mě probodl pohledem, skoro jako ledový vítr. Prý jestli chci dělat masáže s mopem v ruce. Rychle jsem mu podala životopis teda, otlučený papír z kapsy modrého pláště, kde jsem popsala všechny své online kurzy. Jenže doklady o vzdělání mi chyběly, protože oficiální školu jsem nemohla dodělat s malým dítětem to nešlo a peníze nebyly.
V tu chvíli do kanceláře přišel vedoucí provozu, pan Karel Sedláček, a Tomáš už to nevydržel a zařval, že z kliniky dělám holubník. Vytrhl mi životopis z ruky, roztrhal ho a vhodil pod moje nohy. Otočila jsem se na patě, slzy jsem už neudržela. Karel mě tahal chodbou kolem zvědavých pohledů personálu, až do komory k úklidovým prostředkům.
Pracovala jsem tady teprve krátce, ale věděla jsem, že záleží na každé koruně. Naše tři já, Ema a moje máma Eva Malá jsme se mačkaly v malém bytě na Žižkově a často byly rády i za mámin důchod. Mamka byla kdysi gymnastka, přísná a optimistická, a hlavně mi pomáhala s Emou. Uklízení mě nebavilo, ale pořád to bylo lepší než nic.
Když jsem se zvedla ze studené podlahy, Fanda Říha, náš starý domovník, mi pomohl s těžkým kýblem. On jediný z zaměstnanců se ke mně choval slušně, často mi přinesl domácí koláč a vždycky mě povzbuzoval, že se všechno jednou obrátí k lepšímu. Bylo mi za tu podporu vděčná.
Doma jsem našla mámu s červenýma očima od slz. Ema si malovala v pokoji nedávno vyhrála výtvarnou soutěž ve školce. Maminčin hlas byl rozechvělý: na preventivní prohlídce v poliklinice jí zjistili vážnou nemoc srdce a nutnou operaci, kterou v Praze dělat nemůžou. Pojišťovna nezaplatí všechno, rozhodně ne cestu a pobyt v Brně, kde mají potřebné vybavení. A my jsme sotva vycházely s penězi.
Celou noc jsem s tím bojovala v hlavě. Ráno jsem se rozhodla, že musím ještě jednou zkusit štěstí u doktora Valenty. Ale vrátný mě rázně vrátil dostala jsem výpověď pro nadbytečnost, s třemi základními platy. Aspoň to.
Fanda mi zapsal své číslo, kdybych něco potřebovala. Přišla jsem domů se slzami v očích, ale před mámou jsem to zlehčila. Hned jsem začala hledat novou práci. A našla hledali pečovatelku k staré paní. Neměla jsem v tu chvíli co ztratit.
Personální agentura mě rychle poslala na pohovor. Tamara, šéfová HR, mě varovala, že teta je náročná dáma prý už desátá pečovatelka za rok. Nedala jsem najevo strach. Naděje, že by máma mohla jít na operaci, mě hnala dál.
A tak jsem nastoupila u paní Emilie Zdeňkové dřív prý byla primadonou libeňského operního divadla, dnes žije sama v secesní vile v centru. Byla to štíhlá, sešlá paní na elektrickém vozíku s jiskrou v oku. Její styl mi připadal až bizarní musela jsem nosit starostlivě natáhnuté přezůvky, mýt ruce i kliky nadvakrát a připravovat čaj pod jejím osobním dohledem.
Každou drobnost přísně sledovala a jednou mi dokonce vylila horký čaj do klína. Prý moje vina, že jsem ji postrčila. Ale neodešla jsem potřebuji tu práci, a to, co na mě zkoušela, byly podle mě jen manýry osamělé staré ženy.
První týdny byly skutečným testem nervů. Dělala naschvály, pokřikovala, domovnice mi vyprávěla, že předchůdkyně vždycky utekly do týdne. Vydržela jsem, protože byla šance na lepší život pro mámu i Emu.
Postupně si na mě zvykla. Večer jsem jí začala masírovat bolavé klouby, když jinak nemohla usnout. To byla chvíle, kdy se konečně uvolnila.
Zvykla jsem si na vilu i její rozmary a Emu jsem občas začala brávat s sebou. Stačilo jí jen malý stoleček a pastelky a jaké obrázky umí kreslit! Jednou jí namalovala věrný portrét a paní Emilie ho hned dala zarámovat.
Jednou jsem při úklidu narazila na starý fotoalbum. Listovaly jsme v něm s Emilií i Emou, vzpomínky zaplavily pokoj. A najednou Ema vesele vykřikla, že tam je babička!. Opravdu vedle Emilie byla na staré fotografii moje máma.
Ukázalo se, že před lety byly nejlepší kamarádky. Dělily se o sny, o první lásky, dokud je nerozdělil hezký sportovec Mirek, kterého Emilie přebrala. Stará křivda už dneska nebolela, ale osud je oddělil na dlouho. Tohle všechno jsme se dozvěděly až teď, z náhodného obrázku.
Brzy nastala příležitost setkat se tváří v tvář. Máma přišla pro Emu, setkaly se s Emilií v hale a hned si začaly dobírat staré časy i staré spory. Ale konflikt byl tentokrát rychle pryč. Emilie v zápalu okamžiku rozhodla: Stěhujte se ke mně! Proč bych měla v takovém domě bydlet sama?
Máma chvíli vzdorovala, ale když se Emilie dozvěděla o jejích zdravotních obtížích, už se nedalo couvat. Kontaktovala známého kardiologa, doktora Václava Němce, mladého odborníka z brněnské nemocnice. Našla finance na operaci, kterou mamka potřebovala, a vše zařídila do posledního detailu. Prý peníze do hrobu nevezmu, radši pomůžu někomu, kdo si to zaslouží.
Po operaci se mámě rychle ulevilo. Emilie sledovala, jak se snažím být nejen pečovatelkou, ale i dcerou a matkou a rozhodla, že mě pomůže dostat tam, kam chci. Zaplatila mi denní studium na masérce-rehabilitoložce, koupila mi i učební pomůcky. Měla jsem pocit, jako by mi podala zlatý klíč ke dveřím, které jsem myslela, že se nikdy neotevřou.
Kurz vedl zkušený mistr, Petr Havel, muž s charismatem i obřími dlaněmi. Brzy mi nabídl místo v nově otevřeném wellness centru Aroma na Vinohradech. Tam jsem dostala svou první opravdovou smlouvu v životě, dvojnásobný plat a možnost věnovat zbytek dne Eme i uzdravující se mámě.
Klienti si mě rychle oblíbili přišla ke mně dokonce i Tamara, ta tvrdá personalistka, a odcházela s úsměvem. Skoro zároveň s novou prací jsem začala nacházet i štěstí v soukromém životě. S doktorem Václavem jsme spolu trávili volné chvíle brali jsme Emu na výlety, máma se díky rekonvalescenci rychle vracela do formy, Emilii jsme brali do parku na vozíčku.
Emilie už byla často unavená, ale na večerní masáž a čaj vždycky čekala. Jednou mezi povídáním poznamenala: Jitko, možná bys tu mohla být ne jen jako pečovatelka. Mně už rodina nezbyla, kromě vás. Co kdybyste tu zůstaly?
A tak jsme zůstaly. Máma si užívala druhý dech života, Emě rozkvétal talent na kreslení Emilie jí koupila celé kufříky výtvarných potřeb. Já měla práci ve wellness centru, nový domov i rodinu, která vznikla úplnou náhodou. Václav byl stále častěji blíž, než jen jako známý lékař a já mu byla za všechno vděčná.
Dnes v noci jsem seděla v kuchyni vily se šálkem matčiny bylinkové směsi a do notýsku jsem si zapsala: tenhle den mi připomněl, že nikdy není pozdě na nový začátek. Že štěstí může přijít i v podobě hádavé staré dámy, která pak navždy změní celý tvůj život. Že rodina je někdy víc o srdci než o pokrevních poutech a že druhou tchyní se může stát někdo, koho bys dřív ani nepozdravila na ulici.
A taky že naději a lásku někdy najdete tam, kde už jste ji nehledali.