Prsten na ubrus
Ne, řekl Ondřej, a v tom krátkém slově bylo tolik všeho, že Nina zůstala stát uprostřed pokoje, s náušnicí v ruce. Nepůjdeš.
Podívala se na něj. Stál u zrcadla v novém saku, tmavě modrém s jemnými proužky, které muselo stát několik jejích někdejších týdenních platů. Už měl uvázanou kravatu, vlasy učesané gelem, pečlivě, každý pramen na svém místě. Nedíval se na její odraz, jen na sebe.
Jak jako nepůjdeš? zeptala se Nina, hlas měla klidnější, než čekala.
Prostě nepůjdeš. A hotovo.
Nina odložila náušnici na toaletní stolek. Pokoj byl drahý, všechno v něm bylo drahé, a trochu cizí: těžké závěsy barvy staré mosazi, postel s čelem z tmavého dřeva, koberec tak měkký, že podpatky okamžitě mizely bez zvuku. Hotel Slavia byl nejlepší v Brně. Nina tu byla poprvé a ještě před třemi hodinami cítila radost jako malá holka hladila tlusté ručníky v koupelně, očichávala maličké lahvičky s hotelovým sprchovým gelem.
Před třemi hodinami bylo všechno jiné.
Ondřeji, řekla potichu, domluvili jsme se. Koupila jsem si šaty. Říkal jsi, že ten večer je důležitý, že pan Smetana chce poznat rodiny svých zaměstnanců.
Změnil jsem názor.
Proč?
Konečně se otočil. Podíval se na ni přímo a Nina v tom pohledu zahlédla cosi, při čem jí ztuhla krev v žilách. Nebyla to zloba. Ne. Něco horšího.
Podívej se na sebe, prosím tě, Nina.
Podívala se. V zrcadle stála žena, padesáti dvou let, v tmavě zelených šatech po kolena. Vybrala je s pomocí prodavačky ve Vankovce, trvalo jí to dlouho. Vlasy si upravila sama, nebyly špatné. Ve tváři už byly vrásky kolem očí, ale žila v nich jiskra.
No? řekla.
Ruce, Nina.
Sklopila zrak na své ruce. Visely podél těla. Široké dlaně, popraskaná kůže na kloubech, mozoly pod prsty. Nehty si přivedla do pořádku, nakrémovala, nalakovala béžovým lakem, ale tvar nehtů zůstal prostý, ne takový jako u žen z fotek z firemních večírků, které jí Ondřej někdy ukazoval na telefonu.
Co s mými rukama? zeptala se už tiše.
Budou tam lidé. Významní lidé. Manželky ředitelů a obchodních partnerů. Všimnou si toho.
Čeho?
Nino, nedělej, že nevíš. Tvé ruce vypadají jako ruce
dělnice? sykla polohlasně.
Ondřej neodpověděl. Jen se vrátil pohledem do zrcadla, srovnal kravatu, i když už byla perfektní.
Nechci všem vysvětlovat, kde a jak jsi pracovala. To je jiný svět, Nino. Jiná řeč, jiné zvyky. Nezapadneš tam.
Dvacet let jsem pracovala, aby ses tam vešel ty, řekla a hlas se jí přece jen chvěl. Dvacet let. Brala jsem směny, když jsi studoval. Umyla jsem neskutečně moc talířů, seděla za kasou na stavbě, prodávala na trhu, abys měl peníze na školu. Tyhle ruce ti zaplatily učebnice. První sako. První mobil, na kterém ses seznamoval s těmi, kdo ti otevřeli dveře.
To vím, řekl bez pohledu na ni. Ale teď je to jedno.
Nina pár vteřin jen stála. Dívala se na jeho záda v drahém saku a hledala v nich toho chlapce, kterého znala. Toho, co jí v devadesátém osmém brečel na rameni, když táta ležel v nemocnici a nebylo na léky. Toho, co jí sliboval, že vše splatí. Že pro něj je nejdůležitější ze všech.
Už tam nebyl.
Chceš, abych zůstala v pokoji? ujistila se.
Jen abys mi dnes nepřekážela. Ten večer je opravdu důležitý. Pan Smetana rozhoduje o novém regionálním řediteli. Chápeš? Je to moje kariéra. Osm let k tomu směřuju.
SMĚŘOVALI jsme, opravila tiše.
Nino. Otočil se. V hlase měl pracovní tón. Vyrovnaný, bez emocí, trochu vyčerpaný. Tak mluvil s podřízenými po telefonu. Nezačínej teď s my. Prosím tě, zůstaň. Objednej si k večeři, dívej se na televizi. Vrátím se brzy.
Schováváš mě.
Snažím se, abys to pochopila.
Stydíš se za mě.
Neodpověděl. A to ticho bylo vlastně odpovědí.
Nina došla k oknu. Pod ní leželo večerní staré Brno, svítila světla, na římsách ležel první sníh, co začal padat už ráno a teď namrzl v tenké vrstvičce. Moc hezké. Vždy milovala první sníh. Jako malá běhala s kamarádkou Táňou po dešti venku, chytaly vločky na dlaně a dívaly se, jak tají. Táňa říkávala, že sněhové vločky pláčou, protože nechtějí zmizet. Nina se tehdy smála.
Dobře, řekla klidně.
Ondřej vydechl. Slyšela jeho úlevu a pocítila zvláštní bolestný tlak někde pod žebry.
Věděl jsem, že to pochopíš. Po tomhle večeru se hodně změní, Nino. Slibuju. Pojedeme kamkoliv, koupím ti
Jdi už, Ondřeji, přerušila ho.
Vzal sako, zkontroloval telefon, peněženku. U dveří se zarazil.
Nikomu neotvírej. Pokoj je zaplacený do zítřka, máš vše v ceně.
Jdi.
Dveře zaklaply. Nina slyšela, jak venku cvakl elektronický zámek. Hned nepochopila, co se děje. Pak došla ke dveřím, zkusila kliku. Nehnuly se.
Zabouchla ji. Speciálně požádal recepci, aby možnost otevření zvenku zablokovali? Nebo tenhle typ pokojů měl zvláštní zámek? To už bylo jedno: stála v nejlepším pokoji hotelu Slavia, v tmavě zelených šatech, a nenápadné elektronické dveře byly zavřené.
Posadila se nakraj postele.
Neplakala. Měla pocit, že by teď měla, že by to byla normální lidská reakce, ale nebylo nic. Jen prázdno a ten tvrdý kamínek pod žebry a velké ticho v hlavě, jaké nastane po velkém hluku.
Nevěděla, jak dlouho tak seděla. Potom se postavila, zapnula televizi. Nějaký muž v obleku mluvil, ale nedokázala vnímat slova. Vypnula ji.
Otevřela minibar, vzala vodu a vypila. Chladná, až ledová, svou úlohu proti suchu v ústech splnila.
Znovu šla ke dveřím a jemně zaklepala. Samozřejmě, nikdo neodpověděl. V chodbě byl klid, lidé šli na své večery, nikoho nezajímala žena v tmavě zelených šatech za zavřenými dveřmi.
Mohla by zavolat na recepci a požádat o otevření. Ale co by řekla? Manžel mě zamkl zvenku? Až by to recepční předala vedoucímu, Ondřej by se dozvěděl všechno. A co potom?
Nina se lehce pousmála nad svými vlastními myšlenkami. Pořád nejdřív myslela na jeho reakci, až potom na svou. Starý zvyk, dvacet let není málo.
Zavolala Ondřejovi. Nezvedl. Za minutu jí zavolal zpět: Jsem na večeři, všechno v pořádku, spi. A zavěsil.
Nina položila telefon a podívala se na své ruce, položila je na kolena, dlaněmi vzhůru. Široké, teplé, trochu hrubé. Na pravé měla pod palcem drobnou jizvu, pořezala se, když v devadesátém devátém krájela chléb na sendviče, které si s Ondřejem brali na jeho první přijímačky na dálkovou školu. Smáli se, když si zavazovala prst kapesníkem, a stejně jeli a on udělal zkoušku, na nádraží měli radost jako děti.
Na levé dlaní měla mozol pod ukazováčkem, držel se už třetí rok, od doby, kdy si přivydělávala na skladě zboží. Peníze na Ondřejovo první pořádné sako, když nastupoval na své vážné místo.
Tenkrát místo získal. Byla nadšená. Doma slavili ve dvou, Nina smažila brambory a zpívala v kuchyni. Objímal ji zezadu a říkal, že bez ní by to nikdy nešlo.
Bylo to jedenáct let nazpět.
Za okny už byla tma, sněžení ustalo, nebe bylo čisté, rozsvítila se hvězda. Nina se zvedla, přešla k oknu, opřela čelo o sklo. Chladilo.
Pak uslyšela zaklepání. Tiché, opatrné. Na dveře.
Máte tady někdo? ozval se ženský hlas. Pokojská, mohu povléct?
Nina chtěla říct, že není potřeba. Ale místo toho ze sebe vydala:
Dveře nejdou otevřít. Jsou zamčené zvenčí.
Chvíli bylo ticho. Pak:
Jak zamčené?
Zvenčí. Kličkou to zevnitř nejde.
Opět ticho. Pak zacvaknutí karty do zámku a dveře se otevřely.
Na prahu stála mladá žena v hotelové uniformě, šedé s bílým límečkem, kolem třiceti let. Tmavé vlasy stažené dozadu, obyčejná, milá tvář. Dívala se na Ninu zvědavě, ale nebyla v ní lítost, spíš pochopení.
Jste v pořádku? zeptala se.
Ano, děkuji. Jsem.
Já jsem Olina.
Nina.
Chvíli stáli. Olina neodcházela, ale ani nevstoupila, jen držela vozík s prádlem, dívala se na Ninu.
Byla jste takhle dlouho? zeptala se nakonec.
Asi dvě hodiny.
Nechcete se projít?
Chci, řekla Nina poprvé nahlas.
Tak pojďte. V sedmém patře je zimní zahrada. Večer bývá prázdná, je tam krásně a klid.
Nina sbalila kabelku, přehodila lehký kabátek přes ramena. Využila první vdech živého vzduchu na chodbě, který ji příjemně probral.
Často zachraňujete zamčené hosty? ptala se cesty k výtahu.
Každý den je jiný, usmála se Olina.
Vyjely do sedmého patra, Olina ji vedla chodbou, otevřela nenápadné dveře a za nimi bylo něco, co Nina v hotelu nečekala.
Velká místnost se skleněným stropem. Pravá zimní zahrada: vysoké palmy v nádobách, citronovník s malými žlutými plody, další zelené rostliny, jejichž jména neznala. Proutěná křesla, drobné stolky. Podlahu tvořila světlá dlažba. Za stropem blikotala zimní obloha, hvězdy byly zvlášť jasné.
Odpočiňte si, řekla Olina. Klidně tu zůstaňte. Já jsem tu do desíti.
Nina kývla. Olina odešla tiše jako služebná duchů. Nina usedla do křesla, natáhla nohy a zaklonila hlavu.
Skutečně tu bylo dobře. Vůně hlíny a listí s nádechem citronu. Teplo, ticho, jaké ve městě skoro není.
Zavřela oči.
Vzpomněla si na pekárnu. Sen, dávný už tak, že skoro nevěřila, že by se kdy stal reálným. Před patnácti lety o tom mluvila s Ondřejem. Malý obchůdek, kde by mohla péct chleba, rohlíky, koláče. Pekla dobře, naučila ji to maminka, tu zase babička. Ondřej se smál, ne zlomyslně, spíš dojemně. Otevři si pekárnu, vždyť pečeš báječně. Chápala to slova do větru, dobrá, ale bez váhy.
Pak na sny nezbyl čas. Práce, peníze, jeho kariéra, stěhování. Za těch patnáct let se stěhovali třikrát, vždy kvůli jeho pracovnímu postupu. Nina pokaždé začínala znovu, zařizovala nový byt, poznávala nové lidi. Byla dobrá manželka. A snažila se.
Otevřela oči, podívala se na citronovník. Mezi listy visel plod tvrdý, žlutý, lesklý. Dotkla se ho prstem.
Schováváte se tu taky? ozval se mužský hlas.
Nina se otočila. Ve vzdáleném koutě, u nejvyššího křesla pod zaskleným stropem seděl starší pán. Hned ho neviděla, byl schovaný za tmavozelenou květinou. Od pohledu sedmdesátník, větší postavy, ale ne těžké. Slušný oblek, rozepnuté sako, šedé vlasy uhlazené dozadu. Unavená tvář, ale živé, chytré oči.
Promiňte, nevšimla jsem si vás, řekla.
Tady je pro dva dost místa.
Usmál se, Nina taky.
Utekla jste z večeře? Dole je právě velký banket.
Ne, řekla Nina. Na večeři mě nikdo nepozval.
Muž se podíval trochu pozorněji, ale bez dotěrnosti.
Já utekl, řekl. Přestože to bylo celé pro mě. A utekl jsem.
Proč?
Už toho mám dost. Ne večeře, těch lidí kolem. Každý něco chce, každý se usmívá. Čtení těch tváří za tolik let zvládám, ale je to někdy únavné.
Nina kývla. Chápala.
A vy? Co vás zavedlo sem?
Pokojská mi poradila, že tu je klid.
Dobře poradila. Já chodím už třetí večer. Dva týdny jsme tu: porady, jednání, teď banket. Dcera řekla, ať to neruším, abych neurazil ostatní.
Dcera?
Ona vše drží pevně. Umí to. Znovu usmál, dnes už vřele. Jsem Smetana.
Nina se zarazila.
Pan Smetana? zeptala se, i když už věděla.
Smetana, potvrdil bez překvapení. A vy?
Nina. Nina Novotná.
Venku zahalily hvězdy nové mraky. Voněl zimní sad.
Takže vy jste dnes měli ten banket začala a zmlkla.
Ano. A měl jsem oznámit jedno rozhodnutí o obsazení důležité funkce. Ale ještě jsem se úplně nerozhodl. Možná proto jsem tu.
Dívala se na něj. Bylo zvláštní, jak se věci v životě potkávají. Manžel je dole a snaží se získat přízeň přesně tohoto muže.
Je vám dobře? zeptala se.
Viděla, že za těch pár minut trochu zesinal, tělo mu padlo do křesla a ruce svíraly opěrky.
To přejde, řekl.
Co přejde?
Občas. Asi tlak.
Dávno se to objevuje?
Poprvé dnes. Dole bylo dusno, šel jsem na vzduch, ale pořád
Omlčel se. Nina přešla k němu, rukama mu zkontrolovala zápěstí tep byl rychlý a nepravidelný, na čele drobná kapka potu, rty měl bledé.
Máte u sebe léky? Nitroglycerin, aspirin?
V saku, ukázal očima.
Vytáhla malou koženou etuji. Nitroglycerin i aspirin.
Nitroglycerin pod jazyk, řekla.
Vím, krátce kývl, vděčný za klid.
Podala mu lék, držela ho za ruku. Ne proto, že by to bylo třeba, ale protože to je správné. Tak se to dělá. Ten dotyk je víc než mnoho jiného.
Je to lepší? po minutě.
Trochu. Otevřel oči. Měli by zavolat
Už to zvoním.
Zavolala na recepci. Vyřkla jasně: v zimní zahradě je pán, je mu zle, potřebuje lékařskou péči hned.
Počkala s ním, držela ho za ruku, mluvila o ničem o citronovníku, o tom, že venku začal první sníh, o tom, že zimní zahrady snad vymysleli právě pro takové večery. On poslouchal a začal dýchat klidněji.
Jste doktorka? zeptal se.
Nejsem. Život učí, když chce.
A vede dobře, řekl bych.
Někdy ano.
Personál přišel rychle. Za nimi sestra v kalhotovém kostýmu; dcera pana Smetany. Dívala se na otce, na Ninu, chvíli jen tak stála.
Tatínku.
Neboj se, Katko, jsem v pořádku. Tady paní mi pomohla.
Podívala se na Ninu pohledem plným uznání.
Děkuju, řekla upřímně.
Nemáte za co.
Za dvacet minut přijela záchranka. Lékařka řekla, že je to varování a pán musí na další vyšetření, ale že není akutní ohrožení, pokud odvezou rychle.
Smetanovu pohledu Nina rozuměla.
Chtěl bych, abyste šla se mnou. Teď dolů, na večeři. Než odjedu.
Pane Smetano, musíte
Prosím, pět minut. Katko, opravdu pět?
Dcera kývla.
Do sálu šli všichni tři. Smetana se držel zpříma, ale stálo ho to sílu. Banketní sál hotelu Slavia byl velký, nazdobený: dlouhé stoly, svíce, dobře oblečení hosté. Když přišli, rozhovory utichly.
Nina viděla Ondřeje uprostřed, hned vedle muže v brýlích. Jakmile ji zahlédl, v obličeji se mu vystřídalo všechno: nejdřív překvapení, pak zmatení, pak něco, z čeho byl strach.
Smetana se postavil do čela, klidný i teď.
Omlouvám se, že musím odejít dřív. Zdravotní důvody, ne nic vážného, řekl zřetelně.
Když se utišil šepot, pokračoval:
Než odejdu, chci říct něco důležitého. Tato paní, Nina Novotná, mi před chvílí zachránila večer. Pomohla mně jednoduše, bez velkých slov. To je někdy nejdůležitější.
V sále bylo úplné ticho.
Nevím, kdo je, řekl. Ale ona taky nevěděla, kdo jsem já. A stejně mi pomohla.
Všichni se na Ninu dívali. Nenašla pohled Ondřeje, ale nakonec ano: díval se na ni s pocitem, který neuměla pojmenovat. Bylo tam všechno a všechno to bylo ošklivé.
Může mi někdo říct, kdo je tato paní? ptal se Smetana.
Po třech vteřinách muž v brýlích: Myslím, že je to manželka Korandy.
Smetana se podíval na Ondřeje.
Pane Koranda?
Ondřej vstal, tuhý jako socha.
Ano, pane Smetano. To je má žena, Nina Novotná.
Proč není na večeři?
Ondřej otevřel ústa a zavřel je. Pak zkusil znovu.
Nebylo jí dobře.
Mně nebylo dobře, řekl Smetana klidně. Ale ona byla zřejmně v pořádku, když zvládla, co zvládla do příjezdu lékaře. Podíval se na Ninu: Proč jste nebyla na večeři?
Nina chvíli hledala slova. Měla možnost lhát. Mlčet a všechno by vyšumělo.
Podívala se na své ruce.
Manžel mě zamkl na pokoji, řekla. Myslel si, že mezi takové lidi nepatřím.
V sále bylo ticho, že bylo slyšet, jak za okny padá sníh.
Ondřej měl oči prázdné, byl z něj muž, kterému právě zmizela půda pod nohama. Ale to už se jí netýkalo.
Nina si stáhla snubní prsten.
Nedělala z toho divadlo. Došla k jeho místu, položila prsten vedle jeho skleničky na bílý ubrus.
Vezmu si věci z pokoje. A jdu k Táni. Doklady mi pošleš, až se ti bude chtít.
Podívala se na pana Smetanu.
Uzdravte se, řekla jemně. Lékaři vědí, co dělají.
Katka jí stiskla ruku. Nina ucítila teplo toho gesta a krátce kývla.
Odešla z banketního sálu hotelu Slavia, v tmavě zelených šatech, kabelka na rameni, bez prstenu na ruce.
Na chodbě narazila na Olinu.
Pokojská stála s vozíkem u dveří, bylo jasné, že leccos slyšela. Když Ninu zahlédla, nepředstírala, že ne.
Jak se máte? zeptala se.
Jde to, řekla Nina. Překvapivě pro sebe dodala: Opravdu jde.
Olina ji chvilku pozorovala. Pak:
Počkejte tu chvilku.
Za pár minut přišla s papírovým kelímkem horkého čaje.
Máme vždy něco v kuchyni, pousmála se. Vemte si.
Nina si ho vzala. Čaj byl horký, trochu sladký. Stála v hotelové chodbě, pila čaj z kelímku a cítila neuvěřitelné uvolnění. Jako by z ramen spadl balvan, co tam byl léta. Ještě krk i ramena ta tíha pamatovaly, ale ona už zmizela.
Kde jste dělala před hotelem? zeptala se Oliny.
Kdeco, usmála se. Chvíli pokladní, chvíli v kavárně. Teď tu dva roky.
Bavilo vás to?
Bavilo. S jídlem je větší radost než s ložním prádlem.
Nina se usmála.
Umíte péct?
Olina jí pohledem odpověděla, tentokrát překvapeně:
Něco jo. Babička nás učila chleba, buchty.
Dobře, řekla Nina.
Dopila, postavila kelímek zpět, vydala se pro věci.
Zbalila kufr během chvilky. Měla málo věcí. Podívala se na pokoj, na těžké závěsy, postel se dřevěným čelem, toaletní stolek s náušnicí, kterou si nestihla nasadit.
Vložila ji do kabelky. Byla pěkná, škoda ji nechat.
Z výtahu zatelefonovala Táně.
Táňa zvedla hovor na druhé zazvonění a hned, jako vždy, bez omáčky:
Přijeď. Mám na stole čerstvé bramborové knedlíky.
Jak víš?
Ninuško, známe se čtyřicet let. Když voláš tímhle tónem, máš jet ke mně. Přijeď.
Nina vyšla z hotelu Slavia do mrazivé noci. Sníh na chodnících napadl čistý, lucerny svítily žluto. Taxík zastavil během minuty, řidič byl tichý, což jí vyhovovalo.
Cestou sledovala noční Brno a myslela na pekárnu.
Ne, nemyslela. Viděla ji. To byl rozdíl. Viděla ji zřetelně: malý obchůdek, vůně pečeného chleba, pult z nějaké chalupy nebo antiku, ranní světlo v oknech, první zákazníci se zmačkanými tvářemi, co přijdou pro chleba i trochu lidského tepla.
Jasně viděla cosi, co ještě není, ale samozřejmě bude.
***
Uteklo osm měsíců.
Pekárna Teplý kout otevřela začátkem podzimu na klidné ulici blízko centra. Prostor našla Táňa: bývalé květinářství, velká výloha, dobrý půdorys. Opravu dělaly co se dalo samy tedy vybíraly dlaždice, barvy stěn, pult.
Nina trvala na dřevěných policích. Táňa brblala kvůli hygienickým normám, ale nakonec uznala, že jsou nejhezčí.
Recepty Nina lovila z paměti a ze starého sešitu byl z šedesátých let, žluté stránky, maminčin známý rukopis. Žitný kváskový chléb. Koláče s tvarohem a jablky. Vdolečky. Medovník, na nějž byly potřeba tři dny.
Olina se ozvala měsíc poté, co dostala kontakt. Skoro nedoufala.
Slyšela jsem, že startujete pekárnu, řekla Olina. Nelhala jste s tím chlebem?
Nelhala.
Tak to bych možná mohla Jestli se hodím.
Hodíte, řekla Nina.
Olina byla šikovná a hlavně poctivá. Těsto uměla v dlaních cítit jaktože řemeslo se opravdu dědí jen přes ruce.
Katka, dcera pana Smetany, se ozvala za další tři měsíce.
Chtěla jsem vám normálně poděkovat, řekla. Ne jen ve spěchu.
Nic zvláštního jsem neudělala.
Držela jste ho za ruku, řekla Katka. Říkal, že mu to pomohlo. Že nebyl sám.
Šly na kávu. Pak ještě jednou. Katka byla rázná, ale pod tím i chápavá.
Smetana byl z nemocnice za dva týdny venku. Když otevřela pekárnu, zavolal:
Jak se má vaše pekárna?
Právě jsme v závěru příprav.
Dejte Katce adresu, přijdu na první chleba.
Své slovo dodržel. Ve dni otevření přišel s Katkou, v obyčejném kabátu, růžovější a klidnější než v oné zimní noci. Katka ho podpírala a bylo vidět, že to dělá ráda.
Je ještě teplý, vítala je Nina.
Jen tak to je nejlepší, prohlásil Smetana.
Posadili se u okna, Olina přinesla žitný chléb, koláče, čaj. Smetana jedl a tvářil se přesně, jak se tváří člověk, který jí přesně to, po čem toužil.
Jste šťastná? zeptal se jednou.
Nina poprvé upřímně přemýšlela.
Ano. Opravdu ano.
Ten den byl narváno až do ulice. Sousedi z domů, známí od Táni, pár kolemjdoucích. Chléb zmizel za tři hodiny, musely péct znovu.
Olina létala mezi pecí a pultem, veselá, s moukou na lokti. Táňa u kasy povídala s každým zvlášť. Nina pekla.
Stála u stolu, hnětla těsto, vůně čerstvého chleba naplnila prostor tak, že vycházela i na ulici. Ruce jí pracovaly samy, zvyklé, široké dlaně, lehce popraskané, mozol pod ukazováčkem.
Dobré ruce. Pracovité ruce. Její ruce.
Napadlo ji, jestli Ondřej ví o pekárně. Zřejmě ví, v takovém městě se nic neutají. Nakonec stejně nebyl vybrán na místo regionálního ředitele, jak Katka později prostě říkala Smetanovo rozhodnutí padlo dávno před tím večerem. Ta scénka v sále už na nic vliv neměla, jen přinesla pravdu na světlo.
Na to Nina myslela málokdy. Ne že by to bylo trýznivé prostě proto, že není proč. Starý život skončil a začal jiný, a v tom byl prostor pro sladké těsto, pro Oliny šikovné ruce, Táňu, co se směje na vlastní vtípky ještě dřív, než je dopoví; pro pana Smetanu, co chodí každé dva týdny pro svůj žitný bochník a koláč, pro Katku, se kterou si občas sednou ke kafi po zavíračce.
Těsto bylo hotové. Nina rozdělila bochánky, dala je do formy a do pece.
Venku padal sníh. První sníh roku, velké, tiché vločky, co sedaly na parapety a nerozpouštěly se.
Nina si utřela ruce do zástěry a došla k oknu.
Na druhé straně ulice stál Ondřej. V dlouhém kabátu, bez čepice, koukal na výlohu pekárny, na světlo, na řadu prošlapanou i pozdě večer. Stál a díval se.
Nina se na něj dívala. On ji ne nebo dělal, že ne.
Byl to zvláštní pocit: sledovat člověka, se kterým jste prožili přes dvacet let, a necítit bolest, zlobu ani touhu cokoliv říct. Jen zvláštní klid, skoro jako smutek, když najdete starou fotku lidí, kteří už nejsou.
Stál ještě minutu. Pak zvedl límec kabátu a vydal se dál ulicí.
Nina ho sledovala, dokud nezmizel za rohem.
Pak se vrátila k troubě.
Chléb byl téměř hotov. Voněl tak, že se jí sevřelo u srdce tím známým teplým pocitem: vůně, která znamenala, že je doma dobře.
Nino, poslední tři bochníky na dnes? zavolala Olina od pultu.
Poslední, potvrdila Nina. Zítra budeme od rána pokračovat.
Od osmi?
Já od sedmi.
Olina kývla a vrátila se k zákazníkům.
Táňa přišla k Nině.
Vidělas ho, že?
Ano.
A?
Nina chvilku přemýšlela.
Nic. Byl to prostě muž, co šel kolem.
Táňa na cokoliv dalšího neodpověděla. Jen ji vzala za ruku a lehce jí ji stiskla. Tak to stačilo.
Nina stiskla na oplátku.
Za okny padal sníh. V troubě se pekl chleba. Od pultu se nesmál smích Olina. V malém prostoru Teplého koutu bylo teplo, vonělo to chlebem i skořicí a tahle vůně táhla ven mezi lidi. Občas někdo prošel, zastavil se a tu vůni nasál, než pokračoval dál i když s o něco lehčí hlavou.
Nina vyndala první bochník, poklepala na spodek. Takový zvuk, jaký má být: hluboký a pevný.
Chléb se povedl.