Pronajímám svůj byt
Natálie Sýkorová, nyní už Novotná, vždy považovala za nejhorší v životě to, když něco dobrého začíná tiše, téměř nepozorovaně, a pak stejně neslyšně a neodvratně končí. Tak je to třeba s květinami na parapetu člověk zalévá, stojí tu, zelené Ale pak si všimne listy žloutnou, už není pomoci.
Ten pach ucítila už na chodbě.
Těžký, sladce pudrový. Dámská Praha. Ten přesně, který Natálie nemohla s ničím zaměnit, protože takhle přesně voněl vzduch v bytě paní Marie Novotné pokaždé, když tam byli na návštěvě. Ten pach se zabydloval v oblečení, ve vlasech, v paměti.
Natálie zastavila u svých dveří s klíčem v ruce.
Čtyři odpoledne. Odešla dnes z práce dřív: paní Zuzana z účetního jí řekla, že vypadá bledě, a poslala ji domů. Hlava ji od rána tlačila a bolela, jako by jí někdo stahoval obruč kolem spánků. Chtěla si dát prášek, lehnout si, přikrýt se dekou.
Ale ten pach říkal, že všechno je jinak.
Odemkla dveře.
V předsíni stály tři obrovské kartonové krabice od ledničky. Velké, s nápisem ZANUSSI po boku. Jedna už byla zalepená páskou. V dvou zbývajících něco leželo přikryté novinami.
Z kuchyně doléhal šramot, cinkot nádobí a tiché mumlání.
***
Paní Novotná, řekla Natálie, aniž vstoupila. Co to znamená?
Šramocení ustalo. Potom se ve dveřích kuchyně objevila tchyně. Statná, rázná padesátisedmiletá žena, v domácí zástěře přes světle šedý kostýmek. Vlasy sepnuté, ruce v rukavicích. Výraz zvláštní, až slavnostní.
Natálko! řekla paní Novotná tím hlasem, jakým zdravotní sestra oznamuje něco nepříjemného, ale vše pro vaše dobro. Ty jsi doma dřív. Je ti zle?
Co se tady děje? Natálie zůstala stát v chodbě.
No prosím tě, tchyně si sundala rukavice, složila je úhledně. Dělám vše pro vás. Pro tebe a Tomáška. Sedni si, vysvětlím ti.
Já budu stát. Prosím, vysvětlete mi to.
Tchyně na chvilku přimhouřila oči. Byla zvyklá, že se její slovo poslouchá. Vrchní sestra na poliklinice na Kubánském náměstí. Dvacet tři let praxe. Naučená, že co řekne, platí.
No dobře, rukou pokynula ke kuchyni. Aspoň pojď dál, nestůj mezi dveřmi. Uvařím ti čaj.
Nechci čaj. Co je v těch krabicích?
Paní Novotná si povzdechla tónem člověka, kterého unavují cizí rozmarnosti.
Nádobí. Hrnec, pár pánví. Křišťálové sklenice jsem dala zvlášť do bublinkové fólie, neboj. Talíře zatím nechávám, to bude pro nájemníky.
Natálie to říká celé. Pro nájemníky. Slyší, jak se to usazuje někde uprostřed žaludku.
Pro jaké nájemníky? zeptá se tiše.
Našla jsem zájemce, oznamuje tchyně jako dobrou zprávu. Mladý manželský pár, mají asi pětiletého chlapečka. On v technických službách, ona na mateřské. Solventní, slušní lidé. Ověřila jsem si je. Nastěhují se v pátek.
V pátek, opakuje Natálie. To je za tři dny.
Ano, tři dny. Už jsem domluvila zálohu. Zaplatí první i poslední měsíc rovnou.
Natálie pomalu posadí kabelku na komodu, rozepne bundu. Každý pohyb ji stojí úsilí hlava bolí, prsty mrznou, i když je v bytě teplo.
Paní Novotná, říká nakonec, mluvila jste o tom s Tomášem?
Samozřejmě. Všechno jsme přece probírali spolu, nebo sis nevzpomněla? Před třemi měsíci, když Tomášovi sebrali prémie. Tehdy jsem navrhla: pronajmeme byt, vy se nastěhujete ke mně, budete si šetřit. Všechno logicky.
Tehdy jsme se neshodli, zavrtěla hlavou Natálie. Řekla jsem, že nesouhlasím.
Řekla jsi, že si to promyslíš, jemně ji opravila tchyně.
Ne. Řekla jsem, že nesouhlasím. Tomáš mě požádal, abychom to nevyostřovali, a já mlčela. To není souhlas.
Tchyně zkřížila ruce na prsou. Znalý znak, že její názor je už definitivní, nepotřebuje schvalování.
Natálko, vždyť jsi chytrá holka. Děláš účetní, umíš počítat. Pojďme počítat. Hypotéka vám spolkne měsíčně kolik?
To není vaše věc.
Natálko…
Ne, zamumlá Natálie klidně, bez křiku. To není vaše věc. Naše finance to není vaše záležitost.
V chodbě zavládne ticho. Z kuchyňského okna doléhá tlumený šum ulice. Dole ve Strašnicích projíždí tramvaj.
Máš právo na svůj názor, pronese po chvíli paní Novotná hlasem, do kterého se vkrádají železné tóny dosud maskované pod vrstvou domácí péče. Jenže rodina nejsi jen ty. Je to i Tomáš. A ten souhlasí.
Zavolám Tomášovi, řekne Natálie a vytáhne telefon.
***
Tomáš zvedne telefon na třetí zazvonění. V pozadí slyšet hučení strojů a mužské hlasy.
Nat, co se děje? Jsi doma brzo.
Tomáši, tvoje máma balí náš byt. Našla nájemce. Prý se mají nastěhovat v pátek.
Chvíle ticha. Dva údery srdce.
Chtěl jsem ti to říct sám…
Ty jsi věděl?
Máma volala včera večer, že má lidi. Myslel jsem, že se domluvíte…
Tomáši. Natálie se přimáčkne zády ke zdi v předsíni. Ty jsi věděl a nic jsi mi neřekl. Já přijdu domů a najdu krabice. Uvědomuješ si, co to znamená?
Chápu, že tě to rozhodilo…
Přijeď domů.
Mám poradu v šest…
Tomášův hlas je tichý, klidný jako voda před jezem. Přijeď hned.
Přijede v půl šesté. Natálie sedí v kuchyni nad vychladlým čajem. Tchyně v obýváku přeskládává porcelánové sošky, které si dovezla loni z Říčan na útulno.
Tomáš je vysoký, plavovlasý, lehce provinilý výraz už má na tváři takřka trvale. Pracuje v projekci v továrně v Libni, dojíždí vlakem a bývá často unavený. Natálie to chápe, občas mu únavu odpouští. Dnes ale ne.
Nat, začne mezi dveřmi kuchyně.
Sedni si.
Posadí se naproti. Ona bere šálek, hned jej zase položí.
Vysvětli mi, říká tiše, jaktože se o našem bytě rozhoduje beze mě.
Žádné rozhodnutí, trochu se vzpruží, jako by hledal skulinu. Máma jen našla možnost. Myslel jsem, že se pobavíte…
Pobavili jsme se. Balí hrnce. To je našla možnost?
Nat, nevidíš, v jaké jsme
Vysvětli.
No přišel jsem o prémie. Před měsícem a půl. Od té doby jsme každý měsíc v mínusu. Hypotéka, služby, jídlo. Ještě splácím auto. Nedáváme to, Nat.
Natálie přikyvuje je to pravda. Museli počítat každou korunu. Ale ještě to nebyla katastrofa. Pracuje stabilně v Alfa účetnictví, zvládají.
Navrhovala jsem šetřit. Odsunout dovolenou, na čas zrušit posilovnu. Pamatuješ?
Pamatuju.
To by stačilo.
Máma myslí, že ne.
A ty?
Mlčí. Ticho mluví jasněji než slova.
Tomáši, Natálie se nakloní blíž. Víš, čí ten byt je?
No, formálně na tebe. Ale jsme přece rodina
Není to jen formálně. Táta mi ho dal darem. Tři měsíce před svatbou. Je můj. Podle smluv. Ani ty, ani tvoje máma ho nemůžete pronajmout bez mého, písemného souhlasu. Jinak je to protiprávní. Víš to?
Tomáš zvedne oči je vidět, že ho tohle nikdy nenapadlo.
Nat, ty bys snad šla na policii na vlastního muže
O to nejde. Jde o to, že necháš svou matku diktovat, co jí nepatří. A mlčíš. Proč?
Za zdí kroky. Paní Novotná ve dveřích kuchyně. Čekala to.
Tomáši, přijel jsi, výborně. Domluv se Natálce, vysvětli, že je to rozumné. Ona asi nevidí všechny okolnosti.
Mami, počkej chvilku, zarazí ji Tomáš.
Co počkej? Tchyně vchází do kuchyně, postaví se k oknu. Nájemníci čekají odpověď. Jestli řekneme ne, najdou si jiný byt, lepší už mít nebudeme.
Paní Novotná, řekne Natálie. Můj názor je ne. Byt nepronajmu, nestěhujeme se k vám. To je konečné.
Tchyně se na ni dlouze zadívá. Otočí se k synovi.
Tomáši. Slyšel jsi?
Mami, opravdu
Tomáši! je hlas tvrdý. Tři dny jsem vše domlouvala. Prohlídka domluvená na zítra. Kvůli její tvrdohlavosti vše padne?
Ne kvůli její, špitne Tomáš. Nat, vysvětli to mamce…
Natálie vstane od stolu, vylije šálek. Otočí se.
Prohlídka nebude. Nájemníci se nenastěhují v pátek. Jestli je sem přivedete, vysvětlím jim osobně proč nemůžou bydlet zde. Dobrou noc.
Odejde do ložnice, tiše zavře dveře.
***
Noc nestojí za nic. Tomáš přijde spát kolem jedenácté. Leží každý na svém kraji, aniž by se dotkli, Natálie vnímá jeho dech pravidelný, možná přehání. Nespí, jen myslí.
Táta jí kdysi říkal: Natko, chceš-li vyřešit problém, podívej se na něj z dálky. Zblízka je vždy horší.
Táta tu není čtyři roky. Ten byt jí odkázal ne jako majetek, ale jako ochranu. Natálie to cítila vždy takhle. Byl tady pro ni. Věděl, že ji má jedinou. Že máma žije v Brně. Že dceři je třeba maják.
Maják teď čekal v krabicích.
Ne, nečekal. Krabice tu jsou, pravda. Ale maják nejsou hrnce a talíře. Maják jsou papíry. Leží v sekretáři, v modrém plastovém desce, kterou si sem přivezla hned po stěhování. Výpis z katastru. Darovací smlouva. Vše s razítky.
Věděla, že zítra tchyně přivede nájemníky. Stejně jistě, jako že ráno vstane a uvaří kávu. Tchyně slovům neplýtvá. To byla její síla i slabost. Ustupovat neumí.
Natálie ano.
Ale jen tam, kde to má smysl.
Tady ne.
Vedle se zavrtěl Tomáš. Natálie se nepootočila. Ani on ne. Leželi dva lidé, kteří mají za sebou pár let, společnou rekonstrukci koupelny, první vánoční stromek, dva klíče od jedněch dveří.
A přemýšlí: co je láska. Že to není jen dobře v hezké dny. Projevuje se ve volbách. Leží tu a mlčí. Co to znamená?
Nevěděla.
Horší než krabice.
***
Natálie vstane v sedm podle budíku. Tomáš spí. Ona vaří kávu, vypije ji u okna. Za sklem prší sněhová krupice, ošklivý únorový den. Strašnice v předjaří jsou extra pochmurné: špinavý sníh, mokrý asfalt, stromy u metra černé větve.
Hlava už nebolí. Dobré.
Otevře sekretář, sáhne pro modrou složku, položí ji na stůl. Prohlédne papíry: výpis z katastru, darovací smlouva od táty s notářským ověřením. Datum: 28. února před dvěma lety. Majitel: Natálie Sýkorová, vše v pořádku.
Zavře desky, uloží na místo.
V půl desáté volá máma z Brna. Napoprvé to nebere, ne proto, že nechce, ale protože má strach začne mluvit a hlas by ji zradil.
Natko, jak je?
Dobře, mami.
Nějak ti to nejde do řeči…
Všechno v pořádku.
Chvíle mlčení.
Včera mi volal Tomáš, řekne máma. Prý se něco děje s vaší tchyní.
Natálie zavře oči.
Volal ti?
Ano. Je hodně smutný. Prý neví, co má dělat.
Mami, on si musí vybrat, na čí je straně.
Natko, krátká pauza. Není zlý… Žil s ní třicet let. To se nezmění hned.
Vím.
Držíš se?
Jo.
Když budeš chtít, přijedu.
Stiskne ji v krku. Odkašle si.
Není třeba, mami. Zvládnu to.
Dobře. Máma jí věří, vždycky věřila. Hlavní je, že byt je tvůj. To nemůže nikdo rozporovat.
Vím.
Položí mobil. Tomáš vyjde z ložnice v deset, mlčky si nalije kávu. Ona stojí u okna s knihou, kterou nečte.
Nat… začne.
Ano.
Máma volala. Přijde kolem dvanácté s těmi lidmi. Prohlídka.
Slyšela jsem tě už včera.
Nat, možná bys je aspoň vyslechla? Třeba si padnete do oka…
Otočí se od okna.
Tomáši, teď se mě snažíš přemluvit, abych pronajala svůj byt cizím lidem, o kterých jsi mluvil beze mě?
Já jen… Mamka se snažila.
Tomáši, řekne to tichounce, bez zloby. Posloucháš se? Ne ty ses snažil, ne dohodli jsme se, ale mamka se snažila. Je to její byt? Její rozhodnutí?
Postaví šálek, promne si čelo.
Neumím to udělat bez toho, abych ji nezranil.
A mě zranit můžeš?
Neodpoví.
Natálie se otočí zpět ke knize, i když ji stejně nečte.
***
Dorazí ve dvanáct třicet.
Natálie nejdříve slyší zvonek a hlas Marie Novotné v domovním telefonu panovačný, energický. Pak výtah.
Tomáš stojí u balkonu. Natálie sedí na sedačce. Modrá složka leží v sekretáři.
Klepání na dveře.
Tomáš udělá pohyb, jako že jde otevřít.
Zůstaň, řekne Natálie.
Zastaví se. Pohlédne na ni směsí bezradnosti, úlevy a možná viny.
Zvoní znovu.
Natálie vstane, projde do předsíně, otevře dveře.
Na prahu Marie Novotná v nejlepším kabátě vlněný, šedé knoflíky, nosila ho o svátcích. Za ní pár mladí, kolem třicítky. On v bundě, ona v červené prošívané. Drží chlapce za ruku, asi pět let, v čepici s medvědíma ušima. Chlapec si Natálii vážně prohlíží.
Natálko! vleze dovnitř, nerozpakovaná. Seznamte se. Petr a Kateřina. Milá slušná rodina. Petr je stavař, Katka doma s Honzíkem.
Dobrý den, řekne Kateřina trochu nesměle. Omlouváme se, že bez ohlášení…
V pořádku, řekne Natálie suše. Jen pojďte dál.
Couvne, pouští je. Chlapec kouká pořád vážně.
Tomáš tu je, ptá se bez ohlédnutí Marie Novotná.
V obýváku.
Výborně. Petře, pojď, ukážu byt. Z obýváku okna na dvě světové strany, výborná poloha. Metro blízko, Strašnice…
Chová se jako doma, vykládá něco o stropech, elektřině. Natálie ji následuje.
V obýváku Tomáš stojí u balkonu. Pokyne hostům. Natálie vidí, že je mu trapně, dívá se stranou.
Podívejte, ukazuje tchyně. Obývák dvacet metrů, ložnice osmnáct, kuchyně devět ale šikovná. Nová trouba, tu Natálka kupovala loni…
Petr přikyvuje, ohlíží se. Kateřina drží Honzíka za ruku. Natálie stojí u sekretáře.
A cena, začne Marie Novotná domluvili jsme pětapadesát tisíc…
Počkejte chvilku.
Její hlas zůstane klidný. Otevře sekretář, vezme modrou složku.
Všichni se otočí na ni.
Pane Petře, paní Kateřino, začne, než se rozhodnete, ukáži vám něco.
Vytáhne dva papíry. Přistoupí k nim.
Tohle je výpis z katastru nemovitostí. Podívejte na datum i jméno vlastníka…
Kateřina přečte nahlas.
Sýkorová Natálie, ano.
To je mé rodné jméno. Natálie ukáže druhý papír. Darovací smlouva, dvouletá, od otce. Jsem jediný majitel. Můj muž tu není uveden. Paní Novotná nemá právní vztah k tomuto bytu.
Kateřina podává papír manželovi.
Natko, začne Marie Novotná, teď přece vše zničíš…
Petře, neotáčí se k ní Natálie. Na pronájem bytu potřebujete písemný souhlas majitelky. Takový jsem nikdy nikomu nedala, ústně ani písemně. Pokud tu budete, bude to neoprávněné obývání. To vás upozorňuji.
Petr čte papíry, chlapec se na něco ptá maminky. Kateřina k němu sklání.
O tom jsme nevěděli, řekne nakonec Kateřina. Říkali nám, že majitelka souhlasí.
Majitelka stojí před vámi. A nesouhlasí.
Ticho je dlouhé.
Jasné, odkašle Petr. Omlouváme se za obtěžování.
Vrací papíry, Natálie je převezme.
Počkejte! vykročí Marie Novotná. Hlas už není sestra, ale někdo jiný, koho Natálie viděla jen párkrát, patrně opravduji. Petře, neodcházejte. Je to nedorozumění.
Paní Novotná, řekne Tomáš.
Všichni mlčí a sledují ho.
Stojí u balkonu, ruce v kapsách, tvář nešťastná, ale smířená.
Mami, mají pravdu. Odcházejí.
Tchyně na něj hledí.
Co?
Odcházejí. To je byt Natálie. Měl jsem to říct dřív.
Ticho by se dalo krájet.
Kateřina bere syna za ruku, Petr kývne Natálii. Odejít. Předsíň. Zabouchnuté dveře.
V místnosti zůstává trojice.
***
Tchyně upřeně sleduje syna, dlouho. Natálie čeká s deskou v ruce.
Tomáši, hlas je klidný a právě proto z něj běhá mráz po kůži. Víš, co jsi teď udělal?
Vím, mami.
Postavil ses na její stranu proti mně.
Na stranu pravdy.
Pravdy, skousne to slovo. Já jsem zlá?
V tomhle ano, mami.
Celý život jsem dělala vše pro tebe. Sama vychovávala, táta odešel, bylo ti šest. Dvě práce jsem měla, všeho jsem se zřekla…
Vím.
Víš! vystoupí hlas. Chtěla jsem jen, abys měl všechno. Starala jsem se, našla ty lidi, domluvila…
Ale domlouvala bez souhlasu majitelky.
Majitelky, otočila se k Natálii. Tak se nově říká. Jste manželé. To má být společné.
Paní Novotná, klidný hlas Natálie. O penězích můžeme rozhodovat v rámci rodiny. Ale ne podle ultimát odjinud.
Ulitmát! máchne rukama. Chtěla jsem pomoct!
Já vím. Ale pomoc, o kterou nikdo nestojí, není pomoc. Je to zásah.
Zásah! otočí se zpět k synovi. Tomáši, tohle si o mně myslí. Já překážím? Po všem…
Mami.
Ne. Vyber si. Poslechneš mámu, co tě vychovala, nebo tu, co mě říká, že zasahuju. Vol si.
Natálie se ani nehne. Dívá se na Tomáše. Stojí uprostřed obýváku, s knihovnou, co věšel křivě, fotkou ze svatby…
On se dívá na mámu.
Zůstávám, řekne. Se ženou tady. Mami, mám tě rád. Ale nemůžeš dělat tohle. To nejde.
To nejde.
Nejde přijít bez pozvání. Balit cizí věci. Domlouvat nájem bez souhlasu majitele. To jsem měl říct už dávno. I já jsem vinen.
Tchyně stojí, pak si obléká kabát pomalu a důkladně, bere si tašku.
Budeš litovat, řekne tlumeně. Ne výhrůžka předpověď.
Možná, řekne Tomáš. Ale teď je to správné.
Odejde do předsíně. Nikdo se nehýbe. Dveře tentokrát pořádně prásknou.
A ticho.
***
Stojí v pokoji. Tomáš u balkonu, Natálie u sekretáře. Deska v ruce. V rohu krabice s nádobím, dvě v předsíni.
Za oknem stále chumelí.
Natálie složku odloží, sedne na pohovku, Tomáš chvíli stojí, pak si přisedne ne moc blízko.
Nat…
Počkej…
Sedí mlčky. Natálie přemýšlí o té křivé polici, Tomáš na své ruce.
Měl jsem říct ne hned, poví pak. Včera. Měl jsem říct: není to tvoje věc. Neřekl jsem.
Proč?
Dlouho nic.
Nikdy jsem to s ní neuměl. Je silná. Když nesouhlasíš, nezlobí se. Mlčí. Dívá se, že jsi ji zabil. Od dětství jsem to nedal. Jednodušší je poslechnout.
Vím. Všechno chápu, není to jednoduché. Ale nejsi šestiletý kluk.
Vím… Dnes… Nevím, jestli jsem to udělal správně. Asi jo. Ale je to má máma.
Bude jí dál.
Teď se bude zlobit hrozně dlouho.
Asi jo.
A bude to bolet.
Jo. Nepřetvařuj to.
Kývne. Promne čelo.
Co teď?
Nevím. Až se to srovná, promluvíme si. O penězích, o tom, jak dál. Ale dnes ne.
A máma?
To je jiný rozhovor
Chvíle mlčí.
Jsi na mě naštvaná?
Zamyslí se skutečně to cítí.
Jsem unavená, řekne. Zlost byla ráno. Teď už ne. Jen únava.
Nat, já…
Tomáši, otočí se k němu. Udělal jsi, co jsi měl. Dnes. To je důležité. Jenže dnes je jen dnes. Chápeš?
Pochopil. Vidí to v očích.
Dobře.
Znovu pohlédne na police, na křivo pověšenou polici, bílý rámek. Na krabici s nádobím.
Díky, řekne prostě. Rozbalíme je?
Jasně. Rozbalíme.
***
Každý si rozbaluje jednu. Natálie vytahuje kastrůlky, skládá zpátky do poličky. Tomáš opatrně vyndává křišťál ze fólie.
Bytem ještě voní cizí parfém. Dámská Praha vyvane pomalu. Otevře okno. V pokoji táhne březnový vzduch.
Chlapeček v čepici s ušima už možná jede domů, dívá se z autobusu ven. Netuší, že byl na chvíli uprostřed cizího života.
Natálie v myšlenkách slyší mámu: Žil s ní třicet let. To se nezmění hned. Pravda. Dnes Tomáš řekl ne. Poprvé.
Neznamená to, že všechno je teď snadné.
Ale už to je.
Položí kastrůlek, zmuchlaný papír hodí do koše.
Dám si kávu, řekne Tomáš.
Dej si.
Jde do kuchyně. Natálie vezme z parapetu rámek, dívá se na fotku. Oba na ní vypadají nervózně, ona v šatech jiného odstínu, on v kravatě, kterou večer sundal. Usmívají se doopravdy.
Rok pryč.
Vrací rámek na místo.
Z kuchyně voní čerstvá káva. Domácí vůně.
Sedne si ke stolu. On před ni postaví hrneček, sobě taky. Sedne si naproti.
Za oknem chumelí.
Pijí mlčky. Tohle ticho je těžké, ale není prázdné. Je to začátek všeho, co musí ještě říct. Cítí to tak jasně, jako ráno chlad v dlaních.
Ale slova dneska nejsou potřeba.
Teď je potřeba káva. Otevřené okno. Ta křivá polička v pokoji.
A modrá složka na svém místě.
***
Chtělo by se říct, že nejhorší je za nimi. To by bylo pěkné. Ale Natálie je pět let účetní a ví: součet nesedne hned, někdy hledáte chybu celé dny.
V rodině je to asi stejné.
Marie Novotná stejně zavolá. Zítra, za týden. Neumí odcházet navždy. Umí čekat.
Tomáš bude rozervaný. Ví to jasně.
Finance, prémie, hypotéka, pořád tam jsou.
Ten skutečný rozhovor teprve přijde. Dlouhý, opravdový, který jim zatím nejde. Ale snad tenhle den něco změnil.
Neví.
Tomáš položí hrnek.
Nat…
Ano?
Jsem rád, že jsi zůstala. Když jsem říkal blbosti. Udělala jsi to správně.
Podívá se na něj.
Nešlo to jinak, odpoví. Je to můj domov.
Kývne.
Náš, opraví tiše.
Odmlčí se.
Ano. Náš.
Venku vítr slábne. Krupice ustává. Nebe nad Strašnicemi je světlejší ne slunečné, jen míň šedé.
Natálie popíjí chladnou kávu. Pořád ji dopije.