Nepříjemná pachuť
Je to konec, svatba nebude! vykřikla Tereza.
Počkej, co se stalo? znejistěl Tomáš, vždyť bylo všechno v pohodě!
V pohodě? pousmála se Tereza, no jasně… V pohodě. Jenže, na chvíli zaváhala, horečně se snažila najít slova… Nakonec vyhrkla čistou pravdu, smrdí ti ponožky! Nedokážu s tím žít celý život!
Opravdu takhle mu to řekla? zalapala po dechu Terezina máma, když se dozvěděla, že dcera zrušila žádost o svatbu, to je neuvěřitelné!
Proč? pokrčila rameny nevěsta-nevěsta, vždyť je to pravda. Netvrď mi, že sis toho nevšimla.
Samozřejmě že všimla, zrudla máma, ale je to ponižující. Myslela jsem, že ho máš ráda. Je to vlastně milý kluk. A ponožky? To se dá řešit.
Jak? Naučíš ho mýt si nohy? Převlékat ponožky? Používat deodorant? Mami! Vždyť jsem chtěla vdaná žít za mužem, ne adoptovat přerostlého kluka!
Proč jsi s ním tedy zašla až tak daleko? Proč jsi podávala žádost?
To jsi byla ty, maminko! Tomáš je hodný, slušný chlapec. Mně se líbí. Tvé slova? A taky: Je ti už dvacet sedm, už bys měla jít pod čepec a nadělit mi vnoučata. Mlčíš? Mám pravdu?
Ale Terezko, já myslela, že jsi si jistá. Zdálo se mi, že to máte pevné, bránila se máma, víš, jsem ráda, žes to promyslela. Jen, holčičko, tohle s těmi smradlavými ponožkami je silné kafe. Vůbec tě nepoznávám.
Právě proto, mami. Jsem chtěla, ať je to jasné. A nevratné
***
Ze začátku se jí Tomáš zdál legrační, trochu nešikovný. Vždy chodil v stejných džínách a jedné tričku. Nemluvil o Dvořákovi ani Muchovi, ale uměl hodiny povídat o starých filmech, až mu oči svítily nadšením.
S ním bylo lehké být v klidu.
A právě ten klid Terezu přitahoval, znavenou dramatickými románky a hledáním toho pravého.
Po dvou měsících kin a kaváren Tomáš, nesměle, navrhl:
Nechceš ke mně? Udělám ti domácí knedlíky. Sám jsem je dělal!
Nabídka zněla tak domácky, až Tereze poskočilo srdce. To sám jsem je dělal ji dostalo.
A tak kývla
***
Tomášův byt Tereze nesedl.
Nebyla tam špína, ale byl tam chaos, nevkusnost a jakási opuštěnost. Šedé zdi bez tapet, stará sedací souprava s jediným válcem místo polštáře. Na podlaze hromady: krabice, knihy, časopisy. Vprostřed pár tenisek. A k tomu zatuchlý vzduch s vůní prachu.
Místnost působila spíš jako nádražní čekárna, odkud někdo už dlouho měl odejít, ale stále neodešel.
Tak co říkáš na mojí pevnost? rozpažil Tomáš a v úsměvu nebylo ani zrnko studu. Byl na sebe hrdý! A vůbec neviděl, že je to podivné.
Tereza se snažila úsměv opětovat: kluk se jí líbil, a pohádat se nechtěla.
Vydali se do kuchyně. Tam to bylo podobné: stůl s jemnou vrstvou prachu. V dřezu špinavé talíře, hrnky s černým povlakem. Na plotně otlučený kastrol. Terezin pohled se zastavil na konvici.
Jakou asi měla původně barvu? napadlo ji.
Nálada padla.
Tereza už jen roztržitě poslouchala Tomáše, jak se snažil bavit ji historkami. Ale když ji podal talíř s knedlíky, odmítla ho s výmluvou, že drží dietu
Vložit do úst něco, co vzniklo v té kuchyni, bylo nemyslitelné.
Doma přemítala nad návštěvou.
Navenek to byla jen kupa drobností. Chlap žije sám, domácnost mu nejde. Tak co!
Jenže za tím vším chaos viděla něco mnohem většího a nepochopitelného: jak se dá takhle žít? Ne že by neumyl talíř, ale protože pro něj je to běžné!
Zůstala pachuť.
***
Pak přišla řada na Tomáše u Terezy doma. Formálně požádal o ruku. Dal jí prstýnek. Podali žádost. Rodiče začali plánovat veselku.
Být nevěsta bylo příjemné. Ale pokaždé, když Tereza zůstala sama a přemýšlela, Tomáš, co se tolik snaží dělat jí radost, dělá své knedlíky a říká vtipy, vybavoval se jí konvice neurčité barvy!
Chápala, že nejde jen o konvici. Je to znamení! Vypovídá to o Tomášově vztahu k životu, k domácnosti, i k sobě. A nejspíš i k ní.
Jedno ráno si představila jejich běžné ráno a lekla se.
Vzbudí se, přijde do kuchyně, najde zbytek čaje a drobečky od rohlíku. A když řekne: Miláčku, uklidíš to? on se podívá nechápavě, jako na svou byt, a nebude vědět, o čem mluví. Nebude se hádat, nebude křičet. Prostě nepochopí. Každý den bude muset vysvětlovat, uklízet, připomínat. A její láska pomalu umře na tisíce maličkostí, které on nevidí.
Máma zářila, že bude svatba.
***
Svatba
Všechna lehkost a vřelost, co cítila vedle Tomáše, pomalu zmizela, vystřídala ji těžká, lepkavá úzkost.
Terezko, ptal se Tomáš skoro denně, s obavou v očích, je všechno v pořádku? Máme se rádi, že?
Jasně, odpovídala Tereza a cítila, jak se jí něco láme v srdci.
Nakonec nevydržela, svěřila se kamarádce.
No a co jako? nechápala a divila se Lucie. Prach, konvice Můj Jirka zanechá v kuchyni tank a nevidí na tom nic divného. Chlapi nevnímají drobnosti!
Právě! Nevidí šeptla Tereza. A on to nikdy neuvidí. Ale já budu! Celý život! To mě užírá, pomalu a jistě!
***
Ne, nevinila ho. Nebyl falešný. Byl upřímný. Jen žil v jiném světě. Ve světě, kde špinavý talíř v dřezu je normální. A pro ni je to znamení nepochopení.
Chápala, že nešlo o čistotu. Šlo o pohled na svět. Trhlina, která jí vznikla v hlavě, časem rozroste v obří propast mezi nimi.
Lepší skončit všechno hned, než se za pár let zřítit na samé dno.
Čekala na ten správný okamžik
***
Terezu s Tomášem pozvali na oslavu.
Přišli, v předsíni zouvání
Vstoupili do pokoje…
Za nimi se táhla ohavná vůně.
Tereze chvíli trvalo, než jí došlo, odkud to jde.
Když si uvědomila, že to nezaregistrovala jen ona, ale i ostatní v místnosti, zrudla hanbou a chtěla se propadnout do země. Beze slova vyběhla do předsíně, rychle se oblékla a odešla.
Tomáš za ní vyběhl, dostihl ji, chytil za ruku. Otočila se a vykřikla mu v tvář, skoro nenávistně:
Dost! Žádná svatba nebude!
***
Svatba se skutečně nekonala.
Tereza si myslí, že udělala dobře a ničeho nelituje.
A Tomáš
Ten dodnes nechápe, v čem byl vlastně problém? Kvůli smradlavým ponožkám? Vždyť je mohl klidně i vyzoutAle smířil se s tím. Časem pochopil, že Tereza hledala něco jiného, než dokázal nabídnout. Možná že mu v srdci zůstala malá díra, kterou nevyplní ani nové ponožky, ani teplý čaj v čisté konvici ale zůstalo mu i něco cenného: naprostá jistota, že život je možná o obyčejných věcech, a jejich pachutě někdy bývají tím, co nás nasměruje jinam.
Tereza, s lehčí hlavou, začala znovu bez toxinů kompromisů a škrábavé nejistoty. A když jednou v knihovně narazila na muže, který svítil nadšením pro zežloutlé stránky, nemusela už přemýšlet o jeho ponožkách. Usmála se a věděla, že tentokrát je to úplně jiná vůně.
Život i láska, se naučila, jsou někdy o tom, co jsme ochotni snášet každý den. A občas stačí říct nahlas pravdu i když má nepříjemnou pachuť.
Protože teprve potom, s čistým stolem a konvicí jasné barvy, může být ráno skutečně nové.