Hele, představ si to ráno stála jsem s hrnkem kávy u plotny a Tomáš si v klidu otevřel lednici, vytáhl krabičku s včerejším gulášem a bez mrknutí oka povídá: Jitko, víš, že nejím ohřívaný. Udělej prosím něco čerstvého, jo? Přísahám, dívala jsem se na něj, jako by spadl z Marsu. Nešlo ani tak o tu žádost, lidé si přece o jídlo občas řeknou ale ten jeho tón! Jako by bylo samozřejmé, že ženská v domácnosti má vařit každý den na přání, a včerejší večeře je urážka jeho komfortu.
Je mi pětačtyřicet. Jsem samostatná ženská, mám práci, vlastní byt, celý život jsem po rozvodu budovala zgruntu znovu. Tomáše jsem k sobě pozvala před měsícem ne proto, abych měla někoho na služby, ale protože jsem chtěla být s někým, kdo působil, že je dospělý a má to v hlavě srovnaný. No, jak jsem se mýlila.
Dřív se zdál úplně normální dokud se ke mně nenastěhoval.
Poznali jsme se přes internet eh, seznamku, víš jak. Tomášovi je osmačtyřicet, rozvedený, řidič rozvozu, bydlel v pronajaté garsonce někde na Žižkově. V psaní byl milý, na schůzkách se choval vzorně, nosil květiny, vyprávěl vtipy, neptal se na moje peníze, nechlubil se, ani se nepovyšoval.
Tři měsíce to šlapalo žádné červené vlajky, žádné divné chování. O víkendech přijel, vařili jsme spolu, koukali na filmy nebo chodili do Stromovky. Někdy myl nádobí, pomáhal mi nakupovat, chválil mě. Říkala jsem si tohle je prostě vyspělý chlap.
Pak jednoho dne přišel s tím, že už ho nebaví platit pronájem, že by dávalo smysl bydlet spolu, když jsme kecám stejně pořád u mě. Souhlasila jsem dva rozumní dospělí, proč ne.
První týden pohoda. Uklízel si po sobě, někdy sám něco uvařil, neházel věci po bytě. Ale už druhý týden začaly malé věci, které jsem nejdřív přehlížela.
Po pravdě, nebyly to vůbec malé věci.
Začalo to hrnkem od čaje, co vždycky nechával na stole. Když jsem se zeptala, proč ho neumyl, mávl rukou: Vždyť večer stejnak všecko umeješ sama, nač se s tím crcat dvakrát? Pak se u gauče začaly objevovat jeho špinavé ponožky. Když jsem ho poprosila, ať je dává do koše, jen se uchechtl: Jitko, prkotiny, neřeš.
A potom to nabralo obrátky. Čím dál víc mě peskoval, ať mu něco podám nebo udělám i když byl blíž než já. Jitko, hoď mi ovladač. Jitko, dej mi napít. Jitko, kde mám nabíječku? Přitom já celou dobu pracuju z domova, a on přijde domů až večer. Připadala jsem si už spíš jako obsluha v kantýně než jako partnerka ve svém vlastním bytě.
A pak přišlo to památné ráno s gulášem. A hned večer velké předávání seznamu.
V neděli sedl ke stolu, vytáhl mobil, nasadil vážný výraz a povídá: Jitko, zamyslel jsem se, že bychom si měli vyjasnit, jak si doma rozdělit povinnosti. Aby v tom nebyl bordel. Myslela jsem, že chce férově probrat, co komu vyhovuje.
No, otevřel poznámky v mobilu a četl:
Za prvé: Vaření. Žena vaří každý den, ať to není pořád to samé. Ohřívané nejím, takže jídlo musí být vždycky čerstvé. Zamržikala jsem na něj jak sova, ale on pokračoval.
Za druhé: Praní a žehlení to je výhradně ženská záležitost, chlap k tomu není. Košile a trička mají být vyžehlená nejpozději v pondělí. Cítila jsem, jak ve mně začíná vřít krev.
Za třetí: Úklid. Vytírání podlahy každý týden, utírat prach průběžně. Já jsem přece celý den v práci, nemám čas se tím zdržovat. Jako by četl nějaký manuál k pračce, ale místo toho diktoval instrukce partnerce.
Za čtvrté: Intimita. Nejlépe dvakrát týdně, jinak nevznikne pohoda v domácnosti. Začala jsem zatínat pěsti, pořád klidná, ale v duchu už vařila.
Za páté: Finance. Energie a nájem půl na půl, ale jídlo platíš ty, protože jsi doma a vaříš. Já si hradím jen svoje výdaje. Mobil odložil a zářivě se usmál: No, co myslíš, přijde ti to fér?
Seděla jsem, zhluboka dýchala a zeptala se: Tomáši, a kde jsou tvoje povinnosti? Vytřeštil oči: No jaktože kde? Přece nosím domů peníze. To je přece mužská povinnost. Ale já taky vydělávám, říkám, pracovat z domu neznamená nic nedělat. Rozmáchnul rukama: Jo, ale já jezdím po celém městě, dýchám smog, zatímco ty sedíš v teple u počítače.
Vstala jsem a povídám: Takže mám být tvoje domácí služka za ubytování? Zamračil se: Ne, to je normální rozdělení rolí. Muž zajišťuje, žena se stará. Tak to vždycky bylo. Možná v padesátých letech, odvětila jsem. Ale teď je jiná doba. Povzdechl si: Jitko, chlapi prostě nejsou stvoření na domácnost. Jsme lovci a ženský mají držet rodinný krb.
Celou noc jsem nespala. On si klidně oddechoval vedle mě a mně hlavou jelo jediné: ten jeho seznam a moje místo v něm.
V pět ráno jsem měla jasno. Potichu jsem sbalila jeho věci do dvou Ikea tašek, postavila je ke dveřím a na papír napsala:
Tomáši, tvůj seznam jsem četla. Tady je můj:
1) Najdi si jinou ochránkyni rodinného krbu.
2) Věci máš u dveří.
3) Klíče nech v poštovní schránce.
4) Nevolej mi. Hodně štěstí při hledání služky, co maká za pohodu v domácnosti. Měla jsem sbaleno a odešla ještě před jeho probuzením, rovnou za kámoškou. Dalily jsme si kafe, všechno jsem jí vyprávěla. Jen kroutila hlavou: Jitko, díkybohu, žes to včas prokoukla. Představ si, až bys takhle žila rok!
Za tři hodiny Tomáš napsal: To jako vážně hysterčíš kvůli takové blbosti? Myslel jsem, že jsi dospělá ženská. Ani jsem neodpověděla, prostě ho zablokovala.
Co bylo dál?
Dva měsíce jsem přemýšlela, a uvědomila si: Tomáš nehledal partnerku, chtěl obsluhu s benefitem v posteli. Vař, per, uklízej, buď k dispozici, na nic se neptej. A pro něj je to naprosto normální ženská po čtyřicítce je podle něj prostě povinna být vděčná za pozornost a nebouchat pěstí do stolu. A takových je mnohem víc, než se zdá dokud si je ženská nepustí domů, vypadají v pohodě. Pak vytáhnou seznam povinností.
Ale víš co? Došlo mi, že být sama a svobodná je lepší než dělat doma otroka. Je mi pětačtyřicet a mám právo žít podle svého. Bez nesmyslných seznamů, bez jednostranných pravidel, bez chlapa, co ve mně nevidí člověka.
A jestli zůstanu sama? Nevadí. Samota je menší zlo než žít s někým, kdo z tebe udělá své domácí zařízení.
A co ty? Zůstala bys po něčem takovým, nebo hledala kompromis? Jak to, že někteří chlapi po pětačtyřicítce nehledají ženu, ale jen knihu domácích prací? Taky jsi zažila, že člověk po nastěhování ukáže úplně jinou tvář a začne diktovat svá pravidla?