Toulal jsem se noční Prahou, klimbal jsem po chodnících, pěkně notně ovíněný. Kam jsem dorazil? To mi bylo jedno. Tohle město mám v malíku, nohy mě stejně vždycky dovedou domů. Hlavou mi běžely úplně jiné věci rád jsem si v opilosti nahlas filozofoval.
Proč? Proč mám takový život? Dvacet sedm kamarádi mají děti, co už pomalu chodí do první třídy, a mně po měsíci každá ženská zdrhne, když mám štěstí. Jsem prý hrubý? Nejsem I když, trochu jo. Ale chlap má být drsnej, pousmál jsem se sám pro sebe. Jediný, co mi v životě nějak klaplo, je podnikání. K milionářovi mám daleko, ale na pohodovej život to stačí.
Najednou jsem se zarazil. Popadl jsem se za hlavu a oči se mi zalily slzami:
Tolik peněz jsem narval do toho doktora, a k čemu? Nemůžu Vám pomoct. Zkuste zajít za tím známým pražským odborníkem. Ale pochybuji, že Vám pomůže. Tak víte co? Já tam zítra opravdu pojedu.
Došel jsem ke Karlovu mostu a pohlédl na temnou hladinu Vltavy.
Skočit, nebo co? Hluboká voda, žádný problém, konec je na dosah, zadíval jsem se do proudu. Ne, na to kašlu. Je zima. A Sokrates ještě nedostal nažrat. Jdu domu.
Přecházel jsem most a uprostřed jsem zahlédl mladou ženu. Na prsou nosila batoh a v něm malé dítě. Upřeně koukala do vody. Najednou vylezla na zábradlí, postavila se na horní příčku, rozpažila ruce V tu chvíli jsem k ní přiskočil. Stihl jsem ji zachytit kolem pasu a oba jsme spadli zpět na prašný chodník mostu. Dítě spustilo pláč.
Ty ses zbláznila? zařval jsem, střízlivější než kdy dřív.
Co se do toho pleteš? Proč mi nehodíš pokoj? rozplakala se.
Měl jsem pocit, že na odchod je brzo, kývl jsem k dítěti. Pro něj zvlášť. Zvedej se a zmiz domů. Kdo na tebe čeká? Manžel, máma?
Nemám domov, nemám manžela, nemám mámu. Nemám nikoho!
Teda to mám radost, další starost na krku, postavil jsem ji i s dítětem na nohy. Jdeme.
Já s tebou nikam nejdu, co když jsi úchyl?
Skočit do vody můžeš kdykoliv, ale děsit se úchyla je horší? chytil jsem ji za ruku. Tak pojď!
Procházeli jsme městem, dítě celou dobu brečelo. Za chvíli jsem nevydržel:
Proč pořád řve?
Je hladové, přitiskla ho blíž.
Tak mu dej mlíko.
Nemám mlíko ani peníze.
A rozum? rozhlédl jsem se po ulici. Hele, támhle je nonstop potraviny. Pojď, koupíme mlíko.
U pokladny nás kasírka a sekuriťák zkoumali dost podezřívavě. Bez servítek jsem vzal košík a kývl na ženu:
Pojď. Obrátil jsem se na kasírku. Kde najdu mlíko?
Tam, zamručela a mávla rukou.
Přišli jsme k regálu.
Vem, které potřebuješ, poručil jsem.
Tohle, sáhla po jednom balení.
Vem víc. Kolik potřebuješ, tolik si vem! čekal jsem, až naloží balení do košíku. Co ještě?
Pleny.
Co to je?
Leží támhle, poprvé se pousmála.
Tak vem.
A můžu ještě vlhčené ubrousky?
Můžeš.
U kasy jsem vytáhl kartu.
Jen hotovost, káravě povídá kasírka.
Mávnul jsem svazkem dvoutisícovek.
Nemám na vrácení, oznámila suše.
Tak mi dejte za drobný čokoládu, máchl jsem rukou.
Doma v bytě žena překvapeně kouká všude kolem. Já svléknu boty, skočím do kuchyně, hodím rybu Sokratovi (to je můj kocour), pak vytáhnu džus a skoro ho vypiju na ex. Pak zajdu k hostům:
Přespíš v tomhle pokoji, ukazuji. Kuchyně, záchod, vana. Já jdu spát.
U dveří mě ještě napadlo:
Jak se vlastně jmenuješ?
Darina.
Já jsem Mirek.
Vypadá, že úchyl nebude! prošla do kuchyně, otočila sporák a dala vařit vodu. Bože, co jsem to chtěla udělat! Kdyby ne tento blázen, tak jsme s Alešem někde na ulici,v noci. Zítra mě stejně vyhodí, ale aspoň dneska jsme v teple.
Zatímco vařila voda, utíkala rychle do pokoje položit malého na postel. Vyndala skleničku, vrátila se do kuchyně, vymyla ji a nalila mléko s trochou vroucí vody.
Malý vypil úplně vše a spokojeně usnul. Převlékla ho do suchého, přebalila. Pak si šla umýt ruce a obličej. Když vešla do kuchyně, došlo jí, že má šílený hlad. Otevřela lednici a bez rozmyslu si vzala kus šunky a chleba. Když ji hlad trochu přešel, došlo jí, že to byla drzost. Nakonec mávla rukou a zalezla k synovi do postele okamžitě usnula.
***
Ráno. V noci několikrát vstávala kvůli malému je mu osm měsíců a pořád má hlad. Slyšela, jak majitel bytu někdy v noci pochodoval. Teď už je vzhůru taky.
Tak, je to tu, stejně nás vyhodí.
On si zrovna něco kuchtí u sporáku. Rychle se opláchla a vešla do kuchyně.
Sedni, kývl. Udělám vajíčka.
Spíš si sedni ty! lehce ho odstrčila. Vytáhla čerstvý kopr, nasekala na jemno a posypala vajíčka. Pozorně umyla sklenice, uvařila kafe.
On zatím na telefonu řídil svůj byznys, s někým se hádal, jiným rozkazoval. Darině přišlo, že si jí skoro nevšímá. Snědl, vypil kafe, vstal.
Darina se napjala, čekajíc konečný rozsudek:
Tak, teď nás vyhodí.
Darino, poslouchej. Já na týden odjíždím. Hlavní je, krm kocoura, jmenuje se Sokrates. Žádné granule, nedej bože Whiskas! Jen čerstvou rybu, nebo maso. Do mé pracovny nechoď! Jinak si dělej, co chceš.
Ze ložnice se ozval pláč. Darina vyskočila, podívala se na něj.
Tak běž, kývl.
Za chvíli se vrátila s dítětem, na stole leželo pár dvoutisícovek.
Myslím, že na týden to stačí, kývl penězi. Odjíždím.
Chystal se odejít, když tu se malý natáhl ručkama a něco, co znělo jako táta, pronesl. Možná se mi to jen zdálo. Ale v srdci mě to úplně sevřelo. Táta už nikdy nebudu.
Darino, můžu si ho na chvíli pochovat? ani nevím proč jsem to řekl.
Vem si ho! podala mi kloučka, na tváři jí blikl úsměv. Nikdy jsi neměl dítě v ruce?
Ne.
Takhle, podívej.
Malý radostně žvatlal a mával ručkama, a já na něj fascinovaně civěl.
Můj syn nikdy nebude, zahalil se mi obličej do stínu, vrátil jsem dítě matce.
A odešel.
***
Vracíval jsem se domů. Ani ten slavný lékař z Prahy mi nedal žádnou naději, že budu mít děti. Byl jsem úplně zdeptaný.
K čemu mi jsou všechny ty peníze, čtyřpokojový byt, superb? Chlap má vydělávat pro rodinu. Doma mám věčný bordel, v autě sedm prázdných míst.
Vešel jsem domů a vše všude jak vyleštěné, čisto, útulno. Darina se usmála nesměle.
Táta! ozvaly se mi v hlavě malé ručky.
Taška mi vypadla z ruky, a paže se samy natáhly pro ty maličké dětské ručky.