„Čtyřicet let jsme žili pod jednou střechou, a v třiašedesáti chceš najednou změnit celý život?“ Ma…

Dobré zprávy

Čtyřicet let pod jednou střechou, a v třiašedesáti se rozhodneš všechno změnit?

Během pozdního jarního večera seděla Alžběta ve svém oblíbeném křesle u okna v pražském bytě. Snažila se zapomenout na to, co ji ten den potkalo. Ještě před pár hodinami chaoticky připravovala večeři a čekala, až se její muž Jaroslav vrátí z rybářského výletu. Místo úlovku však přišel s novinkou, kterou zřejmě po dlouhou dobu nosil v sobě, ale neměl odvahu ji vyslovit nahlas.

Chci se rozvést. Prosím, zkus to pochopit, řekl Jaroslav, pohledem sklouzající do podlahy. Děti jsou dospělé, budou tomu rozumět. Vnuci se o to nezajímají. Myslím, že bychom to mohli udělat bez hádek, prostě uzavřít tuhle kapitolu.

Čtyřicet let jsme spolu, a teď najednou chceš nový začátek? nerozuměla Alžběta. Mám právo vědět, co bude dál.

Zůstaneš v našem bytě v Praze, já se přestěhuju na chatu do Jižních Čech, rozhodl Jaroslav. Nemáme co dělit. Stejně jednou všechno připadne holkám.

Jak se jmenuje? zeptala se Alžběta s rezignací.

Jaroslav zrudl, začal nervózně sbírat věci a předstíral, že otázku neslyšel. Alžběta už neměla pochybnosti, že jde o jinou ženu. V mládí si nikdy nepřipouštěla, že na stáří zůstane sama a muž odejde za někým jiným.

Třeba se to časem uklidní, mami, utěšovaly ji potom její dcery Lucie a Petra. Tatínka neřeš, buď ráda, že máš klid.

Už to nemá cenu, povzdechla si Alžběta. Nemám chuť měnit, budu žít jak to půjde a těšit se z vašich štěstí.

Lucie a Petra jely za otcem na chatu, aby si s ním promluvily. Vrátily se domů dost smutné, ale matce už nic moc neříkaly. Naopak ji začaly přesvědčovat, že samostatnost může být vlastně výhoda, nebude muset mít starosti o nikoho dalšího. Alžběta pochopila, co se děje, ale už se do ničeho neptala a snažila se prostě žít dál. Začal těžký čas, protože příbuzní i sousedé se vyptávali čím dál víc.

No teda, tolik let spolu, a nakonec ti uteče k jiné, klábosily netaktní sousedky. Je mladší nebo bohatší?

Alžběta nevěděla, co odpovědět, ale sama stále častěji přemýšlela, jaká vlastně ta “soka” je, a chtěla ji vidět. Proto se jednou vydala na chatu pod záminkou, že potřebuje sebou vzít okurky ze sklepa, co tam v létě naložila. Nepředpokládala, že se s Jaroslavovou novou láskou na rovinu potká ale potkala ji hned ve dveřích.

Jaroslave, tys mi neříkal, že sem bude jezdit tvoje bývalá, brblala extravagantní žena s křiklavým líčením. Myslela jsem, že jste si to vyřídili a ona sem nemá co dělat.

Opravdu jsi mě vyměnil za tohle? zeptala se Alžběta a prohlížela si novou sokyni.

Ty se ať mi nepleteš do života! pokřikovala paní. Jsem jen o pár let mladší, ale dávno vypadám líp.

Jestli si opravdu myslí, že v našem věku je vizáž to jediné důležité, řekla Alžběta, snažící se zahlédnout rozpačitý pohled bývalého muže.

Celou cestu na autobus slyšela ještě hlasy té nápadně nalíčené “Barbie” a držela slzy na uzdě. Doma už to nevydržela a zavolala sestře, zda by přišla na návštěvu.

No tak, vzmuž se, vařila mátový čaj její sestra Milada. Sama vidíš, že Jaroslavova nová není nijak pěkná a moc rozumu asi také nepobrala.

Možná má pravdu, pochybovala Alžběta, možná vypadám na svůj věk už jako stará.

Vypadáš skvěle, zhodnotila upřímně Milada. Je nesmysl oblékat se v šedesáti jako devatenáctka v leopardích legínách nebo v minikraťasech. Žena zůstává krásná v každém věku, když ví, jak se nosit a má styl, který sluší jejím létům.

Alžběta se zadívala na sebe do zrcadla a uznala, že sestra má pravdu. Fyzicky byla v pořádku, na zdraví si nestěžovala. Oblečení vybírala s vkusem, kosmetiku jí dárkovaly dcery. Nikdy netoužila být výstřední a papouškovitá jako Jaroslavova nová partnerka.

No nic, pokračovala Milada. Jestli jsi teď volná ženská, užívej si. Holky jsou dospělé, kulturních akcí a příležitostí k rozvoji máme dost. Nedovolím ti propadnout malomyslnosti.

Milada svůj slib dodržela začala Alžbětu brát do divadla, na procházky kolem Vltavy, na koncerty. Brzy se kolem nich vytvořila skupina známých v podobném věku. Dokonce tam byl jeden pán, který projevil Alžbětě nějakou sympatii, ale ona mu dala hned jasně najevo, že o žádný nový vztah nestojí.

Prý teď běháš po divadlech, máš nové kamarády, snad se zas vdáš? zavtipkoval Jaroslav při náhodném setkání v obchodě.

Proč nakupuješ tady, v Praze, když to máš na chatě blíž? Nebo ti nová žena nevaří? zeptala se Alžběta.

Tady jsem zvyklý nakupovat celý život. Ve stáří se těžko mění zvyky, zabručel Jaroslav.

Alžběta téma rychle ukončila a pod záminkou práce šla domů. Jaroslavovi se najednou chtělo Alžbětu zastavit a říct jí, jak moc lituje toho, co provedl. Byl celý život rodinný typ, pak se zahleděl do temperamentní Terezy a ta ho vtáhla do světa dalších emocí, kterých se do té doby ani nenadál.

Zpočátku se mu s ní žilo dobrodružně, za pár měsíců ale zjistil, že Tereza domácnost ani trochu nezvládá, raději klepe na sousedy, motá se mezi chlapy a na vesnici tahá po zábavách.

Jaroslav poslední dobou často toužil po návratu domů; po nedávné setkání s Alžbětou to bylo ještě silnější. Nedělal scény, nehádal se, ale s důstojností přežívala, jak život přinesl. Jaroslav si nikdy nemyslel, že mu bude chybět právě ten klid a domácký pocit, jaký měl vedle Alžběty.

Zase jsi koupil sušené meruňky, já chtěla švestky, rozčilovala se Tereza. A sýr zase moc tučný, a majonézu jsi zapomněl.

Dřív jsi nakupovala Alžběta, nebo jsme chodili spolu, reagoval Jaroslav. Ty to všechno cpeš jenom na mě.

Přestaň mě srovnávat s tvou bývalou! křičela Tereza. Ještě řekni, že lituješ, že jsi ji opustil.

Ve skutečnosti Jaroslav litoval. Ani ne tak proto, co mu Tereza říkala. Alžběta si na to nepostavila žádnou taktiku, nikdy se neprosil zpátky. Prostě byla sama sebou a Jaroslav si zoufale přiznával, že právě toho mu teď chybí nejvíc.

Tušil, že by ho už nikdy nepřijala. Několikrát váhal, zda Alžbětu aspoň zavolat, ale nakonec to vždy vzdal. Po jedné z dalších hádek se dokonce odhodlal přijít až ke dveřím bývalého bytu.

Potřebuješ něco vyzvednout? zeptala se Alžběta, aniž by ho pustila dál.

Mohl bych si s tebou promluvit, máš na mě chvíli? zamumlal Jaroslav, v nose ho šimral vůně jejího švestkového koláče.

Vůbec ne, odpověděla klidně. Vezmi si co potřebuješ, čekám hosty.

Jaroslav neměl co brát, říct by chtěl hodně, ale nemohl najít správná slova. Odešel na chatu, začal si vařit večeři, protože Tereza se zase někde veselila. Když se vrátila, už dost rozjařená, Jaroslav udělal konečné rozhodnutí a nechal jí čas na zabalení osobních věcí.

Po aféře s Terezou chtěl Alžbětě volat a všechno jí vyklopit, nakonec to vždy zavrhl. Alžbětu znal moc dobře věděl, že nemá smysl doufat v její odpuštění nebo zapomenutí.

Možná jednou, až čas pomine, ve stáří, odvahu najde a oba si spolu promluví. Dlužil jí to. Věděl, že odpuštění by mu sice dala, ale už ne srdce. Od chvíle, kdy začal s Terezou, měl jasno není návratu.

Teď žil v chatě na jihu, Alžběta v pražském bytě, obklopená dcerami, vnoučaty, kulturou i přáteli. Pro bývalého manžela už v jejím životě místo nebylo.

Jestli jsem se tenhle rok něco naučil, tak to, že štěstí a klid nelze najít v pestrosti ani v nějakých nových začátcích; nejlepší věcí, kterou člověk může mít, je laskavý domov a někdo, kdo ho zná do hloubky. Přátele, rodinu, i obyčejné večery v křesle to je to jediné, na co se nakonec dá spoléhat.

Rate article
Add a comment