Prázdné místo

Prázdné místo

Stala ses prázdným místem, Alžběto. Rozumíš? Prázdným. Místem.

Řekl to klidně, monotónně, téměř jako by četl nákupní seznam. Stál zády k oknu a díval se na sídliště na dvoře. Tam někdo venčil psa, malého zrzavého jezevčíka, který nadšeně táhl vodítko směrem k louži.

Alžběta Švejdová seděla na pohovce s hrnkem čaje v rukou. Čaj už dávno vystydl, ale ona jej stále držela, protože nevěděla, co si počít s rukama.

Co tím myslíš? zeptala se tichým, skoro neslyšným hlasem.

Přesně to, konečně se otočil Viktor. Měl ve tváři znuděný, až unavený výraz člověka, kterého už unavuje vysvětlovat samozřejmé. Dívám se na tebe a nevidím nic. Prázdno. Šedivost. Chodíš, vaříš, spíš. Jsi jako zařízení. Dobré, pevné zařízení, ale pořád jen nábytek, Alžběto.

Položila hrnek na stolek, porcelán tiše cinknul o dřevěnou desku.

Deset let, řekla tiše.

Co deset let?

Deset let jsme spolu žili.

No a co? pokrčil rameny a přešel místnost, posadil se do křesla naproti. Deset let je dost na to, abys pochopila, že dál to nemá smysl. Nechci už takhle žít dál. Chci hledal slovo. Chci něco cítit. Ale ty už mi to nedáváš, neprobouzíš ve mně nic. Jsi vedle mě, ale jako bys nebyla.

Alžběta cítila, jak se v ní něco drobného, tvrdohlavého začíná pod tlakem ohýbat.

Kam mám jít, Viktore?

To už není můj problém. Přehodil nohu přes nohu. Byt, jak víš, je napsaný na mámu. Takže právně tu nejsi nikdo. Nespěchám na tebe, ale stačí ti týden? Něco si najdeš.

Stačí, zopakovala mechanicky.

Fajn. Vzal do ruky mobil ze stolku a začal listovat obrazovkou. Zdálo se, že pro něj je rozhovor u konce.

Alžběta vstala, odešla do ložnice a zavřela za sebou dveře. Lehce ulehla na přehoz, zírala na strop. Strop byl bílý s malou hnědou skvrnou v rohu, kterou plánovala přemalovat už před dvěma lety. Neudělala to.

Za zdí tiše běžela televize. Viktor už měl své téma.

Neplakala. Jen ležela a dívala se do prázdna bílého stropu. Uvnitř byla naprostá tichost. Podivné ticho, jaké bývá v domě, sotva dojde k rozbití skla.

***

Týden se táhl v podivné, zamlžené šedi. Viktor byl doma co nejméně, chodil pozdě, odcházel brzy. Nemluvili spolu. Alžběta si balila věci, a to bylo nesnesitelně snadné ve skutečnosti tam tolik jejího majetku nebylo. Několik šatů, zimní kabát, krabice fotek z dřívějšího života, časopisy o šití, které z nějakého důvodu schovávala, i když už je dávno neotevřela.

Časopisy chtěla nechat. Pak si to rozmyslela a vzala je zpátky.

Zavolala sestřenici z matčiny strany, tetě Radce, kterou naposledy viděla na matčině pohřbu před sedmi lety. Teta Radka mlčela, potom řekla:

Přijeď, mám pokoj, malý, ale je. Budeš tu, dokud se postavíš na nohy.

Teta Radka bydlela na Severní, na úplném okraji Brna, kde autobus jezdí jednou za hodinu a obchod Levně je jediný v širokém okolí. Alžběta ten kraj nikdy neměla ráda paneláky, oloupané stříšky nad vchody, topoly, které každé jaro zasypou vše bílým chmýřím.

Přijela v pátek večer, s dvěma taškami a kufrem.

Panenko skákavá, co jsi zhubla, sykla teta Radka, když otevřela dveře. Byla menší, pevnější, s laskavou tváří plnou vrásek a voněla po Valeriánu a domácích polévkách. Pojď dál, nestůj tu na průvanu. Hladová jsi?

Ne, teti.

Ale musíš jíst, ukončila debatu a odešla do kuchyně.

Pokoj byl maličký, úzký gauč, stará skříň a okno s výhledem na holou zeď sousedního domu. Tapety vybledlé, kdysi modré, teď neurčité barvy. Na parapetu tři květináče s muškáty, které byly téměř slavnostně červené.

Alžběta položila tašky a posadila se. Pružiny tiše křupla.

Dáš si čaj? houkla z kuchyně teta Radka.

Dám.

Teprve tam, v malé místnosti s muškáty a oloupanou modrou tapetou, se konečně rozplakala.

***

Potom bylo dlouhé špatné období.

Takové, kdy by člověk ráno nejraději nevstával, protože neví proč. Vstávala brzy, kolem šesté, a poslouchala, jak v kuchyni teta Radka cinká konvicí a jak za oknem občas zabrzdí nějaký vůz. Vstala, opláchla se, šla do kuchyně, dala si čaj a dívala se z okna na tu stejnou prázdnou zeď.

Teta Radka byla moudrá žena. Nevyptávala se, nedávala rady, neříkala to přebolí nebo najdeš někoho lepšího. Krmila Alžbětu polévkou, půjčovala jí svůj televizor a občas večer rozložila na stole karty:

Zahrajeme si prší?

A tak hrály. Mlčky, téměř beze slov.

Alžběta měla peníze, ale málo. Vybrala si ze svého účtu všechno: čtyřicet dva tisíce korun. To vystačilo zhruba na měsíc, měsíc a půl skromnějšího života bez rozmařilosti. Rozmařilá být nepotřebovala.

Po poslední roky pracovala jako účetní v malé stavební firmě o tu práci nepřišla, jezdila třikrát týdně přes celé město do kanceláře, zpracovávala papíry a dostávala svých dvacet osm tisíc. Z toho platila tetě Radce za pokoj, ta dlouho odmítala, než jí Alžběta nechala obálku na stole v kuchyni a odešla do svého.

Večery byly nejhorší. Seděla ve svém pokojíku, myšlenky se klikatily po kruhu. Deset let není to málo. Deset let snídaní, večeří, nemocí, svátků, stromků o Vánocích, cest k moři i hádek a usmiřování. On se na ni díval a viděl jen prázdnotu. Tak asi opravdu prázdná byla. Něco v ní vyhaslo? Nebo v něm? Nebo v obou?

Občas vytáhla mobil, otevřela jejich starou konverzaci a posouvala se v čase zpátky. Fotky z Makarské před třemi lety. On ji drží kolem ramen, oba se smějí. Už ani nevěděla, čemu se tehdy smáli.

V ty večery si lehla brzy a přetáhla si deku přes hlavu.

Jednou nakoukla teta Radka:

Betko, už spíš?

Ne.

Slyším tě. Zastavení. Hladová jsi?

Ne.

Tak spi. Ticho. Víš, já svého taky vyhodila. Sama. Dávno, tobě ještě nebylo ani deset. Myslela jsem, že půjdu žalem. Nešla jsem.

Dveře cvakly. Teta Radka odešla.

Alžběta ležela ve tmě a myslela: tak, skoro padesát, Betko, začni znovu. Jako by to bylo lehké.

***

Šicí stroj objevila začátkem druhého měsíce.

Teta Radka ji poprosila, jestli by neroztřídila věci v komoře už patnáct let tam nikdo nelezl a při pokusu otevřít dveře vypadl celý archiv zbytečností. Alžběta svolila, chtěla si zaměstnat ruce.

Vytáhla staré časopisy Praktická žena, polámaný deštník, krabici s knoflíky, prázdné flakony od parfémů, hromadu pohlednic k MDŽ s vybledlými vzkazy. Nakonec nahmatala v koutě něco těžkého zabaleného v prostěradle.

Rozbalila.

Byl to šlapací šicí stroj. Starý, černý, s linkami zlatých ornamentů po stranách, trochu oloupanými, ale pořád krásnými. Na čelní desce se dalo přečíst Lada.

Teto Radko! zavolala.

Objevila se se šťouchadlem na brambory v ruce.

Ale no, Lada! pousmála se. To byl stroj mé maminky, tety Anči. Úplně jsem na něj zapomněla. Funguje ještě? Nevím, dlouho jsem ho neměla v ruce.

Můžu si ho zkusit?

Teta Radka si ji změřila pohledem.

Umíš s tím?

Uměla jsem kdysi.

Ber, jasně.

Alžběta si stroj odnesla do pokoje a postavila na stůl k oknu. Očistila prach, sundala kus látky zaseknutý v cívce snad třicet let. Ve staré plechovce našla několik cívek nití, jehly, metr, nůžky s tupými břity.

Objevila se i maznička. Olej uvnitř byl záhadný, koupila nový v Drogerii, stroj namazala, vyčistila podavače a zkusila točit na volnoběh kolem. Šlo to těžko, ale postupně lehčeji.

Seděla nad strojem nejméně tři hodiny, zkoušela, jak vkládat cívku, napnout nit, zprovoznit podavač.

Nakonec dala pod patku kousek staré látky, co našla v krabici, šlápla na pedál.

Stroj se rozjel, pravidelně zacvakal, a Alžběta najednou ucítila zvláštní pocit, jako když zkřehlou rukou po dlouhé době znovu teče krev trochu to bolí, ale ožívá.

Zastavila, podívala se na šev. Rovný. Téměř dokonalý.

V paměti cosi slabounce zabrnkalo.

***

Bylo jí osmnáct a šila. Pořád něco šila. Z čehokoliv: ze starých maminčiných šatů si vyráběla sukně, z levně koupených látek blůzy. V krejčovství naproti učilišti pracovala paní Rousová, starší žena, jejíž prsty byly věčně propíchány jehlami, a Alžběta k ní chodívala koukat na stříhání a zpracování látek. Paní Rousová jí ochotně ukazovala fígle: poznala, že holka doopravdy vidí, nejen zírá.

Pak přišly maturity, pak Viktor, pak svatba, pak realita. Stroj, který si koupila za první výplatu, prodala, když se nastěhovali k Viktorovi byt byl malý, zabírá to místo, řekl on. Prodala jej bez většího lítost, byla zamilovaná a myslela, že už je důležitější jiné.

Pak roky letěly a šití zůstávalo jen ve vzpomínce. Sem tam hezké šaty ve výloze nebo v časopise a rychlá myšlenka: něco takového bych chtěla umět. Ale nešila.

Teď seděla v malém pokoji u šicího stroje Lada a poslouchala, jak pravidelně vrčí.

Druhý den vyrazila na trh. Ne do obchodního centra, ale na opravdový trh, kde se prodávalo zboží po metráži, a mohla si sáhnout na len, bavlnu, úplet, šifon.

Chodila mezi plachtami, hladila látky prsty. U jedné prodavačky nalezla krásný šedomodrý viskóz s matným povrchem.

Kolik máte toho? ptala se.

Čtyři a půl metru.

Beru vše.

Prodavačka odměřila, zabalila.

Co z toho bude?

Šaty, řekla Alžběta.

A sama se divila, jak to znělo rozhodně.

***

Stříhala na podlaze. Rozprostřela látku, připevnila střih, který načrtla zpaměti a podle starých časopisů tety Radky. Střih byl jednoduchý: rovné šaty s páskem, stojáčkem a tříčtvrtečním rukávem. Nic složitého, ale dobrý střih.

Teta Radka občas nakoukla, sledovala, ale mlčela. Až jednou přinesla hrnek čaje a položila vedle.

Díky, řekla Alžběta, aniž zvedla hlavu.

Hezkej odstín jsi vybrala, ocenila teta.

Prvního střihu se bála. Nůžky měla ostré, v šuplíku našla kdysi nové. Přiložila kov k látce a začala, jakmile udělala první střih, strach zmizel.

Šila tři dny. Ne že by to trvalo, ale nespěchala. Pracovala večer po účetnictví, sedla ke stroji a šila. Pořádně, jak se má: nejdřív boky, pak zip, zvlášť stojáček, rukávy na několikrát párala a začínala nanovo, když nebyly přesné.

Při potížích se zastavila, přemýšlela, opravila. Lada běžela tiše, pravidelně. Během těch hodin myslela jen na látku, švy, správný postup.

Třetí večer zakončila poslední steh, odstřihla nitě, rozpárovala švy, vyžehlila šaty a pověsila je na ramínko. Odsoupila.

Byly to dobré šaty. Jednoduché, v šedomodré barvě s jasným elegantním páskem a stojáčkem ke krku.

Oblékla si je.

Postavila se před staré zrcadlo v předsíni. Bylo už ošoupané, ale ještě věrné.

Dívala se dlouho, možná minutu, možná déle.

Ze zrcadla na ni hleděla žena. Nebyla to nikdo, nebylo to zařízení ani prázdnota. Byla to žena, padesátiletá, s tmavými vlasy v uzlu, s rovnými zády a pohledem, v němž se pomalu, nesměle něco rozsvěcovalo.

Šaty seděly. Krásně.

Betko! volala teta Radka z kuchyně. Pojď mi ukázat, co jsi vytvořila.

Alžběta vyšla v šatech.

Teta Radka se obrátila od plotny. Chvíli mlčela.

No vida, kývla. To je úplně něco jiného.

Otočila se zpět ke sporáku, protože polévka potřebovala hlídat. Ale Alžběta viděla, že se usmívá.

Vrátila se do pokoje. Pohladila látku na koleni byla měkká, příjemná, šaty nesvíraly, neškrtily.

Něco v tom, co se prvního večera pod tlakem ohnulo, se teď narovnalo aspoň o kousek.

***

Šaty si vzala ven v sobotu.

Procházka. Teta Radka ji požádala o vyzvednutí léků, Alžběta vzala recept, oblékla si šedomodré šaty, přes ramena přehozený světlý kabátek, co našla v kufru, a vyšla.

Venku bylo krásně. Začátek října, vzduch suchý a čistý, topoly už žloutly.

Alžběta kráčela jinak než dřív. Neuspěchaně, všímala si: kočka na parapetu v přízemí, babička na lavičce plete něco tmavě modrého, chlapeček tahá maminku do bláta, matka zdržuje.

Lékárna byla za rohem. Vedle se objevila malá kavárna Kout buď nová, nebo si jí dřív nikdy nevšimla. Na dveřích denně čerstvé pečivo a káva.

Vešla, objednala si cappuccino a croissant, protože dnes bylo dovoleno.

Pět stolů, malinko rušno. V rohu seděla dáma kolem šedesáti, vkusně oblečená, s výraznými náušnicemi a vlasy stříbrnými jako vata, četla si na mobilu. Vypadala jako někdo, kdo má v životě sám o sebe postaráno.

Alžběta si vzala kávu se sladkým pečivem a posadila se k oknu.

Uběhlo deset minut. Kouřila očima po ulici, vdechovala vůni kávy a nemyslela na nic konkrétního. Bylo dobře. Nějak obyčejně dobře.

Promiňte.

Otočila se. Stříbrovlasá dáma ji oslovila.

Nerada se vnucuju, řekla. Ale máte překrásné šaty. Neprozradíte, kde jste je vzala?

Alžběta ztuhla.

Sama jsem si je ušila.

Dáma se naklonila blíž.

Vy šijete?

Neřekla bych, že šiju na živnost, ale… dříve ano, teď znovu trochu.

Ten střih! hodnotila dáma šaty odborně. Vypadá to jednoduše, ale je vidět, že detailům rozumíte. Poznám to, dělala jsem kdysi v Domě služeb.

Děkuji, odpověděla Alžběta, trochu nesvá.

Jsem Růžena Pavlíková, představila se. Stačí Růžena.

Já Alžběta.

Alžběto, mám prosbu. Pokud vám to přijde zvláštní, odmítněte. Za tři týdny slavím pětasedmdesátiny. Chci na oslavě vypadat krásně, ale všechny šaty v obchodech jsou buď pro babičky, nebo na mladé. Takové, jako máte vy, bych si přála. Neušila byste mi něco?

Alžběta ji zkoumala. Růžena se dívala klidně, s lehkou zvědavostí.

Uvnitř Alžběty cosi přeskočilo.

Ušila bych, kývla.

***

Růžena přijela už po dvou dnech. Přivezla látku, krásný temně vínový krep od vchodu v centru. Na kuchyňském stole tety Radky brala Alžběta míry a dělala si poznámky do bloku. Potom kreslila tužkou několik variant, až si Růžena vybrala: šaty rozšířené do A, tříčtvrteční rukáv, decentní výstřih do V.

Tyto, řekla Růžena. Přesně ty.

Budou za dva týdny.

Kolik vám budu dlužit?

Alžběta se na vteřinu zarazila nad platbou nepřemýšlela.

Netuším, přiznala.

Vím, jaké jsou ceny v dobrých salónech, řekla Růžena a navrhla cifru. Tolik vám dám. To je férové.

Bylo to tolik, kolik si Alžběta vydělá za dva týdny účtováním.

Chvíli váhala.

Platí.

Když Růžena odešla, objevila se v kuchyni teta Radka.

Slyšela jsem. Dobrá suma.

Ano.

Šij, Betko, dobře šiješ.

Alžběta se na ni zadívala.

Teto, proč jste mě vlastně vzala pod střechu? Vždyť jsme se skoro neznaly.

Teta Radka chvíli přemýšlela.

Protože jsi Alenka Švejdová. A Alenka mi kdysi pomohla, dávno. Tak teď pomáhám já. Dlužím jí to.

Vrátila se do kuchyně.

Alžběta šla k oknu. Venku ta samá hluchá zeď, ale najednou na ní objevila jasné modré namalované květiny, které si předtím nikdo nevšiml.

***

Šití pro Růženu Pavlíkovou bylo úplně jiné najednou ne pro sebe, ale pro jinou ženu, a s velkou odpovědností. Alžběta pečlivě stříhala, přemýšlela dlouho nad každým záhybem ta látka nesnášela chyby. Ale byla jistější, už se nebála říznout.

Šaty vznikaly pět dnů. Ani jeden zbytečný steh, každý okraj pečlivý, zip v ruce, lem podšit potají.

Když přijela Růžena na zkoušku a uviděla se v zrcadle, bylo vše hned jasné.

Moje nebe, řekla, pohybující se před starým zrcadlem v předsíni. To je skutečně jiná já.

Otáčela se, zkoušela rukávy, kontrolovala pás.

To jsem já. Skutečně já v dobrých šatech.

To jste vy, přikývla Alžběta.

Musela v bocích maličko upravit, připíchla jehlami, a Růžena si šaty vlastně ani nechtěla sundat.

Něco vám povím, řekla při upínání jehel. Mám kamarádku, Martu, taky bude mít kulatiny a už několik měsíců si zoufá, že jí žádné šaty nesedí. Dám vám na ni kontakt, nevadí?

Nevadí.

A ještě něco. Moje snacha se bude příští rok vdávat znovu. Potřebuje slavnostní šaty, není jednoduchá na postavu. Ujala byste se jí?

Alžběta se narovnala.

Ujala.

Růžena se spokojeně usmála, přesně to čekala.

***

Následující dva měsíce byly bláznivé. Ne špatné, opravdu bláznivé v tom nejlepším slova smyslu.

Marta přišla a chtěla kostým. Obrátila se i další zákaznice od Marty, od sousedů, a dokonce mladá žena, kterou jsem nikdy neviděla, potřebovala šaty na večírek. Vyfotila je a dala na Facebook: Našla jsem opravdového mistra. Z toho přišly další tři ženy.

Malý pokojík tety Radky brzy nestačil. Látky byly všude. Lada vrněla každý den, někdy i ráno.

Teta Radka si ani jednou nepostěžovala. Jednou ale prohlásila:

Betko, měli bysme najít větší prostor.

Vím, teti.

Tady už to nezvládnu.

Chápu.

Už na to myslela. Peníze měla za poslední dva měsíce vydělala víc než za půl roku účetnictvím. Objednávky stále chodily.

Vyrazila do centra, prošla pár inzerátů. První dvě místnosti byly tmavé, vlhké, třetí sedla: druhé patro starého řadového domu, světlo jih, vysoký strop, dřevěná podlaha, jen cena byla vyšší.

Počítala: nájem, nová profi mašina, stůl, overlock padlo by všechno, co vydělala, a trochu si půjčit.

Zavolala Růženě Pavlíkové. Nevěděla pořádně proč, prostě musela.

Růženo, chci se poradit.

Povídej.

Vysvětlila situaci. Růžena chvíli mlčela, pak prostě řekla:

Vemte. Peníze vám půjčím bez úroku, vrátíte, jak budete moci.

To nemohu

Alžběto, zarazila ji Růžena klidně. Dala jste mi nejlepší šaty v životě. Teď vás chci já podpořit. Není to žádná charita. Lidé si mají pomáhat.

Alžběta mlčela.

A upřímně, mám další čtyři kamarádky, které čekají v pořadníku. Místo potřebujete i proto.

***

Otevřela si dílnu začátkem prosince.

Převezla si Ladu, i když už byla víc symbolem než denní potřebou nová profi mašina uměla vše rychleji a přesněji. Ale Lada měla čestné místo u okna.

Dílna působila klidně a světle: pracovní stůl, dvě pracovní místa, regál s látkami, velké zrcadlo. Na stěnách visely rámované návrhy. Teta Radka prošla, poklepala po policích, stála dlouho před zrcadlem.

Pěkný, ujistila.

Teto, popadla ji Alžběta za ruku chci vám něco vrátit.

Vytáhla obálku. Teta otevřela ústa.

Neber to, Betko

Vezměte to. Za pokoj, za všechno.

Já to nikdy nepočítala

Já ano. Prosím.

Teta si obálku vzala. Chvíli postávala, pak tiše řekla:

Potřebuji novou lednici. Starou už mám jak traktor.

Koupíme, usmála se Alžběta.

Vyrazily do elektra, teta Radka dlouze vybírala, oťukávala dvířka, okukovala mrazáky. Nakonec zvolila velkou, stříbrnou.

To je něco, řekla s klidnou radostí.

***

Prosinec přinesl hromadu objednávek. Všichni chtěli šaty na Vánoce, svetry, slavnostní halenky. Někdy šila až do devíti večer, pila třetí hrnek čaje, stroj tiše šlapal.

V lednu se zklidnilo. Najala si pomocnici mladou Andreu, která už uměla obrubovat, ale potřebovala učit stříhat. Andrea byla vděčný žák, a Alžběta si rychle oblíbila učit a sledovat, jak se druhým daří.

Místo účetnictví ve stavební firmě opustila. Zavolala šéfce, která ji prosila, aby ještě vydržela do dubna vydržela.

V březnu volalo neznámé číslo žena chtěla individuální lekce šití.

Nejsem lektorka, pokrčila rameny Alžběta.

Ale umíte to. Růžena vás doporučila.

Tak přijďte, uvidíme.

První kurz. Pak druhý. Pak skupinka tří žen. Bylo to jiné než šít pro sebe, ale zapadlo to do života.

Na jaře opustila pokojík tety Radky.

Pronajala si jednopokojový byt blízko dílny: třetí patro, světlá kuchyně, bílé stěny bez fleku v rohu. Věci rozestavila, pověsila záclony, které si sama ušila.

První večer seděla v kuchyni s čajem a dívala se do malého parčíku plného bříz.

Byl to její byt. Malý, stále trochu cizí, ale její.

***

Setkání s Viktorem přišlo nečekaně, koncem května.

Šla domů parkem, pomalu, večer voněl šeříkem, listy svítily v podvečerním slunci. Kabelka byla těžká od vzorků látek, které si potřebovala večer prohlédnout.

On šel proti ní.

Poznala ho hned, byť byl jaksi změněný pohublý, sako mu nesedělo, chyběla mu někdejší jistota v kroku.

I on ji zahlédl a zastavil se.

Alžběta šla dál, když ji oslovil:

Betko.

Zastavila se.

Ahoj, Viktore.

Díval se na ni. V očích měl něco neznámého, možná rozpačitost.

Vypadáš dobře.

Děkuju.

Chvíli mlčel.

Kam jdeš?

Domů.

Bydlíš poblíž?

Ano.

Ticho. Kolem prošla žena s kočárkem.

Betko, já… začal a zarazil se. Můžeme si chvíli promluvit, prosím?

Poděkovala stéblem listí třepotícím se na větvi břízy.

Pojď, támhle na lavičku.

Sedli si. Viktor se díval na ruce sepjaté v klíně.

Nevím, jak začít.

Tak začni, pobídla tiše.

Ona odešla, konečně řekl. Ta, kvůli které jsem… mávl rukou. Před půl rokem. Řekla, že jsem nudný, že nemám ambice. Chápeš ironii?

Chápu.

Teď žiju u mámy. Práce bída, firma padla. Všechno špatně. Občas si říkám, že jsem udělal pitomost. Velkou, Betko.

Poslouchala ho v klidu.

Byl jsem s tebou a nevážil si toho. Byla jsi opravdová. Já hledal bůhvíco, ani nevěděl co. Nazval jsem tě prázdným místem, zkroutil ústa ve šklebu. Vím, že to neomluvím. Ale chtěl jsem, abys věděla myslím na to. Často.

Alžběta sledovala břízy naproti lavičce. Večerní opar, někde voněl gril.

Viktore, řekla, nevděčíš za city. To se stává. Láska skončí.

Mlčel.

Ale za to, jak jsi to řekl, dlužíš. Prázdné místo, nábytek, běž pryč. To bylo kruté. Ne že jsi zlý, ale kruté, a dlouho jsem na to myslela.

Vím, šeptl.

Ale něco dobrého jsi mi tím dal.

Podíval se.

Vykopls mě, řekla tiše, klidně. Hrozně jsem se bála, šla jsem s dvěma taškami a čtyřiceti tisíci v kapse a netušila, co bude. Byla jsem u tety Radky jako sirotek, tři na čtyři metry, brečela každý večer. Byl to mizerný čas.

Betko…

Počkej. Neříkala to ze zloby, prostě to byla pravda. Tam jsem našla šicí stroj. A vzpomněla si, že jsem kdysi šila. A že mě to bavilo. Že jsem chtěla šít, ale nešila, protože život, protože nezabírej místo, protože milion důvodů. Začala jsem znovu. Nejdřív pro sebe. Pak pro lidi. Dnes mám už půl roku dílnu v centru, Viktore. Lidé přicházejí a já mám radost z práce.

Díval se na ni se zvláštním výrazem.

Kdybys mě nevykopnul, asi bych pořád seděla u plotny, vařila guláš a o sobě nic nevěděla. Chápeš? Neříkám, že jsi hrdina. Říkám, že to prostě dopadlo takto.

Takže… neodpustila jsi?

Alžběta přemýšlela.

Nezlobím se. To je něco jiného než vrátit se. Vrátit se nechci, ne z pomsty, ale protože teď žiju svůj život. Svůj. Možná poprvé doopravdy.

Díval se stranou.

Mohli bychom…

Ne, řekla jemně, ale pevně. Ne, Viktore.

Dlouho bylo ticho. Ne těžké, jen dlouhé.

Jak se má teta Radka? zeptal se. Věděl o ní kdysi.

Dobře, koupila si novou lednici. Jezdím za ní v neděli, hrajeme prší.

Viktor se trochu usmál. Úsměv byl opravdový.

Vždycky jsi byla dobrý člověk, Betko.

Ty nejsi špatný, řekla. Jen jsme si rozuměli jinde. Asi už dávno.

Zvedla se, popadla tašku s látkami.

Musíš jít? zeptal se.

Musím. Zítra mi přijde zákaznice v osm ráno, jinak nemůže.

Tak hodně štěstí. Opravdu.

Tobě taky.

Byla to čistá pravda. Žádné vítězství, žádný jed, prostě pravda. Chtěla mu přát dobře. Víc už nešlo, nebyla ani síla, ani důvod.

Šla parkem domů. Ještě pár kroků cítila jeho pohled, pak už ne. Jistě šel jinam.

Bříza vrhala dlouhý stín na cestu. Ve tašce byl tmavě zelený kus vlny a katalog galanterie s poznámkami. Zítra v osm přijde paní Ludmila, bývalá učitelka, co si přála zimní sukni, ne mohutnou, spíš přímou, důstojnou do divadla i k lékaři.

Alžběta myslela na střih té sukně, jak ji posadit na postavu paní Ludmily, která byla nízká a široká v bocích. Taková sukně si žádala chytře promyšlenou linii.

Přemítala, a přitom si všimla: keř šeříku dýchá večer silněji. Malý chlapec projel na koloběžce a přitom si vesele notoval. Z okna v přízemí voněly smažené brambory. Rodinné, známé.

***

V dílně ten večer už nepracovala sama sobě slíbila, že po sedmé stroj vypíná. Zašla jen pro zápisník s mírami zákaznic. Stál na stole vedle Lady, černé se zlatem, důvěrné a klidné.

Alžběta ji pohladila po krytu.

Děkuju, řekla potichu.

Bylo trochu infantilní vděčit stroji, ale komu poděkovat za to, že se život otočí: tetě Radce, Růženě, Andree, která se pilně učí? Možná všem. Možná celému souběhu věcí, který začal bolavou křivdou a skončil tady, v prosluněné místnosti s vysokým stropem.

Vzala zápisník, zhasla, zamkla dílnu. Sešla po dřevěných schodech.

Město žilo večerním životem. Lidé šli, auta jezdila, někde smích dětí. Obyčejný májový večer, nic zvláštního.

Cestou koupila v malém Čerstvém chlebu slunečnicový bochník a skleničku dobrého medu od paní ze vsi.

Krásný večer, pozdravila.

Vám taky, podala paní výměnu. Letos je ten med povedený, zkuste ráno.

Těším se.

Vyšla s chlebem, medem, zápisníkem a katalogem. Na sobě měla šaty z minulé týdne, z pevného lnu, se širokými rukávy. Dobré šaty, nosily se krásně.

Šla pěšky domů, deset minut. Přemýšlela o sukni pro Ludmilu, o nové objednávce nití, o Andree, která už skoro zvládne stříhání jednodušších střihů.

Pak na práci zapomněla a prostě šla.

Nebe bylo světlé, do růžova na západě. Rorýsi svištěli vzduchem. Život běžel spletitý a nevypočitatelný.

Štěstí po rozvodu, psávaly hloupé časopisy. Jakoby to bylo samostatný druh štěstí. Alžběta takto nepřemýšlela. Říkala si jen: jdu domů. Zítra brzo vstávám. Práce je, baví, to je hlavní. Teta Radka taky. Klientky odcházejí spokojené. Lada stojí na stole. Nad hlavou letí rorýsi.

To stačilo.

Ne moc, ne málo. Prostě dost. Možná právě tohle znamená ta druhá míza nebo začít znovu, samostatnost a klid v jakémkoli věku. Ne za den, ne rychle. Jedno šaty, pak další, pak dílna, byt, májový večer s chlebem a medem.

Zavolala tetě Radce.

Teto, jsi doma?

Kde bych byla, koukám na seriál. Copak je?

Jen tak, prostě.

Krátká pauza.

Přijedeš v neděli?

Přijedu. Mám upéct koláč?

S jablky, jestli můžeš, řekla teta. Ten já ráda.

Dobře, s jablky.

Alžběta schovala mobil. Odemkla třetí patro a byt.

Doma ještě voněl len: včera tu stříhala na stole, když pršelo. Zbytky látky schovala, ale vůně zůstala. Krásná vůně.

Připravila si konvici, nakrojila chleba, otevřela med. Byl světlý, jantarový.

Za oknem ještě svištěli rorýsi: večer končil.

Alžběta natřela chleba medem, ochutnala, paní v krámku měla pravdu: je letošní, výborný.

***

Ráno bylo jasné.

Ludmila přišla přesně v osm, jak se domluvily. Byla malá, rázná dáma s bílými vlasy do vln a přímým pohledem.

Paní Švejdová, pozdravila úderně. Přinesla jsem obrázek, takhle bych to chtěla, jenom bez toho nabírání.

Vytáhla zalaminovanou předlohu.

Alžběta si ji prohlížela. Dobrý střih, decentní bude to výzva.

Posaďte se, vysvětlím postup.

Ludmila si sedla, ruce v klíně.

Roky jsem snila o pořádné sukni. Ale nevěděla, na koho se obrátit. V obchodech hrůza. Sousedka říkala, že jste jí šila šaty a najednou se cítila zase jako žena. To je nejlepší reklama, myslím.

Nejlepší, přitakala Alžběta.

Otevřela zápisník, vzala krejčovský metr.

Postavte se sem, prosím.

Ludmila stoupla, narovnala záda a zadívala se do zrcadla.

Víte, řekla znova, jsem v důchodu už čtvrtý rok. Myslela jsem, že je už jedno, jak vypadám. Ale pak si řeknu proč by mělo? Vždyť mám před sebou ještě spoustu let. Proč chodit, v čem nechci?

Přesně, souhlasila Alžběta.

Začala měřit a zapisovat. Dílna byla světlá, slunce šlo oknem přes dřevěnou podlahu v pruzích. V rohu stála Lada se zlatými ornamenty. Andrea přijde v deset. V jedenáct další klientka.