Tři nové klíče
Cože, proč jsi tak bledá? Nebo zase zkoušíš nějakou dietu? Rozléhal se po předsíni hlas mojí tchyně a ani se neobtěžovala pozdravit.
Stála jsem u sporáku ve starém županu a míchala ovesnou kaši. Měla jsem v plánu, že tahle sobota je jen moje. Od rána do večera. Michal jel s Koljou ze sousedního bytu na ryby, slíbil, že přijede na večeři. Už jsem si v hlavě rozdělila den na klidnou snídani, procházku okolo parku, a pak lenošení s knížkou prostě pohodička. Na tohle jsem nebyla zvyklá, vlastně to moc často nevyšlo.
A pak…
Otočila jsem se. Marie Petrovna už vcházela do kuchyně, při tom si svlékala kabát a přehodila ho přes opěradlo židle, aniž by se koukla, kde končí. Kabát sjel na zem, ale ona si toho ani nevšimla.
Dobrý den, Marie Petrovno, pozdravila jsem, hlas klidný to už jsem se naučila dávno.
No ahoj, ahoj. Kde je Michal?
Na rybách.
Zastavila se uprostřed kuchyně a dívala se na mě jako bych jí právě oznámila, že jsme se rozhodli změnit příjmení na Holanová.
Jak to, že je na rybách? Nic mi neříkal!
Asi zapomněl. Ráno měl naspěch, řekla jsem a otočila se zpátky ke sporáku.
Ovesná bublala v hrnci, tak jsem stáhla plamen. Za oknem bylo šedé říjnové nebe, bezvětří, a ještě před chvílí jsem si říkala, že půjdu ven, protože vzduch je určitě hebký a voní listím. Teď už jsem věděla, že ze šedého dne zbyla jenom šedá kaše.
Marie Petrovna zvedla kabát, pověsila ho na věšák v chodbě a vrátila se. Sedla si ke stolu, vytáhla z tašky velký igelitový pytlík a položila ho doprostřed ubrusu.
Upekla jsem pirožky. S kysaným zelím. Michal má rád se zelím.
Děkuji…
Aspoň ochutnej, nedělej grimasy předem.
Já žádné grimasy nedělala, stála zády k ní a lelkovala do hrnce. Ruce klidné, uvnitř napnutá pružina ale navenek jsem byla klidná, sedm let tréninku.
Sedni si a jez, pojíme spolu, řekla jsem automaticky, protože slušnost už byla skoro jako dýchání.
Já už snídala. Jen si dám čaj.
Postavila jsem konvici. Sedla si naproti ní a pustila se do kaše. Marie Petrovna se dívala na mou misku.
Tohle je všechno na snídani? Voda s kaší?
Je s mlékem.
No… Stejně. Michal měl aspoň volské oko před odjezdem?
Nevím, spal jsem, když odcházel.
Povzdechla si a zavrtěla hlavou tenhle pohyb jsem znala nazpaměť. Znamenal: ‘to je žena, spí, muž hladový.’
Jedla jsem kaši a koukala z okna. Po římse chodil holub, zobnul si cosi neviditelného, žil si svůj holubí život.
Měla bys už pověsit nové záclony, řekla Marie Petrovna, a zkoumala kuchyň. Tyhle jsou nějaké pošedlé.
Mně se líbí.
Tobě. Ale Michal říkal, že už by je taky vyměnil.
Michal mi nikdy nic takového neřekl. Možná jí. Možná v těch rozhovorech, kam mě nikdy nezvou, protože se baví beze mě o mně.
Konvice začala vřít. Uvařila jsem čaj, podala jí hrnek, misku s cukrem, lžičku.
Děkuju, zabručela a začala míchat. Zavolej Michalovi, že jsem přijela.
Je na rybách, Marie Petrovno. Tam není signál.
Jak jako že není signál? Kde to vlastně je?
No prostě, kam jezdí, tam to nechytnete. On mi to sám říkal.
Naštvaně si usrkla čaj, mrkla na tašku s pirožkama.
Přines mi talíř, ať to složím slušněji.
Vytáhla jsem talíř, postavila ho k ní. Pořádně přepečlivě pokládala pirožky jeden vedle druhého. Byly velké, pěkně zbarvené, voněly po zelí a těstě. V jinou chvíli bych si jeden dala.
Teď jsem se jen dívala.
Hele, načala bez očních kontaktů, vy s Michalem vůbec mluvíte spolu?
Mluvíme.
On mi volá každý den. Všechno mi říká. Ty jsi vždycky taková zamyšlená.
A co vám povídá?
Chvílička ticha, znovu rozložila jeden pirožek.
No, že je unavený. Že doma není klid.
Odložila jsem lžíci.
Není klid, zopakovala jsem bez otazníku.
No, víš sama. Trochu dusno. Já to poznám.
Přestože tady jste jednou za čtrnáct dní?
Já jsem matka, já cítím.
Vstala jsem, odnesla svou misku do dřezu, podívala se z okna ven. Chlapek venčil malého zrzavého psa, který ho tahal ke křoví. Mírný, klidný obraz.
Ivo, zavolala Marie Petrovna.
Ano?
Nezlobíš se na mě?
Otočila jsem se. Pohledem, který znám už dávno, mě nutila říct: ‘Ne, všechno v pořádku.’ Aby mohla pokračovat.
Ne, řekla jsem. Nezlobím.
Spokojeně kývla.
Vidíš. Já nechci vám škodit. Chci, abyste byli v pohodě.
Vím.
Je mi čtyřicet osm, Michalovi padesát jedna, jeho mámě sedmdesát tři. Sedm let manželství. Pro oba druhé. Myslela jsem, že v druhém svazku jsme rozumnější. Že se umíme dohodnout. Ale záleží na člověku.
Dopila čaj a zvedla se.
Ukaž mi, co máš v lednici.
Na co to potřebujete?
Už byla u lednice.
Podívám se, co uvařit Michalovi, až se vrátí. Po rybách bývá hlad.
Marie Petrovno…
Co?
Chvíli jsem mlčela. Pak jsem řekla: Já uvařím večeři sama.
Zastavila se, chytla se kliky a podívala se na mě překvapeně.
Ivo, já jen chci pomoct.
Já vím. Ale zvládnu to.
Vždyť vím, jak jíte. Michal zhubnul.
Michal si vybírá, co jí.
Je chlap, on si sám neudělá.
Není sám. Bydlí se mnou.
Stály jsme naproti sobě. Mezi námi dva metry dlaždic, které jsme vybírali spolu s Michalem těsně po svatbě, když jsem se sem stěhovala. Já vybírala, on souhlasil. Teď mi Marie Petrovna tvrdí, že podlaha už je okousaná a mělo by se to vyměnit.
Dobře, řekla nakonec, jak chceš.
Vrátila se ke stolu a začala si skládat tašku. V tu chvíli mi bylo jasné, že neodejde.
Počkám tady na Michala, řekla.
Zase ta napnutá pružina.
Vrať se až večer přijde.
Nechvátám, sednu si a něco si upletu.
Vytáhla klubko vlny a jehlice, posadila se pohodlně, jako doma.
Dívala jsem se na její ruce, pletací jehlice, klubko, kabát přehozený přes židli. Pak jsem beze slova vzala hrnek a odešla do obýváku.
Tam jsem se stočila na sedačku a zírala do zdi. Na zdi visel obrázek krajiny, který jsem jednou koupila na trhu: řeka, louka, stará vrba. Bylo mi při něm dobře.
Z kuchyně se ozývalo cinkání jehlic.
Napsala jsem kamarádce Daně: Je tu zas. Odpověděla: Bez varování? Odepsala jsem: Má přece klíče. Dana mi poslala smajlíka s obrázkem zavřených očí a napsala: Ivo, jak dlouho ještě? Proč pořád nemluvíš s Michalem na rovinu?
Odložila jsem telefon.
Mluvila jsem. Už jsem s ním několikrát mluvila. Prvně dva roky po svatbě, když jsem si začala všímat, že Marie Petrovna chodí ne za námi, ale za Michalem do bytu, kde dřív byl sám. Řekla jsem: Michale, musí se ozvat předem. On: je to máma, je zvyklá. Já: ale je to teď náš domov. On: vždyť to nevadí, ať přijde. Já: ale musí zavolat. On: přeháníš.
Druhý rozhovor: když přeskládala všechny kořenky v poličce prý aby to bylo přehlednější. Já jsem ztuhla uprostřed kuchyně. To byla moje polička, moje koření. Já věděla, kde co mám. Teď už ne.
Michal řekl: Vždyť si to můžeš přendat zpět. Já: Není to o koření. On: Tak o čem? Nebyla jsem schopná to vysvětlit.
Třetí rozhovor: přišla, když jsem nebyla doma, a vygruntovala celý byt. Komu by to vadilo, že má naklizený? Ale vadilo mi to. Znamenalo to, že může přijít i beze mě, vidět moji ložnici, mé osobní věci. Možná si o nich něco myslela.
Michal řekl: Máma to myslela dobře. Já: Vím. Ale má klíče. On: Je to můj byt. Já: Bydlím tu taky. On: Nevím, co chceš.
Tohle si pamatuju. Nevím, co chceš.
Slyšela jsem, jak na kuchyni vstala, pustila vodu, pak otevřela lednici, šustil pytlík.
Vstala jsem a šla za ní.
Stála u pracovní desky a krájela cibuli.
Co děláte? zeptala jsem se.
Uvařím boršč. Michal má rád boršč.
Marie Petrovno. Prosila jsem vás, abyste produkty nechala na pokoji.
No co, ne? Vždyť je to boršč.
Chci rozhodovat o své kuchyni já.
Zastavila nůž a zadívala se upřeně.
Ve své kuchyni, zopakovala.
Ano.
Hele. Začala znovu krájet cibuli. Nůž klapal pravidelně, jako bych nic neřekla.
Vzala jsem prkénko a cibuli jí z ruky.
Prosím, nedělejte to.
Stály jsme opravdu blízko. Viděla jsem její hluboké vrásky, sevřené rty, něco ostrého v očích.
Zakazuješ mi vařit?
Prosím o respekt k tomu, že je to i můj domov.
Domov Michala, tady vyrostl.
Ale teď tu žiju sedm let já.
Vzala prkénko zpátky, klidně, ale pevně.
Proberu to s Michalem, řekla.
Mluvte s ním.
Chováš se neslušně.
Chci jen respektovat svůj prostor.
Co zas prostor? Moc televizí se díváš.
Odstoupila jsem k oknu. Holub už nebyl, ani muž se psem. Dvůr byl prázdný, na asfaltu lepily rezavé listy.
Ivo, řekla už tiše. Nezlob se. Chci jen dobře.
Vím.
Michal bez domácí stravy chřadne. Ty pracuješ, nemáš čas.
Já si čas najdu.
Fajn. Tak já pomůžu.
Zase nůž na cibuli poslouchá jen, co jí sedí. Zbytek neexistuje.
Vyšla jsem z kuchyně, do ložnice, tiše zavřela dveře. Lehce jsem usedla na postel. Za dveřmi praskala plotna, hrnce cinkaly, vařila boršč.
Vzala jsem knihu. Jednou, dvakrát jsem četla stejný odstavec, nedařilo se. Zavřela jsem knihu.
Zavolala jsem Daně.
Vaří boršč, řekla jsem.
A v tvé kuchyni.
Ano.
Ivo musíš ještě dneska s Michalem promluvit. Ne až zítra. Dnes večer.
Už jsem zkoušela.
Ne naznačovat. Mluvit napřímo.
Měla pravdu. Dvacet let jsme kamarádky, znala mě lépe než já sebe. Prvně mi to řekla už před třemi roky: Ivo, nešifruj, řekni to. Přímou konfrontaci jsem ale nesnášela. Michal nebyl zlý, jen unavený a zvyklý na svoje. Miloval mámu, nechtěl konflikty, a radši neviděl, co by mohlo být potíž.
Tomu se říká infantilismus. Dana to používala běžně. Já si dlouho zvykala.
Tak dobře, promluvím, slíbila jsem jí.
Zavolej mi pak.
Telefon jsem položila a dlouho civěla do stropu. Kuchyní voněla polévka, vonělo jí dobře řepa, zelí. V jiném životě bych ten boršč měla ráda.
Ležela jsem a přemýšlela, že už nejsem mladá holka, že pracuju jako účetní ve stavební firmě pět dní v týdnu, že si najdu čas i na vaření. Že mám svůj vlastní život, svoje soboty, svoje představy. Že jsem o tenhle boršč nikdy nestála. Nikdy jsem nechtěla, aby mi někdo přeskládal koření.
Strop byl bílý s prasklinou u garnýže. Znala jsem ten zub do detailu.
Po dvou hodinách jsem vylezla z ložnice, v koupelně se umyla, sčešila vlasy, podívala se na svůj odraz. Obyčejný obličej. Ustarané oči. Nebyla jsem bledá byla jsem prostě já.
V kuchyni už bylo prostřeno. Tři talíře, tři lžíce, chleba, pirožky.
Sedni si, jez. Boršč je hotový.
Děkuji. Najím se později.
Vystydne!
Ohřeju si ho.
Zněla uraženě, nepokrytě.
Ivo, co pořád není v pořádku?
Všechno je v pořádku.
Ne, není. Sedíš celý den v pokoji, ani se na mě nepodíváš. Co jsem ti udělala?
Dala jsem si vodu.
Marie Petrovno, řekla jsem. Budeme upřímné.
Přikývla.
Chodíte k nám bez ohlášení. Vždy, kdy vás napadne. Protože máte klíče. Já se díky tomu doma cítím… neklidně. Když jdu domů, přemýšlím, jestli jste tu už nebyla.
Ale já jsem tady doma!
Vy jste doma pro Michala. Pro mě jste tchyně, to je trochu něco jiného.
Narovnala se, v očích uraženost.
Jak jako jiného? Jsme přece rodina!
Rodina mluví, domlouvá se, ptá se, jestli může přijet.
Musím se ptát snachy?
To slovo vždy zaznělo svolení. Jako by respekt nebyl normální.
Zavolat a říct: Ivo, ráda bych přijela v sobotu, mohu? To není ponižující. To je slušnost.
Jedu za synem!
Který tu není.
Ty tu zůstáváš!
Ano. A taky bych ráda věděla, kdo přijde domů.
Postavila se, sbalila talíř, oblékala si kabát, ruce se jí trochu třásly ne slabostí, ale urážkou.
Dobře, řekla tiše, dobře.
Marie Petrovno, nechci se hádat.
Slyším.
Vážně. Chci normální vztahy.
Normální znamená volat o svolení?
Normální znamená upozornit. To je všechno.
Zapnula si kabát, vzala pytlík s pár pirožkama.
Boršč je na plotně, řekla u dveří. Jinak to klidně vyhoď.
Zavřela tiše. Nebouchla. A to bylo možná nejhorší.
Zůstala jsem v kuchyni. Boršč tam stál ve velkém hrnci, o kterém jsem ani nevěděla, že ho najde. Vzala jsem si talíř, v tichu ho snědla u okna. Opravdu byl dobrý.
Umyla jsem nádobí, přesunula hrnec na menší plotýnku, pirožky schovala pod talíř, aby neoschly.
Sedla si a napsala Daně: Mluvila jsem.
Dana: A?
Já: Odešla uražená.
Dana: Je to její volba. Udělala jsi to správně.
Odložila jsem mobil. Do večera zbývalo pořád hodně hodin. Michal přijde, uvidí boršč, pirožky, a čeká mě zase vysvětlování. To už znám: první, co udělá, zavolá mámě, ještě v bundě. A přijde rozhovor, který mám v hlavě už roky. On: Proč to děláš? Já: Jak to? On: Ona jen chtěla pomoct. Já: Já vím. On: Tak v čem je problém?
Vzala jsem knihu, kterou jsem nemohla číst v ložnici, a šla na gauč. Tentokrát už slova dávala smysl, klid pomáhal.
Michal přišel něco po sedmé. Slyšela jsem šramot klíčů, jak nešikovně bušil do botníku, jak dal rybářskou bednu na zem. Došel do kuchyně.
No vida, boršč! Mamka přijela?
Přišla jsem za ním.
Ano. Najíš se? zavolal, už srkal talíř, napředoval si pirožky.
Ochutnal. S kysaným zelím! Ivo, dala sis taky?
Ano.
Výborný, viď?
Jsou skvělé.
Jedl, já seděla naproti jen s čajem. Povídal o rybaření, jak Kolja chytil pěknou štiku, vzduch byl svěží, příroda krásná. Poslouchala jsem, čekala.
Mamka byla dost rozčílená? odvážil se mezitím.
Trochu.
Mluvila jsi s ní?
Ano. Michale, potřebujeme promluvit.
Odložil lžíci, hned jiný výraz.
O čem?
O klíčích.
Ticho.
Ivo…
Michale. Prosím, aby se klíče vrátily.
To je moje máma.
Já vím, a právě proto by měla dát vědět, než přijde. To je normální, to je respekt.
Chodí nás přece navštěvovat.
Přijde kdykoli, i když nejsme doma, chodí po bytě, přerovnává věci, vaří, co jsem nechtěla.
Uvařila přece, co je na tom špatného?
Michale. Zhluboka jsem se nadechla. Prosím tě, vyslechni mě mě, ne ji. Necítím se tu jako doma. Pořád čekám, kdy přijde. Chodím po bytě a kontroluji, jestli něco nepřerovnala. To není normální.
Opřel se do židle.
Přeháníš.
Zavřela jsem oči. To říkáš pokaždé.
Protože to pokaždé je stejné. Přijde, pomůže, a ty…
Já co?
Děláš z toho drama.
Michale. Ona přijde bez ohlášení, přerovná věci, vaří v mojí kuchyni. To není drobnost. Je to systém.
Systém, zopakoval nevesele. Co teda chceš? Abych jí zakázal chodit?
Aby jí řekl: předem zavolej.
Je to stará žena, je zvyklá.
Je jí sedmdesát tři, není dementní. Rozumí telefonu.
Ty chceš, abych jí vzal klíče.
Ano. Prosím.
Zvedl se, šel ke dřezu, napil se vody, mlčky čuměl z okna.
Ivo, víš, že ona nikoho jiného už nemá? Otec zemřel, má jen mě. Klíče jí dávají pocit, že není sama.
Existujou jiné způsoby, jak nebýt osamělý. Dá se zavolat, nebo přijít, když je vítaná. Klíče k našemu bytu nejsou řešení! To je kontrola.
K našemu bytu, otočil se. Takže už k ‘našemu’, jo.
Ano. Je to náš byt. Ne její.
Je to můj byt.
Tohle říká vždycky, když argumenty dochází. Jako poslední karta.
Ano, odpověděla jsem tiše.
Bylo ticho.
Klíče jí nevezmu, řekl.
Dobře.
Dobře? Zdálo se, že ho to překvapilo.
Jo. Aspoň vím, na čem jsem.
Ivo, nedělej tohle…
Co?
Buď k tomu otevřená.
Jsem. Jen jsem pochopila.
Co pochopila?
Vstala jsem, vzala hrnek.
Že sis vybral.
Já nic nevybral. Prostě nechci mámu zraňovat.
To už roky. Ale mně zraňovat nevadí.
Nikdo tě nezraňuje.
Michale. Stála jsem u dveří. Napadlo tě někdy, jaké to je bydlet v bytě, kde může kdykoliv přijít kdokoliv s klíči? Nenapadlo. Protože znáš odpověď.
Odešla jsem do vedlejšího pokoje. Ozývalo se jeho kroky. Za chvíli zvedal telefon a mluvil v kuchyni: Mami, neber si to… Iva je taková… ale můžeš vždycky přijít…
Samozřejmě, můžeš přijít kdy chceš.
Poslouchala jsem, a v hrudi bylo jen ticho. Nebolavé, jen ticho. Jako když někdo zhasne.
Pak vešel.
Ivo.
Ano?
Pojď, nebuďme na sebe tak…
Jak?
Takhle. V tichu.
Posadil se ke mně. Neodtáhla jsem se. Volal jsi jí?
Ano. Uklidnil jsem ji.
Je smutná?
Trochu.
Aha.
Ivo. Vzal mě za ruku. Vím, že ti to není příjemné, ale zkus být trochu… jemnější.
Jemnější?
Je to stará žena, je sama, má strach.
Celé roky jsem byla jemná, chápavá, trpělivá. Říkala jsem, že to nevadí, že chce dobře, říkala jsem vždycky: fajn. A jsme zas tu. Přijde neohlášeně, vaří tu, vykládá, jak je doma napjatá atmosféra, a ty jí říkáš, přijď kdy chceš.
Stáhl ruku.
Nechceš ustoupit.
Ustupuju už sedm let.
Takže co? Rozvod?
Slovo vyslovil lehce, skoro jakoby pokusně. Abych se lekla nebo ustoupila. Neodpověděla jsem.
Ivo?
Slyším tě.
A…?
Nebudu odpovídat na otázku, položenou jako výhrůžku.
Já to nemyslel vážně.
Položil jsi ji proto, abych řekla, že samozřejmě ne. A tím to uzavřem.
Vstal, přešel k oknu.
Všechno zbytečně komplikuješ.
Možná.
Kvůli klíčům.
Nejen kvůli nim. Kvůli tomu, co za tím vším je.
O tom se bavíme.
Ty říkáš: je stará, je sama, já přeháním. To není rozhovor. To je výmluva, proč mám mlčet.
Bylo ticho.
Já nevím, co ode mě chceš, řekl.
Sedm let. Znovu dokola.
Vstala jsem. Vzala kabelku, klíče, hodila na sebe bundu.
Kam jdeš? zeptal se.
Projít se.
Ivo…
Potřebuju na vzduch.
Vyšla jsem ven. Na chodbě ticho, cítím vůni nějaké omáčky shora. Scházela jsem schody a vyšla na dvůr.
Už byla tma, v parku svítily lampy, listí na asfaltu bylo černé. Šla jsem k parku, lavičky mokré, ale stála jsem a koukala na stromy.
Vytáhla jsem mobil a napsala Daně: Řekl mámě, že může chodit kdykoliv.
Dana hned volala.
Povídej, řekla.
Všechno jsem jí krátce popsala. Poslouchala mlčky.
Ivo, řeknu ti jednu věc, a nebudeš ráda. Říkej.
Bydlíš v jeho bytě. Dokud neni byt váš, budeš vždycky jako na návštěvě. Měla bys to dávno řešit on nikdy klíče nevezme. Klíče nejsou o matce, ale o majetku. Že on je doma, ty host.
Mlčela jsem.
Co budeš dál dělat?
Nevím. Rozmyslím si.
To je dobře. Nespěchej. Jen přemýšlej.
Ještě jsem chvíli stála venku, pak zamířila kolem domu na ulici, kde byla železářství. Do devíti otevřeno. Vešla jsem dovnitř, vůně železa a gumy, podél regálů… narazila jsem na polici se zámky.
Chvíli jsem jen koukala, pak jeden vybrala, otáčela v ruce, podívala se na cenu: 420 Kč.
Pak jsem zaplatila a šla domů.
Michal seděl u televize.
Kdes byla?
Venku.
Dlouho.
Musela jsem se projít.
V kuchyni jsem dala tašku pod dřez.
Vstal a přišel k oknu.
Ivo, já přemýšlel, když jsi byla pryč.
A?
Vím, že ti není dobře. Ale máma se nezmění. Mohli bychom to prostě přijmout?
Přijmout.
No, přijde, uvaří, budou pirožky…
Michale já už to nepřijmu.
Úsměv zmizel.
Pak ale nevím, co s tím.
Nechci, abys něco říkal. Chci, abys něco udělal.
Co?
Mluv s mámou upřímně. Vysvětli jí, že naše domácnost má pravidla. Nesmí se chodit bez ohlášení.
To ji urazí.
Možná.
Je stará!
To je výmluva.
Podíval se dlouho.
Jestli ti tady je tak nepříjemně, možná bys měla zvážit… jestli je to správné místo pro tebe.
Uvnitř ve mně všechno zmrzlo.
Mám odejít?
Zvaž to.
Dobře, řekla jsem. Popřemýšlím.
Šla jsem do ložnice. Jen tak ležela, nevzala si knihu. Slyšela jsem v pokoji zvuk televize, šel do koupelny, pak zalehl.
Spíš? Ne.
Nezlob se, prosím.
Nezlobím. Přemýšlím.
O čem?
O tom, co jsi řekl.
Převalil se. Brzy usnul, spal rychle.
Já zírala do tmy, na prasklinu ve zdi, která nebyla vidět, ale já věděla, že tam je.
Ráno Michal vstal, nasnídal se, odjel na chatu s Koljou. Přijedu večer. Přikývla jsem. Odejeli.
Vypila jsem kávu. Chvíli seděla u stolu, pak vytáhla zpod dřezu tašku ze železářství a položila na stůl. Dlouho na ni koukala.
Napsala jsem panu Růžičkovi ze sousedství, dělal v domě různé drobné opravy. Máte dneska chvilku? Potřebuju vyměnit zámek na dveřích. Ozval se rychle: Ve dvě můžu. Je třeba materiál? Ne, už mám, odepsala jsem.
Ve dvě přišel pan Růžička, vysoký, trochu shrbený, kufřík v ruce.
Dobrý den, Ivo. Ukažte mi zámek.
Pochválil výběr: Solidní, pojede bez problémů. Za půl hodiny to vám vyměním.
Zalezla jsem na kuchyň, slyšela montování. Dělala jsem si čaj a přemýšlela dávám do bytu, který není můj, tři nové klíče. Tentokrát jen své.
Hotovo, zavolal pan Růžička.
Podal mi tři klíče.
Vyzkoušela jsem otočil se krásně.
Kvalita, mrkl.
Zaplatila jsem, poděkovala, rozloučila se.
Zůstala jsem stát předsíni.
Pak zavolala Daně.
Změnila jsem zámek.
Chvíli ticho.
Věděl to?
Ne.
Kdy se vrací?
Večer.
Ivo tohle už není o klíčích.
Vím.
Chceš to?
Chci, aby ke mně nechodil nikdo bez vědomí.
Ale byt je jeho.
Já vím. Proto teď přemýšlím, co dál.
Dana byla chvilku zticha. Tak už o tom přemýšlíš.
Ano.
O rozvodu?
Ano.
Vydechla si. Seženu ti číslo na právníka.
Zapsala jsem si kontakt.
Není mi strašně, spíš zvláštně. Měla bych být vystrašená, ale nejsem.
Zřejmě máš vevnitř dávno jasno.
Možná ano. Stála jsem v předsíni, v ruce tři nové klíče, hleděla na dveře s novým zámkem.
Michal dorazil kolem šesté. Slyším, jak vytahuje klíče, zkouší, nejde to. Zase. Znovu. Pak zvonek.
Neotevřela jsem hned. Vyčkala jsem chvíli.
Ivo, říká za dveřmi, nejde odemknout.
Vím, odpověděla jsem. Vyměnila jsem zámek.
Ticho.
Cože? Změnila se mu intonace.
Vyměnila jsem zámek, Michale.
Ivo, otevři.
Otevřela jsem. Stál na prahu s taškou ryb a batohem, díval se na mě.
Ty jsi vyměnila zámek.
Ano.
V mém bytě.
Ano.
Proč?
Ustoupila jsem stranou. Vešel, složil věci, svlékl se pomalu.
Ivo.
Poslouchám.
Vysvětli mi to.
Šla jsem do kuchyně, za mnou.
Vyměnila jsem zámek, protože už nechci, aby si někdo chodil domů, kdy se mu zachce.
Ale to je můj byt!
Řekl jsi to včera.
Ivo, uvědomuješ si, co děláš? Mohu mluvit o právu na byt!
Samozřejmě.
Klíče pro mámu nepasují.
Ano.
Sedl si, poprvé za celou dobu při tom rozhovoru. Ty… to myslíš vážně.
Ano.
Chceš rozvod.
Nebyla to otázka. Najednou to pochopil.
Ano.
Kvůli klíčům.
Ne kvůli nim. Kvůli sedmi letům rozhovorů, kdy jsi stavěl matku výš než mě. Když jsi mi řekl přijmi to, když jsi řekl, že možná tu nemám co dělat. Přemýšlela jsem. Měl jsi pravdu ne tak, jak jsi myslel, ale měl.
Díval se na mě. Dlouho.
Nežertuješ.
Ne.
Ivo, pojďme o tom mluvit. Normálně.
Mluvili jsme sedm let, já už nemám sílu.
Ale takhle to nejde.
Já k tomu dospěla postupně, tys to nechtěl vidět.
Položil hlavu do dlaní. Vstal, prošel se po kuchyni.
A… co teď?
Půjdeme za právníkem. Byt je tvůj, na nic nemám nárok. Svůj čas potřebuju, abych se vystěhovala.
Už jsi o tom dlouho přemýšlela.
Asi ano.
Mami… začal, ale nedořekl.
Zavolej jí, klidně. Je to tvoje právo.
Odešla jsem do pokoje. Bylo tam šero, venku lampy svítily. Sbalila jsem knihu a pár věcí do tašky, pomalu.
Přes zeď jeho tichý hlas mluvil s matkou. Nevnímala jsem slova.
Za oknem říjen zvolna spěchal k noci. Někdo ve dvoře křičel, auto projelo, někde zabouchly dveře.
Držela jsem tři klíče jeden byl první po sedmi letech jen můj.
Telefon zavibroval. Dana psala: Jak ti je?
Přemýšlela jsem a odepsala: Ticho.
Ona: Ticho je začátek.
Možná.
V předsíni ležely tři klíče na poličce. Vedle nich jeho starý, teď už nepasující.
Michal se objevil ve dveřích.
Ivo, jsi si jistá?
Podívala jsem se na jeho unavený, trochu kulatý obličej, shrbená ramena, ruce v kapsách. Znala jsem ho sedm let. Znala jeho strachy, radost, jeho lásku k matce, která byla upřímná a velká, ale už se tam na nic dalšího nevešla.
Jsem, řekla jsem.
Kývl, pomalu. Jakože se smířil, ale nesouhlasil.
Dobře, řekl tiše. Dobře.
A to slovo zůstalo viset v předsíni, mezi novým zámkem, třemi klíči a kabátem na věšáku. Nevím přesně, co znamená. Asi smíření, možná jen únava, možná obojí.
Vzala jsem tašku.
Přespím u Dany.
Dobře.
Otevřela jsem dveře. Nový zámek odevzdaně cvakl, konečně se mi líbil ten zvuk i celá jeho symbolika.
Za mnou zaznělo: Ivo…
Otočila jsem se.
Zavoláš?
Dlouho jsem ho pozorovala.
Zavolám. A šla dolů po schodech.