Červená mašle
Dnes ráno jsem stála v malé kuchyni našeho bytu na sídlišti v Brně-Bystrci a pozorovala, jak se nad kastrůlkem s pohankou líně zvedá pára. Ne ta pěkná, voňavá pohanka z trhů, ale ta nejlevnější z Alberta, která chutná trochu trpce. Míchala jsem ji lžící, přiklopila pokličkou a opřela se zády o náš starý ledničák Calex. Ten tiše zabzučel za ty roky už snad věděl, co čekám, když tak stojím ztracená v myšlenkách.
Za oknem byla Černého ulice dlouhý panelákový pás, břízy, co na jaře cpou chmýří do všech spár. Květinářství na rohu pořád svítilo zeleně a už dvanáct let tu byla tahle ulice víc mým domovem než cokoliv jiného. Jako otlak na patě neviditelný, ale pořád přítomný. Věděla jsem, kde schod vrže i v noci poslepu.
Když do kuchyně bez varování vešel Bohumil, ani mě to nepřekvapilo. On uměl přicházet tak, že člověk nikdy nečekal. Dneska měl novou světlou košili až po chvilce mi došlo, že jsem ji nikdy předtím neviděla. V první vteřině jsem totiž cosi ucítila jemnou vůni, květinovou a sladkou, ale ne mou, ne jeho, ne vůni auta nebo starého koženého křesla, které vozil.
Co, moje spartánko? mrkl na mě přes rameno a trochu se ušklíbl, když koukl do kastrůlku. Zase voda a chleba?
Pohanka, zamumlala jsem. S cibulí.
Cibule? To už je luxus. Poplácal mě po rameni. No vydrž, už jenom kousek a všechno se nám vrátí. Do těch Hruškovic uvidíš, fakt!
Přikývla jsem. Někdy jsem souhlasila jen tím, že jsem prostě unaveně pokývala hlavou. Poslední tři dny se mi motala hlava spíš jako kdyby někdo nenápadně naklápěl celý pokoj. Věděla jsem, že je to z jídla. Ale mlčela jsem.
A ty jsi dneska jedl? opatrně jsem se zeptala.
V práci byl meníčko. V pohodě, popadl hrnek, natočil vodu z kohoutku a vypil ji na stojáka. Pak odešel do pokoje. Zbyl po něm jen hrnek v dřezu.
Z těch tří let, co jsme šetřili, jsem si už zvykla, že místo tvarohu kupuju jogurty v akci, že moji šedou bundu už pátou sezónu jsem si sama podrbala a že od listopadu předloni jsem nebyla v žádném kadeřnictví. Vlasy jsem si zkracovala sama před malým zrcadlem v koupelně. Někdy to šlo, někdy ne.
Před třemi lety mi Bohumil ukázal fotky domu. Malý cihlový dům v Hruškovicích, čtyřicet minut vlakem od Brna. Podkroví, stará jabloň na dvoře, studna, která už dávno není studnou ale ozdobou, zelená okenice, dřevěné schody na dvorek, lavička pod šeříkem.
Tady, řekl a položil mi notebook na klín. Koukej.
Koukala jsem a ucítila v hrudi něco měkkého, spíš naději než radost. Možnost. Nikdy jsem nebydlela v domě. S cizím vzduchem za zády, s tapetami, do kterých vám nikdo nedovolí dělat vrypy.
Budeme muset tři roky pořádně šetřit, řekl. Spočítal jsem to. Když budeme měsíčně dávat stranou tolik a ty trošku zkrotíš výdaje
Kolik že to stojí? zeptala jsem se.
Řekl sumu. Mlčela jsem chvíli.
To je hodně.
To je dům, Mileno. Náš dům. S jabloní, ticho, vzduch. Myslíš, že to bude za babku?
Přikývla jsem. Nejprve ne, později ano. Založili jsme společný účet. Každý měsíc jsem tam posílala půlku svého důchodu a cokoliv z brigád. Dělala jsem účetní v malé firmě v Žabovřeskách na půl úvazku, nebylo toho moc, ale bylo. Bohumil tvrdil, že on posílá trojnásobek mé částky.
Věřila jsem mu. Uměla jsem to, věřit lidem. A ne proto, že bych byla hloupá. Prostě mi to činilo život lehčí. Když nevěříš, musíš pořád všechno kontrolovat. A to je únavné.
První zima šla snadno. Jedla jsem jednodušeji, oblékala se skromněji, vnímala to jako hru. Jako když jsme byli malí na táboře a neměli na zmrzlinu vymyslet náhradní radost je někdy lepší. Vařila jsem polévky co nejlevněji, těšila se, když byla sleva v Bille. Skoro mě to bavilo.
Druhý rok už bylo tělo hlasitější. Nepředvádělo truc, spíš lazurovalo jemnou slabostí. Unavily se mi nohy, spala jsem pořád víc a v busech jsem často upadla do stavu, kdy jsem si ani nevšimla, kde jsem a co dělám. K lékaři jsem nešla. Nebylo za co, na příjmu v městské poliklinice jsem stála frontu, kterou jsem nezvládla.
Chtělo by to krevní testy, prohodila jsem na jaře k Bohumilovi.
Za peníze? Tak napiš k obvodní, ne? Každých 500 korun se teď počítá Odpověděl.
Šla jsem. Vyčekala, lékařka řekla: hemoglobin na dolní hranici normy. Nic dramatického, ale nic povzbudivého. Říkala: víc červeného masa, vitamíny.
Kupovala jsem nejlevnější v lékárně. Maso se do rozpočtu nevešlo.
Třetí rok už jsem se nevážila. Viděla jsem to v zrcadle v koupelně. Obličej hubenější, žlutší pod očima, vlasy matnější. V sekáči na Lesné jsem našla slušný tmavě modrý kabát. Prodavačka byla zrzavá, starší, něco o kabátu mi říkala jako by chápala beze slov.
Domů jsem šla sama se svým odrazem ve skle obchodu. Chvilku jsem se zastavila. Pak šla dál.
Bohumil uměl vždycky uklidnit. Vtiskl mi do žil pocit, že čeká-li člověk na něco hezkého, má ještě vydržet. Tak často mluvil o tom ještě kousek, že tahle slova byla pro mě jen hudba na pozadí.
Jsi dobrá, řekl mi mnohokrát, když jsem snědla tu nejskromnější večeři. Fakt tě za to obdivuju.
Usmála jsem se. Ale ne doopravdy.
Občas jsem volala dceři. Žila v Plzni, dvě děti, plný program. Volala málokdy. Neměla jsem jí s čím si stěžovat, neuměla jsem.
Mami, jak se máš?
Dobře. Šetříme na dům.
Pořád?
Už skoro máme.
Tak to je super
A pak jsme mluvily o dětech a počasí.
Na podzim třetího roku mi začaly připadat pachy ostřejší. Že by se se mnou dělo to, co se děje šelmám, když tělo má hlad? Najednou jsem poznávala všechny jemné vůně.
Parfém na Bohumilově košili jsem ucítila poprvé na začátku října. Když zase stál v kuchyni, mezi pohankou a starým Calexem. Nejspíš se mi to jen zdálo.
Pak jsem to cítila znova v listopadu. Bohumil přišel domů až kolem sedmé, veselý a narůžovělý, říkal, že měl schůzku v práci. Pomohla jsem mu sundat kabát, a zase: ta sladká květinová vůně. Byla umělá, drahá. Ne moje.
Unavený? zeptala jsem se.
Strašně. Jedna nesmyslná schůzka za druhou, zívl a šel do sprchy.
Stála jsem u věšáku a pak šla ohřát večeři.
Uměla jsem nevnímat to, co jsem nechtěla. Talent. Odvést myšlenky na jinou kolej, ne že bych byla slabá, ale bála jsem se, co bude, jestli se nechám unést.
Společný účet narůstal. Čísla pomalu lezla nahoru pomalu, ale lezla. Bohumil vždycky ukazoval telefon.
Vidíš, už skoro. Na jaře oslovíme majitele, domluvíme detaily.
Ty tomu rozumíš, přikývla jsem. Dokumenty a jednání byla jeho starost, domácí šetření moje.
V prosinci bylo víc firemních večírků, vysvětloval. Bez toho mě tam sežerou
Jednou přišel domů v jednu ráno, po nějakém firemním. Vypadal nezvyklé svěží. Ne že by pil, ale spíš jako by byl venku na vzduchu nebo měl pěkný večer. Na tvářích zdravou barvu.
Dopil ses? zeptala jsem se.
To je pracovní úděl. V Hruškovicích už žádné večírky nebudou, usmál se a políbil mě do vlasů. Dlouho jsem seděla v kuchyni, kolem zasněžené Černého ulice.
V lednu jsem v jeho saku objevila účtenku.
Sáhla jsem do kapsy, když jsem chtěla sako dát do skříně. Útržek z restaurace Belcredi Bistro. Datum: 28. prosinec. Cena
Hodnotu jsem kontrolovala dvakrát, abych neviděla špatně. V tom účtu byly všechny naše peníze měsíčně na jídlo. Na pohanku, nejlevnější těstoviny, slabý čaj, levné máslo. To, co jsem počítala po gramech.
Vrátila jsem účtenku do kapsy. Zavěsila sako. Šla na kuchyň dát si vodu. Skleničku jsem držela dlouho v ruce.
Bohumil měl práci od devíti, já pracovala od nás, digitálně. V ten den nebylo práce, byla jsem sama.
Znovu jsem přemýšlela, jestli někdy v životě zajdu do Belcredi. Sama nikdy, znám to jen z plakátů vysoké stropy, svíčky, bílý porcelán. Přesně to místo, kde je za večeři to, co u nás na měsíc.
Osmadvacátého měl jít za spolužákem. Doma byl už v deset večer, žádná laciná kolínská, jen ten květinový obal.
Nic jsem si ale nemyslela. Nepřipouštěla si. Možná byl sám, možná byla práce. Tohle nebyly ještě závěry.
Večer jsem ho pozorovala jinak. Ne podezíravě, ne ostentativně. Jako bych si poprvé všimla člověka naproti, který už ke mně vlastně tolik nepatří.
Jak bylo v práci? zeptala jsem se, když sundával boty.
Šlo to. Dal jsem si něco malýho.
Ohřeju ti polévku?
Tak proč ne.
Jedl tiše, listoval v mobilu. Tvář klidná, nic víc.
Bořku, řekla jsem, je v tom Belcredi draho?
Zvedl oči, ani ne na sekundu.
Nevím, nikdy jsem tam nebyl.
Hm, to jen, že jsem viděla reklamu.
A zase listoval dál. Pomalu jsem dopila čaj.
Únor byl ten rok mrazivý a tichý. Chodila jsem v kabátě ze sekáče, v autobuse promrzaly ruce. Motání hlavy horší. Doktorka zase: dolní hranice normy. Máte, co jíte.
Beru vitamíny, řekla jsem.
Jaké?
Řekla jsem jména.
To jsou ty nejlevnější. Ale aspoň něco
Bohumil v únoru ožil. Najednou nové věci: pásek, elegantní boty tmavě hnědé, drahé, jiné než všechny předchozí.
Nové? ukázala jsem na boty.
Výprodej. Staré byly na odchod.
To je teď často, řekla jsem.
Profitují z našeho šetření, mrkl.
V březnu jsem zahlédla na jeho telefonu oznámení z autosalonu CarPoint. Bohumil byl v koupelně.
Vaše nové Volvo XC60 je připraveno k odběru. Červená výbava dle vašeho přání. Těšíme se.
Došlo mi to až později v noci: červené mašle dávají u slavnostního předání, dar od muže ženě. Jako ve filmech.
Ležela jsem tiše a slyšela jeho pravidelné dýchání.
Myslela jsem na pohanku s cibulí.
Na vitamíny za 129 korun.
Na sekáčový kabát.
Na to, že na kadeřnici nebyly dva roky peníze.
Na společný účet.
Druhý den jsem zavolala na infolinku k účtu. Zeptala na zůstatek.
Byl o polovinu menší, než měl být.
Dva roky šetření polovina.
Sedla jsem s tím ke kuchyňskému stolu. Na ubruse kýčovitě květovaném flek od kávy, který jsem drbala už půl roku a nikdy nezmizel. Jen flek.
Mileno!? z pokoje. Děláš čaj?
Hned to bude!
Vstala jsem, dala na plotnu konvici. V nohách jsem cítila dnes ještě větší prázdnotu než obvykle.
Sledovat ho jsem začala až poté. Není to hezké slovo a dlouho mi znělo v hlavě. Ve čtvrtek, když měl být na pracovním setkání, jsem si řekla, že se jen projdu. Auto stálo ne na pracovním místě, ale u OC Olympia. Šla jsem dovnitř.
Našla jsem ho u zlatnictví. Stál tam s někým. Žena kolem 35, možná víc, světlé vlasy v jednoduchém drdolu, béžový kabát. Stáli blízko.
Skrývala jsem se za sloup, dělala, že píšu SMS.
Viděla jsem, jak vybírá řetízek nebo náramek, platil kartou.
Odešli spolu. Já zůstala stát. Venku byl březen a lavička před centrem byla suchá. Na chodníku reflektovala louže světla lamp.
Neplakala jsem. Uvnitř bylo cosi pevného, tiché jako pole pod sněhem. Husté.
Za další dny jsem byla zase ta stará Milena. Vařila, pracovala, mluvila s Bohumilem. Nic nepoznal. Nebo nechtěl.
Jednoho večera zmínil, že už na jaře se půjdeme na domek podívat. Třeba dají i splátky, že?
Máme teď kolik na účtu? Jen se chci ujistit.
No, s těmi posledními převody Musím to zkontrolovat.
Zkontroluj, prosím.
Zítra, teď jsem unavený.
Večer jsem volala dceři.
Jsi v pořádku? ptala se. Máš takový hlas
Jenom jsem teď trochu unavená.
Pořád kvůli tomu domu? Není lepší byt? Co Hruškovice?
Bohumil chce Já vlastně taky. Jsou tam jabloně, šeřík.
Dcera mlčela krátce a potom jen: Tak hlavně, ať jsi spokojená.
Po skončení jsem držela mobil v ruce dlouho. Přemýšlela, jestli na té fotce byly fakt jabloně a šeřík, nebo to byla ilustrační foto z inzerátu.
Po dvou dnech jsem zavolala do CarPointu. Ze zájmu o nový vůz.
Skvělá volba, tenhle typ je oblíbený. Nedávno jsme připravovali jeden celý v červené, s mašlí, pro dámu od klienta. Bylo to krásné předání
Dlouho jste se připravovali? řekla jsem jen.
Standartní doba. Letos na jaře jich předáváme víc.
Poděkovala jsem. Seděla, než konvice pískla.
Pak jsem se podívala do internetového bankovnictví na společný účet. Měla jsem přístup.
Viděla jsem: moje vklady, pravidelně, jak hodinky. Jeho vklady nepravidelné, často menší než měl slíbeno.
Výběry skoro vždy kolem jeho výplat, některé částky vůbec nešlo vysvětlit.
Zapsala jsem si to do sešitu na domácí účty. Poctivě, řádek po řádku.
Dvě hodiny mi trvalo, než jsem dala všechna čísla dohromady.
Vycházelo to jasně. Celou dobu, pravidelně jsem šetřila: pohanka, žádný lékař, samostříhání, sekáče. Každý měsíc. A ty peníze mizely různými směry.
V zlatnictví stála dáma v béžovém.
V CarPointu byla červená stužka.
V Belcredi účtenka za naše měsíční jídlo.
Košile voněla cizím parfémem.
Večer jsem zavřela notebook. Bohumil seděl v křesle a sledoval zprávy.
Chceš něco k jídlu? zeptala jsem se.
Ne, už je pozdě.
Dobře.
Šla jsem si lehnout. Dlouho jsem koukala do stropu. Bohumil přišel později, okamžitě usnul.
Spánek nepřišel. Ale myšlenky už nepatřily jemu. Ale mně. Kdy naposledy jsem přemýšlela o sobě jako o člověku, co má právo na něco pěkného? Ne prášky nebo teplý kabát ale něco, co chutná nebo voní, nebo přináší radost?
Dobrý kafe mám ráda mletý, silný, opravdový. Půl druhého roku už kupuju instantní v pytlíčku z diskontu.
Sýr s modrou plísní jsem měla naposledy před pěti lety, ještě než šetření. Kousek upečený v chlebu s hroznovým vínem, malý svátek.
Ústřice jsem měla jedině jednou, v mládí na jihu, a bylo to nezapomenutelné.
Otočila jsem se na bok.
Rozhodnutí přišlo pomalu, jako kynoucí chleba člověk neví, kdy přesně zhoustlo, ale ráno už je to jasné.
Další dny jsem jednala obvyklým stylem. Z odstupu jsem čekala na čtvrtek. Věděla jsem, co uvidím, už jsem to jen potřebovala vidět sama.
Oblékla jsem starý šedý plášť a šla za ním po práci. Opět ta žena. Potkali se u kavárny na Lidické. Společně šli do parku, já daleko za nimi. On jí předal zabalenou krabičku, ona rozbalila, pak ji pohladil po rameni a políbil.
Podívala jsem se na svoje ruce: v levné rukavičce, prsty zčervenalé od zimy.
Dlouho jsem seděla v šalince cestou zpět, koukala ven, na šedé ulice a pouliční lampy, co se rozsvěcovaly po jednom.
Doma jsem vešla rovnou do ložnice. Vyndala z komody velkou tašku, kam jsem sbalila jen svoje věci. Spodní prádlo, teplé svetry, doklady, složku s penzijním listem, zdravotní kartičkou, tu malou účetní knížku, kde jsem střádala pár stovek jen pro jistotu, telefon, nabíječku, nedočtenou knížku.
Místo sekáčového kabátu jsem si vzala ten starý, tmavě bordó s podšívkou. Byl těsnější, ale pořád mi slušel.
Na papír jsem napsala: Děkuju za účtenku z Belcredi a červenou mašli. Doufám, že vám chutnalo. Napsala jsem Bohumilovo jméno a nechala lístek na kuchyňském stole vedle fleku od kávy.
Vzala jsem tašku.
Napíšu mu možná někdy později.
Venku byl obyčejný večer. Lidé se vraceli z práce, někdo venčil psa. Květinářství na rohu pořád svítilo.
Šla jsem pěšky dva bloky do Gastronom Galerie. Luxusní market, kam jsem nikdy za celou dobu šetření nevkročila. Uvnitř světlo, vůně tmavé kávy a chleba. Koše plné ovoce, jogurty ve skle, u sýrového pultu panenka s modrým plísní.
Do košíku jsem dala: porci tučňáka, šest ústřic, pořádný modrý sýr, tmavý chléb se semeny, balení kávy Etiopie s lískou vůně borůvek a hořké čokolády. Nešetřila jsem. U pokladny jsem zaplatila kartou tou, na které leželo pár úplně mých úspor.
Nevěděla jsem, kde dnes budu spát. Za dcerou do Plzně nechci, neměla jsem sílu vysvětlovat. Volat kamarádce, paní Valérii z práce, taky ne. Tak jsem zamířila do malého hotelu Na Hrádku na druhém konci města. Zarezervovala jsem pokoj na jedno odpoledne a noc.
Večer jsem rozbalila všechny dobroty na malém stolku vedle postele. Poprosila jsem paní na recepci o nožíkotevírač na ústřice. Přinesla mi malý, tupý kuchyňák. Otevřela jsem je nešikovně, ale povedlo se. První ústřici jsem polkla s trochou obav, stejně jako před lety na dovolené u moře. Byla stejná. Slaná. Pravdivá.
Pak tuňáka, chléb, kousek sýra. Udělala jsem si opravdové kafe v cestovní konvičce, co stála u varné konvice.
Seděla jsem s tím vším u otevřeného okna. Venku blikala světla Brna. Dýchala jsem a věděla, že poprvé za tři roky jim patřím.
Ne spartánka. Ne někdo, kdo jen vydrží.
Jsem ta, kdo si pamatuje chuť dobrých věcí, oceňuje večery jen pro sebe, vrací se domů sama k sobě.
Dopiíjela jsem kávu ještě dlouho po tom, co v rádiu dozněla noční relace.
Tak na tebe, Mileno, pošeptala jsem do večera a nalila si ještě jednou.
Nevěděla jsem, kde budu žít za týden, co řekne dcera nebo Bohumil, kde budu hledat domov s jabloní.
Ale dnes, v tom malém pokoji mezi prázdným platem po ústřicích a kávou, jsem dobře cítila: tohle je ono. To jsem já.
*
Ráno jsem vstala dřív, než zazvonil mobil. V bílém lůžku, pod cizím stropem, se spalo zvláštně. Pomalý klid.
Umyla jsem se, učesala, nasadila bordó kabát. Dole v bufetu dali snídani míchaná vejce a tmavé tousty, opravdové kafe ve skle.
Vedle mě seděla starší paní s knihou. Nikoho si nevšímala, žila si svůj svět. Vypadala spíš zaneprázdněně než osaměle.
Snědla jsem pomalu vše a napsala paní Valérii: Můžu k tobě na chvíli? Potřebuji poradit.
Odepsala hned: Určitě, čekám tě, dám vařit čaj.
Za vchodem voněl Brněnský březen něčím jiným, novým. Už nebyla zima, ale jaro ještě taky ne.
Chvilku jsem zůstala stát na schodech.
Pak jsem zvedla límec a vykročila.
Cítila jsem, že tohle je poprvé po třech letech, kdy jdu, jak chci. Bez únavy, bez slabosti. Město jelo každým směrem, lidé do práce nebo domů, vrány na větvích pokukovaly dolů, jako by dávno všemu rozuměly.
Šalina přijela, našla jsem si místo u okna. Venku ubíhalo Brno: byty, obchody, stromy bez listů. Napadlo mě, jak dlouho jsem jen tak nejela byla jsem pořád někde v plánu a ve výpočtech, ve svých i cizích snech.
Ale město bylo. Pořád. Bez ohledu na to, kdo kouká. A jabloně jsou, určitě. Skutečné, ne vyfocené.
Možná je najdu. Ať sama, ať s někým.
Zatím tohle. Okno, březen, čerstvá vůně, trochu lepší než včera.
A to je, ke zvláštnímu překvapení, docela dost.
